•••
zrůdy
•••
•••
z diskuse na Slezákově webu:
•••
•••
Z diskuse ke článku Lidovek:
Nasrat všem obětem a dát jim to sežrat
Autor: Miloš Drapač
Datum: 30. 08. | 21:19
Obžalovaní vykonstruované oběti podle soudu mučili v roce 1981 v rámci rozsáhlé tajné akce Asanace, jejímž cílem bylo donutit k emigraci odpůrce komunistického režimu. Měli je zlikvidovat a byl by klid. Beztak to bylo jen stádečko dementů a kriminálníků - stačí se podívat na "osobnosti". které se považují za bývalé disidenty. Hovada ožralý a pobudové.
•••
•••
Dostala se mi do rukou tématická jednotka pro střední školy s názvem TŘETÍ ODBOJ, zpracovaná pro školy politickými vězni v roce 1995, autor ing. Miloš Slabák – cituji z kapitoly POMĚRY VE VĚZNICÍCH:
Nepředstavitelně surové výslechy s vynucenými podpisy nepravdivých doznání pak StB umožnily poslat před soud skupinu lidí, kteří se vzájemně usvědčovali z činnosti, kterou neprováděli, často ani nemohli provádět, a ze záměrů, které nikdy neměli.
Jedním z míst, které vynikalo zvláště surovými metodami vyšetřování, byla úřadovna StB v Uherském Hradišti. Otiskujeme v doslovném znění část dopisu, v němž odsouzený J.M. žádá předsedu Krajského soudu v Uherském Hradišti o obnovu procesu. Žádost je datována v květnu 1958.
"Je také nutno, abyste znal aspoň část zákroků vůči mně při vyšetřování, neb vyzvědačství jsem se nikdy ani myšlenkou nedopustil. Pan Grebeníček mne mlátil býkovcem, kopal do břicha a přirození, až mě dostal na zem. Na této mi pan Mitrenka šlápl na krk a postavil se na tuto nohu. Pan Grebeníček zakroutil hlavou a pan Mitrenka povolil šlápnutí. Pan Obdržálek na mě házel deku, abych neviděl kdo mě mlátí. Sám mě srazil pěstí, kterou mě udeřil po srdci, na zem. Kolik ran a facek jsem dostal od Mitrenky, Grebeníčka, Žáka, Obdržálka, Řezníčka a jiných je strašné. Vzali mě do kola, kde jich bylo 8-9 osob a bili ze všech stran, až mě dostali na zem, hodili na mě deku a pan Žák po mě šlapal. Pan Mitrenka mě šlápl kramflekem na prsty u nohy a otočením se serval kůži ze 4 prstů. Krvácející rány ošetřil lékař Slabý a na druhý den tutéž nohu pošlapal, až obvaz z ran strhal a sešlapal dole. Lékař řekl, že pak nemá cenu nohy léčit. Bití na šlapky a záda bylo takové, že vše bylo jedna podlitina. Nohy naběhly tak, že byly jak černé pytle. Puchýře na nich stříhal lékař. Přál jsem si smrt jako vysvobození..."
Synové za otce nemohou. Kolikrát se Grebeníček st. vyhýbal, vysmíval soudům a nám všem za pomoci svého podařeného synka. Předseda parlamentní strany KSČM Grebeníček ml. je dodnes pyšný a hrdý na minulost, činnost a činy svého otce a své rodné strany. Bylo mi na zvracení, když synek takovéhoto otce-zločince mluví v PS-PČR k 15. výročí 17.listopadu. Je mi ještě dnes špatně z toho, že takovémuto produktu zla a zlé doby podával ruku náš pan prezident na balkoně lánského zámku, bývalém sídle TGM! To má být to doporučované smíření pane prezidente?! Pozvěte pana J.M. – pokud je ještě naživu – a pana Grebeníčka ml. a vyzvěte je, ať si podají ruce a usmíří se…To je recept na znehodnocování hodnot, vedoucí k morální a mravní dezorientaci a devastaci společnosti ve všech oblastech – a v konečném důsledku k jejímu zániku.
Ptám se dětí a studentů při besedách co ví o 50-tých letech – nic! Dnešní gymnazisté už tápají ve vědomostech o roce 1989! V učebnicích dějepisu je toho žalostné málo, formou, která nezanechává stopy v paměti – takováto svědectví potřebné a nutné stopy zanechávají. Tato otřesná, poučná a varující svědectví jsou připravena od roku 1995 a dodnes nejsou tam kde mají být a sloužit kde jich je životně zapotřebí – na školách pro žáky, na seminářích pro učitele, na vysokých školách pro budoucí učitele. Divíte se preferencím KSČM – já ne! Když jsem viděl mladé zahalené a odhodlané příslušníky KSM (Komunistický svaz mládeže), šel mi z toho mráz po zádech. To bylo před budovou KSČM v Praze na třídě Politických vězňů 17.11.2004 ve 12.00 hodin. Současně mi bylo líto zneužití nevinných dětských duší a dětského myšlení působením rafinované komunistické ideologie a demagogie. Tato "výchova" probíhá ve zločinné organizaci KSM pod vedením Josefa Gottwalda.
