aktualizováno 3.5.2007



PROTI REFERENDU - otevřený dopis

Vážený pan
Prof. Václav Klaus
Prezident České republiky

Vážený pan
MUDr. Přemysl Sobotka
předseda Senátu Parlamentu České republiky

Vážený pan
Ing. Miloslav Vlček
předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Vážený pan
Ing. Mirek Topolánek
předseda vlády České republiky a předseda Bezpečnostní rady státu

Brno, 16. července 2007

Vážený pane prezidente, pane předsedo Senátu, pane předsedo Poslanecké sněmovny, pane předsedo vlády a Bezpečnostní rady státu, dovolujeme si obrátit se na Vás jako na představitele České republiky, kteří chrání její zájmy a zastupují její občany. V současnosti je velmi aktuálním problémem jednání o umístění vojenského zařízení spojeneckého státu - konkrétně americké radarové stanice - na svrchovaném území České republiky. Tato otázka je jednou z nejzávažnějších od politických změn v roce 1989. Domníváme se, že otázka povolení umístit základnu spojeneckých vojsk na své svrchované území je natolik zásadní a citlivá, že ji nelze řešit jinak, než expertně, tedy s náležitou úvahou zahrnující strategické bezpečnostní, zahraničně-politické, ekonomické, právní a další aspekty ve velmi komplexní podobě. Je tedy zřejmé, že otázka vyžadující tak vysokou kvalifikaci je výjimečně nevhodná pro předložení v nějaké formě (vše)lidového hlasování.

Je však nezbytné, aby byl občanům České republiky prostřednictvím veřejnoprávních médií poskytován dostatek relevantních a pravdivých informací. Zejména považujeme za žádoucí, aby se na argumentaci bezprostředně podíleli přímo ústavní činitelé. Na druhé straně je ovšem zřejmé, že při rozhodování o povolení stavby radarové stanice se zohledňují i zpravodajské informace, jejichž zveřejnění jako argumentu pro radar je nejen nežádoucí ale i často nemožné.

Česká republika a její území není naším majetkem v pravém slova smyslu a možnost jejího užívání nám byla pouze svěřena na velmi omezenou dobu. Každá politická reprezentace má dle našeho názoru odpovědnost udělat zásadní rozhodnutí, jako je umožnění využít část našeho území spojeneckou zemí, pokud to výraznou měrou přispěje ke společné spojenecké obraně. To je právě případ diskutované radarové stanice. Přítomností příslušníků americké armády na území České republiky bude velmi zkomplikována cesta k nějakým příštím Mnichovům, Únorům či Srpnům.

Argument, že v této otázce mají rozhodovat občané v referendu, protože ani jedna z politických stran nedeklarovala svůj postoj k uvedené záležitosti před volbami a občané tudíž neměli v minulých volbách žádnou šanci vyjádřit hlasováním svůj názor týkající se daného problému, není přijatelný. Čas voleb nemůže být určující pro strategické bezpečnostní směřování země. Ze skutečnosti, že příslušná jednání zahájila vláda jiné politické orientace, než je ta současná, vyplývá, že existoval nutný konsensus politických elit o tomto našem směřování. Pevně věříme, že státnická odpovědnost zvítězí nad osobní řevnivostí a tento konsensus bude opět obnoven. Odhodlaný nesouhlas komunistů s umístěním radarové stanice na našem území pak považujeme spíše za nepřímý důkaz správnosti tohoto umístění.

Proto se my, níže podepsaní občané České republiky, na Vás obracíme s žádostí o zvážení následujících faktů a odmítnutí celonárodního referenda v této zásadní otázce.

Současná politická garnitura má dostatečně silný politický mandát a hlavně politickou odpovědnost, aby mohla v této věci rozhodnout. Politická reprezentace nesmí být vláčena často i rychle se měnícím veřejným míněním. Politik hodný své odpovědnosti musí mít vlastní názor a v tak významné otázce je jeho povinností hájit jej i proti případně většinovému názoru občanů, přesně v duchu „Zrazoval bych své voliče, kdybych obětoval svůj úsudek jejich mínění.“ (Edmund Burke)

Nejen rozhodnutí samo, ale i cesta, kterou ho bude dosaženo, bude pravděpodobně často diskutována z historického hlediska a činnost zodpovědných politiků bude posuzována nejen generací naší, ale i generacemi budoucími. Odborné záležitosti obrany strategického dosahu nejsou v žádné zemi předmětem rozhodování v referendech, byť by ve hře byla přítomnost omezeného vojenského kontingentu jiné, nota bene spřátelené země.

Domníváme se proto, že referendum by bylo nejhorší možností, jak o tak závažné skutečnosti rozhodnout. Bylo by vskutku hazardem s naší budoucností.

Parlamentní demokracie umožňuje uvážlivou diskusi o problémech (jaká v rámci celé společnosti není možná), a tedy pak i fundovanější rozhodnutí. Dále umožňuje i státnickou odpovědnost v tom smyslu, že může přijmout rozhodnutí, jež jsou správná, avšak momentálně nepopulární. V principu věci však referendum nemůže nikdy schválit nic nepopulárního, byť by to bylo sebevíce správné a prospěšné. V neposlední řadě, referendum je velmi nákladné.

Vážení, žádáme Vás jako nejvyšší představitele naší země, abyste dříve než přistoupíte k tak závažnému kroku, jako je přijetí konečného rozhodnutí, vzali naše argumenty v potaz.

Se zdvořilým pozdravem

RNDr. Jan Kubalčík, Ph.D. - jan.kubalcikATemail.cz
Ing. Zdeněk Hrbek - hrbek.zdenATseznam.cz

V příloze si dovolujeme uvést některé aspekty, které považujeme za významné, a které zatím nejsou veřejně diskutovány:

  1. 1. USA jsou mocností, která není nepřátelská hodnotám našeho ústavního řádu; ba právě naopak, je jim velice přátelsky nakloněna, a to až tak přátelsky, že je ochotna je smluvním spojenectvím na našem území v případě nutnosti i bránit. USA jsou sice evropskou mocností, ale nikoli evropskou zemí. Amerika se nerozkládá na území Evropy a ani nemá žádné historické nároky na evropskou půdu, proto se žádná evropská země nemusí bát expanze ze strany USA. Přítomnost USA v Evropě brání vzestupu jiné evropské mocnosti, která by se stala hrozbou svým sousedům. Konečně, přítomnost USA v Evropě, neboli USA jako evropská mocnost, chrání ostatní evropské země před potenciální hrozbou ze strany jiných neevropských mocností. Základna armády USA na našem území zvýší americkou vojenskou přítomnost v Evropě. Zejména však by USA kvůli ní měly v České republice svůj zájem - to by zaručilo, že pokud budeme mít my sami vůli bránit svoji svobodu, již nikdy nebudeme v situaci podobné těm, kterými naše země prošla v letech 1938, 1948 a 1968, osamoceni a vydáni napospas.
  2. Podrážděné reakce Ruska jsou motivovány oprávněnými obavami ze ztráty vlivu, který na našem a polském území Rusko stále uplatňuje prostřednictvím spolupracovníků, kteří se rekrutují z řad komunistů a bývalých příslušníků a konfidentů totalitních tajných policií (viz např. Zpráva o prověrce vojenských zpravodajských služeb, která vyšla ve Varšavě, resp. zrušení polské vojenské kontrarozvědné služby Wojskowe Służby Informacyjne k 30. září 2006). Zvýšený zájem našich spojenců a na něj navazující vytvoření tlaku na podstatné zkvalitnění bezpečnostních standardů na našem území by vedl k výrazným komplikacím v činnosti takových osob. Přesně to je v zájmu občanů České republiky.
  3. Technické, právní, ekonomické a jiné věcné otázky je nezbytné diskutovat a veřejnost o nich má být pravdivě a v co největší míře informována. Strategické rozhodnutí však musí být učiněno primárně na základě strategické analýzy a z ní plynoucích argumentů. Všechny ostatní argumenty mají podstatně nižší váhu.

Já, níže podepsaný, souhlasím a svým podpisem vyjadřuji souhlas s otevřeným dopisem PROTI REFERENDU vrcholným představitelům České republiky. Současně prohlašuji, že nejednám pod nátlakem ani ve prospěch žádné politické strany.

