Born on 26th March 1936 in Prague,
Died on 1st June 2007 in Oboriste.
Extraordinary is, what was in between.
|
Jan Benes was an author of many novels and several historical books, political prisoner of Czechoslovak communist regime and a Green Beret volunteer. He served 20 years at the US Department of Defense. After return to Czechoslovakia in 1992, he continued in his work for democracy and freedom.
Most important person in Jan Benes’s early life was without doubt his father. Architect and a career officer of the Czechoslovak Army Bohumil Benes participated in liberation of Czechoslovakia as a member of Russian Legions during WW1. Czechoslovak legionnaires, who eye-witnessed the development of the Bolshevik Revolution in Russia after 1917, and had personal experience with the Bolshevik methods of usurpation of power, were well aware of the dangers of the new regime in Russia. Czechoslovak legionnaires still participated in public life and were treated with respect.
In 1936, when Jan Benes was born, his father Bohumil Benes worked on the project of Czechoslovak fortification system against the Nazi Germany. He was one of three authors of Czechoslovak fortress concrete. This patent was eventually never tested in the defense of young Czechoslovak democratic state. Czechoslovakia, after the death of its first president Tomas Garrigue Masaryk, did not have another strong and confident, western-oriented leader. Czechoslovakia handed over borderline Sudety area, to the Nazi Germany in 1938, and lost its fortification system without a single shot. Occupation of a helpless nation, which decided not to defend its own freedom and independence soon followed. Bohumil Benes then started to support the Slovakian National Uprising and smuggled arms, ammunition, and food supplies through the Protectorate border to the Bandera's groups in Slovakia. Many betrayed Czechoslovak pilots managed to escape from the Nazi Protectorate and joined the Royal Air Force. On 11th September 1943, the Nazis executed Wenzel Kraft, Jan Benes' grandfather from his mother's side.
Shortly after the WW2, Jan's parents staying on the bridge, looking down on the river Vltava, discussed the current situation in Bolshevik Russia: "Something like this can never happen here, we are a civilized nation..." Communist coup in February 1948 turned their lives upside down. High voltage electric fences with barbed wire on the top, minefields, and heavily armed guards, were built along the border.
Jan Benes graduated from the "United High School" in 1951 after all secondary grammar schools were closed due to the Nejedly's communist school reform. First Republic teachers started to disappear from the schools and universities during early fifties. In 1953, the year when communist monetary reform beggared entire nation except the Communist Party and its highest officials, the Masin brothers' resistance group [Barbara Masin: Gauntlet www.gauntletinfo.com] chased by 24.000 Soviet troops, escaped through Eastern Germany to the West Berlin and joined the US Army, where they handed over the plans and contact persons for the anti-communist coup in the Czechoslovak Army. This plan was never launched.
In 1955, Jan Benes finished his studies at the Academy of Beaux Arts. Two of his school projects were later placed into the Czechoslovak exposition at EXPO 1958 in Brussels, and rewarded. He was not allowed to travel to Brussels and get the prize.
In 1956, Jan Benes was recruited to the paratroop unit and served his obligatory military service. In the end of this service, in 1958, he was arrested and sentenced to 25 months for undermining of combat moral of the troops, interference with political education of the troops, illegal arming, and stealing military underwear. He served this sentence mostly in uranium mine Bytiz [According to Frantisek Lepka's book "Cesky uran, nezname politické a ekonomicke souvislosti" (Czech uranium, unknown political and economical relations), published in 2003, average productivity of uranium slice in Jachymov mining region was 0,76 kg/sqm. The most productive slice ever was Bt-4 in mine Bytiz, which had 100kg/sqm. Level of radioactivity in Bytiz was therefore extremely high.] in Pribram region. This experience was a real eye-opener for a young son of a career officer. Jan Benes wrote Second Breath, a book about this communistic concentration camp, in 1963. Ideological Department of the UV KSC (Central Committee of the Communist Party of Czechoslovakia) banned its publication in 1964. Finally it was published in the USA, Orion Press N.Y. in 1969. Graham Green then wrote Jan Benes, that any book about a prison camp is apt to fall under the shadow of Solzhenitsyn, but Second Breath is a better book than Ivan Denisovitsch. Second Breath is really an extraordinary book. Something, what you'll always have in mind, if you start to look into the howling crowd, in the middle of events, where people are barely able to figure out what is actually going on and who is taking over the power, which "lays in streets". 22-year-old Jan Benes for sure did not expect to meet pilots, who had served in the RAF, behind the fence of a communist concentration camp.
During the sixties, while he was working as a stage technician in the Prague Puppet Theatre, he managed to publish novels "Do vrabcu jako kdyz streli" (Shooting into the Sparrows) and Situace (Situations). Jan Benes started to write for exile magazine "Svedectvi" (Testimony). Book of novels Disproporce (Disproportion) was published in 1965, but banned for sale, because of his incoming arrest. His family was expelled from the officer's house as a consequence of Action "B – Bourgeoisie". The family lived in a squat in Prague, close to river Vltava.
In 1966, Jan Benes married Sarka Sefranka. After collecting more than 300 signatures on a petition against the imprisonment of the Russian writers Sinyavski and Daniel, he was held 11 months in custody. He was arrested ten days after the wedding, for the crime of treason - subversion of the socialistic social- and state- system, and an attempt for deceit. According to H Schwarz's "200 Days in Prague", the ill-famed trial Tigrid - Benes - Zamecnik, and involvement of the head of the state and the Communistic Party in fact launched the events of the Prague Spring. Lawyer of the Amnesty International, Dr. Sieghart, was expelled from Czechoslovakia during Benes's trial. Pregnant Sarka was brutally interrogated by the StB. Pressure on the family was immense. Benes was sentenced to 5 years in prison, but was released on 22 March 1968, due to the amnesty by president Novotny, as the last political prisoner in Czechoslovakia.