Josef Gottwald pracoval a možná ještě pracuje pro tajné služby Ruska. Svého času toto zpracovával a zdokumentoval kpt. Vladimír Hučín. Bohužel nemohl práci dokončit, protože současný ministr vnitra František Bublan dělal vše proto, aby tyto zpravodajské operace byly zastaveny – úspěšně – kpt. Hučín musel BIS opustit. Zachránil tak KSČM před velkým skandálem - prokázáním, že se podílela na organizování pumových útoků v Přerově.
Komunistický mor se nebezpečně, zákeřně a stále více šíří, pokračuje v ohrožování a devastaci duše národa. PS-PČR by měla konečně najít odvahu a KSČM zakázat, jako to dokázaly Belgičané zákazem jejich největší politické strany, když začala porušovat zákony a ohrožovat občanská práva a svobody v zemi. Bude-li proces s kpt. Vladimírem Hučínem veřejný, bude to této zločinecké organizaci prokázáno.
Občané, ve vlastním zájmu a zájmu této země, podpořte petici na konání veřejného soudu s kpt. Vladimírem Hučínem! Připojte se svým podpisem ke stále rostoucímu množství vašich spoluobčanů, stále více znepokojených katastrofálně se zhoršujícím stavem země.
Jan Šinágl
Detailní dokumentace činnosti bachaře Gréby st. je na ZDE
•••
•••
Věřili byste tomuto muži?
Tvrdí, že Levice chce v Evropě nastolit měkkou totalitu. Já o té "měkkosti", v souvislosti s následujícím příspěvkem, pochybuji.
Původně jsem si myslel, že ten příspěvek zveřejním pouze jako další ukázku ze "smetiště dějin". Ale pak jsem zase narazil na to proklaté slovo H., co jistým kruhům tak leží v žaludku. Posuďte sami, KDO je proti panu Hučínovi.
Odpověď na otázku PROČ nechám na Vás.
•••
Když jsme se zamýšleli před několika dny nad letošním 17. listopadem, bylo jasné, že se musíme vyjádřit k třem akcím, které tento den proběhly.
V prvé řadě bylo třeba ukázat, že antikomunismus nemá na zemi místo a že jestli je spojen s fašismem, terorem a terorismem, dokážeme se mu jednoznačně postavit.
|
Tentokrát však nenarazili na mlčící, uzavřenou budovu jako vždy, ale na 30 mladých komunistů, kteří nemohli mlčet při žádném útoku na členy či sympatizanty komunistické strany. Vyvěsili jsme transparent "Stop antikomunismu!" a v několika řadách byli připraveni bránit naší stranu. Byli jsme připraveni i na kulatý stůl, u kterého by mohli diskutovat komunisté se svými názorovými oponenty, pokud by se mezi demonstranty nějací lidé schopní a ochotní diskutovat našli. Antikomunismus spolu s hrozbami a výhrůžkami, fyzickými a psychickými, však tolerovat nebudeme! A stejně tak nebudeme již k žádnému projevu antikomunismu mlčet!
V druhé řadě bylo třeba projevit úctu všem, kteří položili životy v boji za svobodu, v boji proti fašistickému Německu. Zejména v době plíživé fašizace a zvedajících se hlav ultrapravice. Podpořili jsme tedy pietní akt Pražské rady KSČM a poklonili se památce Jana Opletala a dalších u Hlávkovy koleje.
A nakonec jsme museli také reagovat na samozvané "studentské" vůdce, kteří pořádali pochod z Albertova na Národní třídu. Kdo jim dal právo mluvit za všechny studenty? Kdo jim dal právo označit shromážděné studenty za bojovníky proti "komunistické straně"? Vystupovali ze stejných pozic jako na jaře, když v rámci Týdne neklidu mobilizovali studenty za reformu vysokého školství, ale odmítali jakékoliv zmínky o boji proti školnému a proti levicovým studentům i tvrdě zasahovali. Jako členové Komunistického svazu mládeže a hlavně jako komunističtí studenti jsme tedy vlastním kontingentem s transparentem "Stop antikomunismu!" vyjádřili svou nespokojenost se současným stavem společnosti, stejně jako mnozí jiní, kteří s námi živě diskutovali i o ukradených a nesplněných snech, korupci, nezaměstnanosti, strachu z budoucnosti.
Jeden sen se však tohoto 17. listopadu splnil určitě. Černý sen zuřivých komunistobijců. Že komunisté mají mladou generaci, která se jim postaví do cesty při každém jejich útoku na naše práva a svobody. Mladou, rudou, radikální.
Zdeněk Štefek, KSM
P.S. Promiňte mi to, já to předkládám, jak jsem to dostal, MNĚ je jasné, že nikdo nemůže být spolupachatelem údajně trestného-neprokázného, činu, který post-komunistický stát označil za promlčený.
Tak jako HUGO, očekávám, že "Policie České republiky zakročí konečně jednou podle platných zákonů...", byla by to milá změna.
Joska
•••
•••
Projev bachařova synka a předsedy ÚV KSČM Grebeníčka v PS PČR 17.11.2004:
Dámy a pánové,
moje historická paměť nesahá pouze k roku 1989, chci proto v úvodu svého vystoupení vzdát hold těm, kdo se před 65 lety účastnili demonstrací a kdo se slovem i činem postavili německému fašismu. Povraždění aktivisté studentského hnutí, studenti a jejich učitelé, kteří prošli peklem koncentračních táborů, všichni, kdo vzdorovali nacismu a kdo se nedožili osvobození, jsou hodni naší vzpomínky a projevu pietní úcty.
