František Krupička – Z Brzotic v Čechách do Ameriky

František “Frank“ Krupička se narodil 7. února 1866 v Brzoticích č. 1, v ledečském správním okrese, v Čechách. Brzotice je malá vesnice 66 km jihovýchodně od Prahy ve farnosti Dolní Kralovice. Narodil se jako druhé dítě rodičů Antonína Krupičky a Barbory Charvátové z celkového počtu 10 dětí, z nichž některé zemřely v kojeneckém či dětském věku.

 Výsledkem bádání v archívech byly některé informace týkající se mého dědečka a jeho potomků. Víme, že Františkův otec Antonín (19. listopadu 1836 - ??), dědeček Antonín (21 června 1803 – 8. srpna 1875) a pradědeček František “Franz” (1. ledna 1745 - ??) byli šenkýři v Brzoticích č. 1. “Franz” je uveden v dobovém seznamu jako poddaný a šenkýř v Brzoticích č. 1. Synové z dalších generací se narodili v tomto domě a pracovali v tomto hostinci. Bude nezbytné provést další bádání v lokalitě Brzotic.

 František se zamiloval do služky a měl s ní tři děti. Nevíme proč se nikdy nevzali. Jmenovala se Barbora Burdová (? 1864 – 3. září 1889) a byla dcerou Josefa a Anny (rozená Málková) Burdových. Měli děti Františka ml. (23. listopadu 1885 - ??), Františku (24. listopadu 1888 - ??) a Emanuela (29. srpna 1889 – 21. září 1889). Barbora prý zemřela na horečku omladnic 5 dnů po narození Emanuela, který zemřel na zápal plic ve svém 23. dni života. Můj děd František se stal otcem v 19 letech a bylo mu 23, když se narodil Emanuel. Bádání neukázalo čím byl, ale já předpokládám, že pracoval pro svého otce v hostinci a že Barbora pracovala pro rodinu Krupičkovu na jejich hospodářství.

 Nějakou dobu po smrti Barbory a Emanuela si František zažádal o vydání knížky čeledínské, ve které byla uvedena platnost vydání pro Království České s výjimkou Prahy podle zákona ze dne 7. dubna 1866. Tento dokument byl mému dědečkovi vydán 11 června 1891 a byl podepsán starostou Brzotic F. Turkem. Na str. 28 a 29 knížky čeledínské je uvedena platnost pro cesty po Rakousku Uhersku a Německu po období jednoho roku. Razítko – Ledeč, 2. července 1891.

V současné době si myslíme, že loď na které se František plavil spolu se svými dětmi Františkem ml. a Františkou, které ztratily matku, byla S.S. America, která přistála v Baltimoru 22. července 1891. V seznamu cestujících byl uveden jako Franz Krupička, stáří 26 let, dělník. Děti nebyly na seznamu uvedeny, proto bude nutné ještě podrobnější studium seznamu cestujících. Údaje o místu a datu příjezdu byly nedávno zjištěny z kopie Františkovy žádosti o udělení státního občanství. Máme dva rozporné údaje roku imigrace, protože v údajích z federálního sčítání lidu je uveden rok 1892. František měl dva bratry, kteří odjeli do Ameriky. Vím, že Antonín (14. října 1868 – 29. prosince 1915), narozený jako třetí dítě v rodině, vyplul do Ameriky na lodi SS Germanic v srpnu 1886 s příjezdem 6. září 1886. Cestoval s Frankem Kořínkem a Marií Kořínkovou se kterou se oženil 5. září 1887 v Chicagu, Illinois. Čtvrtý narozený syn Josef (21. července 1870 – 8. října 1945) též přijel do Chicaga. Federální sčítání lidu z roku 1920 a 1930 uvádí, že Josef přišel do Ameriky v roce 1898 a jeho žena Marie Dvořáková v roce 1901. Bratr Jan „John“ se musel dožít dospělosti, protože dědeček říkával, že má bratra Jana. Je pravděpodobné, že Jan zůstal v Brzoticích. Zde je další bádání nutné, protože nemám údaje o úmrtí některých z mladších dětí. Víme, že dvojčata Ludvig a Jan se narodila 3. května 1874 a že Jan krátce potom zemřel. Potom se narodila Antonie v únoru 1887 a zemřela o rok později 15. října 1888. Její matce by v roce narození Antonie bylo 51 roků, což je neobvyklé, ale ne nemožné.