In 1968, after the Soviet invasion, Jan and Sarka Benes emigrated from Czechoslovakia to France. They returned in January 1969, during the Palach's week [Jan Palach burnt himself to death to protest against the Soviet occupation of Czechoslovakia, with an intention to wake people up from the general apathy. Massive demonstrations occurred in January 1969. What followed, is called 'normalization' – massive repressions, and career conditioned by consent with the Soviet invasion.], to support the public resistance against the Soviet invasion. In October 1969, after massive wave of emigration, Czechoslovak government eventually invalidated all passports and closed the borders. Jan Benes was contacted by a “friend”, that the communists are preparing his third arrest. There was nothing to wait for. Children were at grandparents at the moment, phone lines were not working. They escaped to France without kids, and it took many years till they could see them again. UDV (The Office for the Documentation and the Investigation of the Crimes of Communism), led by Irenej Kratochvil, did not bother interrogating this communist crime. The communistic bureaucrats, who left the high piles of Benes's applications unanswered, just followed the instructions. When you are leaving a totalitarian state, you must expect that the regime will fight back. "My Father did not Fall for Anything", "Triangle with Madonna", and "After You Slept With Me You Will Cry" were published at this time.
Jan Benes worked in various blue-collar jobs, for example in crane maintenance for Danlz Machine Corporation, before he became a Research Fellow in International House at Harvard University in 1972. After the beginning of the War in Vietnam Jan Benes tried to join the US Armed Forces, but was rejected as too old for regular service. In 1974 he began to work for the Department of Defense, the Defense Language Institute, at Foreign Language Center in Monterey, California, as a teacher of Czech, geography and history. He went through all the training with the Green Berets as a volunteer and participated in many missions.
Jan Benes finally found a country he could be loyal to.
After the Velvet Revolution, Jan Benes returned to Czechoslovakia. In 1992, it was too late to influence the chain of events after the series of too velvet takeovers, because the handover of power was already done. Jan Benes published his principal books such as Crime of Genocide, Indolence, American Causerie, Marked by Darkness, Dead is My Godmother, and Time Smells by Dreams. In his life, he had published almost 3000 articles in various newspapers. Jan Benes never gave up his work for democracy and freedom.
Ill-famed detention (in March 2001) and trial (since May 2004) with BIS officer Vladimir Hucin, became the breaking point, where Czech justice system was tested. What actually changed, if the same state prosecutors keep playing volleyball with the same judges in the court backyard, even with the same ball as before, protected from the public by an iron grille?
Maybe it is time to ask Vaclav Havel, in whose deep drawer was buried John's and his students' reform of Czechoslovak military, which was handed over in 1992.
Sir Martin Gilbert mentioned Jan Benes' influence on the events during the Prague Spring and formation of Czechoslovak dissent in his "History of the Twentieth Century".
Salute and Bon Voyage...
...See you on the Other Side
Photo tribute to J.B.
Zádušní mše za Jana Beneše 12.6.2007 foto a audio, projevy Jana Šinágla (zač. 39 min.) a Zdeny Hadrbolcové (zač. 52.50 min.)
en.wikipedia.org Jan Benes
Some articles in czech language:
neviditelnypes.lidovky.cz Jen několik minut...
virtually.cz Poslední zpráva od Johna
svedomi.cz Odešel dobrý chlap Jan Beneš
mvcr.cz Vzpomínka na Jana Beneše, člena poradního sboru
ředitele odboru archiv bezpečnostních složek MV
fragmenty.cz Prezident je hluboce zarmoucen smrtí Jana Beneše
blisty.cz Zemřel spisovatel Jan Beneš (1936-2007)
czsk.net Poslední štěstí jsem měl, když jsem se přistěhoval do Ameriky
lesehradeum.cz V exilu se nám zastavily hodiny
web.quick.cz/fites C.V. doprovázející návrh na členství v Radě FITESu
lidovky.cz Pinochet byl následek, příčinou byl Allende
radio.cz Exilovému spisovateli Janu Benešovi komunistický režim v Československu zadržoval deset let děti obsahuje AUDIO
tyden.cz S kinžálem na čerta
rosinanta.estranky.cz Malá justiční empirie
rosinanta.estranky.cz Studovat musí,..
ihned.cz Jan Beneš opustil svět, proti němuž se bouřil
ihned.cz Pavel Kosatík: Spisovatel Jan Beneš, nelíbivý "outsider"
lidovky.cz Zemřel spisovatel Jan Beneš
ceskenoviny.cz V pátek zemřel spisovatel Jan Beneš
ceskenoviny.cz Spisovatel Jan Beneš v pátek spáchal sebevraždu
show.idnes.cz Spisovatel a antikomunista Jan Beneš si vzal život
ct24.cz Spisovatel Jan Beneš v pátek spáchal sebevraždu plus VIDEO
eportal.cz Vzpomínka na spisovatele a antikomunistu Jana Beneše
tyden.cz Spisovatel Jan Beneš spáchal sebevraždu
pravo.novinky.cz Zemřel spisovatel Jan Beneš
novinky.cz Zemřel spisovatel Jan Beneš, spáchal sebevraždu
neviditelnypes.lidovky.cz Sbohem, Jane Beneši!
cs.wikipedia.org Jan Beneš
lidovky.cz J. B. aneb aby se o tom vyprávělo
JoskaZoceli Bleskový soud nad spisovatelem J.B.
… oddělilo později otevřenou SMS, kterou jsem dostal v pátek 1.6.2007 v 10.51, od vteřiny smrti Jana Beneše, českého spisovatele a přesvědčeného odpůrce komunismu. Člověka vzdělaného, zvídavého, který byl pro mne kromě vzoru charakteru i chodící encyklopedií a který do posledních dní psal do Neviditelného psa články svojí nezbolševizovanou češtinou.
