V moravském vydání LN ze dne 27. června 2007 v článku o sporu bývalého pracovníka BIS Vladimíra Hučína s někdejším vysoce postaveným policistou plukovníkem JUDr. Jiřím Pščolkou (Soud zamítl Hučínovu žalobu) byl citován také výrok, který jsem pronesl v soudní budově: "Vladimíra Hučína znám dobře dvacet let a většího gaunera jsem neviděl." Chci čtenářům objasnit důvody, které mne k takovému vyjádření vedly.
S Vladimírem Hučínem jsem se z jeho popudu seznámil koncem osmdesátých let. Ve snaze odradit ho od jeho "svérázných" způsobů odporu proti totalitě jsem ho zapojoval do činnosti nezávislých občanských iniciativ. V roce 1989 u mne signoval Chartu 77. V devadesátých letech naše kontakty postupně zřídly na minimum. Odpuzovaly mne některé jeho politické názory a postoje, zaráželo mne jeho profesně nezodpovědné vystupování v médiích a pociťoval jsem, že ho práce v BIS deformuje.
Mou kritiku nepřijímal.
Když na přelomu milénia došlo v mém okresním městě, v Přerově, kde on bydlí, k několika výbuchům a Hučín byl záhy zatčen, obával jsem se, že má ty výbuchy na svědomí. Abych rozptýlil své jisté pochybnosti o oprávněnosti jeho trestního stíhání, využil jsem osobních kontaktů a svého někdejšího politického postavení k získání nadstandardních informací, zejména z policejních zdrojů. Ty byly naprosto dostačující k tomu, aby se má obava, že Hučín je iniciátorem těchto výbuchů, změnila téměř v jistotu. Mediálně živenou teorii o komplotu starých struktur a levicových politických stran proti neohroženému Hučínovi jsem vnímal jako účelovou obranu nečestným útokem.
Koncem září roku 2001 jsem na základě žádosti prezidentské kanceláře napsal prezidentu Havlovi dopis, ve kterém jsem mu nedoporučil udělit Hučínovi milost a sdělil jsem mu, že nejlepším řešením je transparentní soudní proces. Tu žádost o omilostnění připravoval jeho obhájce a můj někdejší velký přítel JUDr. Stanislav Devátý. Také na mne apeloval, abych ho v jeho snaze podpořil. Vůbec se však nezajímal o důvody, kvůli kterým jsem to odmítl. Myslím si, že on také tuší, že Hučín ty přerovské výbuchy zavinil. Proč ho přesto neustále obhajoval, nevím. Zřejmě jsem se v něm zmýlil.
Někdy ke konci Hučínovy vazby mi telefonoval bývalý ministr vnitra a někdejší senátor Jan Ruml. Ohledně celé kauzy jsme se prakticky shodli. Ruml prohlásil, že Hučín má ty výbuchy zřejmě na svědomí, neboť mu to na základě analýzy odposlechu potvrdil Honza Kubice. Ano, ten plukovník Kubice, kterého by současné vedení ČSSD nejraději poslalo do horoucích pekel. Ostatně ani tehdy mu premiér Zeman nebyl nikterak příznivě nakloněn. Považuji to za velkou trhlinu v konspiračních úvahách senátora Jaromíra Štětiny, které nedávno publikoval v LN. Zřejmě se ho Bůh rozhodl potrestat, a proto ho v případě Hučína nejprve oslepil.
Nálepkování, špinění, osočování
Své názory na kauzu "Hučín" jsem nezveřejňoval, neboť jsem mu nechtěl v době, kdy mu hrozilo potrestání, ještě více přitížit. Když jsem však zjistil, že se chce pohojit na čestném policistovi Pščolkovi, který pouze dobře dělal svoji práci, nastal obrat. Panu Pščolkovi jsem vyjádřil morální podporu a nabídl pomoc. O rozsahu a způsobu této pomoci rozhodlo i mé seznámení s jedním vzácným člověkem z Přerova. Již dříve jsem věděl, jak hanebně se Hučín chová k lidem, kteří ho dokážou kritizovat či pochybují o jeho nevině. Pro něho je jediným kritériem vztah k jeho osobě. To, co jsem tak nesnášel v letech normalizace, to věčné nálepkování, špinění a osočování lidí s odlišným názorem, Hučín nyní, v době svobody, beztrestně zdokonaluje. Týká se to i výše zmíněného přerovského občana.
Je jím Jan Paroulek, důstojný, moudrý a těžce nemocný starý pán. Jeden z těch, ke kterým bychom se všichni měli chovat s tou nejvyšší možnou úctou. V jednotkách francouzské armády bojoval proti nacistickému Německu, v padesátých letech prožil deset roků jako jáchymovský a mírovský mukl. Je nositelem řady vyznamenání, včetně francouzského Řádu čestné legie. Pan prezident Václav Klaus ho povýšil do hodnosti brigádního generála. A na takového člověka si Hučín se svými kumpány dovolil naházet pomlouvačnou špínu jenom proto, že se na adresu Hučína vyjadřoval otevřeně a značně kriticky. Panu generálovi a jeho milé paní tak ztrpčil léta stáří. Proto jsem se rozhodl Hučínovi vyjádřit otevřený nesouhlas a společně se signatářkou Charty 77 paní Dolores Šavrdovou jsem nabídl plukovníku Pščolkovi v jeho při s Hučínem svědeckou podporu.
Ten narcis Hučín umně zneužívá demokracii ve svůj prospěch. Z některých médií si udělal svou služku. Je to psychologický terorista, který flašinetovou demagogií, věčným pomlouváním a špiněním těch, kteří ho mohou ohrozit, vytváří kolem sebe v součinnosti se svými příznivci atmosféru strachu.
Nedávno byl soudně zcela zproštěn všech obvinění. Je to velká blamáž. Dokážu si představit, že právě obavy z pomluv a špinění, umocněné nenávistným napětím, jež při přelíčeních vytvářeli Hučínovi příznivci, mohly mít vliv na rozhodování soudců. Vycházím přitom z vlastních obav a zkušeností svých známých.
Paní soudkyně JUDr. Lenka Severová při soudní při proti plukovníku Pščolkovi využila nedostatečnou odbornou kvalifikovanost žaloby Hučína a jeho právního zástupce JUDr. Milana Hulíka a zamítla ji. Plakali prostě na nesprávném hrobě, měli žalovat instituci, nikoli konkrétního policistu.
Kdyby však tato žaloba byla platná a já byl na místě paní soudkyně, tak bych plukovníka Pščolku beze zbytku zbavil obvinění. Už také proto, že za čest a dobrou pověst Vladimíra Hučína bych nedal ani zlámanou grešli.
