K NÁVRHU ZÁKONA O ÚČASTNÍCÍCH PROTIKOMUNISTICKÉHO ODBOJE A O ÚČASTNÍCÍCH ODPORU PROTI KOMUNISMU
V polovině ledna předložilo Senátu patnáct senátorů z klubu ODS a čtyři z klubu KDU-ČSL návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje a o účastnících odporu proti komunismu. Senát ho přijal k projednávání a přikázal výborům. Hlasovalo pro 48 z 62 senátorů. Senát ho v nějaké podobě jistě schválí a předloha se pak stane návrhem zákona pro Sněmovnu. Ta ho ale asi nepřijme.
Jak autoři návrhu zákon vysvětlují
Senátor Jiří Liška (ODS) vidí v zákonu "morální ocenění statečných mužů a žen, kteří s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku bojovali za vlast a bránili hodnoty svobody a demokracie". Spořivé ale Liška uklidňuje, zákon nezaloží nárok na odškodnění či na nějaké významné materiální výhody.
I senátor Václav Jehlička (KDUČSL) návrh hodnotí podobně. Ti, kteří aktivně vystupovali proti komunistům, proti komunismu, a obhajovali demokracii, kterou jsme ztratili, lidská práva a svobodu, ti by měli mít stejný status jako váleční veteráni. "Prošli hroznými útrapami komunistických koncentráků a vězení." řekl senátor v televizi, "a nyní budou mít jako veteráni nárok na bydlení v domovech péče o válečné veterány, jako mají veteráni z druhé světové války, jichž je asi 2600, a jako účastníci našich válečných misí, kterých je asi 20 tisíc."
Poslanec Vítězslav Jandák (ČSSD) v témže televizním pořadu návrh uvítal. Přitom poukázal na represálie vůči své rodině. Neznám jeho rodinné poměry, možná ale přehlédl, že zákon nemá ocenit oběti režimu, nýbrž účastníky ozbrojeného odboje proti komunismu. Ale třeba měli v jeho rodině kalašnikovy a granáty. Slušný člověk uzná, že oběti státního teroru let 1948 a 1953 i pozdějších perzekucí zasluhují úctu a soucit, a ani k tomu antikomunistický zákon z roku 1993 nepotřebuje. Jenže máme uznat morálnost ozbrojeného boje? Poslanec Jandák ukázal, že tu je nebezpečí záměny, že se k uznání a k oslavě násilných činů připojí i poslanci ČSSD. Právě toho chtějí senátoři návrhem zákona dosáhnout.
Co se od roku 1990 napravovalo
Když se kácejí trůny a hroutí se diktatury, přichází snaha po nápravě. Odsouzení zločinů a křivd, jakož i ocenění obětí či bojovníků proti poměrům mívá různou podobu. Řešilo se to v Latinské Americe (nejen v Chile). V Jihoafrické republice se mimosoudně vyrovnávali i s násilím Afrického národního kongresu, bojujícího proti apartheidu. V Evropě jsme měli zkušenosti s překonáváním minulosti ve Španělsku, Portugalsku a Řecku. Po rehabilitaci obětí diktatury se mění zákony, aby se její opakování vyloučilo. A až nakonec přichází trestání viníků.
I u nás se v roce 1990 prosadil názor, že nejprve je třeba rehabilitovat oběti. Nad lidmi postiženými za aktivní odpor vůči moci početně převažovali vybraní "zástupci" různých prostředí, v poúnorových letech výrazně. Byli to sedláci a vlastníci firem v obchodu, dopravě a průmyslu, kněží a jeptišky, vojáci zahraničních armád, "španěláci", slovenští "nacionalisté", sokolové, "trockisti", skauti, titoisti atd. Diktatura chtěla všem ukázat sílu – některé zastrašit, u jiných získat sympatie.
Až později se projevovali aktivní odpůrci režimu a státní moc proti nim zasahovala. V 70. a 80. letech byla velká většina perzekvovaných už pronásledována "za něco", za kritický postoj či za odpor. Vězňů ale bylo už mnohem méně než v 50. letech.
Zbytkové tresty za násilí
Už v dubnu 1990 přijalo Federální shromáždění zákon o soudní rehabilitaci. Násilné činy se ale nerehabilitovaly, avšak za určitých okolností se i takové jednání soudně přezkoumávalo. Soud pak rozhodoval o původní obžalobě a často ukládal tzv. zbytkové tresty, za násilnou část odsouzeného jednání.