Vážím si všech odpůrců komunismu, více těch, kteří odpor neprojevovali jen verbálně a nejvíce těch, kteří aktivně nečelili jen "totalitnímu" režimu, ale komunistickému totalitnímu režimu a ne jen podpisy prohlášení, jakkoli byly i tyto protesty velkým projevem odvahy v době normalizace. Jan Beneš ale svoji Chartu 77 podepsal již v šedesátých letech. Proslavil jej i slavný proces, ve kterém byl v r. 1967 obžalován spolu s Pavel Tigridem (v nepřítomnosti) a Karlem Zámečníkem. Jeho vina spočívala v kontaktech s Tigridem a v zasílání materiálů do jeho časopisu "Svědectví." V tomto procesu obhajoval Pavla Tigrida JUDr. Jan Drozd z mé advokátní poradny č.9 v Bolzanově ulici. Vím proto, jak statečně se při něm Jan Beneš choval To on elektrizoval Svaz spisovatelů k jeho slavnému sjezdu v červnu 1967, předzvěsti Pražského jara. Jeho vstupy do historie pokračovaly i amnestií, kterou mu v předvečer své abdikace na jaře 1968 udělil Antonín Novotný.
A nebyl by to Jan Beneš, kdyby při jeho odboji nebyla i legrace. Málokdo ví, jak se dostala tajná "Zpráva Pillerovy komise" o nezákonnostech v 50. letech, jak sama KSČ nazývala eufemisticky své zločiny, do Svědectví. Jan Beneš, který i v dobách socialistické tesilové módy šil u "Adama" na Příkopech a nosil bílé škrobené košile, jednou přišel na zkoušku do svého krejčovství.Objevil se tam najednou i tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych, tehdy druhý muž ve státě, který samozřejmě díky své socialistické nadřazenosti chtěl vejít do kabiny před čekajícím Janem Benešem. Ten se však nezalekl "Největšího ideologa" a trval na tom, aby se pan tajemník nejdříve o předběhnutí dovolil. Rozčilený Hendrych přitom odložil na stolek k módním žurnálům svazek listin a zapomněl jej tam při odchodu. Jakmile Jan Beneš zjistil, že na svazku je razítko "Přísně tajné – jen pro členy předsednictva ÚV", svazek zastrčil za čalouněné opěradlo křesla. Za 14 dní při další zkoušce si svazek vyzvedl a Tigrid měl o senzaci více.
Jan Beneš vystudoval UMPRUM, profesi výtvarníka zaměnil po prvním odsouzení v r. 1958 pro podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování a krádež vojenských podvlékaček za povolání horníka ve výkonu trestu, poté byl znovu výtvarníkem a po obdržení ceny MNO vyhozen pro "nedovolenou uměleckou činnost". Po dalším odsouzení v r.1967 na 5 let pro vlastizradu a podvracení socialistického společenského a státního zřízení s vedlejším výrokem – zabavení psacího stroje - se stal ve věznici na Borech brusičem skla.
V r. 1969 odešel do USA, kde začínal jako dělník, údržbář a opravář, aby se vypracoval na akademické pracoviště (Ústav pro mezinárodní vztahy, Harvard University) a nakonec se stal zaměstnancem Ministerstva obrany na Defense Language Institute, přednášel na vysokých školách v USA, Anglii, Německu a Rakousku a vystudoval pedagogiku na Chapman College v Kalifornii.
Po návratu svobody v r. 1989 se vrátil domů a byl činný jako publicista a spisovatel. Vydal více než 10 knih povídek a řadu románů; vedle stovek článků, naučných studií, rozhovorů atd. Byl členem mezinárodního i českého PEN Klubu a Sdružení amerických válečných veteránů.
Kdo si přečte jeho knihu "Indolence", dozví se mnoho zajímavého nejen o něm, ale i o šedesátých letech, StB, o mnohých prominentech tehdejších i popřevratových let, ale i kuriozitách, které asi přitahoval. Jednu jsem poznal důvěrně – to když byl v r. 2005, již za demokratického režimu, odsouzen za výtržnictví a násilí proti skupině obyvatel. Vytáhl totiž na surového útočníka poplašný revolver. Ještě více než trestněprávní kvalifikace byla na tomto procesu zajímavá "indolence" soudkyně, která při úvaze o trestu "zvážila" jeho předchozí odsouzení z šedesátých let jako recidivu, nevěda vůbec, koho má před sebou. Nebylo divu, ani o roce 1968 vlastně nic nevěděla.
Jeho otec byl legionář a důstojník čsl. armády, matčin otec byl popraven nacisty v Berlíně, Jan Beneš v sobě nesl ctnosti 1. republiky i v době, ve které se již nenosily, vyznával hodnoty demokracie americké i první republiky a byl statečným člověkem. Byl vždy svůj a když zjistil, že tentokráte už opravdu nemůže dál, vytáhl zbraň. Tentokráte však nebyla poplašná.
My, kteří jsme jej měli rádi, na něj nikdy nezapomeneme.
Milan Hulík, Neviditelný pes 4.6.2007
Zpráva o tragické smrti Jana Beneše na mne dolehla tak těžce, že ještě po několika dnech se nemohu soustředit na jakoukoli smysluplnou práci. Bylo to tak nečekané, tak absurdní! Vždyť po své automobilové nehodě, po nesnesitelných bolestech a nakonec úspěšné operaci se natolik zotavil, že poslední dva roky se zase s plnou energií vrhl do psaní, do víru politických a osvětových akcí a projel i kus Evropy za místy, kde bojovaly nebo se formovaly jednotky československých legionářů. O svých názorech a dojmech nám nezapomněl svým nenapodobitelným stylem psát. Teď si však uvědomuji, že v posledních měsících byly jeho vzkazy kusé, na moje otázky ohledně jeho zdraví nereagoval a styl jeho článku byl stále víc komplikovanější; jakoby se hůř soustředil, jakoby cosi silnějšího okupovalo jeho mysl a on to "cosi" jen ztěžka překonával. Po posledních zprávách o Janových osobních problémech mi jeho nezvratné rozhodnutí už nepřipadá tak absurdní.