 Abych mohla pokračovat v tomto příběhu, musím odcitovat slova mé matky - Annely Krupicka, která se provdala za Johna Krupicku, syna Františkova z jeho sňatku s Růženou „Rose“ Raislerovou. Nadále bude František zmiňován pod jeho poameričtěném jménem Frank. Maminka jednou řekla: „Přemýšlím nad tím, co odvahy si to muselo vyžádat vydat se do neznámé země se dvěma malými dětmi, hrstkou peněz a bez znalosti jediného anglického slova“. Maminku rodinná historie zajímala a často Franka zpovídala. I po tolika letech v Americe Frank mluvil anglicky jen trochu. Vše bylo promícháno s jeho rodným jazykem, přesto jsme mu docela dobře rozuměli. Maminka říkávala: „Myslím že Frank říkal, že jeho dceři byly asi čtyři roky v době kdy sem přišli“, nebyla si však tímto údajem jistá. Maminka si byla jistá, že ji Frank řekl vše. Nedělala si však žádné poznámky a od té doby uplynulo padesát let, když jsem ji požádala, aby sepsala příběh dědečka Franka. Přesto známe některé podrobnosti Frankova nešťastného příjezdu do Chicaga.

Když Frank se svými dvěma dětmi vystoupil na nádraží v Chicagu, holčička se svému otci a bratrovi ztratila v davu a víckrát ji už neviděli. Maminka se domnívala, že se jmenovala Marie, ale z brzotických záznamů vyplývá, že to zřejmě byla Františka. Její druhé jméno bylo Marie, ačkoliv nebylo uvedeno v záznamech. Ten příběh maminku děsil při představě opuštěného děcka, které se již nikdy neshledalo se svým otcem a bratrem. Když se na to zeptala Franka jen v zoufalství rozhodil ruce, smutně pokýval hlavou a řekl: „Tolik lidí, tolik lidí a nikdo nám nerozuměl“. Myslí si, že se ho zeptala proč si vybral Chicago, ale nevzpomíná si co odpověděl. Byla si však jistá, že Frank pracoval ve firmě na zpracování masa v Chicagu. Nepodařilo se mi ale zjistit ani její název ani kde byla. Frank neměl Chicago moc rád. Vyprávěl, že v tom městě plném násilí nosil u sebe malou pistoli pro osobní obranu. Ta malá pistole se postupně dostala až do držení jednoho z Frankových pravnuků.

 Nepodařilo se mi najít žádné potomky Frankova syna Franka mladšího. Frank matce vyprávěl, že se svým synem ztratil všechny kontakty potom co sám opustil Chicago. To bylo asi v roce 1912. Mnoho let po smrti Franka staršího matka navštívila rodinu Frankova bratra Josefa ve Waubinu v Minesotě, kde jí vyprávěli, že Frank mladší se oženil s dívkou z Chicaga a měli spolu několik dětí. Také se domnívali, že Frank mladší přijal matčino dívčí jméno Burda. Kopie úmrtních oznámení doposud (květen 2002) nepomohly v dalším hledání. Prosím každého čtenáře tohoto příběhu, který by mohl pomoci nalézt tuto rodinu, aby mne kontaktoval na slaraeg@hotmail.com. Také nevím kde hledat nějaké záznamy o ztracené holčičce z Chicagského nádraží v roce 1891 nebo 1892. Jestli se mi podaří upřesnit rok emigrace, pak by snad policejní záznamy či záznamy o sirotcích mohly být vodítkem. Můžeme jen doufat, že ji adoptovala slušná rodina a vedla dobrý život.

Před mnoha roky Jack Bailey uváděl pořad "Queen for a Day“. Maminka slyšela část příběhu ženy z Kalifornie, která v tomto pořadu vystupovala. Její příběh se velmi podobal příběhu naší ztracené holčičky. Adaptovali ji maďarští manželé, dostalo se jí dobrého vzdělání, dosáhla doktorátu a provdala se za profesora umění pracujícího na kalifornské univerzitě. Byla bezdětná a o svých kořenech neměla ponětí. Maminka se snažila kontaktovat pořad Jacka Bailinga, minula však část, když bylo zmíněno jméno té ženy. Z pořadu jí nikdo neodpověděl tak to nechala být. Už se nikdy nedovím, zda se jednalo o mou částečně nevlastní tetu. Je to již dávno, proto jsem si jistá, že ta žena již nežije. Maminka si byla jistá, že šlo o naší ztracenou holčičku, neboť ona žena vyprávěla, že se ztratila v Chicagu na nádraží. Nevím koho bych mohla kontaktovat na universitě v Kalifornii, kdo by si vzpomněl na profesora a jeho ženu s tímto příběhem.