Milíč Adamčík - zahradník
MUDr. Miroslav Beňo - lékař
Josef Bílek - podnikatel v.v.
Mgr. František Bína - jednatel
Prof. Dr. Ing. Miloš Dokulil, DrSc. - vysokoškolský pedagog
Mgr. Dan Drápal - publicista a překladatel
Jan Zeno Dus - evangelický farář
Martin Dvořák - diplomat
JUDr. Romana Fialová - právník
Ing. Jiří Hájek, Ph.D. - odborný asistent
Roman Heřman - učitel esperanta
Ing. Zdeněk Hrbek - konstruktér
RNDr. Tomáš Kaláb - manažer
Ing. František Kopečný - manažer
RNDr. Jan Kubalčík, Ph.D. - matematik
Ing. Jan Lauer - technik
Karel Macháček - analytik
Emanuel Mandler - historik a publicista
Ing. Jan Mikulecký - analytik IT
Mgr. Cyril Modra - systémový architekt
Pavel Pabián - pastor a lektor
RNDr. Ivan Petlan - matematik
Ing. Jana Povolná - manažer
Jaroslav Přibyl - penzionovaný státní úředník
Ing. Josef Sedlák, CSc. - podnikatel
Ing. Miroslav Stuchlík - inženýr elektro
PhDr. Zdeňka Tichá - vědecká pracovnice
Mgr. Martin Vadas - režisér a dokumentarista
Petr Vančura - nezávislý politický analytik
Lenka Veselá - manažer


Píspěvky přednesené 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromáždění "Radar? Jen malá splátka za svobodu!" na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR pořádaného Konzervativní stranou:


Protiamerické aktivity

Vážení občané, dobrý den. Když už paní moderátorka zmínila mé někdejší povolání zpravodajského důstojníka, nemohu vynechat, že jsem svého času, zhruba před 16 lety, tady studoval jednu školu v Zastávce u Brna. Říkám to proto, že tato škola byla do roku 89 jednou ze špičkových zpravodajských škol, kde byli cvičeni teroristé, lidé, kteří se učili zacházet s takovým našim patentem zvaným SEMTEX, se samopaly značky Škorpion ráže 7,62 a nebo i 9 a s těmito proprietami potom pronikali pod legendou národně-osvobozeneckého hnutí do nejrůznějších států s vyspělou demokracií a tam páchali zločiny nejhoršího kalibru. Ano vážení, to byl terorismus. Terorismus podporovaný našimi daněmi, v našich podmínkách vycvičen. Tito lidé byli cvičeni, aby rozvraceli demokratický systém, nejen ve Spojených státech, ale i v jiných státech demokratické Evropy.

Já, když jsem absolvoval tuto školu v Zastávce u Brna, což jak Vy kdo jste z Brna víte je nedaleká obec, jsem tam získal velmi závažné informace, které mě přesvědčily, že máme jakýsi velký dluh. Že naše společnost má velký dluh v tom, abychom Spojeným státům také něco nahradili.

Svého času jsem působil jako zpravodajský důstojník na problematice, a řeknu to natvrdo, na Komunistickém svazu mládeže. Když jsem je tady viděl opodál, zhruba 50 m, jak se tam seskupovali, tak jsem si musel vzpomenout na dokumenty, na fotografie, na zpravodajské materiály, které byly získávány z jejich prostředí, s kým jsou v kontaktu. Ano, byli to lidé ze států podporujících mezinárodní terorismus. Byli to lidé, kteří se dopouštěli krajně levicových aktivit, lidé, kteří útočí proti základům demokracie.

Když jsem jednoho dne sledoval jejich aktivity u nás na severní Moravě, bylo velmi snadné zjistit, že tito mládežníci neznalí historie, jsou mnohdy financováni z jiných států a lidmi, kteří mají velmi blízko k různým militantním projevům, kterými chtějí destruovat demokratický systém.

Komunistický svaz mládeže, jako takový, je jistě organizace, a každý, kdo nezná jejich zadání, jejich ideje, jejich náplň, vysloveně si řekne: no je to nějaká mládež, která si něco propaguje, a až budou starší, tak z toho vyrostou. Bohužel, není to tak. Velmi snadno bylo zjištěno, že v řadách Komunistického svazu mládeže působí lidé napojení na zpravodajské služby Ruska, na zpravodajské služby států podporujících mezinárodní terorismus, a to byl také důvod toho, proč jsem chtěl, aby soudní proces, který bude 2. května pokračovat v Olomouci, aby byl tento soudní proces veřejný. Aby každý viděl, co se skrývá za tím utajením soudního procesu. Aktivity, které směrovaly k vyvolávání protiamerických nálad, byly obzvláště podporovány a především financovány pracovníky generálního konzulátu Ruska, který také sídlí v Brně. Tehdy to byl jejich člověk, jistý Jegorov, který velmi vydatně kontaktoval Komunistický svaz mládeže svými agenty a podporoval veškeré aktivity, které směřovaly k vyvolávání protiamerických nálad.

Jsme tady proto, abychom podpořili strategické cíle Spojených států, obranné cíle především proti nebezpečí, jehož zadání třímají v rukou lidé, kteří disponují jadernými zbraněmi, technologiemi nejmodernějších špičkových laboratoří, které se jim bohužel podařilo získat i prostřednictvím socialistického hospodářství. Agenti, kteří pracují ve prospěch těchto lidí, sledují jinou motivaci. Tam není nějaká idea – tam je finanční zadání. Ale ti, kteří potom použijí tyto špičkové technologike, ti už potom nehledí. Nebudou se ptát, jestli jsou tam děti, jestli jsou tam ženy, jestli jsou tam starci. Prostě to odpálí. A pak bude těžko bycha honit.

Proto si myslím a po těch zkušenostech, které po téměř deseti letech působení u zpravodajské služby mám, že bychom měli podpořit tyto zájmy Spojených států, neboť máme vůči Spojeným státům poměrně velký dluh a já jako zpravodajský důstojník jsem měl možnost se podívat se na ty aktivity, které jsme prováděli před listopadem 89, kdy skutečně tady nedaleko v Zastávce u Brna, když už jsme tady v Brně, jsme cvičili zabijáky všeho druhu a vysílali jsme je pod legendou národně-osvobozeneckého hnutí do států, které budují demokracii již celou řadu desetiletí.

To je asi důvod, proč jsem chtěl tady vystoupit, podpořit tyto snahy konzervativců. Myslím si, že je o čem přemýšlet. Děkuji Vám za pozornost.

Vladimír Hučín, 26.4.2007


Význam americké radarové základny na našem území

To, co vidím v posledním roce odehrávat se na veřejné a mediální scéně kolem americké radarové základny, mne přinutilo položit si několik otázek. Máme právo mít vlastní stát? Jsme schopni rozlišovat základní předpoklady svobodné, svéprávné existence? Připravíme se vlastní hloupostí a nestatečností opět o právo patřit mezi svobodné národy?

Všechny listiny práv a svobod a rovněž tak smlouvy jsou prázdným cárem papíru, nejsou-li podloženy ochotou k velkým obětem. V lidském světě má právo na důstojnou existenci jen ten, kdo si své místo a postavení uhájí.

V roce 1939 se naše země nebránila. Na vlastním území nebojovali naši otcové a dědové proti nacistické přesile, za vlastní stát. Naše zbabělost poskytla alibi vládám Anglie a Francie, se kterými jsme měli spojenecké smlouvy o vzájemné obraně. Do budoucna jsme poválečným sovětským pánům ukázali, co všechno si vůči nám budou moci dovolit. Sousední Poláci na koních proti tankům bránili svoji zemi proti nacistům i ruským armádám. Finové na lyžích déle než půl roku odolávali mnohonásobné ruské přesile. Svým hrdinstvím obě země vybojovaly, že po válce si sovětská komunistická moc i vlastní zrádci nikdy nedovolili je tak ponížit, jak se to stalo nám.

V únoru 1948 jsme byli pro komunisty snadnou obětí. Všechny krysy bez obav vylezly. Naše země se pro ně, pod patronátem sovětského vítěze, stala kořistí, na které čtyřicet let parazitovaly. Velmi málo lidí se jim skutečně bránilo.