Zřejmě dnes nedokážu vyjádřit všechno, co bych rád o Janu Benešovi chtěl napsat a rozhodně to nedokážu napsat tak, jak bych chtěl. Ale protože psaní je asi i pro mne tarapií, musím ze sebe dostat aspoň něco z toho, co mi už několik dní prochází hlavou.
Poprvé jsme se viděli v Pacific Grove u Monterey, asi hodinu jízdy od San Franciska, tuším v roce 1974, pár měsíců po mém přesunu z Massachusetts do Jižní Kalifornie. Jan mne z motelu odvezl do své vilky, ze které bylo možné mezi korunami vzrostlých borovic zahlédnout i kousek hladiny Tichého oceánu. V té době ve volném čase stále tvrdě pracoval na rozšíření a zvelebení svého domu a ukázal mi i místo, kde plánoval vlastnoručně vytesat ve skále prostor pro bazén. Při tom našem prvním setkání jsem mu předal elpíčko s trampskými písničkami, které ještě nahonem vyšlo po sovětské okupaci a které mi pro Jana poslali kamarádi z Brna. Znali jsme jeho první knížku "Do vrabců jako když střelí" a hlavně jeho kalvárii po komunistických kriminálech z let před Pražským jarem, kterou prodělali i někteří mi blízcí přátelé.
Od mé návštěvy Pacific Grove jsme se příliš často nevídali pro velkou vzdálenost našich bydlišť, ale byli jsme v kontaktu; některé roky častěji, zejména když jsme organizovali exilové akce v Los Angeles, někdy málo, třeba v době, kdy už "ledy pukly" a Benešovi se vraceli domů, do Československa, a já právě s kupou starostí a zodpovědnosti stěhoval "náš" výzkumák i s poloprovozy z Kalifornie do Texasu.
V sedmdesátých a osmdesátých letech Jan zajížděl do Los Angeles tak třikrát čtyřikrát do roka, nejčastěji do sokolovny na Western Avenue pobesedovat o svých knihách, o politických poměrech v husákovském "znormalizovaném" Československu, promluvit na vzpomínkových oslavách a navštívit své četné přátele. Vždy nás udivoval rozsahem svých znalostí historie, válčení a politiky. Svá vyprávění uměl zábavnou formou opepřit méně známými historkami o "mocných" a špionážními příběhy, které měl často přímo od "zdroje". Jan vyučoval historii na jazykové vojenské akademii v Monterey a někdy s sebou přivezl svoje vojáky-studenty, kteří dovedli nejen obstojně česky konverzovat, ale i zpívat české písničky.
Na losangelském letišti jsme také jednu noc netrpělivě očekávali přílet letadla s jeho tehdy snad dvanáctiletou dcerkou, kterou mu husákovské Československo po deset let odmítalo vydat. Pro Benešovy to bylo desetiletí utrpení a horečné činnosti. Jan se obracel na všechny vlivné mezinárodní humanitární organizace, od Červeného kříže až po PEN Klub, s prosbami o pomoc. Ve své novinářské a literární činnosti, která byla otevřeně protikomunistická, však neustal. Kauza Benešovy dcerky se dostala zásluhou paní Anny Faltusové, místopředsedkyně Československé národní rady (americké), před komisi US Senátu a Jan před ní ve Washingtonu vypovídal. Díky jeho výpovědi a zejména úsilí paní Faltusové diplomatický nátlak Američanů na Husáka slavil úspěchy a všechny zadržované děti exulantů byly postupně za svými rodiči do zahraničí puštěny.
Po dlouhou řadu let jsme si s Janem vykali a v našem styku dodržovali jakési "dekorum". Jeho naturelu trochu vadilo, že mne většinou vídal "jen" po té formálnější stránce: organizovat shromáždění krajanů, zahajovat schůze a slavnosti, vítat hosty, pronášet projevy když se nenaskytl nikdo vhodnější, navazovat kontakty s americkými politiky atd. Janovi tahle práce "neseděla", ale časem si uvědomil, že organizační práci někdo dělat musí. Já jsem pociťoval povinnost uplatnit v exilové práci svůj "dar vůle" přinutit se tuto často nudnou a nevděčnou práci dělat, protože se k ní prakticky nikdo nehlásil. Jan v exilu plně uplatňoval zase svůj literární talent a pracovitost: vydal desítku knih a psal skvělé politické články zejména do Amerických listů, které tehdy vydával v New Yorku Frank Švehla. Jan Beneš na jejich stránkách skvěle doplňoval týdenní úvahy Ferdinanda Peroutky a mnoho lidí mi řeklo, že ty noviny odebírají hlavně kvůli článkům Peroutky a Beneše.
Pravda, na posezení někde u skleničky vína či v české restauraci v okruhu halasících našinců mi většinou čas nezbýval. Ono totiž na mně a na několika těch nejobětavějších po každé té pracně připravené akci zůstal úkol sokolovnu uvést do původního stavu. Než byly všechny židle a stoly poskládány a poklizeny, bylo k půlnoci, Beneš s přáteli pryč, a mě čekala dlouhá jízda domů. A ráno se muselo do práce, o víkendech připravovat přednášky pro moje profesorování na CSULA, psát losangelsky věstník "Za svobodné Československo" a také ho rozeslat atd. atd.
