Je prosinec venku pada dest se snehem, pomalu se blizi Vanoce a Novy rok a ja si musim jako kazdy z poslednich ctyr let vzpomenout na nejveselejsiho Silvestra meho zivota. Bylo mi tenkrat osmadvacet, byla jsem svobodna, bezdetna a vcelku spokojena se svym mometalnim statutem. Mela jsem praci ktera mne bavila a po prave ukoncenem vztahu s jednim zvlaste nadejnym. panem inzenyrem jsem nemela chut horempadem se vrhat do navazovani nejakych novych znamosti. Konec roku mne zastihl pracovne vytizenou a tak jsem nemela prilis casu se zaobirat osobnimi zalezitostmi. Jineho nazoru ovsem byla moje maminka, ktera sama, uz dlouho vdova, byla pevne presvedcena ze SAMOZREJME touzim po snatku a pouze to statecne zakryvam. Neustale mne ubezpecovala, ze i na mne se jednou usmeje stesti, coz dokladala pribehy dcer a vnucek svych kamaradek a obcas se zminila "o tom sikovnem synovci pani R" (vis, ta z vedlejsiho vchodu,) ktery je taky inzenyr a stramak a taky by uz rad se nekam vracel.....Po pravde receno jsem ji v tomhle ohledu nevenovala prilis pozornosti a netusila kam az jeji obavy o moje stesti mohou vest.... Jako kazdy rok od te doby co tatinek zemrel jsme byly domluvene, ze stravi Silvestra u mne. Mela jsem sice pozvani od pratel na hory, ale nemela jsem to srdce ji nechat doma samotnou...tak jsem slibila dojet za nimi az prvniho ledna odpoledne. A tak jsem 31. prosince v poledni pauze vybehla z kancelare, vystala frontu, nakoupila veky, uzeniny a syry a odpoledne s obrovskou taskou klopytala k domovu. Uz temer z poslednich sil jsem se dovlekla domu a rovnou postavila na plynovy sporak kastrulek s vajicky. Mezitrim co se voda varila, jsem vylozila nakup na kuchynskou linku, vybalila lahev vina a kdyz jsem ji ukladala do lednice, zjistila jsem ze jsem prece jen na neco zapomela. V lednici nebyl ani kousek masla, ani niceho jineho, co bych mohla na chlebicky namazat. Nastesti mame pomerne dobre zasobenou "non stopku" primo pres ulici! Vletela jsem zpatky do jeste teplych kozacek popadla jen tak do ruky penezenku a igelitku a rozbehla se naproti, prebehla jsem ulici, vrazila do kramu a hneed jsem videla, ze tentokrat to nebude tak rychle jak by se mi hodilo. Kram byl plny opozdilcu, kteri si driv nakoupit nestacili nebo stejne jako ja zapomeli a fronta postupoala hlemyzdim tempem. Netrpelive jsem podupavala..obcas koukla na hodinky a tise doufala ze maminka po svem dobrem zvyku neprijde driv nez slibila. Jak se ukazalo doufala jsem marne. Maminka, ktera byla zvykla cely zivot chodit vsude radeji o neco driv, jen aby snad neprisla pozde - nakonec zastavala, pro mne pokorujici nazor, ze " ale pani kam by chodila, prosim vas, vzdyt ta chudinka stejne nema nez mne...." prisla skoro o dvacet minut driv. Vyslapala s namahou dve patra schodu k memu bytu, vztahla ruku ke zvonku - ale nezazvonila! Moje maminka je nejen soucitna, ale i velice bdela a okamzite ucitila pach plynu, uchazejici pod dvermi meho bytu...... Zbytek pribehu znam uz jen z vypraviovani dramaticky nadane sousedky.... "Irenko jezismarja, otevri!" zakvilela mati, upustila tasku s dobrotami na dlazdice a jala se obema pestickama busit na me dvere. Sousedka Zalabakova, ktera ten povyk slysela jako prvni, otevrela dvere a okamzite nabidla mamince pomoc. Chvili busily do dveri ctyrrucne a behem te doby probehl nasledujici monolog: Ja to vedela, ja to tusila! ona by to nikdy nepriznala, chudak holka, dyt uz ma leta vdavani za sebou! Chudinka, nikdy si nepostezovala! Irenko, proboha te prosim, otevri nam. uvidis vsechno se srovna! Vsak on si te nekdo bude povazovat!" Sousedka, ktera byla nanestesti ducha ponekud praktictejsiho po chvili navrhla, ze bude lepsi zavolat Pohotovostni plynosluzbu. "Pani ti tady budou co by dup!" Obe odkvacily k pani Zalabakoe do bytu a zavolaly plynovou pohotovost a sousedka pak postavila na kavu, aby se trochu uklidnily nez zachrana dorazi..V te kratke chvilce jsem se ja, nestrezena, vitezne trimajici kostku masla a dvoje slane susenky konecne vracela z obchodu a prave az na schodech jsem si s leknutim vzpomela na vajicka, ktera jsem nechala na sporaku: "No nazdar!" beru schodu po dvou, vrazim do bytu a hoenm zaviram kohout plynu. Vajicka jsou samozrejne popukana, plamen davno uhaseny.....vzdychnu a vracim se do predsine. abych si konecne povesila kabat a sundala boty...... V okamziku, kdy jsem stala na jedne noze, oprena levou rukou o vchodove dvere a snazila se rozeprnout zip kozacky, ozvaly se na chodbe spesne kroky, zvonek u sousedky, rychly hovor....Zaujate jsem strnula s botou v ruce a uchem na dverich.... V pristim okamziku jsem mela pocit, ze mne kopl prinejmensim styrsky valach. Neznama sila mne povalila na zem, cosi velkeho mne primacklo k podlaze, znemoznilo mi pohyb a vyrazilo dech. Zdalo se mi ze prese mne prejel ten povestny "sentinel" Marne jsem se zmitala pod vyrazenymi dvermi. Nevidela jsem samozrejme naprosto nic - jen podle zvuku jsem mohla soudit co se kolem deje. Slysela jsem dupani tezkych bot, zavrzani oteviraneho okna, ucitila pruvan: "Kde je, kde jenom muze byt?! bylo slyset narek maminky. Potom hlubsi muzsky hals: "Zkus to v koupelne, Lado, to onidelaji. A v loznici!" Dalsi hlas: "Tam taky ne...." Zaverem sousedcin "jecak" "Prokristapana, poodivejte se!" To bylo ve chvili kdy se pani Zalabakovs otocila celem k vychodu z bytu a zahledla zpod vyrazenych dveri couhajici moji ruku, stale jeste trimajici zutou kozacku .................... "Irenko! jsi ziva? Rekni neco!" dozadovala se ponekud nelogicky mati. Jednak proto, ze kdybych ziva nebyla, jen stezi bych ji mohla odpovedet, jednak proto, ze tize na mych prsou mi tak jako tak znemonoznovala jakoukoliv reakci. Kdyz ovsem ruce preochodnych zachranaru dvere zvedly, bylo jeste hur. Pri prvnim hlubsim nadechu jsem ucitila ostre bodnuti na leve strane hrudniku, ktere se od tohoto okamziku uminene opakovalo pri kazdem nadechnuti. Bolest byla tak prudka, ze mi okamzite zacaly tect slzy, pricemz jsem soucasne pocitovala nesmirne nutkani se zacit smat. Scema totiz pripominala americkou grotesku z ery nemeho filmu. Byt byl plny velikych silnych muzu v kombinezach a okovanych botech, ja lezela na zeni mezi rozhazenymi botami a maminka klecela vedle mne, spinala ruce a blahoslavila ty, kteri byli toho vseho nadeleni pricinou.....V tom okamziku kdy se mne pokusila privinout do sve materske naruce, vydala jsem ostry varovny vykrik, ktery ona sice nepochipila, ale jeden z muzu - zachranaru vsak diky bohu ano. "Ja bych na ni ted nesahal pani - to vite, kdyz se po vas prezenou tri metrakovi chlapi.....Ja bych snad spis zavolal doktora......otocil se k sousedce. Pani Zalabakova prikyvla, div ze nezasalutovala a odcupitala volat pohotovost. Ja zatim lezela s hlavou mezi dvermi, tekly mi slzy a mohla jsem se vzteky prekousnout. To nam ten rok pekne zacina! "Boli vas to?" ozvalo se nade mnou. Ten chlap mel rozhodne metrak jak sam inzeroval. Minimalne.....Jinak mel velkou blondatou kudrnatou hlavu a velke hnede oci se svetlymi rasami a vubec vypadal docela mirumilovne a laskave - az na to ze mi rozdupal hrudnik na kasi posledni den v roce a ted jeste klade stupidni otazky. Vztekle jsem zachrcela a radeji zavrela oci Potom uz prisel lekar, zbezne ohledal moje ubohe telicko, zkonstatoval dve zlomena zebra a za neustalych lamentaci moji maminky zajistil muj odvoz do nemocnice.. Kdyz jsem o neco pozdeji, uz po osetreni, vypravela na pokoji jak jsem ke svemu zraneni prisla, ostatni pacienti, ale i doktor a sestricka riceli smichy. Mne to tedy zase tak vesele nepripadalo -nejen ze mne vsechno bolelo, ze jsem mela zkazeneho Silvestra a nasledne i hory na ktere jsem se tesila - jeste ke vsemu vzdor veskeremu presvedcovani,moje milujici mati tvrdosijne odmitala opustit predstavu meho pokusu o sebevrazdu a jeste kdyz z nemocnice odchazela, slysela jsem jak na chodbe rika memu osetrujicimu lekari. "Pane doktore, ona vam mela tak tezky zivot, to se pak nemuzete divit....." Jsou chvile (a kazdy je jiste zna) kdy by clovek svou vlastni milujici maminku...zakousl! Radeji jsem zavrela oci, po vsech tech utrapach a vzruseni ( a ovsem taky po sedativech) okamzite usnula. |
| Muj nejveselejsi Silvestr .... Sasa Wickie Ryvolova |