Většinu života jsem prožil v komunismu. Již od dětství jsem měl příležitost pochopit příčiny i důsledky určitého chování a jednání. Mám celoživotní zkušenost se svými komunistickými šéfy i s tajnou bezpečností. Všichni si byli schopni uvědomit, že si na nepoddajného a hrdého člověka nemohou dovolit to, co dělali ostatním. Má zkušenost platí v odpovídajícím poměru i pro společenství a stát.

Od voleb 1990 jsem byl osm let poslancem parlamentu. Měl jsem příležitost vidět i pochopit, o čem byla ta podivná sametová revoluce – perestrojka. To nebyla revolta svobodných, svéprávných lidí, kteří se postavili totalitnímu režimu, lidí, kteří chtěli obnovit svobodné fair play poměry v naší vlasti. Byla to režírovaná přestavba technologického ovládání společnosti.

Komunistická ideologie i její techniky vládnutí byly neefektivní a mrtvé. Inteligentnější komunističtí technokraté si byli vědomi, že chtějí-li se udržet a přežít ve svých privilegovaných pozicích, musí změnit svou mocenskou základnu i technologii vládnutí.

Mocenskou základnou v komunistické etapě vlády "předvoje pracujících" byl aparát strany a státu. Smyslem a cílem "sametové perestrojky" byl převod základního objemu majetku státu do rukou - "vlastnictví" technokratické společenské vrstvy, která řídila a ovládala komunistický stát v posledních dvou desetiletích jeho existence.

Dnes je důležité si uvědomit, že lidé, kteří ovládali komunistický stát, přešli do formálně demokratických poměrů se všemi svými zvyky, hodnotami i zahraničně-politickými vazbami na své dřívější "rukovoditele". Tito lidé i dnes rozhodují o základní ekonomické, společenské i politické orientaci naší země. Od počátku "sametové anomálie" oni jediní měli ekonomické zdroje a peníze, které mohli investovat do politiky i ovládnutí médií. Dnes vyrábějí veřejné mínění a agitace proti americkému radaru je toho ukázkou.

Spojené státy americké v minulém století třikrát svou vojenskou pomocí zachránili Evropu před sebezničením vlastní hloupostí. Bylo to v prvé i druhé světové válce. Potřetí Evropu zachránil Ronald Reagan tím, že uzbrojil Sovětský svaz svým projektem protiraketové obrany.

Radarová protiraketová základna na našem území je až teprve teď naší vstupenkou do společenství svobodných zemí. Všichni postkomunisté vědí, že až poté nastane v naší zemi skutečná změna. Změna, která ohrozí jejich politickou i ekonomickou hegemonii.

Měl by již konečně přicházet čas, kdy si lidé, kteří ještě nezapomněli co znamená pojem odpovědnost, začali uvědomovat svůj podíl odpovědnosti za svoji kulturu i stát.

"Socialismus s lidskou tváří" roku 1968 i "sametová revoluce" devadesátých let s následujícím komunistickým "tržním kapitalismem" byly jen etapami měknutí a degenerace komunismu.

Zatím nejsme odpovědnou demokracií a svobodnou zemí. Umístění radarové základny protiraketové obrany na našem území znamená, že naše země se stane součástí obrany svobodného světa.

Čestmír Hofhanzl, v Třeštici 25. dubna 2007


Radar v kontextu české politiky

Dík za to, že se lidé v listopadu 1989 spontánně rozhodli žít ve svobodě. Mnoho věcí se od té doby změnilo k lepšímu. Stačí si uvědomit, že jsme členem Severoatlantické aliance. A stačí se rozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, řekách a lesích a podívat se na dobové fotografie z dob totality… Co je to ale platné, když my, lidé, jsme se příliš nezměnili…

Nepodařilo se prosadit novou politickou kulturu, nepodařilo se opustit v ekonomice nesmyslné třetí cesty, plné korupce, nezabránili jsme bilionovému zadlužení a hlavně jsme se nevyrovnali s minulostí. Za zločiny komunismu se udělala tlustá čára, což do paměti národa uložilo informaci, že zločiny se vyplácejí – pokud jsou konány kolektivně a jsou dostatečně velké. Místo nové politické kultury se přestaly střetávat různé politické názory a hodnoty, setřel se rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci, liberály, socialisty. Každý se dokáže spojit s každým, Desatero se stalo cizím slovem, natož Bůh.

Je nesporné, že současná politická scéna se právě proto nachází ve stavu degenerace. Zdá se, že pro vytváření a profilování stranických strategií je důležitější vzájemné vymezování se vůči ostatním subjektům a soustředění se na mediálně zajímavé osobní spory, zatímco ideově podložené představy a postoje ke konkrétním, občany zajímajícím problémům, se odsouvají do pozadí. Jako příklad bych uvedl nechutné výmluvy na nutnost politické podpory celého parlamentního spektra pro uskutečňování nutných reforem finanční, důchodové či zdravotní politiky. Je to jen obyčejná zbabělost a strach politiků ze ztráty voličské podpory.

Zdá se mi, že v mnohých případech jde o odpoutání pozornosti široké veřejnosti od daleko důležitějších problémů. Jako příklad si dovolím některé causy z poslední doby připomenout:

Chtěli bychom Ústav paměti národa, který by nic nezveřejňoval a v němž by jen několik poblázněných historiků bádalo nad nějakými dokumenty? Ne.

Chceme Ústav paměti národa, který by konečně dal na světlo boží utajované dokumenty z doby komunismu. Část národa přesto křičí – ne!

Chtěli bychom radarovou stanici, o níž bychom věděli, že žádnou raketu nikdy neobjeví, natož aby dala pokyn k jejímu zneškodnění, a navíc si ji zaplatíme ze svého ? Ne.

Chceme základnu USA, kterou náš spojenec sám zaplatí, která zvýší naší bezpečnost a dá jasně najevo německým neonacistům, ruským generálům, čínským hegemonistům, íránským duchovním, či teroristům na celém světě, že zdejší prostor není nic pro jejich strategické plány. Část národa přesto křičí hlasitě – ne!

Abychom věděli lépe, kdopak že to křičí ne, měli bychom si odpovědět na tyto 2 otázky:

  1. Máme mít Ústav paměti národa, který provětrá paměť těch, kteří nechtějí vědět, co se dělo v minulém režimu?
  2. Máme zde mít americkou radarovou stanici, protože o naší bezpečnost nejsme schopni pečovat bez NATO a Aliance nemůže existovat bez vojenské síly USA?

Kdo na tyto otázky odpovídá ne, musí k tomu mít jistě osobní důvod. V prvním případě to jistě není ten, jehož nejbližší "prošli komunistickými koncentráky". Ve druhém případě by to snad mohli být ti, kteří s nostalgií vzpomínají na dvacetiletou sovětskou okupaci a kterým vadí, že po padesáti letech nejprve hnědého a pak rudého otroctví jsme si rovni se svými spojenci a kterým právě proto vadí, že podmínkou této rovnosti je, že se budeme ochotni podílet na společných zájmech – tedy i bezpečnosti a prosazování občanské svobody – se svými spojenci v dobrém i ve zlém.

Zdá se mi proto, že každý rozumný člověk by měl na tyto předložené otázky odpovědět ANO.

Proč tedy někteří politici (a část novinářů jim v tom velmi účinně pomáhá) mlží, dávají úmyslně neúplné informace, a to většinou v době, kdy sami nemají na příslušnou věc vlastní názor, či vytahují jeden zástupný problém za druhým? Protože nechtějí, aby občané věděli plnou pravdu. Ať se jedná o Ústav paměti národa, nebo o radarovou stanici, či o jinou důležitou věc.

Komu tento stav vyhovuje? Přece tomu, kdo se bojí pravdy, přece tomu, kdo se v pravdě bojí žít. Samozřejmě, že za nynější stav nesou největší odpovědnost politici. Ale považuji za nutné připomenout fakt, že za všechno dobré i zlé nemohou jen politici, ale i ti, kteří z nich politiky udělali. I proto jsem přijal pozvání Konzervativní strany na dnešní mítink. Protože chci podpořit základní myšlenku svobody – možnost říkat veřejně pravdu.

Naše země potřebuje, aby ji konečně řídili schopní a odvážní lidé. Jako u nás president T. G. Masaryk, či ve Spojených státech president Ronald Reagan. Ale ne lidé, schopni všeho. Hlavně však lidé, kteří sami dokáží v pravdě žít.

