Keltové

Skupina národů ze starověké Evropy, která patří do skupiny Indoevropanů.

Poprvé byli zmíněni v řeckých spisech ze 6. stol. př.n.l. jako Keltoi. V těchto dobách již obývali území od Atlantiku až po severozápadní okraj Alp. Po dalších 150 letech se jejich území rozšířilo o severozápadní Španělsko a oblast u středního toku Dunaje. Přibližně ve stejné době se jejich populace usazovala také na Rýnu, v severním Falcku, východní Francii a Čechách. Kolem roku 400 př.n.l. se díky přiostřujícím sporům s ostatními evropskými vládci začaly keltské kmeny přesouvat až do Británie a Španělska. Některé keltské kmeny se přesunuly přes tehdy takřka nepřekročitelné Alpy do pádské nížiny v Itálii.

Keltové se v divokých bojích s Římany utkávali o mocenské nároky na římské území. Přestože ještě ve 3. stol. př.n.l. sahala keltská říše stále od Atlantiku k Ankaře, začínal postupný úpadek keltské nadvlády. Ve střední Itálii se setkali s odporem Říma a ani v podunajských zemích si dlouho neudrželi nezávislost, stejně tak ve Španělsku a Malé Asii.

V 1. stol. př.n.l. ztratili Keltové i vládu nad svým centrálním územím. Během sedmi let (58 - 51 př.n.l.) se Caesarovi podařilo podrobit svobodnou Galii. V roce 52 př.n.l. vypuklo celonárodní galské povstání pod vedením arverňana Vercingétorixe, které přivodilo Caesarovi citelné ztráty. Teprve po vítězství u Alesie mohlo být toto povstání potlačeno.

Nejznámějšími keltskými kmeny z Caesarova období vlády byli Helvéti na území dnešního Švýcarska, Sekvuánové východně a Heduové západně od řeky Saony. Silný kmen Arverňanů sídlil na území centrální francouzské vrchoviny. Belgové sídlili v severní části Galie a částečně i v jižní Anglii.

Ve Skotsku, Walesu, Cornwallu, Bretagni a zvláště v Irsku přežili Keltové nerušeně další století. Po pádu římské říše se keltské kmeny stáhly z Irska do Británie a z Cornwallu do Bretaně.