Tyto tresty se staly noční můrou Konfederace politických vězňů. Ta vždy chtěla a chce, aby jednání, které nějak směřovalo proti režimu, bylo beztrestné, bez ohledu na způsob odporu. Beztrestní by měli být bratři Mašínovi, i když zabili i lidi v bezvědomí či neozbrojené. Beztrestné by mělo být i vystřelení oka člověka, který neozbrojen a jen s hasicím přístrojem běžel ke stohu, který oni zapálili. Jen náhodou pak nezemřel. Každoroční rituál, naštěstí neúspěšný, s jejich navržením na státní vyznamenání v Senátě a v Kanceláři prezidenta republiky to ilustruje.
Požadavek rehabilitovat i násilí většina občanů odmítá. Jediný úspěch slavili antikomunisté v roce 1993, když Sněmovna přijala antikomunistický zákon. Píše se v něm, že soud má rehabilitovat i čin, na nějž se jinak rehabilitace nevztahuje, "prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky". Soudit ale podle toho nelze, a zákon o rehabilitaci se už nedoplnil. Ústavní soud (ÚS) nenašel odvahu antikomunistický zákon zrušit, spokojil se s tím, že ho označil za deklaratorní. Soudy proto k "deklaraci" většinou nepřihlížely.
K řešení otázky, zda rehabilitovat protirežimní násilí, přispěl ÚS trapným otevřením možnosti úplné rehabilitace Vladimíra Hučína u obecných soudů. Zde ale ani o násilí nešlo, spíše o jiné činy, které Hučín teď vysvětluje jako odbojovou činnost.
Politický terorismus
Až na výjimky tak zachováváme zásady právního státu. Pomáhá i postoj občanů, kteří se násilného jednání bratrů Mašínových děsí. Někteří, včetně mne, je považují za teror, nebo i za vraždy. Falešným výkladem nedávných dějin se ale v posledních letech posouvá veřejné mínění. Z oslav násilí se pomalu stává oficiální postoj, na jeho prosazení se věnují nemalé finanční prostředky – filmy, televize, přednášky. Proniká do škol. Zvláště mladí lidé přijímají černobílý pohled, násilí už oceňují. Navrhovaný zákon k tomu má dále přispět.
Byl jsem vychován v kritice poměrů. Můj strýc zemřel ve vězení v Opavě. Byl tam proto, že pomohl člověku, jehož skupina se neúspěšně pokusila prostřílet se přes hranici do Německa; byli tam i mrtví. Strýc pak zraněnému sehnal lékaře, ten ho v jeho domě v Poděbradech operoval a vyňal kulku. Strýce moji rodiče považovali za hrdinu. Naopak člověka, jehož pak zatkli v Polsku při pokusu dostat se do Švédska a který při výslechu strýce a 13 dalších prozradil, za zločince. Proto, že střílel.
V prostředí, v němž jsem vyrůstal, se lidé báli války a odsuzovali onu menšinu, která ji považovala za řešení, jak porazit režim.
Do roku 1964 byla většina procesů vykonstruována. U Slánského nebylo pravdou nic. Z nevinných porad Horákové nebo Kalandrových článků se udělala špionáž. Jen Píka se s britskou rozvědkou stýkal, ale ani on se vyzvědačství nedopustil. Byly tu i naivní tajné spolky, pár sabotáží, ale až na výjimky ozbrojený odboj to nebyl.
Soudní tresty padaly i za kritiku, vtipy a ovšem za nedovolený pobyt v cizině apod. Ale odboj? Ano, jedna nesmyslná vražda bulharského vojáka v srpnu 1968, pár mladých lidí zapálilo sovětský tank před pražským rozhlasem, s jedním jsem pak mluvil ve vězení. Ano, to byl boj, možná i odboj, ale zase ne proti "komunistickému režimu", nýbrž proti okupaci, vyhlášené čs. státem za protiprávní.
Charta 77
Nenásilný odpor proti proti režimu se projevoval ve větší míře až po srpnu 1968. Zpočátku byl legální, ve strukturách – v ROH, studentské samosprávě, obnovených spolcích, uměleckých svazech. Později se kritici stahují do ilegality. Rozmach nezávislého hnutí nastal až koncem roku 1976, s Chartou 1977. Polovina prvních 240 signatářů byli bývalí členové KSČ. Z 37 signatářů, kteří se v letech 1977–1989 vystřídali ve funkci mluvčího Charty, bylo 15 bývalých členů KSČ.
Svou komunistickou minulost, naplněnou bojem za utopické, jak dnes víme, ale rozhodně humanistické ideály, velká většina z nich nepopřela, a pokud žijí, ani dnes ne. Charta nikdy nemluvila o socialismu či komunismu, ale ani o kapitalismu, ba dokonce ani o demokracii dlouho ne. Mezi stovkami textů Charty a VONS nelze najít jediný antikomunistický text. Charta se soustředila na kritiku politických, sociálních a kulturních poměrů, odmítala diskriminaci a perzekuce.