Co s toho vyplývá pro nás občany?

Vážené dámy, vážení pánové. Prosím Vás ve jménu pravdy – úplně obyčejně myslete, máte totiž na štěstí vlastní mozek. Ať jde o Ústav paměti národa, zadlužení občanů, nedodržování předvolebních slibů politiky, i o politiku jako fenomén – tedy také o radarovou stanici.

Karel Ledvinka, 26.4.2007


Radarová a protiraketová stanice je potřebná

Svět se změnil, ale myšlení mnoha lidí ne. Přišla jsem na toto shromáždění, abych vám přednesla svůj názor na protiteroristická vojenská zařízení na evropském území:

klikněte na obrázek pro více informacíMyslím si, že způsob udržování míru hrozbou odvetných útoků je již strategií minulosti. Když Sovětský svaz a Spojené státy měli stejný raketový a jaderný potenciál, mohli se vzájemně držet v šachu hrozbou odvetného útoku. Jestliže by tedy sověti vyslali rakety na americká nebo evropská města, vyslala by Amerika stejné rakety na ruská města ještě ve chvíli, než sovětské rakety dopadnou. Účinnost této strategie byla podstatná a víme, že zachránila svět před další světovou válkou a možná odvrátila hrozbu zničení světa.

Změna nastala v okamžiku, když se sovětský blok zhroutil a svět se otevřel. V otevřeném světě je možno snadno pronikat do jednotlivých států a přinášet s sebou metody boje zaostalého světa. Teroristé tak mohou využít svobody, kterou máme, k tomu, aby se u nás usadili, splynuli s prostředím a zaútočili buď sebevražedným nebo jiným útokem. K této strategii zaostalého světa, běžné ve frontových zemích jako je Izrael, patří též možnost použití raket. Na světě je mnoho míst, která nejsou kontrolována pravidelnými jednotkami nějakého státu a jsou v rukou teroristů. Víme že Hizbaláh provedl raketové útoky z libanonského území na Izrael a libanonská vláda proti tomu nemohla zakročit, protože dané území na jihu své země vůbec nekontroluje. Z téhož území může být proveden útok i na nás nebo na nějakou spojeneckou evropskou zemi, která je v dosahu, přičemž rakety delšího doletu jsou nebo brzy budou pro teroristy dosažitelné díky finanční podpoře ropných magnátů. Totéž může být provedeno z Iránu. Až budou mít teroristé také jadernou zbraň, bude asi pozdě stavět základnu, neboť se staneme vydíraným subjektem bez vlastní vůle, závislým na libovůli zločinců.

Chceme se toho dočkat? A jestli někdo tvrdí, že napadení naší země je méně pravděpodobné, než napadení jiných zemí, tak to snad je nějaký argument? Takto si máme vykládat slovo "spojenectví"? Chceme dopadnout jako Anglie a Francie po Mnichově, poté co nás zradily? Jsme tak krátkozrací, abychom se nepřipravili včas? Již staří Římané říkali: Chceš-li mír, připravuj válku.

Zdeňka Mašínová, 26.4.2007


Radar a komunisté

Dobrý den. Základní otázka je: znáte nějaký zločin, který mají na svědomí nacisté a který by neměli na svědomí komunisté? Zná někdo takový zločin, který komunisté nespáchali a nacisté ano? Tato hnutí a tyto ideologie byly zcela shodné a páchaly stejné zločiny a jsou ochotni je páchat dále.

klikněte na obrázek pro více informacíDnes jsme asi v takové situaci, v jaké bylo Československo v roce 1947. Měli jsme se rozhodnout, jestli chceme Marshallův plán, a nebo jestli chceme poslechnout Moskvu, která nechtěla, abychom měli Marshallův plán. Všichni víme, jak to dopadlo. Všichni víme, že nám vládli zločinci. Všichni víme, že nás přivedli do poddanství a že se udrželi u moci díky okupaci sovětskou armádou. Dnes se rozčilují, že tady nechceme cizí základny, že by to bylo opakování 21. srpna. 21. srpen byla jejich vina. Nikdo nepřijíždí za noci. Nikdo tady nikoho nezatýká. Je to poctivá nabídky poctivých spojenců, díky jimž zůstala Evropa svobodná i po 2. světové válce. Protože byly základny v Něměcku, byly základny v Holandsku a to zastavilo hegemonii Sovětského svazu dále na západ. V této situaci jsme dnes, jestliže se chceme bránit, resp. dát vůli k obraně své vlastní svobody, své vlastní civilisace, svých vlastních zájmů, proti nebezpečí, proti zločincům a proti odpadlíkům od civilisace, v které umíme žít, chceme žít a víme jak žít.

Děkuji Vám.

Jan Beneš, 26.4.2007


Znovu jako západní levice před r. 1990
Nebezpečí levicových hnutí – historie se opakuje

Tomu, kdo se nenechá dějinami poučit, hrozí, že bude opakovat stejné nebo podobné chyby.

Levicové hnutí "ne základnám" má své předchůdce. Byli to jednak "bojovníci za mír" v západní Evropě od šedesátých do osmdesátých let, jednak "bojovníci za mír" z třicátých let, kteří tvrdili, že Hitler není nebezpečný, kteří vychvalovali Sovětský svaz i v době, kdy prováděl genocidu na vlastním obyvatelstvu, a kteří pak radili k nesmyslným ústupkům v době, kdy se ukázalo, že Hitler přece jenom nebezpečný je.

Kdyby západoevropské mírové hnutí šedesátých až osmdesátých let převážilo, pak bychom stále ještě úpěli pod vládou komunistické strany a moc ruského impéria by nyní sahala až k Atlantickému oceánu přímo, nebo nepřímo. Buď by Sovětský svaz západní Evropu napadl – a o tom, že se k tomu chystal, není pochyb – nebo by ji, jak se tehdy říkalo, finlandizoval. Vlády by byly sice teoreticky svobodné, leč nedovolily by si udělat nic podstatného, čím by mohly "Velkého bratra" rozzezlit.

K mírovému hnutí se hlásí i celá řada upřímných a hodných lidí. Přesto nakonec, aniž to chtějí a aniž to tuší, slouží – odpusťte mi ten výraz – grázlům.

Čím to je? Jakou základní chybu dělají?

Je to tím, že odmítají vidět realitu. V druhé polovině třicátých let Winston Churchill marně volal, že grázlům se nesmí ustupovat. Prohrával na celé čáře a vzpomněli si na něj až tehdy, když už málem prohrála celá Británie. Mírové hnutí se radovalo z Mnichovské zrady.

Levicoví intelektuálové na přelomu dvacátých a třicátých let vychvalovali Stalina a ostouzeli tu hrstku šťastlivců, kterým se podařilo uniknout z Gulagu, dostat se na západ a podat zprávu o tom, co se vlastně v Sovětském svazu děje.

S levicovými intelektuály šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let jsem se už mohl setkat osobně. Do Československa mohli jezdit, byli tu vítáni. Zarážela mne jejich neochota vidět skutečnou povahu komunistického režimu. Neprobudila je evidentní nesymetričnost patrná z toho, že jejich vláda, kterou tolik kritizovali, jim nebránila v cestě na Východ, zatímco my jsme si mohli o svobodném cestování nechat jen zdát. Své mírotvorné snahy nebyli schopni či ochotni přehodnotit ani po takových událostech, jako bylo sestřelení korejského civilního letadla, které se nešťastnou náhodou odchýlilo od vytýčené trasy.

Bohužel, žijeme ve světě, v němž se grázlové někdy dostávají k moci. Rozumný člověk s tím počítá a připravuje nikoli útok, ale obranu. Zbudování radaru, který obranu umožní, je velmi rozumné.

Strkat hlavu do písku a tvářit se, že žádní grázlové neexistují, ve svých důsledcích znamená je posilovat.

Dan Drápal, 26.4.2007


Pacifismus a ruské zpravodajské služby

Vážení spoluobčané, ve svém příspěvku do debaty o tom zda radar v Brdech ano nebo ne bych chtěl upozornit na fakta, která nejsou zřejmá, nicméně jsou podstatná pro jednání celé řady odpůrců stavby radaru XBR na našem území. Ze širšího pohledu na jejich názor je možno jednoznačně dovodit, že jsou proti jakékoliv pomoci spojenecké zemi, v tomto případě Spojeným státům americkým, v zabezpečení teritoria svého a svých spojenců proti agresi. Toto zabezpečení se týká pochopitelně i nás.