Tomáš Hradílek, důchodce, bývalý mluvčí Charty 77 a bývalý ministr vnitra, Lidové noviny 23.7.2007
Vážený a vzácný pane Vladimíre,
S velkým rozhořčením jsem četl v dnešních LN ubohý článek Tomáše Hradílka. Nezapře v něm svůj vztah k panu uhlovi a podobným. Vždyť byl od roku 1966 v KSČ! Zločinecké straně.
Velmi pěkně odpověděl v diskusi pan Vaněk. Já jsem také přidal malý příspěvek. Velmi si vás vážím, protože nejvíce ze všeho potřebujeme nové Mašíny!! Nebo Pinochety!!
Vyprošuji vše dobré a žehnám.
Dne 14.7. jsem se na oslavě jubilea Dr. Huvara setkal panem Milem a dalšími v Albrechtičkách. Bylo to velice povzbudivé.
Od svého přítele, který bydlí na Osmeku vím leccos o "rudém" Přerově. Buďte silný.
P.Petr Dokládal
Medialnim vystoupeni nekdejsího ministra vnitra a signatare CHARTY 77 - pana Tomase Hradilka - lze tohoto nekdejsiho neuspesneho verejneho cinitele zaradit do "jednotne fronty Petra Uhla a jeho trockistickych nohsledu" ... Jeho soucasna antihucinovska retorika je poplatna snad jeste horsi linii, nezli neobolsevickeho stoupence Ludvika Zifcaka a spol.!!! - Z hlediska obcanskopravniho by si jeho politicke utoky na bratra Vladimira Hucina zaslouzily podat na tohoto zradce chartistickych ideji zalobu na ochranu osobnosti bratra Vl. Hucina, jeho pomluvu a nactiutrhani. Ve veci uz by mel jednat Vladuv pravni zastupce, pan doktor Milan Hulik, vcetne reprezentace UR KANu Praha.
Volam s klasikem: "CUI BONO - CUI PRODEST ?"
Oldskaut-senior ALBI z "Jizniho Clondiku" - Frantisek Ant. Ciganek, v.r.- jednatel okresni pobocky KPV c. 51 v Prerove.
V Prerove dne 23/07 2007
Ad Tomáš Hradílek: "Narcis Hučín zneužívá demokracii", Lidové noviny, pondělí 23. července 2007
Tomáš Hradílek byl v prvních měsících svobodné české vlády po volbách 1990 názorným příkladem vnitřní kvality "sametové revoluce". Ve vládní lavici ČNR seděl ministr vnitra, chvějící se lidská troska neschopná promluvit. Revoluční ministr klíčového resortu nebyl pánem své vůle a nervů. Řídící pracovníci při výběru kandidáta na tak klíčovou funkci měli příliš opatrnou ruku. Vybrali onuci, která na přidělenou roli neměla nervy. Velmi rychle pak slabocha stáhli z oběhu.
Divím se, že Tomáš Hradílek zapomněl a opět nedokázal říct "ne".
bývalý poslanec Čestmír Hofhanzl, v Třeštici, 23. července 2006
Přečtěte si v dnešních LN článek Tomáše hradítka: NARCIS HUČÍN ZNEUŽÍVÁ DEMOKRACII, bývalého mluvčího CH77 a bývalého ministra vnitra. Ignoruje rozhodnutí soudů, včetně Ústavního, ignoruje veřejně dostupné a nezpochybnitelné dokumenty, lže jak když tiskne – uráží čestného, chválí darebáka, způsoby připomínajícími 50. léta! Proč asi?! Činí tak ze zoufalé poslední snahy zachránit co se dá, než celá ta špína o CH77 vyjde najevo? Ozve se konečně Václav Havel, nebo bude v klidu besedovat o něm natočených filmech na právě probíhající Letní filmové škole v Uherském Hradišti? Bude se veřejně distancovat v článku citovaný Jiří Ruml, který se dnes Vladimíra Hučína zastává a veřejně se mu i omluvil? Když řekl plk. Kubice "A", řekne také i "B"?!
Dělat málem svatého z naprosto bezcharakterního generála Jana Paroulka, to už je tedy síla, pane Hradílku! Přečtěte si svazek BIS "LÍPA" (č.I-00070), v něm je o "soudruhu" generálovi více než dost! Cestoval na Západ kdy se mu zachtělo, stavěl a budoval v Libyi jako hlavní vedoucí silnice, vedoucí ke strategickým objektům, jeho syn mohl za hluboké totality studovat medicínu na doporučení StB atd. Paroulek byl vyznamenán prezidentem Václavem Havlem, v době, kdy byl V.Hučín ve vězení. Nepochybně by k jeho vyznamenání nedošlo, kdyby byl V.Hučín na svobodě a mohl konat svoji práci tak, jak mu ji ukládal, zákon, přísaha a jeho svědomí. Není žádným tajemstvím, že Paroulek měl být účelově zvolen předsedou KPV ČR a pomoci tak i lépe ovládat nepohodlnou pobočku KPV v Přerově.
Tento hanebný paskvil je na podání trestního oznámení – kohopak mluvčím je pro změnu asi dnes pan Hradílek?! Dost možná, že bylo i skrytým účelem tohoto článku vyprovokovat V. Hučína k podání TO?! Nepochybuji, že napadení brzy vydají svá stanoviska a že texty Jiřího Rumla, senátora Jaromíra Štětiny, Stanislava Devátého, KPV Přerov, Zdeny Mašínové a dalších budou stát za to! Nyní je na těchto osobnostech a na nás občanech hájit Vladimíra Hučína v našem zájmu a zájmu země. Je za hranicí jeho důstojnosti, aby se donekonečna hájil – a naší povinností tak činit - pokud je přáním většiny začít konečně budovat vyspělou demokratickou společnost a chceme-li být hodni takových osobností jakými byli generál Heliodor Píka, dr. Milada Horáková a jakými jsou Vladimír Hučín, bratři Mašínové, Milan Paumer, Pavel Wonka a další, často bezejmenní?!
Jan Šinágl, 23.7.2007
Tomáš Hradílek má právo na ostrý pohled na Vladimíra Hučína, ovšem pokud k podpoře svých argumentů používá jiné lidi, musí být přesný. Kdysi jsme spolu telefonovali a shodli se na zvláštnostech povahy V. Hučína i na tom, že ve svém boji za pravdu volí mnohdy pro nás obtížně přijatelné prostředky. To ovšem neznamená, že jde o prostředky kriminální. Obviněním V. Hučína jsem byl znepokojen. Šéf boje proti organizovanému zločinu pan Kubice mě ovšem neříkal, jak tvrdí T. Hradílek, že z analýz odposlechů vyplývá účast V. Hučína na výbuších v Přerově, za což byl obviněn a později postaven před soud, ale varoval mne před přílišnou aktivitou v celé věci, protože je velmi složitá. Přesto jsem jako senátor telefonoval ministru spravedlnosti Motejlovi a ministru vnitra Gossovi, aby vyšetřování V. Hučína přeložili jinam než do Přerova, kde jsem cítil podjatost orgánů činných v trestním řízení. Nevyslyšeli mne. V. Hučína jsem několikrát veřejně podpořil. Přerovský soud, jakož i odvolací instance V. Hučína osvobodily, a rovněž jej i rehabilitovaly za jeho údajnou kriminální činnost v době komunismu. Musím upřímně říci, že jsem tomu rád.