Básník nad jiné národní, Josef Hora, napsal kdysi prorocká slova: "Jdeme-li proti proudu času, najdeme tam v poezii Sovu i Březinu, Hálka i Vrchlického, Máchu i Čelakovského. Hlasy země i nebes, sóla i orchestry, zjevy naivní i patetické. Z dálek století mluví k nám barokní chrám malostranský i gotický Týn. Husitský chorál i píseň z kancionálu. Mravní vznos Žižkova odboje, elegie Komenského i barokní misie. Nijak mi to nejde rozdělit, protože plnost češství věru nelze ochudit o jediný tón. Vzpomínám na Jana Nerudu, odbojného i vroucího – češství je dialog jako život."
Pozoruhodná slova – aktuální právě dnes, kdy řada lidí stále ještě nechápe, že k plnosti národní existence patří co nejširší spektrum názorové, politické a kulturní. Ani dějiny sociálních zápasů a s nimi spjatého komunistického hnutí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nelze vydělit z národní historie. Jistě, historie každého hnutí je citlivou politickou záležitostí, která se často stává oblastí střetávání ideových zájmů různých společenských sil. Dějiny však nelze moralizovat, vynášet nad nimi rozsudky, ale lze je pochopit v zájmu a pro potřebu dneška a zítřka. Proto by měly být posuzovány objektivně a spravedlivě, ne podle not těch, kdo jsou zrovna u moci. Tvrdím, že skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na zásadě, že vůči odpůrci je vše dovoleno. Justiční vražda zůstane hanebnou skvrnou, ať se kryje "zájmy církve", "zájmy kapitálu" nebo "zájmy komunismu".
Jistě, každý člověk má svou vlastní životní zkušenost, svůj neopakovatelný lidský osud, právo vlastního hodnocení reality a vlastní volbu hodnot. Toto právo jsem nikdy nikomu neupíral a nemám to ve zvyku ani dnes. Odmítám však přitakávat módnosti vulgárního antikomunismu, který se dostal dokonce i do školních učebnic.
Jsem opravdu přesvědčen, že špatnou vládu by měla nahradit vláda lepší. To jsem si myslel v listopadu 1989 a myslím si to i dnes. Neobhajoval jsem přežité a neudržitelné, ale nemohu se ztotožnit ani s vývojem, který zmařil šance, jež se před patnácti lety nabízely.
Ano, často se zamýšlím nad tím, co vlastně zůstalo z ideálů, které se vznášely nad listopadem 1989. Nevzpomínám si, že by se tehdy mluvilo o dravém kapitalismu, o nadbíhání sudetským Němcům, o rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu, církevním prelátům a šlechtě. Ani jednou nebylo vysloveno přání, že by měl být rozbit společný stát Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků. Kdyby v té době někdo sliboval lidem, kteří vyšli do ulic, že položí český průmysl a zemědělství, prosadí nezaměstnanost a občanům zajistí, aby si připláceli na zdravotnictví a na vzdělání, sotva by sklidil aplaus.
Konec konců, i tak uznávaná osobnost, jakou je papež Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus mluví ve vztahu k zemím bývalého sovětského bloku o "vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů", které charakterizuje označením "radikální kapitalistická ideologie".
"Pravda je ovoce", napsal svého času Voltaire, "které se musí trhat, až když zcela uzraje." Restaurátoři kapitalismu rádi mluví o přednostech tržní ekonomiky bez přívlastků, o bezchybnosti euroatlantického modelu demokracie a všechno špatné, od kriminality a korupce až po ekonomickou, politickou i morální krizi svádějí na tak zvané dědictví minulosti. Přitom je jasné, že to, co dnes prožíváme, nejsou důsledky předlistopadového režimu. To už pochopili mnozí, kdo před patnácti lety věřili slibům o ekonomické prosperitě, sociální spravedlnosti a vítězství pravdy a lásky. Pravda a láska skončily kádrováním a kriminalizováním živých i mrtvých. Proud lží a nenávisti nevyschl dodnes. Právě v této souvislosti chci zdůraznit, že lidé před listopadem 1989 nejen "strádali, mlčeli, předstírali souhlas", jak uvádějí naši političtí odpůrci, ale také docela obyčejně žili, pracovali, radovali se, vychovávali své děti, uskutečňovali své sny a ideály.
Ano, patnáct let od roku zvratu dává dostatečný odstup, aby bylo možné poměřovat tehdejší očekávání, deklarované cíle ekonomické, politické i sociální se skutečnými výsledky. Oficiální výklad těch patnácti let je převážně optimistický. Chybí v něm půlmilionová armáda nezaměstnaných, mlčí se v něm o hrubém domácím produktu, který i po patnácti letech působení tržních vlád dosahuje úrovně roku 1990. Pokud je v oficiálních učebnicích rozpačitá reflexe soudobé reality, hledají režimní apologeti příčiny všude jinde, jen ne v povaze kapitalismu a ve skutečných kořenech přítomnosti.
