Můj úhel pohledu
Jakkoliv pošetilá se může zdát polemika umělců s kritiky a oba obory lidské činnosti jsou mimořádně subjektivním oborem lidské činnosti, domnívám se, že nejen umělci, autoři, ale i posluchači a diváci mají právo na elementární kvalitu a zejména věcnost kritických soudů zejména tehdy, jsou-li prodávány jako tzv. veřejná služba.
Mám za to, že Jan Rejžek má opravdu kritický talent, proto bych mu přál širší prostor pro jeho uplatnění. Dnešní podoba Kritického klubu Jana Rejžka na ČRo6 je, bohužel, poněkud nekritická a rezignuje na alespoň minimálně odbornou analýzu. Většinu času kritici tráví čtením z dopisů posluchačů, kterým se líbí nebo nelíbí, co protagonisté klubu vyslovili, nebo naopak čemu pozornost nevěnovali, ač měli. Presentované opusy jsou buď "skvělé", nebo "špatné". Na věcný kritický rozbor zmíněných děl se času a zřejmě ani vůle nedostává.
Chybí mi Justův a Rejžkův pořad Katovna v České televizi, na kterou jsem se rád díval. Zejména poté, kdy tvůrci vychytali počáteční zvukové lapsy přímého přenosu, divák se pak mohl opájet osobitou inscenací besedy, ve které měla důležitou roli i kamera Karla Slacha, což u tradičních televizních besed bývá podružné, ale tady komplexní ztvárnění pořadu včetně intimity kavárenské atmosféry byly v řádu věcí.
Ač kat ve skutečnosti své dílo koná zpravidla v osamění, případně s pomocníkem, nevadilo mi, že televizní Katovna měla zpravidla dva, tří a někdy i čtyři kritické katy a nebývalo zřejmé, který z nich je Mistrem popravčím a kdo jen pomocníkem. Všichni rozcupovali, co jim pod ruku přišlo, či co si sami pod ruku podložili. A jindy zas se stejnou vehemencí vychválili a udělali P.R. mnoha kulturním statkům, které by bez jejich pozornosti a reklamní péče odešly bez povšimnutí mimo zájem veřejnosti. Co mě ještě zaujalo, byla zřetelná nechuť katovských kritiků k dialogu, beseda se často rozpadala v dlouhé mimoběžné monology. Často ani blízcí lidé sedící s kolegou katem u stolu nevěnovali pozornost řečníkovi, natož aby na jeho myšlenky navazovali, prohloubili je, nebo s ním polemizovali. Jen občas jsem měl pocit, že v zápalu kritického zaujetí se dva hlavní renomovaní kati dostávali na platformu konkurenčního pořadu Kotel televize Nova, kde často jednosměrně orientovaný plamenný šleh rozpaloval účastníky pekelné řeže a znemožňoval věcnou rozpravu a trpělivé stavění argumentu proti argumentu. Občas jsem se shodl s kritiky pořadu Katovna, že by mu prospěla elementární dramaturgická péče, aby všichni vybraní kati si nemysleli totéž, nebo aby alespoň nehovořili jednosměrně a uměli i roli ďáblova advokáta. To vůbec neznamená, že Katovna měla zaniknout! Naopak měla by být obnovena, kultivována a vedle ní už dávno měl být nasazen konkurenční pořad, s účastníky z jiné kavárny, aby se Katovna mohla poměřovat s jiným kulturně kritickým pořadem na programu České televize.
Rozhlasová verze Katovny pod značkou Kritický klub Jana Rejžka na ČRo6 je jen slabým odvarem a znovu, bohužel, solitérem. Více než polovinu programu oba aktéři předvádějí, že umí číst z dopisů posluchačů. Podstatnou část rozhlasového pořadu si jen tak nezávazně telefonují s posluchači a mělký kritický výkon se omezuje na pár monologických výkřiků, kde oba aktéři se navzájem ujišťují o společně sdílené "pravdě". Znovu chybí polemika. A samozřejmě i konkurenční pořad.