Jan Ruml, Praha, Lidové noviny 24.7.2007
Nevím, jestli Hradílek taky náhodou nestudoval s Bublanem v semináři; alespoň by tomu nasvědčovala ta zpověď, že zneužil svého postavení ministra vnitra k získání nadstandardních informací a také že osobně apeloval na tehdejšího prezidenta Havla, aby Hučínovi neuděloval milost. Není nad to, když máme přímo od pramene potvrzeno, že skutečně šlo o kauzu politickou.
A jako by toho nebylo dost, napovídá nám Hradílek jak je možné, že ten "čestný policista Pščkolka" zůstal u Policie, i když to bylo v příkrém rozporu s doporučením Občanské komise
Na tu Hradílkovu prostořekou zpověď lze snad říci jediné: pokud on většího gaunera než Hučín v životě neviděl, měl by se podívat do zrcadla - bude jistě mile překvapen.
Skoro na konci filmu Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína říká paní Mašínová: "...to lejno, který jako udělali, tak ho rozšlapali, voni ho rozšlapali, to už je tak rozmazaný, že já nevím, co s tím budou dělat..." Myslím, že se nám tím Hradílkovým výtvorem ukazuje docela dobře "co s tím budou dělat": Když nebylo možné Vladimíra Hučína zničit soudně, alespoň na něj budou kydat bláto v naději, že ho omlátí natolik, aby nebyl ochoten bojovat za svá práva. Protože ono nejde skutečně jen o ta Hučínova práva, ale o mnohem víc, totiž o to, kdo to všechno zaplatí.
K poznámce Jana Rumla v Lidovkách:
V souvislosti s Hradílkem je zajímavá Hradílkova formulace, že soudkyně Severová VYUŽILA nedostatečnou odbornou kvalifikovanost žaloby. Totiž: Nikdy mě nenapadlo, že soudci v "post"komunismu budou VYUŽÍVAT nedostatečně připravené žaloby k jejímu zamítnutí; ve skutečných demokraciích je běžné, že soudci nařídí odložení soudu a určí termín, kdy se bude jednat o doplněné žalobě. Kromě toho je také normální (tedy ne v ČR, jak je vidět), že žalobu kontroluje státní žalobce, aby měla všechny náležitosti atd., nedokonalosti VYUŽÍVALY akorát soudy komunistické (což jsem měl mimochodem možnost si ověřit na vlastní kůži, ale to sem nepatří)
Dále mě zajímá, zda pan Devátý někdy od Hradílka slyšel ty výhrady, o nichž Hradílek mluví, nebo zda mu Hradílek alespoň kdy nabídl, že mu je sdělí; z textu to není jasné.
Co věděl nebo nevěděl, řekl nebo neřekl, pan Kubice, by jistě také bylo zajímavé.
Kdo ví, třeba se k nějakému slovu rozkolíbá i pan Veškrna, když máme tuhletu okurkovou sezónu...
P. Zvěřina, 25.7.2007
První, co mě napadlo při čtení článku Tomáše Hradílka (Narcis Hučín zneužívá demokracii, LN 23.7.) je historka o generálu de Gaullovi. Jako prezident přijal jednou jistého francouzského generála, který se zanedlouho vyřítil bez čepice z jeho kanceláře pronásledován rozčileným de Gaullem vykřikujícím neslušná slova. "Vy, pane prezidente," koktala sekretářka. "Představte si," řekl jí prezident, "ten idiot ještě věří ve vinu kapitána Dreyfuse." U nás někteří ještě věří na pravost Rukopisů, v USA tisíce Američanů věří, že přistání člověka na měsíci bylo fingované a Tomáš Hradílek zase věří, že Vladimír Hučín byl strůjcem výbuchů v Přerově a byl soudy osvobozen neprávem.
Prohlašuje, že většího gaunera než Hučína ještě neviděl. Chce to opravdu dvojitého panáka, aby člověk uvěřil, že toto napsal chartista a disident. Ten druhý panák přijde vhod, když si člověk přečte, že exministr vnitra si obstaral "využívaje osobních kontaktů a svého někdejšího politického postavení" nadstandardní informace, zejména z policejních zdrojů. Takže konečně sám exministr vnitra odhaluje první kanál z těch, po kterých se stále pátrá, kudy unikají z policie informace k médiím. Je vidět, že Tomáš Hradílek ví, jak to v Česku chodí. Zavolá se ke kamarádům na policii a je hned co číst. Ale on toho ví ještě více. Mluvil i s Rumlem a Kubicem. Jak to doopravdy bylo, mu Jan Ruml odpověděl ve svém dopise v LN 25. července. Mýlil se jen v tom, že i on se domnívá, že Hučín byl za výbuchy obžalován. Nezbývá tedy, než abychom v činnosti "kanceláře pro uvádění výroků Tomáše Hradílka na pravou míru" pokračovali.
Jak to tedy bylo? Po roce Hučínovy vazby a jeho vyšetřování dal zvláštní odbor Úřadu vyšetřování ČR návrh na vypracování obžaloby a tu státní zastupitelství v dosti chatrné podobě podalo soudu. Svůj mediální úkol splnila, o Hučínovi-kriminálníkovi obžalovaném ze sedmi trestných činů začal psát veškerý tisk. Jen ty výbuchy v obžalobě chyběly. Bez jakýchkoli důkazů si to ani tehdejší vedoucí státní zástupkyně v Přerově JUDr. Lenka Šromová nedovolila. Dovolil si to ale plk. JUDr. Jiří Pščolka, který v rozhovoru pro MFD v roce 2001 uvedl, že policie má důkazy vyvolávající v této věci závažné podezření, že za výbuchy stojí Hučín. Bohužel pro něj, pro státní zastupitelství i pro Tomáše Hradílka, všechny soudy Vladimíra Hučína v plném rozsahu ze všech bodů obžaloby zprostily. Možná, že kdyby se Tomáš Hradílek se svými důkazy včas soudu přihlásil, mohlo všechno dopadnout jinak. Jenže on vinu Hučína "dokazuje" až teď, a jak známo, tisk soudy nemůže nahrazovat. Ale soud by se v této věci mohl konat znovu. Tentokráte s obviněným Tomášem Hradílkem pro trestné činy křivého obvinění a pomluvy.
