U příležitosti výročí toho smutného rána
připomínáme tímto snímkem oběti komunismu.
Čest jejich památce
21. 8. 1968
•••
U příležitosti výročí toho smutného rána
připomínáme tímto snímkem oběti komunismu.
Čest jejich památce
•••
•••
•••
••• nám ty laufy tanků opravdu pod okny jezdily. Právě jen ony byly v oknech přízemního bytu vidět.Vidím je ještě dnes.
Naprosto absurdní, neskutečná situace. Sedíte v křesle a kolem se s rachotem sunou pásy tanků a hlavně vám nahlížejí do bytu... Z oken jsme skutečně nevolali. Oblékli jsme černý šat a šli pěšky ke známým a do ulic. Byli jsme u nich několik dní, sdíleli jsme tak společně neštěstí, které samotnému člověku bylo těžko unést. Na protest jsme chodili po práce pěšky asi týden. Stejně jako 21. srpna o rok později, opět v černém. Rozhodně jsme nebyli sami.
To těm dnešním mladým rodiče neřekli?
Jaké zoufalství a ponížení jsme zažívali? Zatímco na Rudém náměstí demonstrovalo oněch "sedm statečných" na protest proti okupaci ČSSR s jistotou že půjdou do vězení? [Skupinka disidentů, která šla v roce 1968 na Rudé náměstí protestovat proti okupaci Československa, jeden z nich byl generál sovětské armády, ani nerozvinuli ten svůj transparent a už je zatkli. Přežil z nich někdo? Nevím.] Hluboce se před nimi skláním. Na rozdíl od řady našich politiků, jimiž hluboce pohrdám.
Claudie Nikolajenková
•••
•••
Vasilij Nikitič Mitrochin byl po mnoho let zaměstnancem KGB. Ve své funkci měl od konce padesátých let takřka neomezený přístup k přísně tajným materiálům, z nichž si zhotovoval opisy a kopie. V roce 1992 se mu podařilo přeběhnout i se spisy do Británie. Protože mnoho dokumentů bylo mezitím zničeno, jsou jeho zápisky mnohdy jediným svědectvím o tom jak sovětská tajná policie pracovala.
Christopher Andrew, autor a spoluautor několika historickych studií, se po mnoho let zabývá oblastí špionáže, zvláště v souvislosti vztahů mezi Východem a Západem.
Kniha "The Mitrokhin Archive, The KGB in Europe and the West" kterou Mitrochin a Andrew spolu sepsali, a ve které jsou suchá fakta archivu doplněna a potvrzena z dalších zdrojů, vyšla u Penguin Group v Londýně roku 1999.
Předkládáme Vám zde úryvky které se týkají Pražského jara 1968, jeho potlačení a období tzv. normalizace. Jsou vybrány z 15. a 16. kapitoly knihy. Nabízejí pohled na československé události ze sovětské strany, ale také tím jasně ukazují jak hlouboce zasahovali sovětští soudruzi do vnitřních záležitostí naoko samostatného státu.
Jsou zachovány původní odstavce, ale protože jsou vybrány pouze části týkající se jednoho téma, vynechaný text je označen - - - třemi pomlčkami. K textu jsou také připojeny vysvětlující poznámky; ty se většinou týkají citovaných pramenů a jsou v originále ve zvláštní kapitole. Na těchto stránkách jsou vybrané poznámky umístěny v <lomených závorkách> přímo v textu. Namísto úvozovek jsou citace označeny kurzívou. Mezititulky v originále chybí, zde jsou pouze pro snazší orientaci v textu. Odkazy vedou k vysvětlivkám serveru totalita.cz
- - - První známky změny v Československu v půli šedesátých let nebyly vpodstatě důvodem k obavám v Centru (= velení KGB). Hlavním cílem požadovaných změn byl stárnoucí a přežilý tajemník KSČ Antonín Novotný, který byl Moskvou považován spíše za neostalinistickou přítěž než za záštitu proti revizionismu. V prosinci 1967 nečekaně přijel na jednodenní návštěvu Prahy Leonid Brežněv. Návštěva se konala na žádost Novotného, který byl pod tlakem vzdát se funkce prvního tajemníka strany, kterou do té doby vykonával spolu s funkcí prezidenta republiky. Brežněv se odmítl angažovat s tím, že to není jeho problém. Bez sovětské podpory pak Novotný nechal projít změnu bez odporu.
Zvolení šestatřicetiletého Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem KSČ 5.1.1968 zpočátku nevyvolalo žádné znepokojení ani v Kremlu ani v Centru. Dubček strávil většinu svého dětství v Sovětském svazu, získal titul na Vysoké stranické škole při ÚV KSSS v Moskvě; říkalo se mu náš Saša. V době začátku československého pokusu o vytvoření socialismu s lidskou tváří, se 11. (= východoevropské) oddělení zahraniční rozvědky KGB domnívalo, že náš Saša je šikovně manipulován buržoazními prvky uvnitř KSČ. V okamžiku kdy začalo být jasné, že Dubček sám je jednou z hybných sil v pozadí změn, získalo Centrum pocit osobní zrady.
Dubček později věřil, že Moskva přijala tajné rozhodnutí použít Rudou armádu k zastavení Pražského jara nějaké dva měsíce po tom co vystřídal Novotného:
Za Novotného a jeho předchůdců, bylo Sovětskému svazu povoleno kontrolovat československé ozbrojené síly a tajnou policii různými způsoby, včetně neomezeného práva na obsazení klíčových pozicí. Teprve někdy v půli března jim došlo, že jejich lidé mohou být vyhozeni a nahraženi bez jejich souhlasu, a rozhodli se s tím něco dělat.
Ve skutečnosti ale si Brežněv nebyl jistý správností rozhodnutí o vojenské intervenci takřka až do předvečera srpnové invaze. I sovětský předseda vlády Alexej Kosygin sdílel některé Brežněvovy pochyby. Oba se však nakonec podvolili zastáncům tvrdé linie v politbyru.