Byl jsem upozorněn na Kritický klub Jana Rejžka ze 7.12.2006. Členové klubu Vladimír Just a zejména s obdivuhodnou vervou Jan Rejžek zde cupují "netalent" třiapadesátiletého dokumentaristy Martina Vadase, autora aktuálního dokumentu Televizního studia Brno České televize Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína. Redaktor rozhlasu veřejné služby Rejžek opomenul posluchače ČRo6 upozornit, že jeho povrchní kritický soud, je zřejmě přibroušen v důsledku jeho traumatických zážitků z období zralé profesní dospělosti a může být tudíž i trochu podjatý.
Celé roky se Jan Rejžek o Vadasův "netalent" nezajímal, ač ten ve svém životě natočil i věci, které se mohou jevit jako nezdar, či jako nedostatek čehokoliv. U dokumentu odkázaného na záznam událostí, které se dějí nezávisle na vůli filmaře, je hladké vyprávění obtížná disciplína. Naopak střet a kontrapunkt bývají užitečným výrazovým i vyprávěcím prostředkem dokumentu. Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína není tradičním medailonem, jakých Česká televize vysílá dostatek. Přestože tento aktuální dokument mnohé, zejména méně pozorné diváky překvapil, jen málo z nich od sledování odradil k přepnutí na konkurenční kanál. S ohledem na rozpačitou presentaci v selfpromotion pořadech České televize je 250.000 věrných diváků na ČT2 slušným výsledkem. Ke svým nezdarům ho Martin Vadas ani náhodou nepočítá, jakkoliv jsou jeho forma i obsah v České televizi neobvyklé.
Proč až aktuální 28 minutový dokument Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína dopálil Jana Rejžka do té míry, že se odhodlal k osobnímu útoku na údajný "netalent" autora? Jediné, co kritikovi utkvělo v paměti. Ani Rejžek, ani Just se v kritických klubovkách na ČRo6 nezabývali otázkou o čem ten film vypráví, co je hlavním tématem, co smyslem dokumentárního filmu, co těch 250 000 diváků na filmu zaujalo, že setrvali a nepřepínali na jiný program. Rejžka nezajímá relevance úhlu pohledu, či jednotlivých motivů, zařazení bizardních výpovědí mnoha aktérů s definovanou odpovědností, ani paralelní příběh poznání senátora Štětiny a poslance Klase, natož struktura filmu, téma odpovědnosti a nezodpovědnosti, společenská nebezpečnost vymknutí se bezpečnostních struktur z demokratické kontroly, či další aspekty filmu.
Rozbor skutečné dramaturgie oba kritičtí klubisté obešli konstatováním, že by "to chtělo dramaturgii"... Nemohu souhlasit s povrchním tvrzením vysloužilých katů o údajné absenci dramaturgie a dovoluji si neskromně tvrdit, že o dramaturgii dokumentu toho vím trochu víc než oba kritici dohromady. Právě proto děkuji Kamile Zlatuškové z Televizního studia Brno České televize za mimořádný dramaturgický vklad, mnohaměsíční intenzivní práci, nejen seznámení se s obsáhlou matérií, ale i vlastní samostatné studijní úsilí, velmi otevřenou diskusi o struktuře a stavbě dokumentu, zpochybnění i potvrzení jednotlivých motivů, dlouhé diskuse o proporcích a souvislostech, způsobech vyprávění i osobní angažovanost, která je jinde v České televizi nevídaná. Její mládí a energie jsou velkým příslibem do budoucna a přeji divákům i kritikům, aby těchto skvělých předpokladů své zaměstnankyně Česká televize dokázala využít.
Jak by asi vypadal hodinový Kritický klub Jana Rejžka, kdyby mu rozhlasová dramaturgie ČRo6 věnovala jen zlomek péče, kterou vynaložila Kamila Zlatušková na 28 minut aktuálního dokumentu Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína?
Já bych si přál pozornější a méně humpolácké kritiky. Kde je vzít? Jan Rejžek a částečně i Vladimír Just se tentokrát jen schovali za autority a "netalent" autora aktuálního 28 min. dokumentu porovnali s mimořádným talentem kolegyň Třeštíkové, Sommerové a Vlachové s připomenutím jejich vynikajících hodinových opusů.
