Svítá, jako zázrakem svítá,
tichem rozjel se výtah,
kamsi do patra níž
Ráno vstává a mává křídly na roletách,
hleď, už den začíná.
Bílá včera náhle tu stála,
skoro dýchat se bála, a já pozval ji dál
Dívka bílá či víla ze sna utkaná tvář,
důvěrná i neznámá.
Bílým žárem bílý jas,
pak náhle v nás zažeh právě
náruč světla, touhu, která vzlétla
jak pták, co hnízdil v trávě.
Zůstaň, chtěl jsem zavolat zůstaň,
rychle zamkla mi ústa horkým zámkem svých rtů.
Slova váznou a prázdnou nocí na dlažbně zní
klapot bílých střevíčků.
Znám tvá ústa, sítě řas,
i lásku v nás, bránu k hvězdám...
Chvátal čas, já zapoměl,
že nezmám a musím znát tvé jméno !
Bílá, dám ti jméno, jsi bílá,
není na světě síla co mě zastavit smí.
Já tě najdu i kdybych na kraj světa šel sám,
chci tě mít, přísahám...