Možnost vojenské intervence poprvé navrhl politbyru tajemník strany na Ukrajině Pjotr Jefimovič Šelest, který na jednání 21.3. prohlásil, že v Pražském jaru je v sázce osud celého socialistického tábora. Tvrdil že i když je nezbytné v Československu vyhledávat a aktivně podporovat zdravé (= pro-sovětské) síly, vojenská opatření budou také nutná. Šelesta silně podporoval šéf KGB Jurij Andropov, který požadoval konkrétní opatření k ozbrojené intervenci. I když v té době byl pouze kandidátem politbyra, a neměl tedy ještě hlasovací právo, Andropov se v době československé krize ozýval stále hlasitěji, a byl ochotný jít do sporů s Kosyginem i ostatními politicky výše postavenými členy, kteří se zdráhali použít násilí. - - -
- - - Tak jako v roce 1956 v Maďarsku, byla Andropovova strategie kombinací podvodu a vojenské síly. Mezi hlavními nástroji podvodu, uplatňovanými v době Pražského jara, bylo použití nelegálů KGB, vydávajících se za lidi ze západu. <nelegálové jsou vyzvědači, kteří jsou vysíláni do zahraničí pod cizím jménem dávno zemřelých lidí> Široké nasazení nelegálů v Československu, v první z akcí které vešly ve známost pod jménem PROGRES, bylo významnou změnou dosavadních praktik KGB - nelegálové bývali do té doby používáni převážně na západě. Ti kteří byli použiti na východě, byli (v rámci operace Bajkal) nasazováni po celém východním bloku a měli za úkol buď vytvářet nové kontakty mezi turisty ze západu anebo sledovat občany ve styku se západními turisty. - - -
|
Ze skupiny dvaceti nelegálů, vybraných Centrem pro operaci Progres v Československu v průběhu roku 1968, přinejmenším pět (agenti s krycími jmény Gromov, Sadko, Sevidov, Vladimír a Vlas) se vydávalo za západní Němce, stejně tak jako pravděpodobně další dva (Gurjev a Jevdokimov). K nim se přidali tři falešní Rakušané (Artjomova, Dim a Viktor), tři falešní Britové (Beljakov, Uskov a Valja), dva falešní Švýcaři (Alla a Sep), jeden falešný Libanonec (Jefrat) a jeden falešný Mexičan (Roy). Asi tak někdy v březnu Andropov rozkázal že ke 12.5. má být v Československu alespoň patnáct nelegálů - více než bylo v tak krátké době kdy vysláno do jakékoli západní země. Každý dostal měsíční dávku 300 dolarů, k tomu měli pokryty cestovní výdaje a dost peněz na to, aby si mohli najmout byt.
Andropov také rozšířil zastoupení KGB v Praze. K existujícímu úřadu KGB, který byl řízen M.G.Kotovem, a který už dvacet let sídlil na velitelství StB, Andropov potají zřídil další centrálu KGB, kterou vedl V.V.Suržaninov. Ta začala práci ze sovětské ambasády 26.4. Tam byli také ke koordinování činnosti nelegálů posláni z ředitelství pro zahraniční špionáž G.F.Borzov, zástupce vedoucího oddělení pro nelegály, a V.K.Umnov, vyšší úředník z oddělení pro podporu nelegálům. Hlavním cílem nové centrály, i styčných důstojníků u StB, bylo vytipovat spolehlivé pro-sovětské členy KSČ, kteří by mohli po sovětské invazi vytvořit loutkovou vládu. Na vrchol seznamu umístila KGB čtyři zastánce tvrdé linie z ÚV KSČ - Aloise Indru, Drahomíra Koldera, Jozefa Lenárta a Vasila Biľaka - a k nim byl připojen bývalý ministr vnitra Rudolf Barák, který byl vyhozen z místa a zatčen roku 1962 za zpronevěru (i když jeho skutečným prohřeškem bylo shromažďování přitěžujících údajů o Novotném).
Smluvení schůzek s Indrou, Lenártem, Kolderem a Biľakem, kteří byli pravidelnými návštěvníky sovětské ambasády, nebylo pro důstojníky KGB v Praze problémem. Jít na Baráka přímo po jeho květnovém propuštění však bylo považováno za příliš riskantní. Proto bylo rozhodnuto o použití ženy-nelegálky. K navázání kontaktu byla vybrána Galina Leonidovna Linickaja (Alla), používající švýcarský pas pod jménem Maria Werner. Alla se už po několik let specializovala na navazování kontaktů se západními návštěvníky SSSR, na nichž měla KGB zájem. Její osobní složka na KGB obsahovala mimo jiné stížnost na to že je až příliš zaměřená na sex a že i přes to že má dceru, nemá valný zájem o rodinu (takové stížnosti byste marně hledali ve složkách o mužských agentech; poznámka autora). Alla uskutečnila první kontakt s Barákem roku 1961, když byl ministrem vnitra, a uspěla i ve znovunavázání styku krátce po jeho propuštění z vězení. Na její žádost Barák sohlasil k setkání s B.S.Ivanovem z rezidentury KGB.
Indra, Lenárt, Kolder a Biľak se všichni stali oporami neostalinistického režimu, který později zničil socialismus s lidskou tváří. Naproti tomu Barák nebyl zdaleka tak užitečný jak pražská ústředna doufala, zčásti kvůli tomu že ho, dokonce i někteří členové vedení KSČ, odmítali kvůli brutalitě kterou používal v době kdy byl ministrem vnitra a hlavou StB <Husák činil Baráka osobně odpovědným za brutalitu používanou při jeho výsleších v souvislosti s křivými obviněními>. Jeho rehabilitace se protáhla až do roku 1975, sedm let po propuštění.
Nelegálové KGB operující v Československu měli dva hlavní úkoly: jednak vetřít se do údajně kontrarevolučních skupin, které vyrůstaly v průběhu Pražského jara, s účelem donášet o jejich podvracečských záměrech, a jednak provést řadu aktivních opatření, které měly tyto skupiny připravit o důvěryhodnost. Na proniknutí do určených skupin se zaměřili Jefrat, Gurjev, Jevdokimov, Gromov a Sadko. Jejich hlavními cíly byli ti, které Centrum považovalo za hlavní zdroj podvratných názorů:
Jedním z rozhodujících okamžiků Pražského jara, ve kterém se otevřeně projevilo svobodné politické cítění a blížící se konec oficiální cenzury, byl prvomájový průvod hlavním městem, který byl přenášen celostátně televizí. Namísto obvyklých zapšklých ukázek patolízalské lásky k vedení komunistické strany a prázdných hesel oslavujících přátelství se Sovětským svazem, došlo ke spontánnímu projevu podpory pro hnutí změn, spolu s neuctivými vzkazy Moskvě. Jeden transparent například hlásal Se Sovětským svazem na věčné časy - ale ani o den déle!, jiný Ať žije Sovětský svaz - ale za svoje!. Dubček vzpomínal na tento den s hlubokým vzrušením, skutečně dojatý podporou které se mu dostalo od bývalých vězňů z K-231 a od bezpartajních aktivistů z KANu. Pro Moskvu však to byla urážlivá kontrarevoluční provokace, která jasně ukázala, že v Českoslovesku je monopol komunistické strany ve stavu smrtelného ohrožení.
