Slovo nakladatele:

Kniha Ireny Sehnerové ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ je románově zpracovaná diagnóza mladého člověka zahnaného do kouta. Pouze v mezních situacích se člověk "odkope", ukáže svou pravou tvář. Takovou situací byla i léta okupace a období těsně po skončení války.

Kniha je deníkem čtrnáctileté dívky. Začala zapisovat události po té, co odvezli její sestru-dvojče do nemocnice a v sepisování pokračovala, aby zachytila nejen události ve svém okolí, ale i své myšlenky a pocity.

Deník popisuje období let 1942–45. Jeho stránky se postupně zalidňují postavami, ožívají v něm vzpomínky rodičů a prarodičů, hovoří v něm zvířata, stromy i pohádkové bytosti... Tak, jak plynou týdny, měsíce a roky, vypravěčka dospívá. Dospívá i tím, jak řízením osudu mizí její kamarádi, sousedé, příbuzní... Němci odjíždějí na frontu, Židé "za prací na východ", Češi...

Co dělají za protektorátu Češi? Slušní lidé zůstávají slušnými lidmi, darebáci udávají, na jedné straně nezištná pomoc, na straně druhé křivárny a zlodějoviny... Spolu s hrdinkou prožijete příchod Rudé armády, divoký odsun Němců, budete pohřbívat jednu postavu po druhé a budete nad jejím osudem pociťovat lítost. Budete si klást otázku, čím se ten či onen člověk provinil? Ti, kdož prožili okupaci ve skrytu, loupí, ti, kdo za okupace kolaborovali s nacisty, loupí a vraždí. Svědkové jejich malosti a zrady musejí zemřít.

"Dnes umřel Heydrich a Lehmannům se narodila koťata." Tak začíná kapitola datovaná 4. června 1942. Deník končí 9. července 1945 větou: "Kdokoli si bude cokoli z napsaného chybně vykládat, bude za to svým svědomím zodpovídat..." Nic, ani láska mladičké Češky a Němce, ani láska krásné Židovky Miriam a Čecha Jeníka, mučednická smrt česko-německého páru a jejich dítěte, ani plameny stravující lidi a jejich obydlí... nic není nepravda.

Knihu jsme si vydali vlastním nákladem, protože všechna oslovená česká nakladatelství ji vydat odmítla (máme své autory). Lidé, kteří chtějí znát pravdu, si ji nemohou koupit v knihkupectví, protože ji odmítly distribuce (máme svá nakladatelství). Kniha, která vyznává pouze politiku lidské slušnosti, kniha, která je proti jakékoli válce, kniha, která stojí na straně všech, kteří vidí svou budoucnost v přátelství, lásce, práci, pokoře a víře v Boha i v člověka, se jen obtížně dostává ke svým čtenářům (je možno ji koupit v libovolném množství objednávkou, informace na konci této stránky).

Nestojíme na straně žádného -ismu, nedělíme lidi podle barvy pleti, vzdělání, majetku, podle jejich Boha... Proto jedna z vedlejších postav románu, komunista Koukol, který se vrátil z nacistického koncentráku, říká: "Nikdy jsem nerozlišoval, je-li někdo Čech či Němec, Maďar či Tatar, a lágr mi dal za pravdu. Já rozlišuji, jestli je dotyčný dobrý člověk nebo svině." Sám se stane obětí stalinistů, protože pochopil, že všechno je jinak.

Pojďme nad knihou Ach, národe hříšný diskutovat o právu člověka na pravdu. Bez poznání minulosti se nebudeme orientovat v budoucnosti, za minulostí nelze, jak nám tvrdili, udělat tlustou čáru.

Vaše názory nás velmi zajímají a budou pro nás inspirací. Autorka totiž pracuje na pokračování románu, jehož název bude Vylikvidovat! Spolu s Němci a s částí české inteligence vyženou komunisté z Česka i mravnost, pracovitost a slušnost a nahradí ji stalinismem, stachanovštinou, potěmkinyádami, estébáctvím a blbstvím...

Lidé, bděte! napsal na konci své Reportáže Julius Fučík. Autorem této výzvy není komunista Fučík, ale jeden ze sedmi mudrců, kteří žili již před Kristem. Ano, za každého režimu je třeba bdít a myslit vlastní hlavou! Dnes to platí dvojnásob.

Takže: posílám malý úryvek z knihy, abyste si početli.