Jistě víte, že jakákoliv snaha o vojenské angažování se Spojených států v zemích východní Evropy, které dříve Moskva považovala za své gubernie, naráží u současné ruské vládní garnitury na významný odpor. V naší zemi jsou pak hlavními odpůrci jakékoliv spolupráce se Spojenými státy komunisté a nástupci Zdeňka Fierlingera v Československé straně sociálně demokratické. Kladu si otázku, do jaké míry se jedná o jejich vlastní názory vycházející z jejich vnitřního přesvědčení, a do jaké míry jsou k tomu nucení představiteli této cizí mocnosti.

Rusko vždy dobře definovalo země, na nichž jim mocensky záleželo a záleží. Vždy také znalo a zná vlivné osobnosti v těchto zemích. Již od Kateřiny II. v těchto zemích využívalo a využívá, v té které době v různém rozsahu, služeb osob, které měly významný vliv na tyto vlivné osobnosti, nebo osob, u nichž bylo možné takový vliv předpokládat. V době již zmíněné Kateřiny II. byl Ruskem ve Francii finančně podporován Marie Arouet Voltaire [1694-1778]. Jeho nekritický, jim všude hlásaný, obdiv k ruské panovnici měl tedy velmi hmotný základ.

Ve dvacátém století se Rusko změnilo v Sovětský svaz a zase zpět na Rusko. Prošlo totalitou, jejíž rozhodující represivní složkou byly tajné služby; mezi nimi pak zejména KGB, která několikrát změnila svůj název a organizaci. To, co bylo ovšem podstatné je to, že v jejím rámci nejpozději od roku 1920 existovala složka verbující a řídící takzvané vlivové agenty, jejichž úkolem bylo ovlivňovat chování politiků a veřejnosti v cílové zemi ve prospěch Ruských nebo Sovětských zájmů. Tím hlavním zájmem vždy bylo získání, udržení a posilování velmocenského vlivu ve světě a to i v dobách, kdy v zemi Sovětů nebylo co jíst a kanibalismus byl běžným jevem. Již samotný terminus technicus "vlivový agent" je sovětské provenience a vychází z modu operandi KGB.

I po změnách, v jejichž rámci se Svaz sovětských socialistických republik přejmenoval na Ruskou federaci, zůstala podstata zachována. Ta samá individua, která sloužila v KGB, dnes slouží také ve Službě zahraniční rozvědky, což je jedna z několika zpravodajských služeb, na něž se KGB rozdělila. Vojenská rozvědka, ve zkratce nazývaná GRU, se ve srovnání s bývalou KGB, netransformovala ani v tomto rozsahu. Zpravodajskou službu ovšem dělá zpravodajskou službou její agentura, tedy v našem případě zejména občané České republiky pracující pod řízením zpravodajských důstojníků ve prospěch zájmů Ruské federace. Na podobné aktivity pamatuje trestní zákoník každého státu a nazývá takovéto jednání vlastizradou, což je podle trestního zákoníku nejtěžší z trestných činů proti základům republiky – dopustí se ho občan, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky, teroru, záškodnictví nebo sabotáže.

KGB a její nástupkyni pro zahraničí – Službu vnější rozvědky – lze charakterizovat jako službu mimořádně výkonnou a kvalitní, tedy schopnou a často schopnou všeho. Jak ukazuje nedávná minulost, žádná podlost této službě není cizí. Je ovšem nutné si položit otázku, kdeže se nacházejí agenti této služby a co vlastně na našem území dělají nyní. Odpověď je jednoduchá: žijí mezi námi a slouží Ruské federaci – tedy vesele páchají trestný čin vlastizrady. Nepochybuji, že několik takovýchto individuí bude i nyní zde na náměstí Svobody. Ruští zpravodajští důstojníci z jejich konzulátu na Hlinkách jistě budou zvědaví na to, co se zde děje.

Proč ale o tom všem hovořím a navíc tak obsáhle? Vážení přítomní, jsem přesvědčen, že nejeden z odpůrců stavby radaru XBR v naší republice je vázán přísahou k cizí mocnosti zvané Ruská federace, dříve SSSR. Obecný vliv tohoto státu na naše životy je dodnes velmi významný a bohužel se nesnižuje. Tomu napomáhá i absolutní impotence našich obranných zpravodajských služeb. I v jejich případě si kladu otázku: Komu vlastně slouží?

První a zákonitou reakcí odpůrců stavby radaru na to, co zde bylo řečeno, bude prohlášení, že se v mém případě a v případě přátel se stejnými názory, jedná o špionománii a apod. Na adresu těchto lidí mohu jen říci, že realita života v naší republice nepřímo dokazuje existenci ruských zpravodajských aktivit na našem území. Fakt, že nejvyšším politickým představitelem Ruska je bývalý zpravodajský důstojník KGB je pro tuto zemi rovněž příznačný. Fakt, že za dobu od listopadu 89 byli z naší republiky vypovězeni 3 odhalení ruští zpravodajští důstojníci a nebyl nalezen žádný jejich agent je už ovšem přímým důkazem toho, co zde tvrdím. Navíc ti z důstojníků BIS, kteří měli zájem a schopnosti pod sítěmi ruských zpravodajských služeb, lidově řečeno, zamést (Hrubant, Hučín a někteří další), byli zcela evidentně nespravedlivě kriminalizování a zbaveni možnosti v BIS pracovat. Proboha, co už více může vyhovovat Rusům? A jaké další důkazy o jejich aktivitách na našem území je ještě třeba předkládat?

Je mi jasné, že ne každý odpůrce stavby radaru XBR je Ruským agentem. Mrzí mne však, že čestní pacifisté, o jejichž vlastenectví a osobní integritě nelze pochybovat, se v případě názorů na stavbu výše zmíněného radiolokátoru dostávají na stejnou úroveň s těmi, kteří nemají mezi slušnými občany České republiky co pohledávat – totiž z nemorálními zástupci zájmů Ruské federace.

Vážení, děkuji vám za pozornost.

Zdeněk Hrbek, 26.4.2007


Mnichovský syndrom

Dámy a pánové, omlouvám se, že se nemohu zúčastnit dnešního mítinku na podporu umístění americké radarové základny na našem území. V těchto chvílích právě svádím politické boje s komunisty, sociálními demokraty a zelenými na půdě bludovského obecního zastupitelstva, jehož jsem členem.

A není náhodou, že stejné politické síly mají takový problém s radarovou základnou. Nevěřme jejich řečem, že pokud by byl radar součástí obranného systému NATO, najednou by problém zmizel! Nezmizel, problém by s tím měli stále stejný.

Otázka umístění radaru je součástí diskuse o obraně Západu. Toho Západu, který dnes bohužel reprezentují pouze Spojené státy. Západu, který ví, že opustíme-li hodnoty typu svoboda, čest, důstojnost, pravda či spravedlnost, Západ zemře. A to je pravý cíl těch, proti nimž jsou podobné radarové základny budovány. Nepomáhejme jim! Nepáchejme dobrovolně sebevraždu na své civilizaci, umožněme svým dětem, vnoučatům a pravnoučatům, aby mohli žít ve světě svobody, ve světě postaveném na židovsko-křesťanských základech. Jeden radar nám to nezajistí, ale je to skromná možnost, jak k tomu přispět.

Kolik pláče jsme za dobu svých životů vyslechli nad mnichovskou zradou západních spojenců na ubohém československém lidu. Máme možnost ukázat, že jsme lepší. Že naší politikou není politika ustupování. Že se umíme zlu postavit. Že, je-li to potřeba, našim západním spojencům umíme a chceme pomoci.

Neuděláme-li to, potom už nebrečme nad raketovými útoky nepřátel Západu. Nedojímejme se nad budoucími oběťmi. I my budeme spoluviníky. Nedopusťme to!

Stanislav Balík, 26.4.2007


Radar: nejen splátka, ale i vklad!

Vážení spoluobčané,

myslím, že z těch, co tady dnes mluví, jsem asi nejmladší a jako mladého člověka mě toto téma velmi zajímá, protože zejména my mladí lidé se musíme dívat do budoucnosti. Víme, že v budoucnosti nás čekají nové hrozby, a máme-li být připraveni jim čelit, musíme se na ně již nyní připravovat.