Jestliže Bůh oslepil senátora Štětinu, jak píše Tomáš Hradílek, soudy se mu oslepit nepodařilo. Ty totiž rozhodovaly na základě zákonů a důkazů, nikoliv na základě nepodložených hypotéz a ideové nesnášenlivosti jako Tomáš Hradílek. Má jistě právo na to, aby se vyjádřil o minulosti a charakteru několika lidí včetně plk. Pščolky. Ani já ho nehodlám kádrovat jako bývalého vyšetřovatele SNB a pana Hradílka, jako bývalého soudruha a předsedu stranické buňky, protože i u takových lidí věřím na konverzi k demokracii, a třeba i ke křesťanství. Nebudu se vyjadřovat i ke generálu Paroulkovi, kterého budu jako frankofil ctít i pro jeho řád Čestné legie. Ale budu ctít pravomocné rozsudky soudů, byť jsem často justici kritizoval, ale právě v případě Hučína se česká justice projevila excelentně jako pravá justice právního státu. Nikdy bych si nedovolil nazvat obviněného, pravomocně zproštěného viny, psychologickým teroristou a gaunerem vytvářejícím kolem sebe atmosféru strachu. Ano, Hučín byl všemi soudy zproštěn viny. Dokonce v případě tzv. dodatkových trestů i Ústavním soudem. Pan Hradílek to nazývá blamáží. Já smutným koncem signatáře Charty 77, volající tehdy ve svém prohlášení po dodržování zákonů. Pan Hradílek mi na chodbě soudu v Ostravě řekl, že si mě při obhajobách disidentů za bývalého režimu vážil, za obhajobu Vladimíra Hučína nikoliv. A přesto jsem tehdy i nyní obhajoval to samé - základní principy trestního řádu, zejména presumpci neviny a právo na řádný soud. Rád bych proto dnes panu Hradílkovi odpověděl podobně, ani já si ho již za jeho disidentskou minulost nevážím, zejména proto, že na adresu nevinně pronásledovaného a vězněného prohlásil, že by za jeho čest a dobrou pověst nedal ani zlámanou grešli.
Musím se samozřejmě ozvat kvůli své nedostatečné právní kvalifikaci, kterou pan Hradílek vyhlásil do světa. Pan Hradílek pochopitelně jako laik neví, že Vladimír Hučín žaloval plk. Pščolku proto, že jeho jednání považoval za exces z jednání příslušníka policie, protože ministerstvo vnitra jej nikdy nepověřilo, aby takovým způsobem pomlouval Hučína. Že to Okresní soud v Přerově za exces nepovažoval (čímž vyloučil jeho odpovědnost) a naopak považoval plk. Pščolku za "mluvčího" ministerstva, je jiná věc. To ministerstvo vnitra nyní ještě Vladimír Hučín zažaluje, ale co si na nyní pravicovém vedení ministerstva vezme?
Začal jsem de Gaullem a skončím de Gaullem. Když jeho ministr vnitra v době studentských bouří ve Francii navrhoval zatčení Jeana Paula Sartra, ideového iniciátora těchto akcí, tak mu prezident de Gaulle odpověděl: "Filozofové se nezavírají." A tak navrhuji, aby v případě, že se najde státní zástupce, který na základě článku Tomáše Hradílka zahájí proti němu na základě zásady oficiality trestní stíhání pro trestné činy pomluvy a křivého obvinění, aby tak nečinil nebo trestní stíhání zastavil. Blouznivci zneužívající demokracii se přece nezavírají.
Milan Hulík, advokát, 27.7.2007
Když bolševik neuměl kritikům oponovat argumenty, používal zuřivé výpady a pomluvy v médiích. Říkalo se tomu "kojzarovština", podle autora který slovy "ztroskotanci a zaprodanci" čelil Chartě 77. Po Listopadu se však objevily analýzy, že vše je jinak, že "elita" Charty 77 ve své podstatě nebyla "negací podstaty 'vítězného února', nýbrž jeho plynulým, byť verbálně i formálně modifikovaným pokračováním". Nepřekvapuje tedy, že když se elitě nedaří, znovu zní "kojzarovština".
Sotva se přestalo dařit hurá-akci radar/rakety, protože i v USA mají pochybnosti o smyslu tohoto kroku, nastoupil s typickou "kojzarovštinou" Petr Zavoral. Psal pod názvem "Už zas se rojí 'osobnosti' na prodej", že filmoví tvůrci Troška, Chytilová a Kačer jsou "střelení levicoví intelektuálové", Táňa Fischerová "případ pro psychiatra", že "jsme svědky politické špíny,… svinstva…". Pokud lidé jako já poslouchají obě strany, pak z toho "prosvítá snaha rudooranžové levice rozfoukat utěšeně se rozhořívající ohýnek protiamerické zášti" a já asi jsem "vždy použitelný jako hvězdná pěchota složená z užitečných idiotů." Sotva jsem se ze Zavorala otřepal, byl tu výpad podobný.
Já v sobotu 21.7.07 ve Svitavách veřejně připomněl, že je stále na svobodě pachatel přerovských výbuchů, ale novináři stižení nemocí padesátých let tvrdili, že z nich byl obviněn Hučín, který z nich nikdy obviněn nebyl. V pondělí 23.7. na to téma v Lidových novinách "kojzaroval" bývalý disident, mluvčí Charty 77 a ministr vnitra Tomáš Hradílek.
Pod názvem "Narcis Hučín zneužívá demokracii" Hradílek zkusil "demaskovat" V.Hučína jako "psychologického teroristu, který flašinetovou demagogií, věčným pomlouváním a špiněním těch, kteří ho mohou ohrozit, vytváří kolem sebe v součinnosti se svými příznivci atmosféru strachu." Jenže je velký rozdíl mezi Hučínovým "špiněním" a Hradílkovým "demaskováním". Hučín k obviněním vždy přidává konkrétní důvody, zpravidla podíl na rozvoji totalitního režimu, Hradílek se (na rozdíl i od Kojzara !) zdůvodněním nezatěžoval. I z údajného davu "špiněných" Hradílek uvedl jen jméno jistého Paroulka, nevyvracel Hučínem uvedená fakta, ale pěl na Paroulka chválu. Tahle metoda zklamala už mockrát, koneckonců i dnes jen opěvovaný Václav Havel může být zítra hodnocen i jako zločinec, který si ve funkci prezidenta troufal jednat jako "svědomí" svého národa a zároveň zneužívat svou moc a autoritu na podporu drancování svého národa /citáty z : Joseph Grim Feinberg: Revolúcia a pád disentu; Britské listy 28.6.2007/.