To je nic než laciné srovnání jablek s hruškama.
Měl jsem, zřejmě naivně, za to, že se po letech zahojila umělcova rána, kterou Jan Rejžek utrpěl, když jsem mu odmítl odvysílat v hlavním zpravodajském pořadu jeho mimořádně talentovaný asi dvouminutový opus "Videoklip Václava mám nejradši, tomu žádný nestačí..." © RZ ČST 30.12.1992. Dodnes se mi špatně spí, když si vzpomenu, že jsem se zřejmě na něm i já - dle jeho názoru - provinil cenzurou.
Jak se stalo, že Vadas "ublížil" talentovanému Rejžkovi?
Když jsem byl koncem roku 1992 předposlední den ve funkci šéfredaktora Redakce zpravodajství ČST, přiřítil se do mé kanceláře vedoucí dne, který měl odpovědnost za obsah vysílání našich zpravodajských pořadů v daném dni a v patách za ním redaktor Jan Rejžek. Trvali na tom, že se musím podívat na mimořádný Rejžkův opus a rozhodnout jejich spor, zda má být Rejžkův videoklip odvysílán v posledním Deníku ČST, nebo nikoliv. Vedoucí dne celkem rozumně trval na tom, že Rejžkův videoklip do hlavního zpravodajského pořadu nepatří. Byl to předposlední den do zániku federace, předposlední den existence Československé televize a Jan Rejžek trval na tom, že zánik Československa musíme oslavit jeho mimořádně kreativním videoklipem, který připravil jako koláž zpravodajských záběrů Václava Havla a Václava Klause, které si našel v archivu redakce zpravodajství a přilepil je pod starší písničku muzikantů Palečka a Janíka.
Od 1.dubna 1992, kdy jsem nastoupil do funkce šéfredaktora RZ ČST, trval jsem na záměru, že ve vysílání Deníku ČST, na který se tehdy dívalo cca 8 milionů lidí, budeme vysílat pouze zprávy a případně reportáže z daného dne, ale nikoliv naše názorové komentáře. Zejména jsem nechtěl, aby se míchaly zprávy s komentářem, což bylo do té doby častým úkazem a narovnání v této věci bylo bolestným procesem. Víceméně se nám to celých devět měsíců mého působení v ČST i dařilo. Pro analýzy, poznámky, reflexe a komentáře jsme měli specializovaný pořad Události a komentáře, který se vysílal po 22. hodině.
Někdy v létě 1992, nedlouho poté, co byl propuštěn ze služeb presidenta republiky, přišel za mnou Jan Rejžek, kterého jsem znal jako sympaticky nabroušeně píšícího novinového komentátora kulturní i politické scény. Potkával jsem ho při různých příležitostech na hudebních a filmových představeních již dlouho před listopadem. Rejžek projevil zájem pracovat v Redakci zpravodajství ČST, ačkoliv neměl žádnou televizní zkušenost. Souhlasil jsem s jeho přijetím, učinil jsem výjimku a přijal jsem ho bez konkurzu jen na základě jeho předchozí praxe v novinách a časopisu Melodie. Po zapracování byl celkem užitečným redaktorem, který časem ovládl televizní zpravodajské řemeslo, zásady redakční práce si osvojil, ale pro komentáře v redakci nenašel uplatnění. Snad proto tolik usiloval, aby se na poslední chvíli zviditelnil svým klipem ve večerním Deníku ČST.