Odpůrci základny se bohužel do budoucnosti nedívají. V letácích, které šíří, se můžeme dočíst, že v současnosti nepřítele nemáme. S tím by se dalo polemizovat. Pro mě však není rozhodující současnost, ale nejistá budoucnost a já se obávám, že odpůrci radaru nejen že se nedívají do budoucnosti, ale nedívají se ani do minulosti, protože jinak by se z ní dokázali poučit. Věděli by, jak nejistý je mír, jak se strašně nevyplácí podceňovat hrozby a nepředcházet jim, dokud je čas. To je první ponaučení, které nám plyne z minulosti.

Druhé ponaučení je, že malá země, jako jsme my, potřebuje silné a spolehlivé spojence, protože minulost jasně ukázala, že sami nejsme schopni uhájit svou bezpečnost a svobodu. Spojené státy americké takovým spojencem jsou.

Třetí ponaučení je, že není možná sobecká bezpečnost. Sobecky uvažovaly Francie a Velká Británie, když předhodily ČSR Hitlerovi a za krátkou dobu mu musely čelit samy. Pouze společně jsme silní a pouze společně jsme schopni efektivní obrany. Je lhostejné, jestli nepřátelské rakety budou mířit na nás nebo na naše spojence, tyká se nás to vždy, protože nikdy nevíme, zda příštím cílem nejsme my.

A poslední ponaučení, které jsme si z minulosti v této souvislosti vzal, je, že nikdy se nemůžeme spoléhat jen na nevojenské prostředky předcházení konfliktů. Pouhá diplomacie nepodpořená silou v minulosti i v současnosti již mnohokrát selhala a následky byly tragické.

Nevybudovat systém protiraketové obrany znamená vydat se na milost a nemilost všem těm, kteří mají balistické rakety schopné nést zbraně hromadného ničení nebo je brzy mít budou – znamená to, že kdykoliv můžeme být zastrašování, vydírání a nakonec i vyhlazeni…

Takovou budoucnost já nechci, proto podporuji naši účast na americkém systému protiraketové obrany.

Děkuji za pozornost.

Za Mladé konzervativce Jan Kasal


Americká armáda

Dobré odpoledne. Děkuji Vám, že jste tady. Také děkuji všem členům Konzervaitvní strany za pozvání. Chtěl bych Vám něco říct o americké armádě. Naše republika se narodila roku 1918, 28. října. Kdo stvrdil svým podpisem, že naše republika se právě toho dne narodila? Byl to president Wilson – Američan. Za 2. světové války, když bylo nejhůř a kdy už jsme opravdu nevěděli co dělat, přišli Američané také na pomoc. Kdo osvobodil Prahu? To nebyli Rusové – ti už přišli po všem. A nikdo nemluví o tom, že Vlasovci, ti tam udělali více práce než celá sovětská armáda…

Dneska, když Američani vidí, jak to všechno v celém světě vypadá, že už skoro každý má nějakou raketu a straší celý svět, že může vystřelit a dosáhnout již 2000 km… My se o tom ještě bavíme a přemýšlíme, jestli bychom radar měli mít nebo ne? Osobně se divím Američanům, že mají takovou trpělivost se s námi o tom bavit. Zažil jsem tam 40 let a neviděl jsem a neslyšel jsem o žádné lepší demokracii, než je ta americká. Také to není perfektní, ale přišel někdo s něčím lepším? Zatím ne. A tito lidé nám nabízejí, že nám sem dají radar kvůli ochraně – a nejen kvůli ochraně amerických nebo evropských států, i my do toho patříme, je to i naše ochrana.

Byl bych jen šťastný, kdybyste si to všechno rozmysleli a přehodnotili to a až se bude o tomto jednat a třeba hlasovat, abyste zvedli ruku, abyste tam dali ten svůj podpis. Prosím Vás – tohle říkám kdykoli někde mluvím – prosím Vás: choďte k volbám! Volby, to je tak laciná a jednoduchá zbraň! A je to legální! My jsme to nedělali s legálními zbraněmi. My jsme si nemohli dovolit, v těch letech když my jsme mysleli, že si můžeme vybojovat svoji svobodu – to se nemohlo dělat volbami, protože tady žádné volby nebyly. Tady byli komunisti a komunistické zákony – všechno jen "drž hubu" a "drž krok", jinak to nešlo. Tak teď, když už máme jakousi demokracii – není to ještě to nejlepší, já vím… musíme tomu ještě hodně věnovat pozornost, hlavně justici… – tak prosím Vás, když budou nějaké volby: volte, volte volte! Ještě žádný stát na světě si nedobil něco tím, že nechal rozhodnutí na někoho jiného.

Myslím, že podporovat americký návrh, abychom tady měli radary, že to je jedna z nejlepších věcí, která se nám stala v posledních 200 letech. Děkuji Vám. A běžte k volbám…!

Milan Paumer


Nutnost protiraketové obrany ve 21. století

Představte si, že je vynalezena nová útočná zbraň, zbraň útočící ze vzduchu, a to jak proti vojákům, tak proti civilistům a vlastně celým městům. Myslíte, že po vynalezení této nové zbraně nastane diskuse o tom, zda se vůbec máme pokusit před ní uchránit naše města, naše civilisty a naši zemi? Myslíte, že ta diskuse bude o tom, zda se záměrně máme rozhodnout pro to, abychom vůči nové a ničivé zbrani byli vědomě bezbranní, anebo zda se bránit vůbec pokusíme? Anebo tato diskuse nikdy nenastane, neboť je nepřirozená a vlastně zvrácená, neboť samozřejmě je povinností pokusit se bránit vlastní občany a hlavně civilisty v míře, jak je to jen možné, a legitimní diskuse se bude vést jen o otázce, jak se bránit co nejefektivněji, nikoli o otázce, zda se vůbec bránit a pokusit se uchránit naše obyvatele?

Tou novou zbraní, útočící ze vzduchu, byl bombardér. Když před sto, přesněji devadesáti lety, byl bombardér vynalezen, diskuse se nevedla o tom, zda se vůči němu vůbec pokusíme bránit, zda vůbec budeme sestrojovat protiletecké dělostřelecké baterie a podzemní kryty pro civilisty v době náletu, nýbrž o tom, jak se proti bombardérům co nejúčelněji bránit, jak je co nejefektivněji zachytit a sestřelit a jak co nejvíce ochránit životy vlastních lidí.

V dějinách lidstva vždy, když byla vynalezena nová útočná zbraň – ať již luk, kuše, mušketa, kanón, tank atd. –, probíhala legitimní diskuse o tom, jak se proti ní bránit, nikdy o tom, zda se vůbec bránit. Ochrana životů vlastních obyvatel je totiž zásadní funkcí státu – je vlastně jedním z hlavních důvodů, proč stát jako instituci máme. Bránit životy (a svobody) obyvatel je primární a esenciální funkcí státu; funkcí, na kterou stát nesmí resignovat, neboť by ztrácel svou legitimitu.

Uvedl jsem: "V dějinách lidstva vždy, když byla vynalezena nová útočná zbraň..., probíhala legitimní diskuse o tom, jak se proti ní bránit, nikdy o tom, zda se vůbec bránit." Měl bych upřesnit: až doteď.

Nyní poprvé v lidských dějinách existuje nová, útočná zbraň, potenciálně nesmírně ničivá, ničivější než jakákoli dosavadní – a v naší společnosti vážně probíhá diskuse nikoli o tom, jak se proti ní nejlépe bránit, ale zda se vůbec máme snažit před ní bránit, zda vůbec se máme pokusit naše obyvatele před ní v případě útoku ochránit. Jedna strana v této diskusi vážně zastává pozici, že se o obranu ani nemáme pokusit, že se máme cílevědomě rozhodnout ponechat naše obyvatelstvo proti případnému útoku touto zbraní naprosto bezbranné, že totální bezbrannost je lepší (správnější, morálnější, prozíravější) než jakákoli obrana.

Tou zbraní jsou rakety, především dalekonosné, vícestupňové, balistické (ty, které při svém letu opustí atmosféru), nesoucí hlavici s jednou či vícero zbraněmi hromadného ničení – ať již chemickými, biologickými (bakteriologickými a virovými), anebo – a především – jadernými. Jaká jsou fakta?