Toto ohrožení bylo o to větší, že, z pohledu Centra, StB se stávala více a více nespolehlivou. Ve vládě Oldřicha Černíka, která se chopila moci v dubnu, byl nejčernější ovcí ministr vnitra Josef Pavel, který měl pod dohledem i StB. Ironickou shodou okolností vinila KGB ze jmenování Pavla ministrem Lubomíra Štrougala, který se později otočil proti reformátorům a hrál důležitou roli v návratu politického systému orientovaného na Moskvu. Podle reportáží uložených ve složkách KGB, krátce po jmenování Černíka předsedou vlády <Štrougal v dubnu ztratil své místo v předsednictvu, ale v lednu 1970 vystřídal Černíka ve funkci předsedy vlády> přišel Štrougal do jeho kanceláře, a protože se obával že kancelář je odposlouchávaná, požádal ho jestli by se nechtěl projít kolem Vltavy. Během procházky pak Štrougal naváděl Černíka aby jmenoval ministrem vnitra právě Pavla. Protože Pavel strávil počátkem padesátých let několik let ve vězení, tvrdil Štrougal, bude spolehlivou zárukou, že nepovolí policii a StB zneužívat moci. Černík s tím údajně souhlasil. Koncem dubna, krátce po tom co se stal ministrem, Pavel oznámil, že jak ministerstvo tak i StB budou řízeny nikoli komunistickou stranou, ale vládou, a že celá řada starších úředníků byla propuštěna z místa. Mezi nimi byl i prosovětský šéf StB Josef Houska, který byl propuštěn v červnu. Několik týdnů před propuštěním však stačil předat KGB fotokopie řady tajných složek StB.
Sovětský předseda vlády Alexandr Kosygin poslal 10.5. Černíkovi rozhořčený dopis stěžující si mimo jiné na špiony a sabotéry, kteří byli díky slabé kontrole hranic schopni proniknout do Československa v přestrojení za západní turisty. Kosygin však opomněl podotknout, že nejaktivnější špióni a sabotéři se západními pasy byli nelegálové nastrčení KGB. Přesně téhož dne kdy poslal tento dopis, se Gromov a Gurjev, oba vydávající se za západní Němce, pokoušeli unést jedny z nejhlasitějších agitátorů Pražského jara. Gromov měl nedávnou zkušenost s únosem. Pouze před měsícem byl vyznamenán za odluku <temín používaný pro únos osob přes hranice> ve Švédsku, jejímž cílem byl jiný nelegál, Faust, u něhož byly zaznamenány náznaky toho že trpí obavou z pronásledování. Jakmile byl zpátky, dali ho na rok do blázince a pak byl propuštěn z KGB.
Cílem únosů Gromova a Gurjeva se v květnu 1968 měli stát profesor Václav Černý a Jan Procházka. Profesor Černý (krycí jméno Temný), jeden z předních československých odborníků na románskou literaturu, byl vyhozen z Karlovy univerzity po komunistickém převratu 1948, ale objevil se znovu v průběhu Pražského jara jako výřečný zastánce akademických svobod a byl jedním jeden ze zakladatelů KANu. Jan Procházka byl jedním z těch, kteří na červnovém (1967) sjezdu svazu spisovatelů vedli boj proti oficiální cenzuře a požadovali svobodu projevu. Gurjev předstíral Černému, že má obavy o jeho bezpečnost, a snažil se ho přesvědčit, že je ve vážném nebezpečí (ze strany zatvrzelých odpůrců změn), a nabídl mu přechodný úkryt. Gromov pracoval podobně na Procházkovi. Jakmile by byli přesvědčeni k přejití do úkrytu, měli být oba předáni zabijákům <na profesora Černého byli určeni Aleksejev a Ivanov, na Procházku Petrov a Borisov> z oddělení V (oddělení pro "speciální" úkoly zahraniční rozvědky), kteří by je převezli v autech s diplomatickými poznávacími značkami, které měly vyjímku z povinnné prohlídky na hranicích, do východního Německa. Pokud by vzdorovali, měli být oba utišeni použitím, jak bylo označeno, "speciálních látek".
Plánovaná operace však skončila mizerným neúspěchem. Gurjev nemohl přesvědčit prof. Černého, že mu po dvaceti letech persekuce ještě hrozí něco čeho by se měl bát. Gromov ke svému rozčarování objevil že Procházka dostal od ministra Pavla osobní stráž. Centrum také dočista přehlídlo jazkové problémy. Zatímco prof. Černý ovládnal několik jazyků, Procházka mluvil pouze česky. Gromov, který se vydával za západního Němce bez znalosti češtiny, se s ním nemohl domluvit. I když mohl patrně použít ruštinu, jejím použitím by se prozradil. Po několika týdnech Gurjev i Gromov od pokusů s únosem odstoupili.
Kromě jiných úkolů, byli nelegálové v období Pražského jara zapojeni také v sérii aktivních opatření kolektivně nazývaných Chodaki (zprostředkovatelé), které měly poskytnout ospravedlnění pro sovětskou invazi podstrčením důkazů o kontrarevolučním spiknutí československých pravičáků se západními špionážními ústřednami. Vydávajíce se za příznivce ze západu, nelegálové se snažili přesvědčit vydavatele a novináře ke zveřejnění útoků na Sovětský svaz a podobné provokativní články. Také se snažili navést prof. Černého a K-231 k přijetí pomoci od smyšlené podzemní organizace údajně vyzbrojené zbraněmi ze západu. Josef Houska, šéf StB vyhozený z místa ministrem Pavlem v červnu, byl potají informován o operaci Chodaki a souhlasil ke spolupráci na ní.
V půli července se nelegálům prostřednictvím operace Chodaki, podařilo umístit podstrčený důkaz připravovaného ozbrojeného převratu. 19.7. vydala Pravda zprávu o nálezu tajné schránky amerických zbraní poblíž západoněmecké hranice (z nichž některé pohodlně nesly označení "Made in USA"), které byly údajně propašovány do Československa odplatychtivými zastánci starého řádu. Zpráva tvrdila že sovětské úřady získaly kopii amerického tajného plánu ke svržení pražského režimu. Tisk celého východního tábora pokračoval po zprávě z Pravdy tvrzením že utajené západní zbraně jsou objevovány po celém Československu. Zároveň s touto tiskovou kampaní byla StB zásobována podvrženými důkazy o zapletení K-231 a KANu se západními špionážními ústřednami.