Historie patnácti let restaurace kapitalismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je vskutku bohatá, a to především na nejrůznější politické kampaně, politické střety a korupční skandály. Vyjádřit její politickou a ekonomickou podstatu v nejobecnější zjednodušující zkratce by ale bylo možné skutečně pomocí dvou pojmů – privatizace a lustrace.
|
V České republice věci opravdu zašly až příliš daleko. I tradice mírové politiky, kterou se vyznačoval někdejší československý stát, leží v troskách. Naše vlast, která se pyšnila a pyšní velkými mírotvorci jako byl Jiří z Poděbrad, J. A. Komenský, která zrodila velké umělce, jež svůj talent zasvětili zápasu za svět bez válek, a dala novodobé civilizaci Jaroslava Haška, Karla Čapka, Vladislava Vančuru, se v několika málo posledních letech doslova mění v pilíř amerického a severoatlantického militarismu.
Přitom je to v rozporu s platným zákonem na ochranu míru, který jasně říká: "Kdo se pokusí rozrušit mírové soužití národů tím, že podněcuje k válce, válku propaguje anebo válečnou propagandu jinak podporuje, dopouští se trestného činu proti míru."
Ano, patnáct let restaurace kapitalismu přineslo nespočetné změny. Po patnácti letech si každý může sám za sebe s odstupem času položit otázku, co získal a co ztratil.
|
Co k tomu dodat? Možná to, co se prý říká i v těch nejhorších okamžicích života: "Buďme rádi, že žijeme v této době. Je to lepší, než dostat zmrzlou opratí přes pusu." Tak tedy žijme! Žijme a pracujme tak, aby Česká republika byla skutečně státem prosperujícím, demokratickým, sociálně spravedlivým, důstojně navazujícím na naše národní tradice.
Život mne naučil rozlišovat lidi na slušné a ty ostatní. Myslím, že se nekonečně nedá nadávat na chyby minulosti a že je třeba více hledět na to, aby jich v současnosti a budoucnosti bylo co nejméně.
•••
•••
Když jsem já byl v kriminále, tak mne sice nevyšetřoval, ale jeho pověst sadisty byla obrovská. A když jsme se tedy v 90. roce osvobodili a začali jsme stíhat tyto netvory, snažili jsme se speciálně pana Grebeníčka nějakým způsobem soudně postihnout. Pan Grebeníček unikal. Samozřejmě teď už je před jinou soudní stolicí. Té se na rozdíl od toho lidského soudu nemůže vyhnout.
Stanislav Drobný, KPV
•••
Redakce Halo Noviny napsala 2. srpna 2003:
Skláníme se před památkou osobnosti pana Aloise Grebeníčka, která svůj kredit zakládala na skromnosti, čestnosti a vnitřní poctivosti, na odvaze čelit zlovolným útokům, na neokázalé schopnosti vnášet svůj úctyhodný vklad do proudu společenských událostí.
Ve Starém Městě se pan Alois Grebeníček těšil mimořádné autoritě. Měl vážnost mezi sousedy, mezi přáteli, mezi širší pospolitostí lidí, kteří nikdy nezapomněli, že vždy myslel spíše na druhé než na sebe. Jeho osobní příklad strhával a umocňoval nezištnost každodenního počínání.
Byl to statečný a spravedlivý člověk. Křivdili mu, osočovali ho. Vytrval.
Přišly těžké nemoci. Často se značným sebezapřením jim vzdoroval. Pod ranami osudu odcházeli do nenávratna mnozí z těch, které tolik miloval. Jen těžko se zapomíná, opravdu jen těžko.
Hodnota člověka není dána jen sumou let, které mu osud nadělil. Spolehlivým měřítkem jsou skutky na křižovatkách života. A pan Alois Grebeníček ve všech zkouškách bezvýhradně obstál. Čerpal sílu z hluboké sounáležitosti s krajem, který mu dal domov, z odkazu předků i z hrdosti na své potomky. Byl vděčný všem, kteří ho dokázali podepřít, prokazovali mu nezištnou laskavost, zájem a pochopení. Křivdy a lží podepřenou nenávist po právu chápal jako daň novým poměrům a hrubému nátlaku držitelů moci. Moc dobře věděl, že pravdu do země nelze zadupat.
VZKAZ REDAKCI HALÓ NOVINY:
•••
Vážení poslanci, senátoři, pane prezidente,po precteni vyse uvedeneho clanku v Halo novinach me napadlo co by se asi stalo treba v Nemecku kdyby v nejakych novinach redakce napsala neco podobného treba o Eichmannovi. Umite si to predstavit? Neumite? Ja taky ne.
Vsude ve svete, kde vladl bolsevicky proletariat, nechal za sebou statisice mrtvych, miliony nevine veznenych lidi. Nynejsi KSCM se hlasi k odkazum byvale KSC, ktera podle zakona Ceske republiky je stranou zlocinou a zakony musí dodrzovat nejenom bezni obcane ale i vy, obcany zvoleni do nejvyssich funkci.