Teprve při mých návštěvách Prahy v devadesátých letech jsme si mohli v klidu a mezi čtyřma očima popovídat o všem možném, samozřejmě především o politice. Brzy se však naším hlavním tématem stali ruští legionáři z první světové války. Oba naši otcové jimi totiž byli a v Rusku prožili velmi dlouhých a bouřlivých šest let, od roku 1914 do návratu do samostatné vlasti v roce 1920. Neznali se, každý sloužil jinde, prodělali jiné boje. Jen v bitvě o bajkalské tunely si mohli být velmi blízko. Legionáři si mezi sebou říkali "bratři", a tak jsme si zavtipkovali, že když otcové byli "bratři", my jsme tedy "bratranci" a na tykání si připili. Bylo to u Pinkasů, a tak já plzeňským, Jan jen nealkoholickým pivem "pro řidiče", protože mě po Praze mistrně vozil svým autem. Vyznal se, inu rodilý Pražák. Zavezl mne i na Olšany a ukázal hroby legionářů a ruských důstojníků, kteří také v československém vojsku sloužili a pak v Praze dožili svůj život emigrantů. Jan o některé hroby osobně pečoval a zanedbanou hrobku ruského generála Nikolaje Alexandrovice Chodorova (1857 -1936), který se zasloužil o vznik České družiny a tím prakticky o vybudování základu šedesátitisícových slavných ruských legií, zachránil před úplnou zkázou.
Vybízel jsem Jana aby o legionářích víc psal, aby napsal moderní legionářský román. Vždyť ta slavná doba české historie byla úplně komunisty potlačena a s hořkostí jsme konstatovali, že čeští studenti, a co studenti, většina lidí z poválečných generací nemá o československých legionářích, jejich revoluci proti habsburské monarchii, o jejich úsilí a bojích za svobodný a humánní stát ani ponětí. Znalost heroismu legionářů by jistě pomohla našemu národu z pocitu malosti, z provincialismu a švejkovství. Kdysi bohatá legionářská literatura z první republiky zastarala a snad až na knihy Františka Langra je dnes čtenáři těžko stravitelná pro svůj dobový patos. Mluvili jsme o dosud nepublikovaných legionářských denících, ve kterých jsou ukryty stovky zajímavých příběhů, popsán život a myšlení Rusů před a během revoluce a vývoj v názorech legionářů. Jsou to opravdu vzácné zdroje neotřelých skutečností. Jan se k tomu nějak neměl. Naznačil, že krásnou literaturu, aby za něco stála, může psát jen ten, kdo to sám prožil. V té době se také převážně věnoval literatuře faktu. Jan znal úryvky z mého prvního pokusu o román z šedesátých let, a tak mě vybídl, abych se do toho pustil já, když mám tu dobu tak vnitřně prožitou a tolik zdrojů. Já - neliterát? Napsal jsem pár kapitolek, Janovi se to líbilo, stále povzbuzoval do dalšího psaní, a tak vznikl rukopis románu "Viktorie" a několik povídek. Přes čtyřicet úryvků z nich pak zveřejnily internetové noviny Neviditelný pes. Nevím ještě, zda a kdo ty knihy vydá "na papíře", ale bez Janova povzbuzování by ty rukopisy napsány nebyly.
Nebudu zde psát Benešovu bibliografii, to napíší či už napsali povolanější. Mám však před sebou na polici mezi svými nejoblíbenějšími českými knihami Benešův román "Druhý dech", sbírky povídek "Na místě" a "Až se se mnou vyspíš... budeš plakat". Hned vedle je "Honzlová" od Zdeny Salivarové, několik knížek "mladého" Škvoreckého a "mladého" Kundery, pak Hrabal... Jan Beneš napsal asi pětadvacet knížek a stovky článků. Jednou se mi svěřil, že jako malý chlapec měl úraz, nebyl zřejmě od smrti daleko, ale dostal se z toho. Od té doby trpěl nespavostí a v bezesných nocích začal z nudy psát...
A mohl bych toho o různých aspektech Janova života, byť jsem mu nebyl přítelem z nejbližších, spíš dlouholetým, napsat ještě mnoho. Dr. Hulík ve svém nekrologu poznamenal, že Janův život vydal za tři životy. Ano, až jednou někde napíše Janovu biografii, bude to pěkně tlustá kniha...
Jan ukončil svůj život hemingwayovsky, vlastní rukou. Asi zvážil, že v poslední době zápory v jeho životě o hodně převýšily klady, a ztratil naději ve zvrat k lepšímu. Bez největší lásky svého života nemohl a nechtěl žít...
A "můj svět" se zase zúžil...
Jiří Breber, Neviditelný pes 12.6.2007
"George, jestli muzes, tak prijed, at tu policajti moc neblbnou, jsem v zahrade a mam diru v hlave. JAB" Tuto SMS zprávu dostal od svého přítele Jana Beneše šéf protidrogového týmu České policie Jiří Komorous 1. června 2007 v 10,52 minut.
Podle toho, co k tomu sepsal pro redaktora Jiřího Wagnera z internetových novin Neviditelný pes, zprávu si přečetl až odpoledne, na jeho zahradu v Obořišti poslal hlídku a ta tam spisovatele našla mrtvého a vedle něj ležela puška. Podle zkušeného policisty Komorouse šlo bezpečně o sebevraždu a Jan Beneš odešel bez trápení jako důstojník. Důvodem k dobrovolnému odchodu ze života byla osobní trápení.
Se jménem Jana Beneše jsem se setkal nejprve v literárních časopisech a když mu vyšla první knížka v šedesátých let a pak samozřejmě v roce 1967, kdy byl odsouzen na pět let za "velezradu", ač nejprve, aby ho režim denuncioval, tvrdil, že byl vzat do vazby proto, že v redakci ukradl magnetofon.
Jak to bylo ve skutečnosti, jsme si řekli až v exilu v roce 1979, kdy jsem s Janem Benešem připravoval rozhovor pro chystanou knihu České rozhovory ve světě. Cituji:
"Proč jsem byl zavřený nebyla jen literární činnost, ani jen politická činnost, ale činnost související jak s literaturou, tak politikou. Detailně to byla podpisová akce za svolání mimořádného sjezdu Svazu československých spisovatelů, což se komunistické straně nelíbilo a což také na základě stranického příkazu nepodpořil žádný z členů redakce Literárek hlavně proto, že oni s tím nepřišli, a tudíž to nemohlo být dobré.