Za celý veřejný život, od jara 1968, jsem o použití násilí jako o možném postupu slyšel jen dvakrát, nepočítám-li vězeňské fantazie, za něž se ale ovšem také soudilo. Sám jsem byl jednou ve vězení za poslech řečí podobných Hučínovým představám stíhán, z toho deset týdnů vazebně, pro přípravu teroru, naštěstí pro mne neúspěšně.
Poprvé jsem slyšel úvahu o násilí – o potřebě popravit údajného práskače, který ale práskač nebyl – v létě 1969 od agenta StB Josefa Čechala. Ten se do naší skupiny vetřel a pokoušel se nás provokovat. Obžalováni jsme ale byli jen za nenásilnou činnost proti politickému systému, za jiné pojetí socialismu, než byl ten reálný.
Mé druhé setkání s násilím bylo na Mírově v roce 1971. Do cely přišel absolvent vojenského gymnázia, který, frustrován sovětskou okupací, plánoval vytvoření armády, jež by napadla neutrální Rakousko. Do konfliktu by se pak, jak doufal, vložila OSN a sovětská armáda by musela z ČSSR odejít. U mladíka pak našli schémata násilných přechodů Vltavy směrem do Rakous. Byl shledán duševně zdráv a za přípravu rozvracení republiky dostal pět let. Na Mírově si dal na prsa vytetovat Che Guevaru a koncem 70. let pak na svobodě opisoval texty Charty.
Při založení Charty 77 ani později nikdo ani neodmítal politické násilí – to se rozumělo už dlouhá léta samo sebou! To jen StB nasazovala chartistům psí hlavu, označujíc je v tisku a při výsleších za teroristy. Chtěla Chartu očernit, věděla, že občané násilí jako politický prostředek odmítají. Charta se bránila, zase jen slovy.
Ale ani vedle Charty, v dalších nezávislých skupinách, náboženských, mírových, kulturních, ekologických atd. – nikdy jsem se nesetkal s tendencí k násilí. To až teď čtu v návrhu zákona, že šíření nezávislého tisku po dobu aspoň 12 měsíců je srovnatelné s ozbrojeným odbojem a že samizdat tedy má být tím odbojem taky. Sedm let jsem vydával Informace o Chartě 77, po dobu mého věznění je pět let vydávala moje žena Anna Šabatová, a činili jsme tak pod svými jmény. Zákon teď řekne, že to bylo srovnatelné s ozbrojeným odbojem. Co to je za nesmysl?
To má být záměrně nenásilná činnost srovnatelná s tím vystřeleným okem?
Zákon je postaven na myšlence, že ozbrojený boj je základní, vše ostatní se poměřuje tím, zda to bylo s ozbrojeným bojem srovnatelné. Násilí se stalo mírou hodnot! Myšlenka je to nemravná. Odporuje i hodnotovému systému, který se v Evropě a Československu po druhé světové válce vytvořil. Navíc se falšuje historie.
Odboj, nebo odpor?
O výraz odboj stojí ale Konfederace politických vězňů, do antikomunistického zákona z roku 1993 se totiž dostal jen okrajově. Ona stála i u zrodu nového zákona, jehož návrh je v Senátu nyní předkládán. Jeho autoři, aby prosadili odboj do zákona a hlavně do jeho názvu, vytvořili dvě kategorie – účastník protikomunistického odboje a účastník odporu proti komunismu. Protože ale bylo za těch 40 let málo takových, jako byl ten, co udal mého strýce, zařadili senátoři do této kategorie i činnost ve prospěch cizí zpravodajské služby a neozbrojené chození přes hranici.
Ani to by ale nestačilo, proto má být odbojem i psaní petic zaměřených na oslabení režimu, organizování veřejných vystoupení, vlastně vše, co úřad uzná za činnost zaměřenou přímo nebo i nepřímo "na obnovu svobody a demokracie nebo na oslabení komunistického režimu". Bezbřehé budou hranice pro jeho správní úvahu.
Soudy se budou řídit naším zákonem!
"Soud na návrh (na návrh koho?) zruší uložený trest za trestný čin, na nějž se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci (…) prokáželi v řízení, že odsouzený byl při činu veden úmyslem oslabit či narušit nebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu anebo k tomu vytvořit prostředky," uvádí návrh zákona.