Frank byl útlé postavy, v jeho žádosti o udělení občanství je uvedeno, že měřil 171 cm. Měl hnědé kudrnaté vlasy, ale udržoval je tak zastřižené, aby si nikdo nevšiml, že se mu kroutí. Rád se nechal stříhat nakrátko. Ty kadeřavé vlasy se v naší rodině dědily. Můj otec John, já i bratr máme nefalšovaně kadeřavé vlasy a sourozenci mají vlasy zvlněné. Neznám mnoho vzdálenějších příbuzných, proto nemohu posoudit zda se typ těchto vlasů dědil i v jejich rodinách. Frankova knížka čeledínská uvádí, že měl šedé oči, ale v žádosti o udělení občanství jsou uvedeny oči hnědé. Byl výbušné povahy a dokázal velmi důrazně vyjádřit, když byl s něčím nespokojen.

V Čechách byl katolíkem, ale v Austinu v Minesotě, kde se usadil, se tak rozžehnal s páterem Devlinem od svatého Augustina, že církev navždy opustil. Jeho všechny dcery kromě prvorozené Josephiny byly pokřtěny u První metodistické církve (First Methodist Church) v Austinu. Maminka však tušila, že srdcem zůstal katolíkem. Doma udržoval katolické obrázky a sošky svatých. Maminka vyprávěla, že to byl dobře vyhlížející muž se zdravou barvou ve tváři a rovným, možná trochu větším nosem. Mamince vyprávěl, že mu narostly třetí zuby. Myslela si, že si dělal legraci, ale můj otec John tvrdil, že to byla pravda.

 Ženu se kterou se později oženil poznal Frank Krupicka na taneční zábavě. Jmenovala se Růžena "Rose" Raislerová (12. března 1876 – 5. listopadu 1930) a narodila se v Chicagu v rodině českých emigrantů Johanna (Jana) Nepomuka (23. prosinec 1829 – 19. prosinec 1897) a Josefy (Jelínek 4. srpna 1836 – 13.srpna 1898) Raislerových. Jan, Josefa a jejich prvorozená dcera Anna pocházeli z Hřešihlav v Čechách. Do Chicaga v Illinois připluli na německé lodi 23. srpna 1857 (vypluli 5. srpna 1857). Frank a Rose se oddali 10. dubna 1900 v Chicagu, Cook, Illinois. Rose (někdy ji říkali Rosie) se narodila jako sedmá z osmi sourozenců. Živila se jako krejčová. Matka se domnívala, že to bylo v krejčovství bratra Josefa, možná ale pracovala jen ve stejné dílně. Josef (?1866 – 7. července 1881) zemřel v patnácti letech doma v Chicagu 280W, na 20. ulici po náhodném výstřelu z pistole a následném poranění břicha. Pistoli držel v ruce – zřejmě ji čistil, nebo si s ní jen hrál.

 Ze záznamu sčítání obyvatelstva vyplývá, že Frank s Rose se přestěhovali z Chicaga do Canby, Yellow Medicine, v Minnesotě někdy v roce 1900 a žili tam na farmě. Záznamy ze sčítání obyvatelstva v roce 1900 dokládají, že Frank tuto farmu kupoval. Nicméně ze záznamů sčítání v Minnesotě a v Chicagu je zřejmé, že Rose žila na obou místech. Sčítání v Minnesotě proběhlo o několik dnů dříve než v Chicagu a tak mohu jen odhadovat, že Rose se z nějakých důvodů rozhodla opustit farmu a přestěhovat se ke své sestře Anně Candra, protože byla těhotná a chtěla být nablízku své rodiny v Chicagu v době narození jejího prvního dítěte. Není již možné zjistit, zda v této době Frank zůstal v Minnesotě. Jejich první dítě Josephine (28. března 1901 - 30. srpna 1921) se narodilo v Chicagu. V květnu 1904 se Frank a Rose přestěhovali na farmu poblíž Haywardu, Freebornu v Minnesotě a tam se jim narodil jejich druhý syn Ludvik (13. května 1904 – 23. ledna 1981). Frank se dozvěděl, že Hormelova firma na zpracování masa v Austinu v Minnesotě najímá lidi, podal si žádost a byl přijat. Bylo to v roce 1904, to znamená, že v tomto roce se přestěhovali do pronajatého domu v Austinu ve čtvrti zvané Dutch Town. Prakticky každý v této čtvrti pracoval u Hormela. Rodina Krupičků žila na různých místech v Austinu až do roku 1928, kdy si postavili nový dům v 1209 Grove Street. Rodina se v Austinu rozrostla o šest dalších dětí. Byli to: Julia Emma (24.listopadu 1905 – 9. ledna 1948), John Lewis (30. srpna 1907 – 14. prosince 1969), Rose Barbara (16. října 1909 – 8. července 1910), Anthony (11. května 1911 – 29. března 1991), George Joseph (30. dubna 1914 – 30. srpna 1960), Barbara Lillian (27. prosince 1918 – 4. listopadu 1981).