Sovětské politbyro se sešlo k rozhodnutí o dalším kroku téhož dne, kdy Pravda zveřejnila první zprávu o smyšlených kontrarevolučních schránkách zbraní. Brežněv začal zasedání návrhem k ještě jednomu jednání s československým vedením, na němž by se pokusil dosáhnout urovnání. Pouze pokud by tato poslední šance selhala, mělo se sáhnout k extrémním opatřením. Andropov se stal hlavním mluvčím těch, kteří požadovali extrémní opatření okamžitě. Dvoustranné rozhovory, tvrdil, by dosáhly pouze velmi málo, zatímco jakékoli zpoždění by zvýšilo pravicovou hrozbu: Jim teď jde o přežití a tak pracují horečně ... Tak jako my, i oni se připravují [k boji], a my víme, že oni jsou velice důkladní - připravují dělnickou třídu, milice... Bylo to velice ošklivé zasedání. Andropov napadl Kosygina, kterého obvinil z osobního útoku, pravděpodobně kvůli svému vlastnímu požadavku na okamžitou vojenskou intervenci. Já tě nenapadám, právě naopak, ty napadáš mně!, odpověděl mu na to Kosygin. Jediný plnoprávný člen politbyra, který podporoval Andropovovo odmítavé stanovisko k poslední schůzce s vedením KSČ, byl K.T.Mazurov. I přesto nakonec Andrej Gromyko, ministr zahraničí, v té době ještě bez volebního práva, stejně jako Andropov, kterému se stal blízkým spolupracovníkem, patrně shrnul pocity většiny přítomných, když prohlásil, že setkání s Dubčekem a jeho kolegy není ničím jiným než nezbytnou přípravou k invazi: Oni jasně na naše požadavky nepřistoupí. Ale my pak budeme moct provést extrémní opatření o to rychleji...
Přesně jak Gromyko předpokládal, jednání mezi prředsednictvem KSČ a členy sovětského politbyra v Čierné nad Tisou 29.7.-1.8. skončilo bez dohody. Po vyšetřování StB hlásil Pavel předsednictvu KSČ že údajně kontrašpionážní schránky se zbraněmi byly pouhou provokací. I když zbraně byly americké, některé pocházely z druhé světové války a jiné byly v sovětském balení. Zprávy o spojení K-231 a KANu se západními centrálami byly také odhaleny jako podvržené. Nelegálové v pozadí akce Chodaki však zůstali utajeni. Mitrochinovy poznámky o KGB vrhají částečné světlo i na tvrzení jednoho přeběhlíka z StB o tom, že KGB plánovala v srpnu vraždy československých manželek sovětského původu s tím, že vina za to bude svalena na kontrarevoluci. Tento plán byl údajně včas odhalen StB a byl proto zastaven <plán k provedení speciálního úkolu na devíti lidech v Československu byl zrušen, ale Mitrochin nezaznamenal důvody>.
Počátkem srpna tvrdil Slavoj Frouz (krycím jménem Farkac), šéf zahraniční rozvědky, na schůzi výboru KSČ v StB , že u StB umístění poradci KGB porušují dohodu o vzájemné spolupráci, a že by měli být odvoláni zpět do Moskvy. Zpráva o schůzi, na které ostatní příslušníci podporovali Frouze, byla rychle předána KGB. Příslušníci jmenovaní na této zprávě byli po sovětské invazi zatčeni - všichni kromě Frouze, který pravděpodobně volal po stažení sovětských poradců na sovětský pokyn se záměrem odhalení protisovětských živlů ještě před invazí <toto je interpretace Františka Augusta, estébáka který později utekl na západ, podle něj byl Frouz sovětským agentem>.
Kromě zfalšovaných důkazů o spiknutí se západem, které byly míněny především pro široké masy, předložil Andropov politbyru zpravodajství, jehož účelem bylo posílit jejich rozhodnutí o invazi. Pravděpodobně nejdůležitější zpráva o americkém postoji, která dosáhla Centrum během Pražského jara, přišla z Washingtonu, odkud velice aktivní 34-letý Oleg Kulagin, který měl na starosti aktivní opatření, hlásil že získal přístup k absolutně spolehlivým zdrojům, které dokazují že ani CIA ani jakákoli jiná špionážní agentura nespolupracuje s československým reformním hnutím. Tyto dokumenty však nepasovaly k Andropovově konspirační teorii o imperialistickém spiknutí, a proto byly před politbyrem utajeny. Po návratu do Moskvy byl Kulagin překvapen objevením rozkazu Centra k utajení a zničení jeho zprávy. Namísto toho, na Andropovův rozkaz, KGB vybičovala strach, že by se Československo mohlo stát obětí státního převratu anebo agrese zeměmi NATO.
Na schůzce, která se konala v Moskvě 18.8., se vedoucí sovětští představitelé formálně dohodli s vedením čtyř spolehlivých členů Varšavské smlouvy - Bulharska, východního Německa, Maďarska a Polska - o invazi do Československa, největší vojenské akci v Evropě od konce druhé světové války. 20.8. Ve čtyři hodiny odpoledne bylo zasedání spolehlivých členů StB informováno pro-sovětským zástupcem ministra Pavla Viliamem Šalgovičem o plánované invazi, která měla začít v noci, a bylo jim určeno jakým způsobem mají napomáhat silám Varšavské smlouvy. Josef Houska, vyhozený Pavlem o dva měsíce dříve, se vrátil k převzetí velení StB.
Podplukovník Bohumil Molnár, dlouholetý člen StB, (který dostal od bývalého velitele KGB Ivana Serova automatickou pistoli s ručně vyřezávaným věnováním za záslužnou spolupráci při maďarském povstání), převzal 21.8. kolem deváté hodiny ráno, když už sovětské jednotky obsadily klíčové pozice v Praze, hlášení od skupiny příslušníků StB, speciálně vybraných KGB, o pokroku při zatýkání Dubčeka a reformní většiny členů ÚV KSČ. Zatýkací skupina, doprovázená příslušníky KGB, vstoupila do Dubčekovy kanceláře v budově ústředního výboru, kde jeden z nich, podle Dubčekova popisu mechanickým hlasem druhořadého herce, oznámil: Zatýkám vás jménem dělnickorolnické vlády vedené soudruhem Indrou. Po chvilce, v níž si patrně vzpomínal na další větu, dodal že Dubček a jeho kolegové budou vkrátku předvedeni před revoluční soud, který bude také řízen Indrou.
Indra i ostatní členové budoucí kolaborantské vlády vybraní Moskvou byli už shromážděni na sovětské ambasádě, nachystaní převzít moc. Jenomže právě v tom okamžiku musel být plán invaze pozměněn. Indra a jeho spolupracovníci mylně ujistili Moskvu, že invaze bude mít podporu většiny členů vedení KSČ. Ve skutečnosti si Dubček zachoval většinu v ústředním výboru, zrovna tak jako ohromnou občanskou podporu. To přinutilo Moskvu k opuštění plánu na vyvtoření loutkové vlády a místo toho rozhodli přivézt Dubčeka a jeho kolegy pod dohledem KGB do Moskvy, kde se je snažili zastrašováním donutit k poslušnosti. Brežněv se držel lživé teorie KGB o antisocialistických silách připravujících převrat:
Na denní světlo se dostaly podzemní organizované skupiny a tajné zásoby zbraní. My vás z toho ale nechceme osobně obviňovat. Je možné, že jste o tom snad ani nevěděli...