Dr. Jan Hollauer, editor a vydavatel

•••

•••

Irena Sehnerová

Ach, národe hříšný

••• Tatínek přijel z práce, opřel bicykl o barák a alou do kolničky ke špalku. Zatímco mocnými ranami štípal dříví, maminka nám kladla na srdce: "Ty, Jendo, o té kouli z matyky tatínkovi ani nemukej, Irmo, mazej uklidit holčičí pokojík a pak natrhat králíkům mlíčí, babí, na nic se Jardy nevyptávejte, dokud sám nezačne... Bože, něco hrozného se musilo stát, když se náš tatínek ohání zlou sekerou!"

Taky že se stalo. Rovnou ze stavby odvedlo Gestapo pana Dvořáka, ani si ruce od malty nestačil po zednicku o zadek kalhot otřít. Včera u piva prý zažertoval, že by německého oficíra usazeného ve vile po českém fabrikantovi měl o půlnoci strašit duch Jana Žižky.

"V hospodě byli samí Češi, potomci husitů!" dodal tatínek a odplivl si na doběla vydrhnutou prkennou podlahu. Všimla jsem si, jak mamince zbělel nosík. Vždyť víš, že náš tatínek neplive a nesmrká na zem jako ostatní zedníci a že k maminčině podlaze, z níž by se dalo jíst jak ze zlatem malovaného talíře paní Morgensteinové, chová velkou vážnost.

"Já jsem tě, Jaroušku, stokrát varovala, že nesmíš věřiti Palackému a Jiráskovi, že si pak český národ příliš idealisuješ," řekla maminka, ale tentokrát se při tom neusmívala. V tu chvíli jsem pochopila, proč maminka řekne namísto "tatínku" jemňounkým hláskem "Jaroušku"! Funguje to stejně, jako když zdivočelému koníkovi nasadíš hedvábnou uzdu. Naposledy mu před námi dětmi řekla "Jaroušku", když naše městečko obsadili Němci.

••• "Hitler dupnul a naše vláda se rozutekla jako králíci," zachmuřil se strýček. "Za tyhle skety jsme bojovali na nůž a granáty u Zborova a mrzli v ledových pouštích sibiřské tajgy?" dodal a udělal "Tfuj!" na maminčinu bělounkou podlahu.

"Za všechno může Bílá hora," řekl tatínek, ale strýček nesouhlasil. "Bílá hora je úpadek náboženský, duchovní a mravní, nikoli národnostní. Masaryk řekl, že samostatný český stát se nemůže vedle Německa udržet, bude-li v něm německé obyvatelstvo trvale nespokojeno. Washingtonská deklarace slíbila Němcům a Slovákům rovná práva s Čechy... Beneše défaktó vyhnal do exilu nesplněný slib."

Propánajána, co se to děje, že si slušně vychovaní lidé musejí v maminčině čisťounké kuchyni odplivnout? pomyslila jsem si. Dnes už vím, že vláda tu národ nechala Hitlerovi napospas jako ta matka, která když ve vagonu hořelo, popadla kufr a koš s husou a vyskočila z vlaku ven a zapomněla tam dítě v povijanu. Psali o tom v novinách. Naše maminka by nás nikdy nikde nezapomněla!

Co Gestapo odvedlo pana Pospíšila, jeden se bojí druhého jako čert kříže. Prý poslouchal cizí rozhlas, říkali v krámě. Mě se jeden chlap taky vyptával, jestli "fotr neposlouchá cizí rozhlas".

"Proč by tatínek poslouchal cizí rozhlas, když máme doma vlastní radio?" zeptala jsem se jak blbka.

"Vysílání z Londýna, z Velké Británie! Prý tam mluví Masaryk," upřesnil a já poznala, že by mě nejraději majznul po hloupé kebuli.

"Proč bychom poslouchali vysílání z nějaké Británie, když neumíme mluvit britsky?" namítla jsem. "Jak může pan president Masaryk mluvit do radia, když už dávno umřel?" vykulila jsem oči.

••• Večer zaťukala Miriam na naše okno smluvený signál. Chtěla jsem jí pomoci hupnout do našeho pokojíka, ale ona že dnes na návštěvu nejde, že hrozně spěchá. Podala mi malinkatou krabičku zabalenou v hedvábném papíře. Prý je to dárek pro mne a pro tebe k narozeninám.

"Vždyť je máme s Růžkou až v prosinci!" divila jsem se, ale ona se na mne podívala těma svýma laníma očima a řekla, že jí otec nakázal, aby mi ten dárek dala už dnes. Nikomu o tom nesmíme povědět, nikomu ho nesmíme ukázat, hlavně sousedům a nejlepším kamarádkám, aby nás někdo z nich neudal za kamaradšoft se Židy. A taky by nám ten dárek hned zabavili.