Frank byl duchem farmář. Před vydáním městských vyhlášek, vždy kolem byly kočky, psi, králíci, kozy, kuřata a případně i kráva jako zdroj mléka. Občas se vracíval z továrny s jedním či dvěma čerstvě narozenými selátky. V té době byli tito malí „sirotci“ z dobytčího dvora dávány každému kdo chtěl zkusit štěstí a chovat prase na porážku. Frankovy děti všechno to zvířectvo nesnášely, Frank na to ale nedbal. Záleželo mu na tom, aby děti nakrmil a obul. Vždy měl velkou zahradu a mnoho večerů trávil okopáváním a péčí o úrodu.

 Dědeček Frank si občas rád dopřál sklenice piva a někdy i trochu „šnapsu“. Maminka si myslela, že se naučil pít v „Dutch Town“, neboť nevěděla, že její otec a děda kdysi vlastnili hostinec. Jsem přesvědčena, že s pivem se dobře obeznámil v Brzoticích. Po prohibici se Frank rozhodl vařit pivo podomácku (tak jako většina sousedů). Čerstvě naplněné lahve s pivem občas hlasitě ve sklepě vybuchovaly (pivo bylo asi málo odleželé). To pak Frank letěl dolů po schodech, mával rukama a křičel „Jesus Maria, sakramenské, pivo gone, pivo gone”. Byl velmi pracovitý a za celých 27 let u Hormela jen výjimečně nepřišel do práce

 Frankova manželka Růžena byla trpělivá a silného ducha. Všichni jí říkali Rosie. Byla to hezká žena zelených očí a světlých, lehce rusých vlasů. Jako mladá dívka byla velmi štíhlá, ale s přibývajícími lety přibrala trochu na váze. Se svými 170 cm nebyla určitě malá. Rosie milovala filmy, proto se svými dětmi pravidelně navštěvovala místní kino. Frank se k nim někdy v neděli odpoledne přidal. Koncem 20. let 20. století byly v Austinu čtyři biografy a všechny měly dobrou návštěvnost. V Park Theatru hrávali každou neděli Vaudeville, a v Orpheum Circuit jsme zažili opravdové talenty.

 Frank nikdy nevlastnil automobil. Při dobrém počasí jezdil do práce na kole, nebo chodil pěšky. Myslím, že jeho syn John byl prvním v rodině, který vlastnil automobil a po něm to byl jeho bratr Lud. Maminka vzpomínala jak John vyděsil rodiče, když mu přítel, který si pořídil tetovací soupravu, udělal několik tetování. Naštěstí to nebylo ošklivé a po celý jeho život si každý myslel, že je námořníkem.

 Páteční večere u Krupičků sestávaly ze všech druhů sladkostí z pekárny na South Main Street. Někdy byl ananas a domácí sýr, na který se všichni těšili. Rosie byla dobrou kuchařkou a připravovala mnoho českých jídel včetně makových koláčů, kyselého zelí a knedlíků. Osmažila cibulku dohněda, přidala lžíci mouky a pak kyselé zelí s nálevem, trochu vody, kmín a směs vařila až byla chutná a nahnědlá. Bylo to nejlepší kyselé zelí jaké jsem kdy jedla – a jak chutnalo s pečeným vepřovým! Také měli často kachnu, nebo husu, protože Frank vždy choval kachny, husy a kuřata. Jedním z jídel, které měl Frank rád a na které se všechny děti kromě Johna nemohly ani podívat, byla smažená krev s vejci. Do kafe si Frank vždy přidával cikorku – maminka to nazývala hořkou břečkou. Také měl rád játra, brzlík, dršťky a ledvinky – všechny tyto vnitřnosti, kterých by se děti nedotkly ani deset stop dlouhým bidlem.