Pustili jsme si velmi neobvyklý "zpravodajský" příspěvek Jana Rejžka v jeho přítomnosti spolu s vedoucím dne a přizval jsem do kanceláře i Zuzanu Bubílkovou, která ten večer připravovala a moderovala poslední pořad Události a komentáře. Ve svém videoklipu Jan Rejžek velmi netradičně adoroval Václava Klause a Václava Havla. Po dvou minutách projekce se všem zúčastněným protahovaly obličeje, nikdo se za břicho nepopadal. Přestože nás autor ubezpečoval, jak jeho videoklip je úžasně vtipný, nikomu se jako takový nejevil, Jan Rejžek nás přesvědčoval, že jde o mimořádnou legraci, které federální divák jistě porozumí i v Košicích. Po projekci bylo ticho. Rozhodl jsem, k nelibosti Jana Rejžka, že jeho komentář ve formě videoklipu se v Deníku ČST vysílat nebude a ponechal jsem na uvážení editorky a moderátorky Zuzany Bubílkové, zda videoklip odvysílá v pořadu Události a komentáře - jako zvláštní formu komentáře. Ta po Rejžkově delším naléhání si nakonec připravila uvozující větičku do studia, aby divák nebyl příliš šokován a zaražen Rejžkovým opusem a klip odvysílala. Diváci to přežili. Ale v Rejžkovi zřejmě natrvalo zůstala křivda šéfredaktorova nepochopení geniality jeho videoklipu, který – podle jeho názoru – měl být vysílán rovnou v 19,30 večer na tehdejším programu F1.
Pátrám-li v paměti, kdy jindy jsem Janu Rejžkovi položil stéblo přes cestu, abych ho upozornil na svůj "netalent", napadá mě naše osobní setkání na jednom z koncertů S komunisty se nemluví v Karlíně někdy v roce 2004 nebo 2005, kdy jsem mu sdělil, že nechápu, proč se právě on ve svých rozhlasových pořadech chová jako cenzor, poté kdy za "svobodu slova" umíral na barikádách v dobách Českotelevizní šlamastyky, kdy se výroby a vysílání v České televizi zmocnila řediteli neposlušná skupina údajně stávkujících vzbouřenců, aby pod záminkou stávky propagovali - dokonce i ve zpravodajství - sami sebe a přes obrazovku svolávali demonstrace na svoji podporu.
Řekl jsem v Karlíně Janu Rejžkovi, že někdy počátkem roku 2001 jsem poslouchal stanici Radio Svobodná Evropa/Český rozhlas 6, kde jsem zaslechl jeho hlas, který ve vysílání rozhlasu veřejné služby chválil statečnost bojovníků za svobodu projevu v České televizi. Do vysílání mu tehdy zavolal jeden z kritiků českotelevizní rebelie posluchač Petr Štěpánek. Když se vzájemně představili, Štěpánek konstatoval, že nemůže věřit svým uším, je-li na druhém konci telefonu opravdu ten slavný redaktor Jan Rejžek a moderuje velmi jednostrannou rozprávku o televizní krizi? Zda jde o stejného Jana Rejžka, jehož manželka Alena Müllerová je právě na barikádách a z Kavčích hor místopředsedá revoluci? Zda mu to nepřipadá jako evidentní střet zájmů, který ho činí předpojatým a diskvalifikuje pro novinářské zpracování tématu televizní krize v rozhlasu veřejné služby? Redaktor Rejžek tehdy v živém vysílání ztratil talent i sebekontrolu, jen popadal dech, chvíli štěkal a pak se zmohl na mimoběžné zahřímání: Vy, Štěpánku, máte tak co mluvit...! Rozhovor s posluchačem bez odpovědi ukončil a rychle pustil písničku do vysílání.
Připomenul jsem na koncertu v Karlíně Janu Rejžkovi i můj druhý posluchačský zážitek někdy z léta 2001, kdy ho jako redaktora kontaktního pořadu RSE/ČRo6 museli volající posluchači žádat, aby neokřikoval svého hosta a upozorňovali ho, že cenzura již neexistuje, je zakázaná a platí už "jen" svoboda projevu. Nechť tedy svého hosta zbytečně nepřerušuje a nechá promluvit. Jan Rejžek si tehdy pozval do rozhlasového studia RSE/ČRo6 paní Zdenku Mašínovou a chtěl, aby hovořila o svém otci a krátce i o svých bratrech.