"Tatínek tě prosí, Irmo, aby ses postarala o naši kočku. Tys prý jeho jediná naděje, že naši Mínu nezastřelí jako židovskou kočku," řekla Miriam třaslavým hláskem a podala mi do okna proutěnou kukaň, v níž se krčila vyděšená Mína. Pak si stoupla na špičky, podala mi ruku a řekla, že nás má obě ráda a že na nás bude myslit. Než jsem se zmohla na slovo, byla ta tam.

Mína dva dny nepila, nežrala a nechtěla z kukaně ven, ale dnes už spí v mé poteli. V srsti na hlavince se jí objevily šedivé chloupky a babička řekla, že jsou to chloupky žalu.

••• "To mi zas přibylo šedivých vlasů!" zasmutní si maminka při pohledu do zrcadla. Smutní vždy jenom chvilinku, protože ví, že na dlouhé smutnění už nemá čas.

"Čím je člověk starší, milunko, tím méně má na všechno čas!" postěžovala si mi jednou babička. "Den, týden, rok mi proteče mezi prsty jako voda a já se otočím a vidím, kolik práce jsem nestihla udělat! Čím je člověk starší, tím víc se mu dny zkracují... Letím jak divoká huska s nataženým krkem noci v ústrety," zašeptala a v prstech promnula cípek zástěry.

•••

Tolik ukázka jsou z knihy Ireny Sehnerové ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ, románu věnovaného všem bezejmenným, kteří se stali oběťmi represe a zvůle nacismu a komunismu.

Rozsáhlá kniha svým tématem a pojetím patří k tomu nejlepšímu, co u nás v posledních desetiletích v literatuře spatřilo světlo světa. Irena Sehnerová se v knize představuje tak, jak ji její čtenáři dosud neznají:

•••

Dějepis vyučovaný na základní, střední a vysoké škole se diametrálně lišil od "dějepisu", který mi vyprávěli mí rodiče, příbuzní a rodinní přátelé, pak rodiny a přátelé mých přátel, rodina mého muže...

Byli mezi nimi legionáři, lidé totálně nasazení, lidé, kteří přežili koncentrační tábory, lidé pronásledovaní poúnorovým režimem, byli to Češi, Slováci, Poláci, Němci, Židé, byli to křesťané i ateisté, straníci i nestraníci.

Pamětníci mluvili prostě a srozumitelně, bez odmlk a přikrášlování, mluvili o tom, co sami prožili, co sami viděli, co sami slyšeli...

Jejich vyprávění se lišilo od oficiální interpretace dějin tak, jak se liší mýty od reality, zbožné přání od skutečnosti, zlato od šmuku.

Na rozdíl od režimních ideologů a historiků neměli tito lidé důvod lhát. V čem pomůže starým a nemocným lidem lhaní? V čem pomůže starým a nemocným lidem nenávist, sebelítost, pomsta? Vždyť ani jeden den zmařeného života jim zloba neubere, ani jeden den života navíc jim výčitky nepřidají.

Z konfrontace dvou "dějepisů" jsem byla zprvu zmatená, pak šokovaná, pak pobouřená, pak jsem pocítila marnost a beznaděj...

Osvobozením pro mne bylo, když jsem si začala klást konkrétní otázky a hledat na ně odpovědi. Začala jsem dělat to, co dělá každý člověk, když něčemu nerozumí a chce vysvětlení; to, co děláte i vy, když se chcete dobrat pravdy.

Nakonec zjistíte, že odpovědi jsou všade kolem vás, neboť nic se neděje bez příčiny , všechno je prokalkulované a centrálně řízené: kolik totality a kolik svobody, jak velké byty a jak malé zahrádky, kolik kultury a kolik sportu, kolik dělníků a kolik inteligentů... Funguje to tak dodnes.

Byl listopad roku 1989 a já zmáčkla knoflík televize. Pražané cinkali na Václavském náměstí zvonečky, v rukou jim plály svíčičky, volali: "Už je to tady!" a radovali se.

Můj přítel, který přežil Osvětim a pochod smrti, vzdělaný, moudrý a světaznalý člověk, stařec, který umíral na rakovinu, zvolal:

"Ti lidé opět nevědí, komu a čemu tleskají!" Byl zděšený.

Kdyby to chtěl tehdy lidem říci, dav by jej ušlapal stejně, jako ušlapal doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci. Dnes by mu dala většina z těchto lidí za pravdu. Alespoň v to doufám. Jinak by náš národ neměl budoucnost...

•••

Román Ireny Sehnerové ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ vydal
Dr. Jan Hollauer,
Bočná 314/III, 392 01 Soběslav,
tel.: 381 524 472,
e-mail: [email protected] nebo [email protected]
a můžete si ji objednat na dobírku. Vázané vydání vyšlo 1.7.2004, má 408 stran, cena je 270 Kč plus poštovné.