Byla to ještě jiná podpisová akce za zavřené sovětské autory Sinjavského a Daniela, kterou mladí autoři kolem Tváře prosadili k jednání svazu a byrokratickému aparátu trvalo hodně dlouho, než to rozmělnil tak, že s protestem jel do Moskvy Jan Drda. Konečně pak jako další důvod mého zatčení bylo psaní pro Pavla Tigrida, respektive Svědectví… Otřesným zážitkem pro mne byla četba vyšetřovacích protokolů naprosté většiny mých kolegů, kteří je také podepsali. Pramaličko z nich si zachovalo i jen stopu nějaké vlastní důstojnosti.
Detaily jsou nudné, ale pro mne celé kompletní redakce, kde jsem pracoval a nejednu flašku vypil, prostě ztratilo důstojnost. Činy jsou vždycky lepší důkaz než sebekrásnější rétorika. A hory krásné rétoriky se zhroutily do aktů malých špinavých činů, malých a zbytečných podlostí, páchaných, připouštím, většinou ze strachu. Ale spáchá-li někdo špinavost či špinavůstku, aby si udělal očko, a ublíží tím absolutně nevinné a neúčastné mé ženě - zakázali jí i vstup do redakce, byla tehdy zrovna v sedmém či devátém měsíci, starala se o další dítě a zavřeného muže -, jde o zatraceně podivné svědomí národa…."
Ze starého rozhovoru s Janem Benešem cituji tak dlouze hlavně ze dvou důvodů: Zaprvé proto, že kolem jeho zatčení v roce 1966, amnestován a plně rehabilitován byl až na jaře 1968, se dodnes šíří spíše fámy. A zadruhé proto, že z popisu chování kolegů spisovatelů k němu a k jeho ženě je velice plasticky cítit zrůdnost totalitních režimů, které dokázaly ponížit každého. Strach byl všudypřítomný. Navíc z poznámky Jana Beneše o Literárních novinách a vztahu jejich redaktorů k mladším kolegům v Tváři je rovněž zřetelně vidět, že situace nebyla tak ideální, jak se někdy ještě dnes tvrdí. Jan Beneš dokázal celý život veřejně a důsledně říkat lidem do očí i nepříjemné pravdy a osvojil si umění dokázat někomu nepodat ruku. Ve Spojených státech byl známý tím, že na párty dokázal zmrazit náladu vždy tím, že připíjel na zdraví těch, kteří seděli v Československu v kriminále. Jak sám říkal: Amíci mu to nikdy neměli za zlé, ale Čechoslováci to považovali za nevkusné.
Jan Beneš, nebo John, jak mu říkali kamarádi jako třeba Jiří Komorous, se narodil 26. března 1936, když si vzal život, bylo mu tedy jednasedmdesát let. Jeho otec byl důstojník a účastnil se aktivně obou světových válek. Původním povoláním byl ale architekt. Benešova matka byla aktivní v evropském hnutí sufražetek po první světové válce. Psát začal pod vlivem rodičů. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor sochařství, školní praxi – jak mi sám řekl – si odbyl tesáním knoflíků pro pomník Josefa Vissarionoviče Stalina, který stál v Praze na Letné. Jeho práce pomohly získat hned dvě zlaté medaile na světové výstavě Expo 58 v Bruselu, šlo ale o návrhy na dětské hračky. V Československu vydal před emigrací tři knihy: Do vrabců jako když střelí, Situace a Disproporce.
V roce 1969 odešel do emigrace, kde se nejprve živil jako prodavač aut, učitel jízdy na koni, redaktor krajských novin, svářeč a později učil češtinu americké špiony v Kalifornii. V exilu vydal bezmála dalších deset knih, z nichž připomeňme alespoň Banánové sny, Ve znamení lva, Zločin genocidy a Zelenou nahoru, o americké realitě šedesátých let, tento román bývá považován za jeho vrcholné dílo. Po návratu v roce 1993 uveřejnil dalších šest knih, z nichž asi nejdůležitější je dokumentární kniha Čas voněl snem s podtitulem Stručný přehled dějin Všesvazové komunistické strany bolševiků. Jde o přehled bolševických zločinů.
I jako literární kritik byl velmi přísný. Na otázku, sledujete práci svých českých kolegů doma i v zahraničí, mi v roce 1979 odpověděl takto:
"Doopravdy mne zaujal Ota Pavel a román Ferdinanda Peroutky. Leč zpět k tvorbě v Praze. Podívejte se, kolik unfair pivní pěny tam bylo. Trampoty pana Humbla jsou rozhodně lepší a pravdivější kniha než Žert a Sekyra a kolik se napsalo o tom a o onom? Kolik autorů si před rokem 1968 naříkalo, kterak by psali, kdyby cenzury nebylo, a když cenzury nebylo, zjistilo se, že v těch proslavených "šuplíkách", do kterých se psalo, není takřka nic.
Tohle se tedy změnilo a podobně, jak praví klasik, že prací na galejích Ben Hur zkrásněl, okupační režim prospěl českému písemnictví ve formě opuštění frustrace. Ani Gruša, ani Saša Kliment by nenapsali to, co napsali, kdyby dosud seděli v nějaké redakci. A já bych nenapsal to, co jsem napsal, kdybych se dosud zabýval záležitostmi Tváře. A kdyby třeba Hutkovi bylo dáno být populárním bardem v zemích českých, vyrostl by z něj možná nový Gott, ale nikoliv autor těch rozkošných věcí, které píše.
Koneckonců, že se literatura vymyká jakési šabloně a dokonce i politickým režimům, dokazuje Ota Pavel. Ten jediný z nás, který to doopravdy uměl."