Proto Vas zadam, abyste nalehali na pana ministra vnitra Grosse aby pouzil Ceskou polici k uzavreni redakce Halo novin, nebot propagace ideologii skodicich normalni demokraticke spolecnosti je protizakona a zadam Vas abyste prosadili trestni stihani vsech clenu redakce Halo novin.
Grebenicek st. byl bezesporu zlocinec, ktery se vyhybal soudu. Umoznila mu to nefungujici ceska justice pod vedenim ministra spravedlnosti Rychetskeho, ktery ma byt v nejblizsi dobe jmenovan ustavnim soudcem, cimz vznika nebezpeci, ze tento neschopny pravnik nadela v budoucnosti jeste vice skod Ceske republice nez dopusud nadelal.
Pokud mate v sobe trochu svedomi, distancujte se od vsech komunistu, a to i byvalych. Vymluva, ze si je zvolil milion obcanu neobstoji. Milion obcanu, kteri volili zlocince, nesmi rozhodovat o budoucnosti zeme. Jsou zlocinci. Vy snad nejste, ne?
S pozdravem
PS: Doufam ze misto podanim ruky synovi zlocince, ktery obhajuje stejnou ideologii jako jeho otec, si odplivnete. A pozvani do Lan se jiz v budoucnosti opakovat nebude.
•••
Fotografie z minulé akce komunistických výhonků, demonstrace ZASTAVME KOMUNISTY! před sídlem KSČM
Další fotografie jsou ZDE
Zajímavá paralela: mladí komunisté nosí šátky přes obličej, aby měli odvahu vyřvávat svá hesla, islámští vrahové nosí šátky přes obličej, aby je nebylo možné identifikovat - že by podobnost čistě náhodná? (z diskuse na webu)
NENOSÍ SNAD TY MASKY PROTO, ŽE SE SAMI ZA SEBE STYDÍ, SRABI?
•••
•••
Vážený soudruhu předsedo, doktore, poslanče, hodnoty netvořící a na společnosti tyjící a jí škodící, nepracující lehkoživko Miroslave Grebeníčku,dovoluji si Vám zaslat svědectví již nežijících, kteří se stali obětí ideologie, ke které se i dnes Vy a Vaše strana tak nestydatě hlásíte. Dodnes jste na ni a její historii stále a nestydatě pyšní. Tito lidé nevině trpěli, stali se obětmi a byli likvidováni "realizačními nástroji" Vaší rodné strany. Velmi úspěšným "nástrojem" byl i Váš pan otec, na kterého jste tak pyšný a který se tak úspěšně, za Vaší pomoci, vyhýbal spravedlností! Vskutku "humánní" ideologie, která svoji nerealizovatelnost musí dokazovat neskutečným množstvím milionů obětí a hrůz, nemajících v dějinách lidstva obdoby.
Vy a Vaše strana jste neštěstím české země i tohoto světa. Nemá právo na život ideologie a vedoucí postavení ve společnosti lidé, která a kteří svoji činností ničí jeho podstatu.
Všechna "čest" Vašim "zásluhám" při budování šťastných zítřků, postaveném na obětech nevinných milionu slušných lidí. Děkujeme, nestojíme o to, a o vás! ODEJDĚTE konečně do dějin. Těžko vám bude odpuštěno - to právo náleží pouze vašim obětem - a ty už zde nejsou, či brzy nebudou!
Jan Šinágl v.r., 6.prosinec, l.p.2004
•••
Josef Kmínek, nar. 19. 3. 1907 v Týnečku u OlomouceDne 19. srpna 1950 v 8 hodin ráno jsem byl zatčen StB pro domnělou vojenskou špionáž v Olomouci a jeden rok v Praze na Pankráci. V této době v Olomouci jsem byl podroben 34 krutým výslechům, při nichž jsem jen dvakrát nebyl týrán.
... Dva StB mi zvedli ruce nahoru, a jak mi padaly dolů, tak mi do nich tloukli, až kůže na rukou zčervenala a maso, pokud tam nějaké bylo, zvodnatělo a z rukou kapala voda. Drapina nato, abych se přiznal, tloukl pěstí na stůl a řekl, že od jeho stolu ještě nikdo neodešel, co by i vraždu na sebe nepodepsal. Drapina vytáhl spisy ze stolu, řekl, že jsem se ke všemu doznal, a že dneska to jen podepíši, a tím budu mít pokoj.
Já jsem řekl Drapinovi, že mu nic nepodepíši, že jsem se ničeho nedopustil, ani jsem se neměl z čeho doznat, ať na to vezme jed, že já to nepodepíši. Přišel k tomu i náčelník Housírek a řekl: Už to ta kurva podepsala ? A obutými boty mně skákal na nahé prsty u nohou a několikrát mě uhodil do tváře a řekl, dnes, ty kurvo, podepíšeš i vraždu na sebe, což nikdy neučinils, ale podepíšeš, a znova mně skákal po nohou a zase mě několikrát uhodil do tváře...
Housírek poručil, aby mě svlékli donaha, zástupce náčelníka donesl brejle, nacpal do nich papír (byly to brejle na svařování kovů) a za stálých nadávek mi je nasadil na oči. Housírek strašně řval a nadával mně kurev kostelních, a tloukl pěstí na stůl. Postavili mě na koberec, ten ze všech stran ohnuli, a když na jejich pokřik, abych se doznal, jsem stále mlčel. Vše mě bolelo, hlava byla na prasknutí, nemohl jsem si uvědomit, co se se mnou děje, zdálo se mi, že lítám v povětří, a že se vůbec nedotýkám země. Tloukli mě znova, polévali vodou, dva šlehali důtkami a druzí dva mě tloukli řemeny přes ledviny...