Hradílek obvinil V.Hučína, že skoro jistě je iniciátorem přerovských výbuchů, prý to má od Policie. Mezi řádky čtu příklady rozkladu složek státu. Z tvrzení Hradílka totiž plyne, že Policie klidně udělá melouch pro důchodce, a sdělí mu závěr opačný, než vydá oficiálně. V tom má být zapleten i plk.Kubice, pro Hradílka "Honza", který to měl zatajit i v proslulé zprávě poslancům. Tragické je i selhání exministra Hradílka, který si závažné informace dlouho nechává pro sebe.
Hradílek osočil i justici - je prý "velká blamáž", že Hučína zprostila viny! Nařkl i stovky lidí od takříkajíc "bezejmenných" po notoricky známé (herec Kaiser s dcerou, aktivista Bok, poslanec Klas), kteří soud monitorovali, že "obavy z pomluv a špinění, umocněné nenávistným napětím, jež při přelíčeních vytvářeli Hučínovi příznivci, mohly mít vliv na rozhodování soudců". Chartista Hradílek tak přešel na někdejší bolševickou rétoriku a dnes tvrdě odsuzuje, co dělali Chartisté sami - u Hučínových soudů připomínal John Bok, že takhle u soudů podporovali Václava Havla, rozdíl je ten, že bolševická policie na rozdíl od té dnešní si proti nim nedovolila zasáhnout !
I já Hučínovy soudy monitoroval, a na Hradílkovo obvinění jsem odpověděl už dříve ve Svitavách: Že pro nás nebylo "tak rozhodující, že přes snahu Renáty Vesecké je dnes Vladimír Hučín šesti obvinění zbaven pravomocně, obvinění sedmého byl zbaven už třikrát, zatím nepravomocně" ale že "Hučín se dočkal spravedlivého procesu".
Závěr z toho všeho zjevně vyplývá, že Zavoral zdokonaluje "kojzarovštinu", ale Hradílek se svými výpady už spíš staví na roveň estébákům. Nikoli agentů-donašečů, ale důstojníků, jedině oni kdysi jako dnes Hradílek mohli pracovat metodou "cokoli si vymyslím, mohu použít proti vám".
František Rozhoň, 24.7.2007. část článku "Črty z rozkládající se společnosti" pro časopis Svědomí/Conscience 8/2007
Musím krátce reagovat na stať JUDr. Milana Hulíka (Blouznivci se nezavírají, LN 27. 7.), ve které mne kritizoval a pokusil se mne zesměšnit za můj článek ke kauze Hučín.
Pan doktor Hulík mi vyčítá, že jsem se svými "důkazy" přišel až nyní. Avšak já jsem tehdy potřeboval pouze přesně vědět, jestli mám Hučínovi pomoci, nebo nikoliv. Když jsem zjistil, že Hučín je stíhán oprávněně, tak jsem se rozhodl, a to znovu opakuji, že svůj názor nezveřejním, protože by to mělo jistou váhu a mohlo by to Hučínovi přitížit. Vždyť mu hrozila řada let vězení. Ten názor znali pouze moji nejbližší a několik přátel. Měl jsem soucit s Hučínovou matkou, kterou osobně znám, s jeho sympatickou manželkou, kterou také osobně znám, a také s jeho tehdy dospívající dcerou, která v té době zřejmě upřímně věřila, že její otec je trestně stíhán nespravedlivě.
Jestliže pan doktor Hulík v případě Hučína hodnotí soudy jako "pravou justici právního státu", proč cudně zamlčuje, že tentýž soud ve svém rozsudku absolutně zamítl námitky obžalovaného, že se jedná o politický proces, vykonstruované obvinění a spiknutí, a zhodnotil tyto námitky jako účelové? Vždyť to byl základní pilíř Hučínovy obhajoby, podporovaný jeho právníky a bráněný mnohdy zfanatizovanými příznivci.
Když vidím, že tak vzácný člověk, jakým evangelický farář Jan Šimsa bezesporu je, není kvůli banálnímu a směšnému incidentu, starému téměř 30 let, plně rehabilitován a Hučín za celou plejádu činů z doby normalizace, z nichž některé mají ryze kriminální charakter, je očištěn do podoby bílé lilie, jsem krajně znechucen. Ale také utvrzen ve svém přesvědčení, že můj přístup k Hučínovi je správný.
Pan doktor Hulík mě označil za blouznivce a dal jasně najevo, že mnou pohrdá. Tím mne nepotěšil. Ale já ho také nepotěším. Mému článku, který vyšel pod názvem Narcis Hučín zneužívá demokracii, vyjádřilo podporu mnoho lidí, mimo jiné také prezident republiky pan Václav Klaus svým osobním dopisem.
Tomáš Hradílek, bývalý mluvčí Charty a exministr vnitra, Lidové noviny 2.8.2007
Titl.
LN-redakce,
odpovědný redaktor,
Karla Engliše 519/11
Praha 5
Věc: Rubrika "Úhel pohledu"
Pod názvem rubriky v LN "Úhel pohledu" dne 23.7.2007 byl otištěn rádoby "informovaný názor" s titulem "Narcis Hučín zneužívá demokracie", jistého tak zv. disidenta Hradílka.
Konsternovaný čtenář musí jen žasnout na co přistoupí a otiskne, zřejmě a naprosto bez ověření skutečností Vaše redakce. Ani na telefonický dotaz v redakci nebyla mně dána uspokojivá odpověď arogantním redaktorem Weissem!
Ve zmíněném článku plném lží a polopravd o jmenovaném Vladimíru Hučínovi, který byl mimo jiné a veřejně známo, zcela očištěn soudy ČR – různých stupňů, po šestiletém martyriu, Hradílkem je, ze zřejmých a krajně i podezřelých důvodů hanoben!
V tomto případě, opravdu by měla být alespoň čtenářská veřejnost vážně znepokojena tím, jak je vůbec možné něco podobného zveřejnit v tzv. demokratickém tisku, za situace, kdy má být občanská společnost, zdevastovaná dvěma totalitami minulého století, pravdivě informována a tím ke skutečné demokracii vedena.
"Pravda a Láska" opravdu v této zemi zvítězila!
Zdena Mašínová
Švermova 1 Olomouc
V Olomouci 25.7.2007
Darebák Tomáš Hradílek a věci související
Paní Zdena Mašínová to v přiloženém dopise LN vyjádřila trefně a přesně za všechny slušné občany - kteří ještě nepozbyli zdravého rozumu. LN dopis do dnešního dne neuveřejnily – redaktor Martin Weiss raději mlčí. Peroutků a Havlíčků jsme nikdy moc neměli – všelijakých pisálků ano, ale těch co nosili "kůži na trh", by na prstech jedné ruky počítal…
Nelze nevidět hanebné jednání Tomáše Hradílka v širších souvislostech. Pomáhá "svými" postoji rozdělovat společnost, podobně jako kauza bratří Mašínů, pana Hučína, pana Altnera či pana Uzunogla, dle osvědčeného hesla ROZDĚL A PANUJ. Věřím, že brzy budou důrazně reagovat obhájci Vladimíra Hučína, JUDr. Milan Hulík a JUDr. Stanislav Devátý, na nehoráznosti, lži a pomluvy tohoto darebáka.