Bylo to v době, kdy Vladimír Hučín, kterého Zdenka Mašínová dobře znala, byl vazebně stíhán a obžalován pro vykonstruovaných sedm údajných trestných činů. Ve snaze o znevěrohodnění jeho výpovědí byl vyšetřovateli poslán na zkoumání do psychiatrické léčebny v Brně - na uzavřené oddělení. Náhodou tam měl radio a poslouchal živé vysílání Rejžkova pořadu. Jeho host Zdenka Mašínová byla přesvědčena o závažnosti nespravedlivého pronásledování Vladimíra Hučína, které se nakonec i výroky soudu ukázalo jako nezákonné. Když už byla ve vysílání, snažila se upozornit redaktora Rejžka, že poprava jejího otce nacisty byla opravdu zločinná a krutá, nespravedlnost, která se v České republice uplatňuje vůči jejím bratrům je rovněž nepřijatelná, ale nejvíce ji dnes trápí, že postkomunistický bezpečnostní a justiční aparát právě v těchto okamžicích likviduje vězněním bývalého politického vězně Vladimíra Hučína, deset let nejlépe hodnoceného důstojníka BIS.
Moderátor Rejžek znovu ztratil novinářský talent a mohl se přetrhnout, aby Zdence Mašínové zavřel ústa. Bojoval s ní, jakoby mu hrozila ztráta zaměstnání. Rejžek působil ve vysílání ČRo6 jako věrná kopie Jana Pokorného, když se s Michalem Kocábem přetahovali o mikrofon v přímém televizním přenosu z Děčínské kotvy, ještě před listopadem 1989 poté,co Michal Kocáb pronesl nevinnou větičku o tom, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží...
Vladimír Hučín u rozhlasového přijímače v psychiatriké léčebně hltal každé slovo Zdenky Mašínové. Nespravedlivé stíhání Vladimíra Hučína a pokus o jeho diskreditaci psychiatrickým zkoumáním redaktora Rejžka vůbec nezajímaly. Nebo plnil úkol ho před posluchači rozhlasu veřejné služby zatajit? Svým posluchačům to vysvětlit nedokázal, okamžitě se na něj strhl vodopád telefonických výhrad k jeho způsobu vedení rozhovoru. Posluchači velmi vzrušeně ve vysílání žádali redaktora, aby necenzuroval Zdenku Mašínovou. Že kvůli jeho okřikování do studia nepřišla! Redaktor Rejžek vůbec "netušil", co po něm chtějí.
Jan Rejžek mi tehdy v Karlíně řekl, že se jen "držel tématu", ze kterého mu Zdenka Mašínová jako host ve vysílání nedisciplinovaně "utíkala". Pak spěšně zmizel ve víru koncertu. Zřejmě je dodnes přesvědčen, že svoboda je dělitelná. Má za to, že v žádném střetu zájmů nikdy nebyl, že jeho žurnalistický "talent" je nade všemi mravními normami, relevanci dokumentaristického sdělení nerozezná a Kodex zřejmě nikdy nespatřil.
Z posuzování "talentu" autora aktuálního dokumentu Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína se Jan Rejžek pro střet zájmů nevyloučil, ačkoliv sám již v minulosti toto téma z vysílání RSE/ČRo6 zcenzuroval.
Možná by Jan Rejžek měl více energie věnovat ověřování informací, aby nemusel používat kouzelné slůvko "možná" ve svém posledním slově Lidových novin O zamrzlých hodinkách, kde 9. listopadu 2006 uvedl: ... "ředitel České televize Jiří Janeček jako by se náhle snažil vrátit dobu tam, kdy jeden z jeho nynějších nejbližších spolupracovníků kdysi možná řádil po jižních Čechách v uniformě Lidových milicí". Je nešťastné, že vážnost slov Jana Rejžka zřejmě devalvovala natolik, že ani jeho "možná" závažné sdělení nikoho nezvedlo k činu, nebo k dotazu na jednoho z nejbližších spolupracovníků Jiřího Janečka a Rada ČT bude dál spokojeně mlaskat nad Janečkovými chlebíčky.
V Kritickém klubu ČRo6 ze 7.12.2006 Jan Rejžek řekl, že "případ Vladimíra Hučína je do nebe volající ostudou české justice". Dovolím si zcela netalentovaně potvrdit, že jde o zločin - nejen justice, ale i policie, BIS, politiků, a v neposlední řadě i žurnalistů!
Proč? A jak dlouho ještě?
Zdravím a mějte se hezky
Martin Vadas
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006