K proliferaci zbraní hromadného ničení – především nukleárních – přes nejlepší snahy jí zabránit dochází a v nadcházejících letech i docházet bude. Dávno jsou pryč doby, kdy jaderné zbraně mělo je pět velmocí (USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína). K nim později přibyly Izrael a Jihoafrická republika (za režimu apartheidu; po jeho ukončení se JAR svých atomových zbraní dobrovolně vzdala, stejně jako Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán po rozpadu SSSR, takže z bývalého SSSR nyní vlastní jaderné zbraně jen Rusko). Ještě později se vlastníky jaderných zbraní staly Indie a Pákistán, a samozřejmě i Severní Korea. O sestrojení použitelné atomové bomby usiluje i Írán, a podle odhadů by ji mohl být schopen vyrobit do 4 – 5 let.

Krom toho dochází k dalšímu zdokonalování nosičů, tj. raketových technologií. Severní Korea již sestrojila vícestupňovou raketu; o totéž (zřejmě se severokorejskou asistencí) usiluje i Írán.

Navíc lze předpokládat, že pokud počet zemí vlastnících atomovou bombu překročí určitou kritickou hranici, pak se počet zemí, jež o její získání začnou vážně usilovat, začne zvyšovat lavinovitě. Jako země střední velikosti a průměrného vlivu můžete žít s tím, že atomovou bombu mají jen velmoci. Když ale atomovou bombu má tucet zemí, z nichž některé jsou chudší, menší, problematičtější než vy – a jsou ve vašem sousedství –, můžete si dlouhodobě dovolit atomovou zbraň nemít? Mají-li ji ve východní Asii Rusko, Čína, USA (na svých lodích) a Severní Korea, může si dovolit dlouhodobě ji nemít Japonsko, hlavně pokud Severní Korea bude nepředvídatelná a provokující? A co malý Tchaj-wan, pokud se bude cítit ohrožen Čínou? A co obrovská Indonésie, proč ta by neměla mít atomovou bombu? Její velikosti a lidnatosti by to odpovídalo. A co Vietnam, vedle velké Číny, národ úspěšných válečníků…

Nebo na Blízkém a Středním východě: získá-li Írán atomovou bombu, nebude to samozřejmě jen aktuální a reálnou hrozbou pro Izrael (myslí se tím Írán s nynějším teokratickým režimem ajatolláhů), ale atomový Írán i s tím nejmírnějším režimem jakožto země nábožensky šiítská a etnicky perská bude vnímán jako ohrožení i zeměmi nábožensky sunnitskými a etnicky arabskými. Ty hlavní z nich – Egypt a Saúdská Arábie – pak budou nepochybně o atomové zbraně usilovat rovněž. Když ale Peršané a Arabové, pak samozřejmě také Turci, atd. Proliferace bude nezadržitelně eskalovat a na Zemi nebude nikdo se silou či vůlí ji zastavit.

Řekněme to takhle: 21. století bude mnohem "rozmanitější", než bylo století dvacáté; tím však nemá být řečeno, že bude malebnější, případně že svět bude lepším místem pro život. Co když odstrašení selže?

Odpůrci protiraketové obrany mohou spoléhat jen na jednu věc: na to, že protiraketovou obranu nikdy potřebovat nebudeme, neboť šíření atomových zbraní je a bude bezvýznamné v tom smyslu, že atomové zbraně nikdy v budoucnu použity nebudou.

Tato víra však dává přednost naději před zkušeností. Doposud totiž každá zbraň, kterou lidstvo vynalezlo, použita byla, a to v hojné míře. Použita již byla – a to dvakrát – i atomová bomba.

Stoupenci spolehlivosti odstrašení hrozbou následné masivní odplaty se mohou pokusit argumentovat, že atomová bomba je zbraň zásadně jiná; že je natolik ničivá, že povede strany konfliktu nebo sporu ke zdrženlivosti, opatrnosti a k nepoužití nukleárních zbraní. A samozřejmě mohou jako příklad uvést studenou válku, v níž doktrína vzájemně zaručeného zničení zabránila jaderné válce mezi USA a Sovětským svazem.

Tady je však zamlčen jeden nesamozřejmý předpoklad a opomenut jeden protipříklad, který spolehlivost odstrašení empiricky vyvrací.

Onen nesamozřejmý předpoklad je ten, že vládcové disponující jadernými zbraněmi jsou racionální a předvídatelní v tom smyslu, že nechtějí zemřít. Nepřejí si zánik svůj, své rodiny, svého režimu a své země. V tomto smyslu komunističtí vládcové od Stalina až po Gorbačova racionální a předvídatelní byli. Svou vlastní smrt, zánik svého režimu a komunistické revoluce, jakož i "matičky" Moskvy či "svaté" Rusi v nukleární válce rozhodně nechtěli. Byli nelítostní a krutí vůči bezbranným, ale opatrní vůči sobě rovným. Chtěli přežít. Jako dobří ateisté, v posmrtný život nevěřili. Jediný život je ten tady na zemi. Proč jej ztratit?

Bude toto ale nutně případ i všech vládců s mocí nad jadernými zbraněmi? Nikdy se mezi nimi nenajde náboženský fanatik se šílenou eschatologickou vizí, podle které nukleární apokalypsa navodí příchod mesiáše anebo vytouženého finálního imáma? A pro něhož vlastní smrt, smrt rodiny a celé země, nebude jen vstupenkou do ráje? Odpovědí je, že lidé s tímto smýšlením a přesvědčením existují – a je jich hodně, jen zatím atomové zbraně nemají (kdyby je měli, dávno by je už použili).

Je současný íránský president Ahmedinežád jedním z těchto lidí? Některé jeho projevy tomu nasvědčují. Přesnou odpovědí však je, že nevíme. Následující otázka však potom logicky zní: chceme to zkusit? Chceme to zjistit?

A pak, samozřejmě, je zde případ státníka, vůči kterému hrozba následné masivní jaderné odplaty a zaručeného zničení celé jeho země i se všemi obyvateli nefungovala. Kupodivu to nebyl náboženský fanatik věřící v posmrtný život, nýbrž "náboženský" fanatik komunistické provenience: byl jím Fidel Castro za kubánské raketové krize na podzim 1962. Dnes po otevření všech archivů víme, že Castro opakovaně Chruščova vyzýval – vlastně žadonil na něm – aby dal rozkaz k útoku sovětských jaderných raket z Kuby vůči USA, i kdyby to mělo následně znamenat totální jadernou anihilaci Kuby. Castro byl ochoten obětovat Kubu na oltář socialistické revoluce a zasazení vydatného úderu "imperialistům". Jaké štěstí, že on tehdy kontrolu na jadernými raketami neměl!

Tím je zodpovězena i historická otázka, zda odstrašení hrozbou následné masivní jaderné odplaty a totálního zničení prvotního agresora spolehlivě zafunguje vůči každému, kdo zvažuje odpálení první jaderné rakety. Nezafunguje.

Jinými slovy, politika odstrašení prvního jaderného útoku hrozbou masivní odplaty nezajistí, že k onomu prvnímu jadernému útoku nedojde. A když k němu dojde, pak již nemá velký smysl, aby odplata byla záměrně co nejstrašnější. Našim mrtvým lidem to již nepomůže a jen zbytečně zmasakrujeme civilisty, jež jsou častokrát pouze nevolníky svých tyranských vládců.

Není lepší raději ochránit vlastní obyvatelstvo, než potom masakrovat obyvatelstvo cizí? Zajisté ano! Proč tedy ten iracionální odpor proti protiraketové obraně?

Americká protiraketová zařízení v ČR

Z námitek proti přítomnosti amerických protiraketových zařízení na území ČR vzhledem k bezpečnosti ČR (tedy nikoli z těch, které jsou vedeny jen nenávistí k USA a bezpečnost obyvatel ČR je jim lhostejná) mají význam námitky dvě.

Za prvé, ČR je v závětří a z hlediska mezinárodní politiky nezajímavá. Pokud na sebe nebudeme příliš upozorňovat, nikdo na nás nebude útočit. Bude útočit na Ameriku, případně na Británii a Francii, ale ne na nás. Americkou základnou na našem území bychom na sebe zbytečně příliš upozornili. Sami ze sebe bychom učinili cíl.