Smutné je, že darebákovi Hradílkovi vyjádřil podporu i prezident Václav Klaus osobním dopisem? Proč ji tedy prezident nevysloví veřejně, podobně jako v kauze Terezky?! Zřejmě si není tolik jistý podporou veřejnosti a volí co nejmenší riziko? Znamená to, že se připojuje, souhlasí a ztotožňuje s vyjádřeními Tomáše Hradílka – tzn. ignoruje rozhodnutí soudů, souhlasí se lží, podporuje pomlouvání prokazatelně čestného a mravně nezpochybnitelného člověka. Co by člověk neudělal pro své další zvolení, že?! Pod tímto úhlem lze chápat i prosazení manažersky a odborně nezkušené, ale populární a voliči milované Kateřiny Neumannové, do čela organizačního výboru MS v lyžování, podobně jako zvaní představitelů komunistické strany na Lánský zámek. Ani mne nepřekvapí, když vyznamená i Andělu Dvořákovou, aby podpořil její pošramocenou pověst, podobně jako tomu bylo u jiných, např. Nadi Kavalírové, Jiřího Langa či Luďka Kuly. Řídí se zřejmě heslem – spojit se i s čertem jen aby posílil svůj vliv, moc a vyhrál ve volbách. Může vůbec deformovaná společnost vynést do svého čela nedeformovaného, příkladného a charakterního? Na Hradě máme příklad, že nikoliv – alespoň do té doby, pokud společnost opět nezíská pud sebezáchovy.
Ve vyspělých zemích slouží prezident zemi. Vyspělou zemí už zřejmě jsme, alespoň pokus se týká počtu automobilů, bazénů či supermarketů. Má-li být toto měřítkem vyspělosti země a míněním většiny občanů, tak máme na Hradě nepochybně toho nejlepšího možného prezidenta. Ne nadarmo mluvil TGM o vrozené nízkosti českého národa a nebezpečí, dá-li se jí volný průchod…
O tom, proč se k Tomáši Hradílkovi nevyjadřuje i jeho přítel Václav Havel si udělejte názor sami – nemá zřejmě čas, musí řešit veliké problémy světa…
Jan Šinágl, 3.8.2007
V mém okolí je obecně známo, že s Tomášem Hradílkem jsem se seznámil po mém propuštění z výkonu trestu (Minkovice) koncem r. 1986. V té době jsem byl také odsouzen k tak zvanému ochrannému dohledu. Hradílek začal v polovině r. 1988 docházet do mého bytu a každý měsíc se z jeho iniciativy u nás doma scházelo až 20 osob.
Moje máma Hradílkovi nikdy nevěřila a mrzelo ji, že nemůže svůj názor sdělit paní Libuši Čeřovské, která tehdy pracovala v RFE (Radio Svobodná Evropa) a která nám pomáhala. Bylo jí také podezřelé, že Hradílek nikdy nebyl za své aktivity uvězněn (až na několik hodin, max. 24-48 hod). Většinou se vždy bez problémů dostal na nejrůznější protestní akce po celé ČR. Tento názor o pochybnostech na Hradílka sdílí i JUDr. Stanislav Devátý a další.
Poté, co jsem měl v BIS možnost se dostat k dokumentům StB jsem zjistil, že od té chvíle, co jsem poznal Hradílka, měla StB o mé osobě velice podrobné informace, které se vždy vztahovaly k datu, kdy u mne doma byl Hradílek, nebo ke kontaktu mezi mnou a jeho osobou. V době, kdy jsem byl předsedou Občanské komise v Přerově a prověřoval příslušníky StB, jsem získal informace, které nasvědčovaly tomu, že Hradílek byl v podstatě jakousi pěstovanou opozicí, pod kontrolou StB.
Krátce po 17. listopadu 1989 mne Hradílek před svědky velice aktivně nábádal k tomu, že se proti skartacím dokumentů StB nesmí v žádném případě zakročit. V té době jsem mu již nevěřil a to mimo jiné i z toho důvodu, že mi opakově nabízel - ba přímo vnucoval - pomoc advokáta JUDr. Josefa Danisze, který byl významným agentem StB, angažujícím se v komisi pro vyšetření událostí kolem 17. listopadu 1989.
Hradílek jako ministr vnitra ČR byl u členů Občanských komisí neoblíben. Na základě podezřelých aktivit Hradílka došlo dokonce k mimořádnému jednání Občanských komisí v Ostravě, kde Hradílek byl někdejšími politickými vězni a dalšími výrazně kritizován za svou nečinnost ve věci očisty bezpečnostního aparátu od komunistických struktur. Já tehdy jako předseda Občanské komise za okr. Přerov jsem si nebyl jist, zda Hradílkovo jednání je způsobeno jeho neschopností, nebo je to jeho promyšlená taktika.
V té době jsem byl před Hradílkem varován tehdejším ředitelem Krajské správy policie Ing. Jiřím Sprušilem, který měl ve svých rukou část dokumentů o tom, že StB měla zájem na upevnění pozice Hradílka v CH 77. Jak jsem později zjistil, tak varování Sprušila mělo své důvody a zcela se naplnilo. To však byl již Sprušil z policie odstraněn.
V r. 1990 nastoupil k FBIS (později BIS) jistý Vít Zukal, který je zetěm Hradílka. Zukal měl v r. 1999-2000 možnost vypovídat jako svědek o zločinných aktivitách komunistů. Zukal však v rozhodující chvíli odmítl svědčit a tím mne dostal do velice těžké situace a tím také do jisté míry nepřímo urychlil mé propuštění z BIS a zatčení. Zukal jako Hradílkův zeť se "vyznamenal" v BIS např i tím, že svým automobilem naboural sanitku s pacientem (nedal jí přednost ač vyjížděl z vedlejší silnice). Zukal také např. po požití alkoholu poztrácel služební průkazy BIS. Tyto průkazy byly dokonce zveřejněny v komunistickém tisku Nové Bruntálsko. Je pravděpodobné, že Hradílek měl na tato Zukalova porušení služebních poviností vliv a prostřednictvím svých známostí se věc zaretušovala.