Že jsem rozkrádal majetek v socialistickém vlastnictví? Tím jsem ale oslaboval komunistickou moc! Že jsem okradl soukromníka? Tím jsem si jen vytvářel k tomu prostředky. Tak to přece dělal Hučín a ÚS to posvětil. I ublížení na zdraví a podvod se dá dodatečně vysvětlit jako politické jednání, jen málokdy by to bylo obtížné, třeba v případě ohrožování pohlavní nemocí. Stovky těchto legend jsem vyslechl, když jsem byl vězněn. Hlavně na Mírově byl snad každý "politický".
Opět lustrační diskriminace
Ústav pro studium totalitních režimů není podle platného zákona správním orgánem. Zákonem o odboji se jím ale má stát. Jako správní úřad by podle zákona vydával i vyhlášku o odznacích a jejich nošení. Ústav ještě ani nezačal plně pracovat, a už je tu návrh na zásadní změnu jeho působnosti. Už to budí nedůvěru.
Ještě jsme zřejmě neztratili revolučního ducha, a proto bude nadřízeným správním orgánem vůči ústavu jeho ředitel. A správní lhůty se v řízení uplatňovat nebudou, úředníci musejí mít volnost. Vše taky bude v pohybu, úřad nebude osvědčení jen vydávat, ale i rušit, ze závažných důvodů – vyjde-li najevo, že nemělo být vydáno. To už úředník, spravující jámu pamětnici, sám posoudí. Ano, tak to stojí v návrhu zákona. Ústav-úřad povede i hranici mezi odbojem a odporem, případ od případu, a bude za tím účelem i sčítat doby vydávání samizdatových publikací a psaní petic.
Rozlišování lidí podle minulých "vin" zahájil už lustrační zákon. V diskriminaci pokračoval zákon o Ústavu. Stanovil, že mezi členy jeho rady a vedoucími nesmějí být bývalí členové KSČ. ÚS ještě nestačil rozhodnout o návrhu na jeho zrušení, a už je tu nový zákon. Status odbojníka či "odporníka" nesmí získat bývalý člen jakéhokoli orgánu KSČ, třeba pokladník základní organizace, leda že by mu to úředník Ústavu odpustil.
Pro senátora Milana Bureše (ODS) je to příliš mírné – žádný bývalý komunista by neměl mít na ten status nárok. Leda ten, který vykonal "záslužný čin", jak to zákon umožňuje. A správce jámy pamětnice, tedy úřad, už posoudí, kdo a jak se zasloužil.
Rozsáhlá bude činnost ústavuúřadu. Bude muset vyhledávat, zda se do odboje někdo nevetřel se "zavrženíhodnou pohnutkou". Nebyl třeba násilný boj bratrů Mašínových odplatou za to, že jednoho z nich odmítli přijmout do školy SNB, kam se po únoru 1948 hlásil?
Pokud občan s politickou mocí spolupracoval, bude úřad pečlivě vážit, zda jeho protikomunistická činnost "svou intenzitou, rozsahem či délkou převyšovala jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci". Poprvé se tu veřejně předkládají představy podle zásad Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost a Kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. Zatím jsme v prvé fázi tohoto Orwellova sloganu.
Všichni jsme váleční veteráni
S nárokem na požitky nechtěli autoři narazit na "spořivou vládu". Možná později budou chtít uplatnit nějakou novelu k důchodům, ale zatím se má novelizovat jen zákon o válečných veteránech. Účastníci odboje i odporu budou postaveni jim na roveň. Požitky z toho nejsou skoro žádné – právo na bydlení v domovech péče o veterány se slevou na pobyt a stravu nebo na příspěvek na pečova -telskou službu doma. Nějaké slevy na rekreaci a lázně. A ten odznak, symbolizující čest a slávu.
Zákon o válečných veteránech je také takový paušální, všichni veteráni jsou tam v jednom pytli. Úctu a vděk cítím k těm, kteří bojovali se zbraní v ruce na východní či západní frontě nebo jako letci. Nic takového necítím k příslušníkům Cizinecké legie a k vojákům, kteří za plat nyní jdou do Afghánistánu či do Kosova. Netvrdím, že jejich práce je zbytečná, často jim i fandím, pokud třeba v Kosovu chrání Srby. Ale směšovat je s lidmi, kteří umírali za ideály demokracie a svobody, není správné.
Zdá se ale, že nejhorší způsob, jak rozlišit krutě stíhané oběti diktatury od těch, kteří pro ti ní bojovali či aktivně vystupovali, je vydat na to zákon a selekci svěřit úřadu. Na stejné úskalí narazíme, budeme-li chtít utřídit lidi do škatulek odporu či odboje podle projevů jejich nesouhlasu. Úctu k obětem a k těm, kteří usilovali o lepší poměry, nelze nadekretovat zákonem. A násilí si žádnou úctu nezasluhuje.
Petr Uhl, Právo 22.2.2008
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2008