Nakolik se dodnes plácáme ve své minulosti, ani o tom nevíme? Kolik toho lidé spjatí s bývalým režimem mohou stále ovlivnit? Spousta Čechů je v současné době přesvědčena, že žije v demokratické zemi. Netvrdím, že tomu tak není, ale není jen jedna ideální bezpohlavní demokracie. Taková neexistuje, nikdy existovat nebude a dokonce ani ona ideální demokracie není ideálem bez chyb (pokud bychom se vůbec shodli na nějaké takové představě). Místo ideální demokracie existují ve skutečném světě celé řady různým způsobem defektních (oproti oné jakési ideálni představě) demokratických systémů. Ideálu se pouze snažíme blížit. Toto blížení má v různých demokratických zemích různou podobu. Pokud bych chtěl charakterizovat situaci v České republice, zřejmě bych ji označil za něco jako: "zablokovanou společnost s mediálně zamlčeným, nicméně výrazným vlivem předešlého komunistického režimu."
Co si pod tím představuji. Tak především se tím omezuji na veřejnou sféru. Termín "zablokovaná společnost" je sociologický termín se kterým přišel Michel Crozier už roku 1970. Jeho pojem se týká obecně byrokratických organizací, já ho nyní vztahuji na naši veřejnou sféru. Je to model "institucionalizované ne-komunikace", díky kterému se všichni zúčastnění úředníci (od ministerstva až po obecní úřad) zbavují odpovědnosti za chybná rozhodnutí. Jde o to, že mezi těmi úředníky, kteří nahoře přijímají rozhodnutí, a těmi, kteří je dole provádějí, vznikne velmi tlustý a neprůchodný sendvič úředníků na střední úrovni, kteří znemožní komunikaci obou pólů. Ti, kdo rozhodují tak sami na sobě nepocítí důsledky svých rozhodnutí a ti, kteří je vykonávají, mají alibi, protože nerozhodují - pouze konají. Odpovědnost na sebe nebere ani střední vrstva úředníků. Celá organizace přestává sloužit cílům pro které vznikla a vybíjí svou energii vzájemným lakováním chybných rozhodnutí. Sebepřínosnější myšlenka, realizovaná zablokovanou byrokratickou organizací, se lehce obrací v tvrdé vyžadování plnění povinností bez nejmenšího citu pro předpisem nepostihnutelné odlišnosti a měnící se situace. (Keller Jan: Nedomyšlená společnost. 1992).
Toto je jeden z klíčových rysů NAŠÍ demokratické společnosti. Vše je navíc okořeněno, stejně jako zakořeněno, v jisté perzonální i stereotypové provázanosti bývalého komunistického se současným demokratickým režimem. Jsou to na jedné straně osoby, které více nebo méně plynule pokračují ve vykonávání veřejných funkcí. To jim umožňuje jakési vnitřní ideologické vakuum a charakterová plytkost. Takový člověk mohl vykonávat funci před rokem 1989 jako standardně horlivý komunista, stejně jako po roce 1989 jako standardně horlivý demokrat, a stejně jako po roce XYZ jako standardně horlivý zastánce toho, co zrovna bude v kurzu. Neplatí to o všech, někteří jsou ideologicky sveřepější. Ne vždy to musí vést k hmatatelným zádrhelům! Co se týče přetrvávajících stereotypů dob minulých, ty tu budou s námi dokud neodejdeme. Tady bohužel těžko svítit.
Napsal jsem "Ne vždy to musí vést k hmatatelným zádrhelům..." To ovšem znamená, že občas to k nim vede! Velmi přesvědčivý obraz toho, co si mimo jiné představuji pod slovy: "zablokovaná společnost s mediálně zamlčeným, nicméně výrazným vlivem předešlého komunistického režimu," lze bez větších obtíží vysledovat na případu Vladimíra Hučína. Jak se říká: "Co víc potřebujete? Co ještě chcete vědět? Tohle je málo?"
Převzato z: Socialistický realismus - plakáty a dokumenty