Jak však diskuse v příštích dnech pokračovala, sovětské politbyro upustilo od pokusů ospravedlňovat invazi a nahradilo tón soudružské sounáležitosti naháněním strachu a donucováním. Dubček získal pocit že mu nezbývá nic jiného než podvolit se sovětským požadavkům: Nic jiného se nedalo dělat. Snažili jsme se udržet vládu v okupované zemi, v níž nás hlavně sovětských samopalů pronásledovaly na každém kroku. 26.8. podepsala československá delegace tajnou smlouvu, v níž přijala "dočasnou" okupaci jednotkami Varšavské smlouvy. Rozhodnutí mimořádného 14. sjezdu KSČ, narychlo svolaného 22.8., a jenž odsoudil invazi, byly prohlášeny za neplatné. Někteří vedoucí refomátoři ve straně, vládě, rozhlasu a televizi, kteří nejvíce popudili Moskvu, byli vyhozeni ze zaměstnání
Kreml pokládal Moskevské protokoly pouze za začátek procesu "normalizace", který měl rychle změnit pražské jaro na mrazivou zimu. Oficiální historik KSČ si později stěžoval:Pravice ... stále měla rozhodující úlohu ve straně, státních orgánech a v hromadných sdělovacích prostředcích... Od srpna 1968 do dubna 1969 vedly marxisticko-leninské síly ve straně a společnosti urputný a nejednoduchý boj, jehož cílem bylo postupné rozdrcení pravice.
I přes zatčení vedoucích reformátorů Houskovou StB, dělala trvající síla pravice Andropovovi těžké starosti. Podle reportáží KGB z Prahy, největším problémem byla neutěšená situace v zahraniční rozvědce:
V prvním (= zahraniční špionáž) oddboru StB existovalo zesílené národnostní cítění a objevily se činy protisovětského charakteru: stržení sovětské vlajky, nepřátelské nápisy, útoky na sovětské vojenské jednotky které byly poslány k ochraně starého působiště prvního oddboru, členové rozvědky mizící do podzemí, odevzdávání úředních legitimací a stávky na protest proti přítomnosti sovětských jednotek.
Centrum bylo rozčilené rezolucí přijatou plenárním zasedáním organizace komunistické strany prvního oddboru v němž se uvádělo:
1. Komunisté prvního oddboru vítají návrat československé delegace z Moskvy a vyjadřují radost nad tím, že soudruhům Dubčekovi, Smrkovskému, Černíkovi, Kriegelovi, Svobodovi a dalším bylo umožněno vrátit se k ústavním a stranickým povinnostem. (Ve skutečnosti byl Kriegel na sovětský nátlak zbaven funkce.)
Komunisté prvního oddboru vyjadřují důvěru, kterou v tyto soudruhy mají, pokračující podporou uskutečňování reformního programu KSČ.
2. Komunisté prvního oddboru vyjadřují obavy o obsahu závěrečného protokolu moskevských jednání, který odráží skutečnost že rozhovory byly vedeny za podmínek nerovnosti zúčastněných stran, pod nátlakem a za přítomnosti okupačních jednotek na území Československé socialistické republiky.
3. Komunisté znovu vyjadřují plnou podporu pro zákonně zvolené velení československé špionážní služby a vítají jeho návrat k vykonávání svěřených úkolů. Komunisté požadují urychlené vyšetření všech případů porušení rozkazů vydaných ať už tímto velením anebo ministrem vnitra Pavlem (ve skutečnosti na sovětský natlak zbaveným funkce). V této souvislosti je také nezbytně nutné určit jakou roli hráli členové sovětské KGB.
Stranická organizace uznává závěry 14. sjezdu KSČ (vynulované moskevským protokolem) za zákonnné a klade plnou odpovědnost za krizi na sovětské jednotky.
KGB objevila, že agent Newyorské pobočky s krycím jménem Patera <ze zápisků není jasné jestli Patera bylo krycí nebo falešné jméno>, se neúspěšně snažil přesvědčit ministra zahraničí Jiřího Hájka k tomu aby, v rozporu s moskevským protokolem, promluvil v Radě bezpečnosti OSN o sovětské invazi. Petera tvrdil: Pokud nepředneseme Československý problém v Radě bezpečnosti, bude nás národ považovat za zrádce. Agent StB ve Washingtonu řekl Kaluginovi se slzami v očích: Za to co jste udělali mé vlasti vás budou moje děti nenávidět. Co se stalo vám nikdy neodpustí. Vymýcení všech zbytků revizionismu v StB a vítězství "zdravých sil", jak KGB označovala prosovětské kolaboranty, se vleklo několik let.
Po sovětské invazi zůstali nelegálové základním nástrojem Andropovovy strategie na proniknutí do "pravicových" sil a jejich oslabení <v srpnu 1968 bylo do Československa vysláno 14 nelegálů, většina z nich tam byla s největší pravděpodobností už dříve na kratších akcích. Celkově bylo do Československa vysláno 29 nelegálů, většinou k účasti na několika akcích>. Operace Progres byly aplikovány v tajných službách ostatních socialistických zemí. - - -
- - - Dubček později charakterizoval osm měsíců po sovětské invazi jako spořádaný ústup při němž nebyl jediný centimetr země vydán bez vypočítaného odporu. I přesto to byl ústup který nemohl skončit jinak než prohrou. Postavení Dubčeka a ostatních vedoucích reformátorů bylo neustále nahlodáváno neumdlévajícím sovětským nátlakem, starou gardou uvnitř komunistické strany, a nakonec i bývalými spojenci, kteří se rozhodli kvůli kariérismu přidat k okupantům.
Bezprostřední záminkou pro odstranění Dubčeka bylo mistrovství světa v ledním hokeji které se hrálo ve Stockholmu v březnu 1969. Dubček později vzpomínal že zápas se Sovětským svazem 21.3. sledovala celá vlast; šlo samozřejmě o mnohem víc než hokej - bylo to pokračování prohrané války... Nadšení národa po prvním československém vítězství vedlo KGB k nápadu připravit, s pomocí přisluhovačů z řad StB, protisovětské nepokoje po druhém zápasu se SSSR, který byl plánován na 28.3. Krátce před zápasem vyložila skupina tajných policistů, přestrojená za dělníky z Pražských komunikací, hromadu dlažebních kostek přímo před sídlem sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. Doklady pražské policie jasně dokazují, že celá akce byla provedena pod přímým dohledem sovětského agenta v českém ministerstvu vnitra <po federaci byla tři ministerstva vnitra; české, slovenské a federální>. Okamžitě poté co československý tým porazil sověty podruhé, v davu roztroušení agenti StB v civilu začali házet pohodlně umístěné dlažební kostky do výkladních skříní Aeroflotu. Z kanceláře byl vytažen nábytek, který byl na chodníku zapálen.
