Daleko důležitější než lustrace jsou pro ochranu veřejné sféry bezpečnostní prověrky.
Fanoušky Václava Neckáře nejspíš nepotěšilo, že jejich oblíbenec za starého režimu léta spolupracoval se Státní bezpečností. Zpěvákova bratra zveřejnění informace rozhořčilo do té míry, že vyhrožuje soudem. A Václav Neckář se necítí schopen se k věci vyjádřit.
Předem podotkněme, že rozčilování ani řeči o „svévolně zfalšovaných dokumentech“ nejsou namístě. Nikdo netvrdí, že kterékoli dokumenty nemohou být zfalšované. Jistě mohou. Jenže existuje několik různých analýz, jimiž lze takové zfalšování odhalit. Zfalšovat akta o spolupráci by bylo obtížné: Státní bezpečnost měla v pořádání spisů dosti pevný pořádek, jeden dokument se zakládal do několika svazků a ti, kdo akta archivovali, pracovali v jiné složce než ti, kdo je vytvářeli.
Kromě toho falšování listiny musí mít nějaký důvod. A dokáže si někdo představit rozumný důvod, proč by poručík Kotál v sedmdesátých a osmdesátých letech falšoval zprávy, že se scházel s Václavem Neckářem?
Chvála Petra Cibulky
Podívejme se na věc obecněji. Jednak je dost smutné, že se lustrace vlečou tak dlouho. A to je na tom Česko ještě dobře, z postkomunistických zemí snad nejlépe. Přesto: nebylo by bývalo jednodušší prostě zveřejnit seznam a otevřít archivy, aby se každý mohl podívat na to, co ho zajímá? Spolupráce s StB přece nebyla soukromá věc - byla to spolupráce s represivní složkou zločinného režimu.
Uvažovat o ochraně osobních údajů lidí, kteří se k ní propůjčili, může jen ten, komu tato základní pravda není jasná.
V tomto ohledu si zaslouží velkou pochvalu a úctu Petr Cibulka, který to „riskl“ a seznamy (ne úplně přesné, ale to nebyla jeho vina) spolupracovníků zveřejnil.
Rozptýlil tím obavy, že dozvědí-li se lidé, kdo byl tajným spolupracovníkem StB, vypukne něco jako občanská válka. Žádná občanská válka nevypukla, žádná vlna sebevražd nepřišla. Lustrační zákon samozřejmě nebyl určen ke zveřejnění seznamu tajných spolupracovníků StB, nýbrž k ochraně bezpečnosti státu a jeho institucí. Každý, kdo chtěl svou někdejší spolupráci utajit, byl totiž vydíratelný, a tudíž mohl sloužit jako nástroj případného vyděrače. Vzhledem k tomu, že kopie části záznamů StB se automaticky v určité době odesílaly do Moskvy, byl by takový člověk vydíratelný také rozvědkou jiného státu. Bylo tedy logické pokusit se zamezit přístupu takových osob do vyšších funkcí státního aparátu.
Zmíněná charakteristika se samozřejmě nevztahuje na populární zpěváky. Ti, pokud je mi známo, nemají přístup ke státním tajemstvím. Václav Neckář nejspíš neměl a nemá s bezpečností českého státu nic společného. Proto také lustračnímu zákonu nepodléhá. Přesto je veřejně známou a oblíbenou osobou a veřejnost má právo o jeho spolupráci s StB vědět. Jak s tou informací kdo naloží, je na něm. Lze nad ní mávnout rukou a konstatovat, že se Neckář vedle toto snažil pomáhat jiným a že nadání ke zpěvu nedělá z člověka hrdinu.
Statečnost není povinná
Ono těch hrdinů v žádné době moc není, a bylo by nemístné od někoho vyžadovat statečnost jako povinnost. Kdekdo z nás má nějakou slabost, na kterou ho mohli estébáci „chytit“, a Václav Neckář nebyl žádnou výjimkou. Právo důrazně ho dnes odsoudit má jen ten, kdo byl ve stejné situaci jako on a spolupráci odmítl. Píšu-li „ve stejné situaci jako on“, myslím to doslovně: měl stejná slabá místa jako Václav Neckář a měl se stejně jako on proč obávat vydírání. Připomeňme si, že StB neusilovala o spolupráci všech občanů, ale jen některých, většinou těch, kteří něčím vynikali. Proto se také ještě dnes dozvídáme o spolupráci lidí veřejně známých, nikoli těch bezejmenných.
Skutečný problém
Skutečný problém ale netkví ve spolupráci Václava Neckáře nebo jiných zpěváků, herců a populárních umělců. Skutečný problém je bývalá spolupráce lidí, kteří se stále derou do politiky a jejichž jednání se nemusí řídit výhradně zájmem české společnosti. Lustrační zákon je jen jednou cestou, jak veřejnou sféru chránit. Jinou, daleko důležitější cestu, zprostředkovávají bezpečnostní prověrky, pro něž jsou lustrace jen jedním z podkladů. A přivede-li si Jiří Paroubek na setkání s americkým prezidentem poradce, který bezpečnostní prověrku nemá, je to problém jako hrom: mnohem nepříjemnější než odhalení, že nějaký zpěvák kdysi spolupracoval s StB.
Skutečný problém netkví ve spolupráci Václava Neckáře nebo jiných umělců. Skutečný problém je bývalá spolupráce lidí, kteří se stále derou do politiky a jejichž jednání se nemusí řídit výhradně zájmem české společnosti.
Petruška Šustrová, komentátorka LN, 27.6.2007
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2007