Počátkem 90. let bylo realizováno vyšetřování proti synovi Hradílka, který pod nejrůznějšími legendami si od občanů půjčoval peníze a ty potom nevracel. Tyto peníze většinou utrácel v herních automatech. Já osobně jsem Hradílkovi v době jeho působení na ministerstvu vnitra jednání jeho syna vytkl a to poté, co i od mé mámy vymámil peníze a samozřejmě nevrátil.
Za tohoto stavu nelze vyloučit, že Hradílek je mnoha okolnostmi kompromitován a může to mít vliv na jeho nynější podlé aktivity. Zde považuji také za potřebné upozornit na mnohaleté a důvěrné kontakty mezi Hradílkem a ředitelem BIS Janem Princem (pozn. manželka Jana Prince Ing. Květoslava Princová pochází z Lipníka nad Bečvou, tak jako Hradílek).
V r. 1997 jsem v archivu BIS narazil na několik dokumentů, které v rámci akce StB "Redaktor" vypovídaly o tom, že Hradílek byl součástí operativní kombinace zpravodajských aktivit StB.
Ze záznamu StB vedeném pod č. 68 922 ze dne 23.12.1988 signovaném příslušníkem II.odboru StB Ostrava kpt. Ing. Alexandrem Kadarem (nar. 15.6.1951) je zřejmé, že StB měla vliv na postoje Hradílka a že toho využívala.
Z dalších záznamů StB s krycími názvy "Redaktor" a "Útok" je zřejmé, že StB se velmi obávala toho, že moje osoba může do společenství CH 77 infiltrovat názor, že s KSČ bude nutno zkoncovat a to i za pomocí ozbrojeného postupu.
Ze záznamu StB vedeném pod č. 69 621 ze dne 25.2.1988 signovaném nstržm. Radomírem Pršalou je dále popisován průběh jisté konspirativní schůzky o které se StB dozvěděla. Dle mého názoru je velmi pravděpodobné, že StB informaci o schůzce získala od Hradílka!!!
Z dalších záznamů StB jednoznačně vyplývalo, že StB měla zájem na tom, aby Hradílek byl čelným představitelem CH 77!!! K této okolnosti mohu prohlásit, že pokud byl StB na několik hodin zadržen Hradílek, tak vždy to bylo provedeno velmi jemnými prostředky. Pokud jsem byl StB zadržován já, tak se to většinou neobešlo bez bolestivých zranění, včetně přeražení prstu, tržných ran na noze a jiných místech a tak pod.
Osobně jsem přesvědčen, že Ing. Tomáš Hradílek byl pro pragmatickou frakci StB v čele s gen. Aloizem Lorencem doslova božím požehnáním.
Je samozřejmě i mou chybou, že jsem ve svém bytě umožňoval Hradílkovi provádět svou propagační činnost, která nakonec směřovala k tomu, aby nebyla provedena skutečná revoluce. Ihned po 17. listopadu 1989 jsem však nekalé jednání Hradílka postupně odsuzoval a v rámci svých možností jsem se osobně angažoval na činnostech, které jsou popsány v knize "Vladimír Hučín - není to o mně, ale o nás" anebo v knize "Hrdinům se neděkuje". Od lidí z blízkého okolí Hradílka vím, že tyto knihy mu jsou jakýmsi trnem v oku.
Mám za to, že nejlepším řešením na Hradílkovy podlé výpady v tisku by byla nějaká veřejná konfrontace mezi ním a mnou. To vše samozřejmě za přítomnosti veřejnosti, sdělovacích prostředků a ujištění, že po předložení jistých důkazů nebudu zase obviněn z nějakého ohrožování utajovaných skutečností. Odborná veřejnost, ale i další, by měli této situace maximálně využít a napomoci k zorganizování mnou navrhované veřejné konfrontace. Je stále ještě dost neobjasněných okolností kolem 17. listopadu 1989 a proto si myslím, že můj návrh by napomohl dobré věci.
Vladimír Hučín, v Přerově dne 5. srpna 2007
Při prohlédnutí slovníku cizích slov najdeme ke slovu "gauner" nahoře uvedenou specifikaci.
A nyní k osobě pana Hučína
Karel Zejda, spolumajitel KAZETA
Článek byl zaslán do Lidových novin
S překvapením a s nesouhlasem jsem přečetl v Lidových novinách z 23.7.2007 článek s titulkem Narcis Hučín zneužívá demokracii, ve kterém bývalý člen KSČ, mluvčí Charty 77 a ministr vnitra ČR Tomáš Hradílek napadá kpt. Vladimíra Hučína a zastává se normalizačního kádra (člena SNB od roku 1971) pplk. Jiřího Pščolky. Hlásí se ke svému výroku, "že většího gaunera (než Hučína)… jsem neviděl". Tento svůj nehorázný výrok objasňuje svými "nadstandardními informacemi", které prý byly "naprosto dostačující k tomu", aby si byl jist, že "Hučín je iniciátorem … výbuchů…" v Přerově, které vedly "na přelomu milénia" k Hučínovu zatčení. Hradílek se hlásí i k tomu, že v roce 2001 ve svém dopise prezidentu Havlovi "nedoporučil udělit Hučínovi milost…". Pro své zatracování Hučína se Hradílek dovolává Stanislava Devátého, že prý "on také tuší, že Hučín ty přerovské výbuchy zavinil", a Jana Rumla, se kterým se prý "ohledně celé (Hučínovy) kauzy "prakticky shodli", neboť to prý Rumlovi potvrdil (na základě analýzy odposlechů) plukovník Jan Kubice.
Hradílek se pak pohoršuje nad tím, jak Hučín ubližuje "čestnému policistovi Pščolkovi, který pouze dobře dělal svou práci", a generálovi Janu Paroulkovi (který v 70. letech řídil budování strategických zařízení v Libyi). Tímto pohoršením Hradílek zdůvodňuje, proč nabídl Pščolkovi v jeho při s Hučínem svědeckou podporu. Svůj článek uzavírá Hradílek prohlášením: "… za čest a dobrou pověst Vladimíra Hučína bych nedal ani zlámanou grešli".
Celý článek je pozoruhodně nenávistný a Hučínovi právníci jistě posoudí, zda nejde o žalovatelné urážky na cti. Nechápu, proč má bývalý disident Hradílek potřebu útočit v celostátním deníku na čest Vladimíra Hučína, kterého soud osvobodil od všech nařčení, které proti němu Pščolka a jemu podobní zosnovali. Jedno z možných vysvětlení - které jistě nenapadá jen mne - je, že Tomáš Hradílek je nebezpečně zavázán bývalým nomenklaturám, a proto je chrání z obavy, že by na něj mohli leccos nepříjemného prozradit.