Prožíval jsem strašné bolesti žaludku, mozku a hlavy, jako když mi někdo propichuje žaludek velkými jehlami a trhá mozek, oči jakoby vypichoval tupým předmětem a vytahoval přes ucho ven. Opět vyzván, abych podepsal protokol, t.j. co jsem nikdy neučinil, jsem stále odvolával. Vytáhli na mě pětistovku žárovku, polévali mě vodou a přímo mě oslňovali hlavu a čelo, byla to strašná a děsivá bolest, já jsem věřil, že již přichází konec mého života, a tím moje vysvobození, jak pohybovali s ní sem a tam, tak jsem měl dojem, že mám hlavu rozseknutou na čtyři kusy a že se mi zavírají a otvírají tyto rozseknuté části.
Podotýkám, že veškeré zmrzačení provedl na mně Housírek osobně. Měl jsem dojem, že mi jsou vypichovány oči tupým předmětem a že mám rozseknutou hlavu na čtyři kusy, a jak pohyboval tou žárovkou sem a tam, tak se mi zdálo, že se mně ty čtyři kusy zcelují, hrůza to byla strašná...
Jak jsem ležel na zemi, Housírek mi znovu začal skákat po prstech na nohou i na rukou, vše jsem měl úplně stržené. Vyzvedli mě z mokrého koberce, Housírek odešel, avšak se ihned vrátil, a začal mě fackovat se slovy, podepiš to a přiznej se, já tě zabiju, a úhozem do tváře mi vyrazil dva zuby. Drapina skočil od stolu, kde seděl, a řídil celou operaci, zařval na mě, tak ty dacane to nepodepíšeš, dal mně asi dvanáct facek a vyrazil mně jeden zub...
Anna Kvášová, Libochovice, Husova č.p. 395... Byla jsem vyslýchána a trýzněna, abych se přiznala, a to referentem StB, a sice způsobem nejhorším, jaký může být. Tloukl mi hlavou o zeď, praštil se mnou na zem tak dlouho, až jsem začla krvácet. Strčil mne do temnice, a to poprvé na 4 1/2 hodiny a pak na 14 hodin, kde jsem musela chodit dokola, nesměla jsem se zastavit, jinak mi vyhrožovali, že mne hodí do vany naplněné studenou vodou. Opírala jsem se o zeď a v důsledku toho jsem měla prsty rozedřené. Když jsem padla, teprve pak mne odnesli na celu.
Surové zacházení referenta mělo za následek, že jsem chodila od výslechů se zakrvácenými bačkorami a prádlem. Svědkem tohoto mého tvrzení byla paní BROŽOVÁ, kterou mi dali na celu. Poručila, abych se svlékla, hodila zakrvácené prádlo okénkem na chodbu a poručila přinésti mi prádlo čisté. ...
... Po nějakém čase mne odvezli do civilní nemocnice na prohlídku k panu MUDr. Hartmanovi, který se mého vzhledu lekl. Vážila jsem totiž pouze 37 kg. Prohlédl mne a nařídil, aby mne dali do vězeňské nemocnice. Oni to však neudělali, naopak, půl roku jsem musela vzdor krvácení chodit na výslechy ...
Dagmar Šimková, Chelčického 55, Písek... Mnohokrát jsme se snažily upozornit ty příslušníky, kteří o tom rozhodovat mohli, aby tyto ubožačky bly dány do ústavní péče psychiatrů, univ. prof. Dr. R. VACKOVÁ o tom mnohokrát mluvila a za ně prosila, já sama jsem také při každé příležitosti o tom mluvila, jednou i s komisí z Nár. shromáždění, ale vše bylo marné. V této izolaci byla zabita Olgou Turkovou mladá žena, jejíž jméno neznám.
Olga Turková byla zuřivý šílenec (zešílela ve vězení) a izolována byla proto, že spolu s jinými trestankami zákeřně a surově zabila nemocnou a bezbrannou Josefíkovou. Zabily ji tak, že na bloku B ji přepadly, odtáhly do umývárny a tam jí roztříštily hlavu o betonové koryto, až jí vyhřezl mozek. Zároveň jí polámaly žebra. Turková té mladé ženě v izolaci vrazila do ženských orgánů násadu od koštěte a žena začala silně krvácet a hrozně křičet bolestí.
Právě mělo izolační odd. nástup do koupelny. Ostatní trestanky, za účasti velitelky "Sulivanky", tuto ženu táhly s sebou. V koupelně upadla na dlaždice a ony na ni pustily sprchu. Za malou chvíli pak zemřela. Po celou dobu u toho byla velitelka. Její smrt může podrobně vylíčit pí. Litty Ledererová-Váňová, která byla "lázeňská" a která tuto událost si dobře pamatuje...