My můžeme smutně dodat, že zrovna ti z jeho nejoblíbenějších autorů skončili podobně jako Jan Beneš. Ota Pavel se zbláznil a Karel Michal se ve švýcarském exilu zastřelil. Hypertrofovaná citlivost je předpokladem jakýchkoliv skutečných a velkých uměleckých výkonů.
Jako post scriptum připomínám: symbolické rozloučení s Janem Benešem bude 12. června v 15,30 v Praze, v Břevnovském klášteře.
Karel Hvížďala, novinář a spisovatel. Napsáno pro ČRo 6, 11.6.2007
Dnešní mše za Čechoameričana Jana Beneše v břevnovském klášteře sv. Markéty byla důstojným rozloučením s tímto velkým mužem. Zvukový záznam celé mše stojí za poslech. Skvěle promluvila paní Zdena Hadrbolcová. Jak se pro Boží chrám sluší, zazněla v něm pravda, pro mnohé přítomné jistě nepříjemná. Byla to moje poslední služba příteli a kamarádovi tak, jak by si ji bezpochyby přál.
Přítomnost médií jsem nezaznamenal. Rozhlasové a televizní štáby zřejmě zaznamenávaly různá důležitá "uprdnuta" pro večerní zprávy, jak by řekl Jan Beneš… Obávám se, že opět jako jediný supluji veřejnoprávní ČT, ale co můžete jiného od bývalých soudruhů očekávat, že?!
Ze známých osobností se dostavili paní Zdeňka Mašínová, Kristina Vlachová, Milan Paumer, Vladimír Hučín, Yekta Uzunoglu, Jiří Gruntorád, mladí historici Petr Blažek, Petr Koura. Politiky jsem nezaznamenal. Nechť mi promine, koho jsem snad neviděl či opomenul. Předsedkyně KPV-ČR MUDr. Naďa Kavalírová seděla vpředu…
Smutné, že o skonu člena předsednictva KPV-ČR, Čechoameričana Jana Beneše, nebyla na jejích oficiálních webových stránkách - www.kpv-cr-cz - do dnešního dne ani zmínka? Ani zmínka o konání posledního rozloučení? Nekrolog také nenajdete… ?! Členové předsednictva Jan Beneš a František Zahrádka jako jediní protestovali proti pozastavení členství členu KPV Přerov Vladimíru Hučínovi – došlo k porušení platných stanov. Vedení KPV ČR zareagovalo komunisticky a ústy Leo Žídka doporučilo oběma odstoupit z předsednictva, místo aby jim poděkovalo za upozornění na závažné pochybení – Leo Žídek dnes četl během mše za Jana Beneše…
Na můj dotaz předsedkyní KPV ČR MUDr. Nadě Kavalírové, proč není pomoženo Vladimírovi Hučínovi z finančního fondu založeného kanadským krajanem mně paní předsedkyně odpověděla, že žádný takový fond nezná (viz zvukový záznam ZOI panu Bazalovi)?! Upřesňuji, jedná se o Nadaci pana Emingera, která pomáhá politickým vězňům v těžkých sociálních situacích. Po smrti pana Emingera se o ní víceméně mlčí a je probírána jen v nejužším vedení KPV ČR jako "nejvyšší tajnost". Správní rada nadace ani vedení KPV členstvo o její existenci, činnosti a aktuálním stavu údajně vůbec neinformuje?! Není se co divit, údajně tam mělo dojít k defraudaci ještě za předsednictví JUDr. Stanislava Drobného. Stále přetrvávají určité tlaky a snahy tuto ostudu a porušení zákona s ní spojené utajovat a "uklidit pod koberec". Ještě, že se toho pan Eminger nedožil (omlouvám se, pokud je jeho jméno nepřesně uvedeno (Jan Beneš by mi to jistě řekl přesně…). Jistě pana Emingera ani ve snu nenapadlo, že bude takto hospodařeno a nakládáno s jeho těžce vydělanými dolary. Mělo se jednat zhruba o částku v přepočtu cca 20 milionů Kč?
Průkazky na dráhu se členům pod 70 let odebírají a pokladní podepisuje účet vedení KPV za taxíky za údajně cca 100.000,- Kč?! Podivná paní předsedkyně, podivné vedení KPV, všem prezentované jako svědomí národa, vzor ctností a morálky – i to jsou následky tzv. "sametového" se vypořádání s naší totalitní minulostí.
Na Lesním hřbitově ve Zlíně na Posypové loučce stojí napsáno:
"Ne věnci, ani pomníky, ale zlatá stopa jenž zde zůstala, svět, který je o to krásnější, protože jsme tu byli."
Jan Beneš rozšířil řady statečných, čestných a charakterních, s pevnými životními zásadami, postoji a morálkou, bez jejichž práce a působení se svět nemůže nikdy hnout kupředu. Čest jeho památce.
Jan Šinágl, 12.6.2007
sešli jsme se dnes k uctění památky doktorky Milady Horákové, nejvýraznější z obětí režimu nelegálního a zavržení hodného. Za presidentování "prvního dělnického presidenta", komunisty dodnes uznávaného Klementa Gottwalda, bylo popraveno 233 lidí. Byla jednou z těch obětí. Dnes nejznámější, protože nejkřiklavější. Jediná žena v našich dějinách popravená, justičně zavražděná, za tak zvaný politický zločin.
Hovoří se při této příležitosti o popravě, ale pokud nás komunismus něčím poznamenal, a to že poznamenal, byl to i zásah do smyslu slov. Nebyla to poprava, byla to vražda. Jedna z mnohých na účtu komunistických zločinů a dovolte mi tedy, abych nejprve odbočil a vzpomenul, i žel, nikoli vzpomínané vraždy Josefa Potočka, spáchané komunistickým režimem dne 26. ledna 1957. Šlo mu, tak jako Miladě Horákové s všem dalším zavražděným, o svobodu své země. Když umíral bylo mu padesát jedna let a jeho poslední slova zněla.