Moskva tak získala důkaz který potřebovala: Kontrarevoluci je třeba srazit krk. Dubček věřil že mu nezbývalo než rezignovat. Protože jinak by sověti zorganizovali další provokaci která by vedla k dalším veřejným nepokojům a snad až ke krveprolití. 17.4. byl ve funkci generálního tajemníka KSČ vystřídán prvním tajemníkem komunistické strany Slovenska Gustávem Husákem. Při rozhlasovém oznámení o změně se mu pláčem zlomil hlas.
Operace Progres ovšem v Československu pokračovala. Vyšší úředník z oddělení zahraniční špionáže KGB Dimitrij Kirilovič Větrov přijel do Prahy za účelem dozoru a koordinace nelegálů kteří se vetřeli mezi nekompromisní reformátory. Galina Vinogradová (Alla), vydávající se za Pražskému jaru nakloněnou občanku Švýcarska, dostala za úkol získat Ladislava Leboviče (Chán), jednoho z trenérů Centru hluboce podezřelého vítězného reprezentačního hokejového týmu. Nelegál Jurij Linov (Kravčenko), který se vydával za Rakušana, uspěl v pokusu získat důvěru mezinárodního šachového velmistra a sportovního novináře Luďka Pachmana, jednoho z organizátorů nelegálního rozhlasového studia které vysílalo i po sovětské okupaci (a obsazení Československého rozhlasu). Jakmile Linov zjistil kteří Pachmanovi přátelé byli ochotni pokračovat v boji proti sovětským okupantům, byl Pachman sám zatčen a uvězněn.
I když vládlo určité uspokojení nad Dubčekovým odchodem, styčné centrále KGB v Praze chybělo jakékoli nadšení nad jeho nástupcem, Gustávem Husákem, jenž byl uvězněn roku 1952 pod křivým obviněním z trockyismu a buržoazního nacionalismu. Devět let ve vězení zanechalo na Husákově osobnosti šrámy v tom směru, že prokazuje neospravedlnitelnou shovívavost k jasným odpůrcům stranické linie, uvádělo se ve zprávě. Styčný úředník KGB si stěžoval Centru že vedení KSČ chybí skutečná vnitřní jednota, že je rozděleno na "internacionalisty" jako Biľak a Indra, kteří od začátku podporovali sovětskou invazi, a "realisty" vedené Štrougalem, kteří byli původně proti invazi, ale později ji přijali jako skutečnost s níž nelze nic dělat. Tyto dvě frakce trvale bojovaly o moc a snažily se umístit své lidi do klíčových pozic stranického aparátu. V průběhu příštích let dosáhli jak internacionalisté tak realisté určitých úspěchů. V lednu 1970 například Štrougal vystřídal Černíka ve funkci předsedy vlády. Zároveň však Biľak dostal pravomoc k provedení očisty stranických řad od všech reformátorů pod záminkou výměny stranických legitimací. Jeho pravou rukou se stal další zastánce tvrdé linie Miloš Jakeš, vedoucí prověrkové komise ústředního výboru a spolehlivý informátor styčného úřadu KGB o postupu prověrek. O sedm let později převzal Jakeš Husákovu funkci generálního tajemníka KSČ.
Výroční zpráva Centra týkající se styčného úřadu a pražské centrály KGB za rok 1970 končila:
Revizionistické a protisocialistické síly v Československé socialistické republice utrpěly politickou porážku; hlavní ideologická centra pravice byla zneškodněna, vedoucí ideologové československého obrodného procesu byli odstraněni z politické scény a vyloučeni ze strany; byla přijata opatření k očistě státních úřadů od nejaktivnějších nositelů pravicových tendencí. I přes to by však bylo chybou domnívat se, že výměna stranických legitimací dokonale zbavila stranu nepřatelských a narušitelských prvků.
O Indrovi, kterého Moskva původně chtěla po invazi ustanovit hlavou dělnickorolnické vlády, bylo v hlášení styčného úřadu řečeno, že čeká na vhodnou příležitost k převzetí funkce generálního tajemníka. Toto čekání bylo nakonec marné.
Agenti KGB a prosovětští patolízalové uvnitř KSČ se stále ozývali s kritikou toho, že Štrougal a ostatní bývalí reformátoři si udržují, k újmě skutečných přátel Sovětského svazu, stále příliš velký vliv. Josef Zeman, jeden z donašečů na ministerstvu vnitra, si stěžoval že Štrougal znevýhodňoval internacionalisty: A co je to vlastně za člověka ten Štrougal? V osmašedesátém se chystal k emigraci na západ, už měl k cestě nachystané peníze i doklady. Zatímco ti, kdo obrátili kabáty, pod Štrougalem prosperovali, na ty kdo spolupracují se SSSR se v Československé socialistické republice hledí svrchu, jsou odstrkováni a nejsou ani povýšeni ani odměněni.
K lednu 1971 bylo ze zahraniční rozvědky propuštěno 310 důstojníků, z nich bylo 170 navíc vyloučeno ze strany. Celé velení vnitřní StB bylo vyměněno spolu s mnoha níže postavenými pracovníky <roku 1970 bylo z ústředních orgánů bezpečnosti a špionáže vyhozeno 1092 zaměstnanců, 3202 ztratilo členství v KSČ; v roce 1970 také uteklo na západ více než sto agentů>. I přesto však Centrum nebylo spokojené. Styčný úřad KGB dostal roku 1971 instrukce k vytváření nátlaku na ministerstvo vnitra a na StB provést šetrným způsobem úplnou přestavbu československé rozvědky, neboť celý ústřední orgán byl zasažen a stále existuje možnost že se nezbavil agentů oddaných protivníkům. Centrum požadovalo od obnovené StB spolupráci při sbírání vědeckých a technologických informací, nasazení nelegálů a další činnost spojenou se zahraniční rozvědkou.
I přes pokračující pochyby o spolehlivosti některých zaměstnanců StB, styčný úřad KGB hlásil že ministr vnitra Radko Kaska projevil uspokojivou úroveň kolaborace
"Od Kasky jsme nezaznamenali žádnou mylnou či nepravdivou informaci. Doposud nás informoval otevřeně a detailně o vnitřním politickém dění jak v Československu tak i na ministerstvu vnitra."