A za druhé, dojde-li ke konfliktu, základna na našem území – a tedy i naše území a jeho obyvatelé – budou prvním cílem útoku.

K námitce první: to docela dobře tak být může, ale ani nemusí. Prostě nevíme, zda na nás bude někdy někdo chtít zaútočit raketou s jadernou náloží. Víme však, že pokud chtít bude, bude naprosto úspěšný – nebudeme-li mít protiraketovou obranu.

A samozřejmě otázkou pro nás je i to, zda je nám osud Londýna, Paříže či Říma naprosto lhostejný, zda nám nevadí, bude-li v Evropě zničeno několik metropolí, jen pokud mezi ně nebude patřit ta naše. Systém protiraketové obrany na našem území by mohl zachránit ty ostatní (stejně jako naši), ale my do toho nepůjdeme, neboť osud těch druhých nás nezajímá, hlavně když my jsme ve stínu a v závětří. Takovýmito Evropany chceme být? Nic nedělat a doufat, že budeme těmi posledními, které vlci sežerou?

K námitce druhé: Ano, pokud už nastane konflikt, základna na našem území bude jedním z prvních cílů. Ale přece jde o to, aby konflikt vůbec nezačal. Když už se zloděj rozhodne vykrást váš byt, jako první zaútočí na zámek na vašich dveřích. Je to důvod nemít na dveřích zámek či nezamykat dveře? Když už nepřítel zaútočí letecky na naši zemi, jako první se pokusí zničit protileteckou obranu. Je to důvod nemít protileteckou obranu? Existence zámku ve dveřích, jakož i protiletecké obrany, odstrašuje potenciálního agresora od útoku především, neboť ho přesvědčuje o tom, že útok (vloupání) bude buď neúspěšný, anebo velmi obtížný a vzhledem k vyššímu riziku porážky (chycení při činu) se mu onen pokus nevyplatí.

Války a útoky nezačínají, když státy mají zbraně; začínají, když potenciální agresor je subjektivně přesvědčen, že cena za agresi bude pro něho relativně nízká a zisk z agrese bude hodně vysoký. Od agrese jej tedy odradí jen jeho subjektivní přesvědčení, že agrese se mu nevyplatí, že s ní nedosáhne svých cílů, nebude z ní mít dostatečný zisk, ale naopak zaplatí za ni pro sebe neúměrně vysokou cenu. A toto subjektivní přesvědčení v něm vyvolá jen naše dostatečná obranná kapacita.

Protiraketová obrana nad Evropou tedy pravděpodobnost raketového útoku proti Evropě sníží, nikoli zvýší: možná úspěšnost agresorova útoku s existencí obrany klesá, ale možnost a výše odvetné odplaty za útok zůstává nezměněná.

Roman Joch je ředitelem Občanského institutu.
Příspěvek "Nutnost protiraketové obrany ve 21. století" byl uveřejněn ve Studii Občanského institutu č. 17 Válka proti terorismu a protiraketová obrana, jež byla publikovaná v prosinci 2006.


Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromáždění "Radar? Jen malá splátka za svobodu!" na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR pořádaného Konzervativní stranou.


Vše, co jste kdy chtěli vědět
o Vladimíru Hučínovi,
ale báli jste se zeptat

klikněte na obrázek pro více informací
z nakladatelství Marek Belza
klikněte na obrázek pro více informací o knize
Hrdinům se neděkuje

klikněte na obrázek pro více informací
z nakladatelství NUABI
klikněte na obrázek pro více informací o knize
Vladimír Hučín: Není to o mně, ale o nás



Pokud jste nestihli dokumentární film Martina Vadase
"Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína"
v televizi, je také na Internetu:
DOWNLOAD (206MB ve formátu .avi)
STREAMING (na stránkách ČT)

Diskuse o cenzuře (tedy nejen o filmu Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína)
Stanovy a Organizační řád Konfederace politických vězňů ČR
Osvobozující Rozsudek
Odvolání Janičky Staňkové
Svědomí vs.Svědomí
Státnímu zastupitelství bez úcty a lásky
OS Přerov 21.-24.11.2005
Případ kapitána Hučína
Schvalování a chránění komunistické kořisti
Kdo je JUDr. Vojtěch Filip?
† MUDr. Jan Chmelař
Přerov 19.-22.20.9. 2005
Hučín a Chmelař NEVINNÍ
KPV 2005: Hostýn atd.
Jan Beneš vs. neandertál
CzechTek 2005
CZTK05 - tiskovky
CZTK05 - reakce moci
Přerov 25.-28.7. 2005
poslankyně, poslanci...
petiční arch DEMOKRACIE
Přerov 16.-19.5. 2005
Pane řediteli BIS, opět...
BOLŠEVICKÁ INKVIZICE
Citizen's PETITION
   fotky z demo 23.3.2005
   fotky z demo 9.3.2005
PETICE PROTI IMUNITĚ
Výzva
Výzva k 17. listopadu!!!
DIGITAL MEDIA cenzuruje!
neziskovky cenzurují
ČT má technický problém
...a jdeme k volbám
starosta co nebyl
groSStapo
Hladovka
CzechTek
Marta Gottwaldová ml.
GroSSovy mlýny
MÁME TOHO DOST!
Miroslav Kalousek a drogy
Jiří Vacek  a drogy
SPADLA KLEC
!!! Spravedlnost?!!!
přežije David převýchovu?
Léčení nemocné Ústavy
Občanský soudní dvůr
"Nebojte se"
   Vladimír Hučín
   Občan roku 2004
   Přerov 4.-6. 10. 2004
   Policejní brutalita
   Dozvuky z Přerova
   Pokuta 5000 Kč!!!
   Olomouc 20.1.2005
   fotky z Olomouce
   Hovoří kpt. V. Hučín
   Opět zproštěni viny
   Přerov 4.-7.4. 2005
Komunismus
Zrůdy
Zasedali v Praze(!)
Petice Zrušme komunisty
Ach, národe hříšný
Generálmajor Josef Mašín
Tomáš a Jan Antonín Baťa
1950
!!! 1953!!!
1968
1989
Petice
Evropa
Kde jsme
investice
hospoda "U FIŠERŮ"
David a Goliáš v Měšicích
Terorismus
   Zločinci mezi námi
Klaus
privatizace a akcie
Klausův novoroční projev
Portrét prezidenta VK
   Bublan
   Hanzl
   Hoffmann
   Honců
   Kolář
   Kotlan
   Kroupa
   Mádrová je kus!
   agent StB v Nově Motl
   Murček
   Trestní oznámení Zifčák
   ministr spravedlnosti
Mrtvého neprobudíš
KPV
o.s. Pospolitost

DOWNLOADS
fotky a obrázky
fotokopie dokumentů

audio:
mp3 Paroubek se spojí s kýmkoli, jemu přeci o koryto nejde
mp3 Vl. Hučín 28.2.2002
mp3 Vl. Hučín 20.1.2005
mp3 S. Devátý 19.9.2005
mp3 Vl. Hučín 19.9.2005
písničky Zbyňka Horvátha
PAROUBEK vs. KALENSKÁ

fotoalbum [všechna fotoalba jsou ZDE]:
NOVÉ: 1.máj bez komunistů - A NIKDY JINAK!
NOVÉ: VÍTĚZSTVÍ v Olomouci
NOVÉ: 1999
Ústavní soud ČR, 22.3.2006
Přerov 24.11.2005 - Osvobozující Rozsudek
Nástěnky v Přerově
Ing. arch. Lumír Šimeček
Senát 11.1.2006
PŘEROV 6.10.2004!!!
Olomouc 20.1.2005
Strakovka 23.3.2005 a tu
VÁCLAVÁK 30.3.2005!!!
Přerov 4.-7. 4. 2005 stromy na Libeňském
Přerov 20.4.2005
sjezd komunistů v Praze
1. máj 2005
Czechtek a demonstrace
Přerov 19.-20. 9. 2005


••• Podotýkám, že stále ještě platí Celosvětová výzva na solidární finanční a lidskou pomoc panu Vladimíru Hučínovi, vydaná v prosinci 2003. Svou finanční podporu (cizí měna bude automaticky převáděna na Kč) můžete zasílat na konto Anny Hučínové u Komerční banky:
867132040217/0100


email JOSKA

Hosted by www.Geocities.ws

1