Svůj pamflet proti Hučínovi Tomáš Hradílek po několika dnech doplnil článkem Ve svém kritickém postoji k Hučínovi jsem se utvrdil (LN 2.8.2007), ve kterém se pohoršuje nad tím, že Hučín rehabilitován byl, zatímco disidentskému faráři Janu Šimsovi Nejvyšší soud rehabilitaci před několika dny odepřel. Tento nedávný výrok soudu svědčí právě o tom, že komunistické struktury mají dodnes rozhodující vliv na posuzování viny a ze své mocenské pavučiny upředené v dobách socialismu letech neradi své oběti propouštějí. Hučín se z tohoto pohledu jeví jako moucha natolik velká, že se jí podařilo se z těchto pavučin vymanit. Chápu, že to vadí Ludvíku Zifčákovi, který se skupinou komunistů už v roce 1999 demonstroval proti Hučínově rehabilitaci, ale proč to vadí chartistovi Hradílkovi, naprosto nechápu.
Klub angažovaných nestraníků (KAN) už od svého obnovení v květnu 1990 požadoval důslednou nápravu křivd způsobených bolševickým režimem. Na tento požadavek však politická scéna dlouho vůbec nereagovala. Na křivdách, které byly za socialismu páchány, se podílela řada lidí, kteří nikdy nepřipustí, že se podíleli na bolševických zločinech, a proto pro ně musí Hučín zůstat "gaunerem".
Vladimír Hučín byl pro bolševiky nanejvýš nebezpečným nepřítelem, protože byl neúplatným, nesmlouvavým a nezastrašitelným odpůrcem zlovolné bolševické moci. Takovým zůstal i po roce 1989, zatímco mnozí jiní disidenti přestali se zlem bojovat v okamžiku, kdy získali podíl na politické moci.
Hradílkovy útoky proti Hučínovi vnášejí do dnešní politické situace nové prvky. Zdá se, že účelem těchto útoků je diskreditovat důvěryhodnost disidentů a chartistů vůbec. Jsem opravdu zvědav, zda se prezident Klaus přihlásí k tomu, že "osobním dopisem" podpořil článek Narcis Hučín zneužívá demokracii, jak se chlubí Hradílek v LN 2.8.
Pavel Holba, předseda Ústřední rady KAN
Ad LN 9. 8.: Zamlčený životopisný údaj
Své někdejší členství v KSČ jsem nikdy netajil. Mohu to dokladovat několika články v tisku z minulých let. Ve vztahu ke kauze Hučín to však považuji za nepodstatné, neboť to spolu nesouvisí.
Poněvadž ale pan Zejda chápe mé údajné zamlčení členství v KSČ za "projev značné drzosti", musím stručně reagovat.
Ve zmíněném JZD jsem skutečně pracoval v letech 1970-1977, s komunistickou stranou jsem však již v té době neměl nic společného. Do strany jsem vstoupil jako devatenáctiletý student Vysoké školy zemědělské v Brně v roce 1964. Byla to chyba, které nelituji, neboť v akademickém prostředí v těch letech již probíhal tvrdý střet mezi reformním a konzervativním proudem uvnitř strany. Myslím, že tam jsem absolvoval první lekce občanské zodpovědnosti. V lednu 1969 jsem byl skutečně zvolen předsedou základní organizace KSČ na jednom hospodářství Státního statku, kde jsem byl zaměstnán. Bylo to ale proto, že jsem obhajoval ideály pražského jara a odsuzoval vstup vojsk Varšavské smlouvy. Po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ jsem se funkce předsedy pod hrozbou zrušení celé základní organizace vzdal. V září 1969, tedy půl roku před čistkami v KSČ, jsem požádal o zrušení svého členství. Bylo to neprodleně provedeno formou exemplárního vyloučení. Potom již přišly hlavně důsledky. Takže o jaké drzosti z mé strany může být řeč?
Ing. Tomáš Hradílek, Lipník n. B., Lidovky 13.8.2007
poznala jsem Tomáše Hradílka až na Koordinačním centru OF v Ostravě, kde fungoval jako krajský předseda a já tam byla za Opavu. My chudáci jsme si mysleli, co to není za skvost – vždyť jsme o něm slyšeli ze Svobodné Evropy. Vystupoval velmi sebevědomě a nepřístupně. Největším zážitkem bylo sestavování kandidátky do prvních svobodných(?) voleb v roce 1990. Přišli jsme tam (budova na Tyršově ulici v Ostravě) a na tabuli už byli napsáni lidé na prvních místech. To ani neokomentoval a my – křoví – jsme navrhovali ty nevolitelné. Mimo jiné mě překvapilo jméno mé soudružky učitelky z Rožnova pod Radhoštěm, která jezdila s dětmi recitovat a zpívat molodcům do frenštátských kasáren. Vrchol arogance, a je zřejmé, že záměrně, byla příhoda, kdy šla v televizi zpráva o zmizení ministra vnitra Kincla, který byl přímo zodpovědný za Národní třídu. T.H. mi řekl, že to není můj problém, že mají vše pod kontrolou. Kincl byl bez problému na své chalupě ve Velkých Karlovicích a vesele si chodil se síťovkou do místní Jednoty.
Nedalo mi, abych se na něj zpětně nepřeptala i jiných. Například bývalý poslanec za ODS J. Šimánek mi sdělil, že na něj spoléhal, že pomůže odstranit bolševiky z bezpečnostních složek, ale neudělal zhola nic. Pan R. Mikoláš, kterého určitě znáte z procesu pana Hučína, za ním zase jezdil na MV, ale tam se prý Tomáš velice změnil. Nejvíce informací o něm má dle pana Mikoláše právě pan Hučín, kterého před třemi dny oslovil a ten mi poté poslal dvoustránkový elaborát, který zajisté máte taktéž k dispozici.
Já osobně jsem toho skřeta viděla po x letech až 26.6. na soudě v Ostravě. Nebyla jsem si jistá, zda je to on, to víte, všichni mládnem. Přeptala jsem se ho na jméno a řekla mu, že ho vůbec nemám ráda. Myslela jsem si, bláhová, že se přišel panu Hučínovi omluvit.
Můj zážitek z Krajského soudu pro mě byl devastující. Dokonce mě to tak vyděsilo, že jsem si o známém, kterého jsem potkala před budovou a který si jel vyřídit výpis z Rejstříku trestů myslela, že si žádá o devizový příslib.
Ještě k článku, který Vám posílám. Je z Opavského Regionu 14.11.06. Paní šéfredaktorka se mi od těch dob neozvala, i když původně přislíbila pomoc při mnou chystané návštěvě pana Hučína a pana Paumera. Vlastně nevadí, hned jí volám. A ejhle. Ihned prý otiskne názor váš či pana Hučína k této kauze. To jsem zvědavá. Její adresa: [email protected].
S pozdravem
Eva Dratvová, 8.8.2007
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2007