KGB dostávala kopie operačních rozkazů a zprávy StB, plánované změny v obsazení jí byly předkládány ke schválení. Na Husákův pokyn začal Kaska potají shromažďovat materiály týkající se vedoucích pravicových osobností za účelem zjištění kolik z nich by bylo možné stíhat za porušování státních zákonů. KGB však byla v březnu 1971 uvedena do rozpaků Kaskovým dotazem zda nemá nějaké negativní informace týkající se minulých styků předsedy Národního shromáždění Dalibora Hanese se západem. Centrum mělo obavu že pokud by na Kaskův dotaz odpovědělo, vytvořilo by tak (docela pravdivý) dojem že KGB sbírá informace o funkcionářích bratrských stran ve spřátelených zemích. Vedoucí styčného úřadu v Praze J.G.Sinicyn dostal pokyn odpovědět, že KGB nemá žádné údaje o vztazích mezi Hanesem a špionázními ústřednami ze zahraničí, ale protože ze zásady nepozoruje vlastní spojence, nebude v jejích silách odpovědět na jakékoli podobné otázky v budoucnosti <Sinicyn hlásil že jak Husák tak i Kaska měli zájem o záznamy KGB o osobách u nichž existovaly pochybnosti o jejich chování v letech 1968-9>. Sinicyn byl soukromě informován Centrem že Biľak si stěžoval sovětskému velvyslanci na to, že Hanes v době Pražského jara zaujal nesprávné postoje, a že jeho otec byl v období mezi válkami odpovědný za potlačení dělnických demonstrací na Slovensku. Krátce nato byl Hanes vyhozen z místa předsedy národního shromáždění a nahrazen nezávadným pravověrným Indrou <Husák viděl v Indrovi možného soupeře a tak jeho přemístění z místa tajemníka strany na místo předsedy Národního shromáždění, sice prestižní ale bez skutečné moci, bylo patrně zamýšleno jako oslabení jeho vlivu uvnitř KSČ>.
Kaska se 4.5.1971 setkal se zástupcem velitele KGB Semjonem Konstantinovičem Cvigunem k předání zprávy o postupu normalizace. Cvigun vděčil za své postavení jedině tomu, že byl jedním z Brežněvových nejstarších spolupijáků. Kalugin ho považoval za dokonalého, ale neškodného blbce. Cvigun nebyl Kaskovou zprávou nijak ujištěn. Kaska mu řekl že za poslední dva roky bylo vyloučeno nebo vystoupilo ze strany 450.000 členů, což zhoršilo vztahy mezi stranou a obyvatelstvem. Až na jednu vyjímku byly velitelé všech odborů ministerstva vnitra vyměněni. Celkově bylo z StB a ostatních složek ministerstva propuštěno 3000 zaměstnanců. Zpráva však obsahovala i bohaté důkazy o pokračující protisovětských pocitech. Na československé premiéře filmu Kremelský orloj [nejsem si jist českým názvem filmu, spoléham zde pouze na svou pamět, v knize je uveden The Kremlin Chimes; poznámka překladatele] bylo v hledišti pouze pět diváků, na druhém promítání jich bylo deset. Bylo mnoho anonymních výhružek, pomluv a sabotáží na železniční síti. Ale reportáž obsahovala i úspěchy. StB se podařilo založit falešnou organizaci, která se věnovala socialismu s lidkou tváří, která byla sestavena za účelem odhalení zbývajících podpůrců Pražského jara. Na závěr Kaska ujistil Cviguna že on i jeho ministerstvo mají velmi úzké vztahy se styčným úřadem KGB a jeho velitelem, generálem Sinicynem.
Na jaře 1972 <patrně v dubnu> se sešel Andropov s Kaskou k soukromým pohovorům. Zaujal mnohem rozhodnější postoj než Cvigun před rokem. Tvrdil, že i přes stabilizaci situace v Československu, a posílení autority komunistické strany, jsou opoziční síly stále silné, a že byly proniknuty západními špionážními centrálami. Proto prý bylo životně důležité udržovat vlastní agenty uvnitř opozice. - - -
- - - I přes osobní patolízalství vůči poradcům KGB, a přes rozsáhlé čistky které Kaska provedl, zůstávalo Centrum nespokojené se skutečnou úrovní politické oddanosti StB. V srpnu 1972 hlásil Andropov ústřednímu výboru KSSS, že protivníci uvnitř StB se snaží zabránit dokončení "normalizace". Další zpráva KGB ústřednímu výboru v listopadu cituje stížnost jejích agentů a informátorů uvnitř ministerstva zahraničí na to, že do vedoucích pozicí byli dosazeni lidé kteří zrovna neoslňují politickou spolehlivostí. KGB také obdržela početné stížnosti od svých informátorů o tom, že odstranění vůdci Pražského jara a jejich rodiny byli nedostatečně potrestáni. Viliam Šalgovič, který napomáhal sovětské invazi, a byl roku 1970 povýšen do ústředního výboru KSČ, si stěžoval, že dětem pravicových vůdců je povoleno přijetí na univerzity. Co víc, děti zneuznaných bývalých členů prezidia - Dubčeka, Štefana, Sádovského a Julia Turčeka - dostaly při vstupních zkouškách výborné známky.
Spíše než přílišnou shovívavost při provádění čistek na univerzitách, Salgovičova stížnost ukazuje neomalenou pomstychtivost prosovětských kolaborantů. Ve školním roce 1969-70 bylo z 3500 univerzitních profesorů plných 900 vyhozeno z místa. Veškeré české literární a kulrurní časopisy byly zastaveny. Nezaměstnaní akademici a spisovatelé byli nuceni hledat si nová zaměstnání jako čističi záchodů, stavební dělníci a topiči v kotelnách. Krátce po převzetí Nobelovy ceny v roce 1972 popsal Heinrich Böll Československo jako kulturu pohřbenou zaživa.
Mnoho zpráv obdržených Centrem v období "normalizace" se zabývalo pokračujícím utajeným sporem uvnitř vedení KSČ. V prosinci 1972 si Jakeš stěžoval styčnému úřadu KGB že Husák nařídil odposlouchávání telefonů všech členů předsednictva. Atmosféra uvnitř ústředního výboru byla podle jeho tvrzení tak jedovatá, že Novotného éra vypadala jako staré dobré časy. Jakeš a tři další vedoucí prosovětsky orientovaní vedoucí činitelé - členové politbyra Karel Hoffmann a Antonín Kapek, spolu s tajemníkem strany Miroslavem Hruškovičem - si v únoru 1973 znovu stěžovali u KGB na pokusy vytlačit internacionálně orientované komunisty z důležitých postavení. Mezi jinými zápletkami uvnitř stranického vedení, které byly roku 1973 hlášeny do moskevského velení KGB, bylo i tvrzení o tom, že předseda vlády Štrougal se snažil příznivě si naklonit Husákova internacionálního zástupce Biľaka mimo jiné darem pro jeho dceru v hodnotě 10.000 korun financovaném z rozpočtu československé televize.