Drašnarová Anežka, Leninovo nám. 26, Písek... Zatčena jsem byla StB 29. 12. 1951 ráno v Písku a převezena do Plzně na StB, na Nábřeží. Zacházeno bylo se mnou velmi brutálně. Jména referentů neznám, ale toho prvého bych poznala určitě. Při výslechu mě tloukl kotníky zavřené ruky do čela a hrubě nadával. Např. že jsem kurva a že bych se položila každému, kdo by přišel. Při jednom výslechu se dostavil představený, který se mě ptal, proč pláču, tekly mně totiž z očí slzy, jak mě referent tloukl do čela. Odpověděla jsem mu, že mě pan referent tluče do hlavy, což nakonec sám na mně viděl.
Při dalším výslechu mi referenta vyměnili, nebyl však o nic lepší. Domluvil se s prvním referentem, neb byli stále spolu v telefonickém spojení. Tak mě zfackoval a ztloukl klíčema, až jsem byla celá pomočená a bez síly. Byla jsem totiž již předtím v temnici, a to dvakráte. Tam rozsvítili pouze na 5 minut, když mě přivedli a pak nařídili chodit. Snažila jsem se chodit, ale byla tam úplná tma a každou chvíli jsem narazila na zeď. ...
... První návštěvu jsem měla za dva roky, a to samozřejmě na nosítkách. Přenesli mě do nějaké kanceláře. Na podlaze okolo nosítek byl namalován křídou kruh. Synek a dcerka u mě klečeli a matka seděla na židli. Samozřejmě se mě nesměli ani dotknout. Chlapec měl pomeranč, a ani ten mně nesměl dát. Hrozně to na mě působilo...
Václav Procházka, bytem Chýně č. 24, p. Hostivice... v obci Chýně ... bydlí Frant. Doubrava, čp. 105, nar. 1908, nyní v důchodu (1 800 Kčs), který byl od r. 1948 do r. 1967 jako zástupce velitele v Ruzyni. Mnohokrát v hospodě se vychloubal, jak to stírá v Ruzyni, ukazoval ruce, jak má ještě od výslechu vyšetřovaných otlučené klouby, jak byli u velitele a jak vyslýchali ženy, které se musely vysvléci donaha, a jak jim zapálenou cigaretou pálili bradavky prsou.
•••
Výpovědi převzaté ze Zprávy dokumentační komise K 231 pocházejí z roku 1968, kdy na krátkou chvilku povolila komunistická diktatura. Dvacetiletá normalizace tyto případy pečlivě pochovala. Pochovaná je už také většina obětí komunistického teroru, která mohla svědčit a žalovat. A jak víme, kde není žalobce...•••
•••
Vzpomeňme, prosím, v nadcházejících svátečních dnech, všech nevinně zavražděných dětí a dospělých, zrůdným komunistickým režimem a jeho poslušnými slouhy. I kvůli památce zavražděných, kteří jen chtěli žít svobodně a ve svobodě. Učiňme vše, aby tato zrůdná ideologie a její představitelka KSČM nadále neurážela svoji přítomností odkaz všech jejích nevinných obětí, odkaz politických vězňů, odkaz našich předků a všechny slušné lidi této země
•••
Martin Pulec z ÚDV sestavil seznam osob, které zahynuly při pokusech přejít československou hranici v letech 1948 - 1989
I děti umíraly na československých hranicích při pokusech odejít z komunismu na Západ, anebo proto, že byly ve špatnou chvíli na špatném místě.
PRAHA - Jenom na československých hranicích v letech 1948 - 1989 zahynulo 282 lidí a na dalších 40 pravděpodobně. Bylo to 282 lidských osudů, nejenom Čechoslováků, kteří se většinou snažili dostat na Západ za svobodou.
"Případ, na který asi nezapomenu?" přemýšlí Martin Pulec z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který dával dohromady seznam lidí zahynuvších na hranicích. "Je to asi případ Gerharda Schmidta z NDR. Bylo mu 38, když se v roce 1977 rozhodl se ženou a třemi dětmi přejít na Chebsku hranice do západního Německa. Viděl jsem už toho hodně, ale tento případ se mě dotkl nejvíce."
Schmidtovi přecházeli za bílého dne v úseku 7. roty. Pohraničník na pozorovatelně je spatřil, když ve vzdálenosti 100 až 200 metrů prostříhali signální bariéru, což byly natažené dráty napojené na poplašný systém. Schmidt pomohl skrz bariéru dětem, ženě a potom prolezl sám.
"Kvůli dětem nemohli utíkat rychle. Podle hlášení je voják nejprve vyzval, aby se zastavili, pak vystřelil do vzduchu. Když nereagovali, běžel za nimi, vzal samopal a zastřelil muže před dětmi a ženou. Když viděli, že je mrtvý, tak se zastavili a zůstali u něj. V hlášení je dodatek, že velitel vysoce ohodnotil zákrok s tím, že pohraničník ušetřil životy ženy a dětí a že příkladně zadržel narušitele státních hranic," říká Pulec.
Zastřelených na československých hranicích bylo během komunistické éry 145. Dalších 96 lidí zahynulo v elektrickém plotu a zátarasech, které lemovaly prakticky celou hranici. Naopak za stejné období zemřelo 648 pohraničníků. Přitom pouze 12 z nich bylo zabito při bojových akcích. Většinou šlo o střety se zahraničními agenty. Ostatní zahynuli při automobilových nehodách, v minových polích či při údržbě elektrického plotu.