 Maminka by si byla přála vědět z rodinné historie více. Za Johna se provdala v roce 1928 a protože nežili v Austinu s jeho rodinou nestrávila mnoho času předtím než zemřeli. S Johnem se přestěhovala zpět do Austinu jen pár měsíců před Rosiinou smrtí. Maminku vždy zajímaly rodinné kořeny a Franka se často vyptávala na jeho život v rodné zemi. Takto alespoň získala základní informace a já jsem jí za to vděčná, neboť nikdo další se o tyto věci příliš nezajímal.

 Frank měl jisté potíže s astmatem vyvolaným zřejmě znečištěným ovzduším v úseku ve kterém pracoval u Hormelů. Také měl srdeční potíže a trápily ho i otoky způsobené špatným oběhem krve. Zesnul náhle 20. prosince 1931. John a Annela byli v té chvíli s ním. Česky řekl Johnovi, že se nějak necítí dobře a pak zemřel. O pohřeb se postaraly Mayer Mortuary a luteránská církev sv. Olafa. Pochován byl na hřbitově Oakwood v Austinu. 

Ještě je tu příběh, který nám Frank vyprávěl o bandě chlapů, kteří se zastavili na jeho farmě v Canby v Minnesotě a požádali ho, zda mohou přečkat noc i se svými koňmi ve stodole. Zaplatili Frankovi zlatou destidolarovou mincí a časně zrána odjeli. Frank si myslel, že to byli muži ze starého gangu Jesse Jamese. Maminka nevěděla zda to bylo možné, protože tento gang zanikl v 80. letech 19. století. Frank byl ale přesvědčen, že to byli banditi, protože jak říkal všichni měli pistole. 

V době po svatbě Johna a Annely se Frank ani Rosie netěšili dobrému zdraví a v období jednoho či dvou let před jejich smrtí byli několikrát hospitalizováni. Rosie již nebyla schopná vykonávat jakoukoliv práci, proto si museli najímat výpomoc. Nejmladší z dětí Barbaře bylo teprve 12, když její matka zemřela. Většina z vnoučat Franka a Rosie nikdy nepoznala své prarodiče. Jen několik z Juliiných dětí se s nimi setkalo a Florence si vzpomínala, že směla s nimi posedět, když ostatní děti musely jít spát. Vzpomínala také na dobré babiččino jídlo a její vždy pěkné oblečení. Když prarodiče zemřeli, byli Ludsův syn a Johnův syn ještě jen batolata.

 Maminka litovala, že neznala Franka a Rosie delší dobu, aby získala více informací k sepsání. Já jako Frankova a Rosiina vnučka a rodinný historik jsem nesmírně vděčná za matčin zájem o lidi a také za její dobrou paměť.

Annella Krupicka a Ludvig Krupicka jsou ti kterým jsem vděčná, že mi umožnili přístup k Frankově knížce čeledínské a přivedli mě tím k vesnici Brzotice v Čechách. Stále mi schází některé podrobnosti, které se mi snad časem podaří doplnit do tohoto vyprávění. Mé poděkování také náleží badateli Dr. Juliu Müllerovi v Praze za odkrytí tajemství první Frankovy rodiny. Jsem nyní v držení fotokopií některých rodných a úmrtních listů. Bádání tohoto druhu v Čechách je velmi nákladnou záležitostí. Cítila jsem však, že stojí zato vynaložit prostředky a vyslechnout dávnou minulost rodiny Krupičků.Česká historie a země, která se dnes nazývá Česká Republika stojí za studium. Pro příbuzné, kteří mohou cestovat by návštěva Brzotic či Hřešihlav byla jistě velmi zajímavá. Ani jedna z těchto vesnic není příliš vzdálena od Prahy. Nevylučuji, že se vydám do této krásné země, abych nalezla hroby svých praprarodičů a dalších předků, kteří tam zůstali.

©Scarlett Krupicka Glover, květen 2002