Když se Kaska zabil 28.2.1973 při leteckém neštěstí při návštěvě svého polského kolegy, byl ministrem vnitra jmenován Jaromír Obzina, jenž hbitě předvedl své patolízalské internacionální kvality: Pro komunistickou stranu Sovětského svazu a soudruha Brežněva jsem připraven vykonat jakýkoli úkol, řekl styčnému důstojníkovi. Jenomže Obzina se rychle zamotal do Husákova pokusu, podle vzoru Novotného před Pražským jarem, uchvátit zároveň funkci prezidenta republiky a generálního tajemníka KSČ. Koncem roku 1973 se začal Obzina, patrně na Husákovu žádost, snažit o přemluvení internacionalistů doposud vzdorujících Husákovým prezidentským ambicím. Z hlášení KGB z Prahy vyplývá, že prosovětská skupina vedená Hoffmannem, Indrou, Jakešem a Kapkem (kteří byli všichni v úzkém styku jak s KGB tak se sovětskou ambasádou) stále ještě vzdorovala pokusu o spojení obou funkcí. Rostoucí senilita Ludvíka Svobody, který byl prezidentem od Novotného rezignace roku 1968, však hrála Husákovi do ruky. Konečně v květnu 1975 se stal hlavou státu místo v té době už nesvéprávného Svodody. Rudé právo uvítalo událost pěti velkými fotografiemi, na kterých byl Husák vždy v doprovodu nejvyššího představitele jedné z pěti zemí Varšavské smlouvy které v srpnu 1968 okupovaly Československo.
V době oslavování Husáka byl Dubček, zaměstnán jako mechanik u Západoslovenských státních lesů, pod stálým dohledem a občasným obtěžováním StB. 2.10.1975 hlásilo Centrum Brežněvovi, že Dubček poslal západním sdělovacím prostředkům materiály kompromitující Husáka. Na základě materiálů dodaných Dubčekem, zveřejnil rakouský a západoněmecký tisk zprávu o tom že za války Husák doprovázel skupinu nacistických novinářů do Katyňského lesa u Smolenska, kde Němci odkryli hromadný hrob několika tisíc polských důstojníků zastřelených KGB (Moskva z tohoto masakru vinila Němce). StB dvakrát povolala Dubčeka k výslechu na slovenském ministerstvu vnitra, ale s výsledkem bylo KGB velice nespokojeno. Ve zprávě Brežněvovi bylo uvedeno: Při výslechu se Dubček choval provokativně, kategoricky odmítal odpovědět na otázky, a prohlašoval, že v budoucnosti bude protestovat pokud na něj bude vykonáván nátlak. Dubček odmítl podepsat jak prohlášení popírající že poskytl informace o Husákovi, tak prohlášení protestující proti použití jeho jména západním tiskem, a hrozil rozhodným činem v případě že proti němu budou provedena represivní opatření <Dubček se o této epizodě ve svých vzpomínkách nezmiňuje>. Husák mezitím poslal Obzinovi dopis proklamující nevinnu z jakýchkoli obvinění.
I přes úspěch v boji o prezidentské křeslo, neměl Husák zdaleka takovou moc jako Novotný před deseti lety. Jeho zástupce, internacionalista Biľak měl větší autoritu a vliv než jakýkoli jiný východoevropský pobočník. Kremlu, který odmítal zřízení režimu úplně ovládaného notorickými zástupci tvrdé linie, se za dané situace nakonec zdálo spojení Husák-Biľak nejlepším řešením. Zpráva KGB z Prahy koncem sedmdesátých let chatrně zastírala pravdu tvrzením, že i přes roztoucí třenice mezi Husákem a Biľakem, se ani jeden z nich nepokouší přebít toho druhého, protože oba si jsou vědomi, že Moskva by to nepovolila:
Klidné vztahy mezi vedoucími činiteli Českolovenska jsou udržovány hlavně proto, protože Husák, Biľak i ostatní členové předsednictva ÚV KSČ si jsou si vědomi toho, že vedení KSSS dalo plnou, pevnou a neochvějnou podporu oběma Husákovi a Biľakovi. To je pro ně oba vážným omezením, které je nutí udržovat fungující pracovní vztahy, zatímco situace v předsednictvu KSČ odráží jejich vzájemné vztahy.
I přes vysledovanou žárlivost v politickém vedení byl pražský styčný úřad spokojen s úrovní spolupráce Obziny a StB. O Obzinovi se uvádělo, že nás spolehlivě informuje o všem co se děje v předsednictvu, zrovna tak jako o všech jeho členech, včetně Husáka. V roce 1977 Sinicyn hlásil, že "operační styk" mezi StB a KGB je udržován ve 26 zemích. Roku 1975 souhlasila StB s otevřením centrály v Albánii, v zemi která byla pro KGB tvrdým oříškem. Když v roce 1976 StB zjistila, že Jozef Grohman, odpovědný redaktor Státního nakladatelství technické literatury a zástupce Československa v UNESCO, pracuje pro západoněmeckou špionáž, Obzina nabídl Centru vyslání zástupců KGB do Prahy ke spolupráci na Grohmanově případu na, jak uvedl, vyšší profesionální úrovni <z odboru vnitřní bezpečnosti a kontrašpionáže KGB přijeli A.A.Fabričnikov a V.A.Pachomov, několik dalších z oddělení vyšetřování; v průběhu vyšetřování tvrdil Biľak že Grohman byl kontaktem na Štrougala>. Sinicyn končil svou výroční zprávu 1977 z Prahy:
Naši přátelé nám poskytují všechny šifrované zprávy s ústřednami, pokyny zrovna tak jako získané informace; předávají nám také telegramy od velvyslanců. Naši přátelé před námi prakticky nic netají.
Rozbití Pražského jara a "normalizace" která následovala, představují výrazný obrat ve vztahu KGB k východní Evropě. Nasazení nelegálů ke sledování veřejného mínění, k proniknutí do podvratných skupin, a k odhalení ideologické sabotáže ze západu, tak jak to bylo poprvé provedeno v akcích operace Progres v Československu, bylo rozšířeno na zbytek východní Evropy. Od roku 1969 KGB také povolila najímat agenty uvnitř sovětského bloku. K dosavadním ústřednám KGB v zemích Varšavské smlouvy přibyly, tak jako v Československu, nezveřejněné centrály pracující pod rouškou diplomatické imunity ze sovětských ambasád. - - -
•••
JOSKA
Fórum otevřené angažovaným občanům