Násilnosti na hranicích však začaly už krátce po válce. Oběťmi byli většinou Němci. "Na hranicích se tehdy hodně střílelo. Zároveň řada případů nebyla nahlášena a zabití byli pohřbeni do mělkých hrobů. Výzkum probíhá. Zatím jsem došel k tomu, že v letech 1945 - 1948 bylo zabito 78 lidí, ale toto číslo může být vyšší," tvrdí Pulec.
To, že mrtví byli pohřbíváni do mělkých hrobů, dokládá i jedna stížnost úředníka ministerstva vnitra z té doby: "Mrtvá těla jednotlivců nejsou v dostatečné hloubce pohřbena. Svědčí o tom okolnost, že v dotčených místech je přespřílišný zápach. Jelikož obec Mníšek v Krušných horách leží na samých hranicích Saska, je třeba míti proto oprávněnou obavu před veřejnou světovou kritikou."
Prchající děti se raději chtěly zastřelit
Mezi oběťmi nebyli jenom dospělí, ale i děti. Otřesný je případ trojice dětí vedených Oldřichem Chvojkou, kterému bylo 14 let. Za hranice s ním v roce 1966 utíkala ještě přibližně stejně stará kamarádka, dcera důstojníka, a kamarád. Děti se dohodly, že když je chytí, raději spáchají sebevraždu.
"Jeden z informátorů nahlásil pohraničníkům, že se někdo snaží dostat přes hranici. Hlídka na místě viděla tři utíkající děti. Ty, když zjistily, že nemají šanci, vytáhly pistoli a jeden po druhém se střelily. Chvojka zemřel, další dva se podařilo zachránit. Pohraničník se pak nervově zhroutil," popisuje případ Pulec.
Jiný případ s dítětem se odehrál v roce 1952. Tehdy jedenáctiletý Josef Galus si vyrobil vor a rozhodl se, že jej vyzkouší na hraniční řece Moravě. Spatřili jej pohraničníci z pozorovatelny. Křikli na něj, aby se zastavil, a když nereagoval, tak na něj vystříleli přibližně 200 nábojů z lehkého kulometu a samopalu.
Ani patnáct let po pádu komunismu se nepodařilo zločiny spáchané na hranicích odsoudit. Problémem je zejména to, že lidé, kteří je spáchali, mohou být odsouzeni pouze za to, že porušili tehdejší socialistické zákony. I proto ti, kteří rozběhli "vražednou mašinerii" na hranicích, nebyli odsouzeni.
"Navíc se hájí, že střílet museli. Možná museli, ale nemuseli se strefit. Nenašel jsem případ, že by byl nějaký voják odsouzený za to, že by se nestrefil. Maximálně byl pokárán za špatnou střeleckou přípravu. Když už někdo po někom střílel, tak proto, že chtěl povýšit," dodává badatel Pulec
••• Karel Kryl - Vánoční |
Lidé, kteří zahynuli při pokusu o přechod hranice ČSSR na Západ či zpět v letech 1948 - 1989:
Zastřeleni 145
V elektrickém plotu a zátarasech 96
Utonuli 11
Sebevražda před zatčením 16
V letounech - srážka nebo sestřeleni 5
V automobilech při nájezdu do zátarasů 5
Při výbuchu min 2
Na selhání organismu po zatčení 1
Ukousáni služebními psy 1
Celkem 282
Cizinci usmrcení na hranicích:
Rakušané 14
Poláci 31
Poválečné Německo 11
SRN 7
NDR 14
Jugoslávci 4
Maďaři 7
Francouz 1
Maročan 1
Celkem 90
Občané ČSSR usmrcení při přechodu hranic v cizině:
Zastřeleno 5
•••
•••
Vážený soudruhu předsedo Grebeníčku,
vážené soudružky, vážení soudruzi,
po 15 letech začínáte projevovat snahu – pominu-li zatímní formu, intenzitu a skutečné důvody - omlouvat se za hrůzné zločiny vaší nelidské ideologie z 50. let.
A z 60. let a dalších už se snad nemáte za co omlouvat?
Či snad opět až za 15 let?
Co kdybyste upřímnost vaší snahy dokázali například tím, že podáte trestní oznámení na pana Lubomíra Štrougala, pro důvodné podezření z opakovaného vraždění. Tento, bohatého důchodu si dnes užívající pán, měl údajně vydat pokyn k zavedení elektrického proudu do drátěných plotů na čs. západních hranicích? Myslíte si, že opravdu s ním nedávno proběhlý proces byl tak dokonale spravedlivý?
Musíte si ale dobře vybírat soudce. Rozhodně vám nedoporučuji soudkyni Veselou , která ani po mnoho let trvající snaze nedokázala zajistit předvedení jistého komunistického zločince a vraha jménem Alois Grebeníček před soud, zato dokázala úspěšně rozhazovat peníze daňových poplatníků!
Hanba se za vás stydí sama, soudružky a soudruzi!
Jan Šinágl, 10.prosinec 2004
•••
JOSKA
Fórum otevřené angažovaným občanům