"Nedělal jsem to pro peníze, dělal jsem to proto, že vás nenávidím. Mám rád svou zemi a vy jste ji zasvinili jako štěnice."
Milada Horáková v dopise večer před svou popravou napsala:
"Neplačte moc. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boži. Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním - abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte! Neteskněte moc! Je to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo."
Potoček byl zavražděn sedm let po Hořákové a jeho slova tudíž byla už i odrazen empirie plné funkce komunistické moci v naši zemi, kterou doktorka Horáková jen předpokládala.
Proces s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými byl zejména jednou z komunistických pomst na slušných lidech; částečně i mstou za to, že první Masarykova republika se k nim, prakticky na rozdíl od všech okolních států, chovala benevolentně a naši komunisté potřebovali dokázat svým moskevským protektorům svou neochvějnou zocelenost. Potřebovali jim dokázat, že demokratické mravy, kterým se v předválečném Československu navzdory svému nepřátelství k republice těšili, je nepoznamenaly. Byli přece jen jednou z normálních parlamentních stran té doby.
Ten proces byl rovněž signifikantní svou mstou na všech, kdo se, tak jako Horáková dokázali postavit nacistické totalitě a obstát. Na rozdíl od komunistů před 22. červnem 1941. Dokazující, že mezi nacistickými a komunistickými nepřáteli lidské svobody a lidské morálky není rozdílu. Není náhodou, že mezi hyenami polutujícími nás život svými nenávistnými pajány proti obžalovaným, byli lidé jako Julius Dolanský, vlastním jménem Herdenreich, ověřený protektorátní kolaborant, případně osobni tajemník našeho největšího quislinga Emanuela Moravce, František Kubka. Pozadu nezůstalo ani "svědomí národa" jmény jako Marie Majerová, E.F. Burian. Václav Lacina a desítky dalších "inženýrů lidských duší"...
Milada Horáková, byla účastnicí protinacistického odboje, spoluautorkou programu "Za svobodu", koncepce obnovení československé státnosti, členkou Petičního výboru věrni zůstaneme. Členkou československé národně socialistické strany od roku 1929. Roku 1940 zatčena gestapem a odsouzena na 15 let, takže válku prožila jako nacistický vězeň. Této ženy se kolaborant Dolanský ve svém článku nenávistí rétoricky táže, zda si vůbec dokázala představit hitlerismus.
Co komunistům provedla, kromě toho, že to byla Milada Horáková? Z iniciativy tehdy dvaasedmdesátiletého Vojty Beneše, presidentova bratra, sešla se v září 1949 s přáteli z řad, komunisticky řečeno "bývalých lidí" na faře ve Vinoři. Pokud jde o ilegalitu, byl tam účastníkům přečten vzkaz uprchlého Huberta Ripky. Prognosa tehdy obecně sdílená, že historie se bude opakovat a k osvobození země dojde až díky válce svobodného světa s totalitou. Záhy, 27. září 1949 byla zatčena a schůzka pak byla presentována jako příprava k válce...Tak se v obžalobě ocitla "příprava k válce".
Ve dnech 31. května až 8. června 1950 se konal proces. Padly v něm čtyři rozsudky smrti. Kromě Milady Horákové, Jan Buchal, Oldřich Peci a Záviš Kalandra.
Čtyři vraždy, specifikujme. Soudu předsedal Dr. Karel Trudák, prokurátorem byl Urválek, žalobu vypracoval doktor Juraj Vieska.
Mezi rozsudkem a popravou proběhl sjezd Československého svazu mládeže, tak jako "dělníci mladoboleslavské automobilky, ženy z Třebechovic pod Orebem, horníci dolu Fierlinger a sta dalších" už nežádal pro obžalované hrdelní tresty, ale vyjádřil uspokojení nad jejich vynesením. Mládež pozdravil osobně Klement Gottwald a i ten ve svém projevu vyjádřil své uspokojení s rozsudkem. Milost navzdory protestům doslova z celého světa, náš "první dělnický president, jinak též syfilitik a alkoholik, Horákové neudělil. Praktická ukázka hesla: My život na zemi předěláme.
Je třeba mít paměť, je třeba se sejít se v den jako je dnes, nejen z úcty k zavražděné nevinné ženě, ale také proto, abychom si připomenuli, že vinu za tuto vraždu nelze relativizovat, že byla zavražděna vládou strany hlásící se k ideologii stejně vražedné jako ta nacistická, vládou zasvinivší naši zemi hůře než štěnice.
Je třeba si to opakovat, také proto, že i dnes máme komunistickou stranu, jako prostě jednu z parlamentních stran. Nic nepochopili, nic se nenaučili, ale mají snahu i drzost poučovat všechny ostatní o tom, co je demokracie. Mějme to na paměti. Demokracie je dobrá a vhodná pro demokraty, nikoli pro vyznavače jiných zásad. Nacismus i komunismus se provinili shodnými zločiny. Mezi nacistickými zločiny není žádný, kterého by se nedopustili rovněž komunisté. Budiž s nimi tudíž také nakládáno shodně. Pokud si tedy nepřejeme - až se nám podaří překonat zasvinění své země hůře než od štěnic - dát jim k tomu další příležitost.
To by měl být i závazek vyplývající z vraždy Milady Horákové.
Při vzpomínce na dr. Miladu Horákovou v České Lípě dne 27.6.2006, přednesl člen předsednictva KPV České republiky spisovatel Jan Beneš
Je zarážející, jak málo pozornosti vzbudila tragická smrt Jana Beneše, spisovatele, komunistického vězně, emigranta, dělníka, pedagoga, novináře...
Jan Beneš byl sice pro mnohé občas hádavým společníkem, ale rozhodně ne mužem, na kterého by se mělo zapomenout. Odešel totiž člověk, který dokázal bojovat nesmiřitelně s komunismem a svou (téměř soukromou) válku s ním vedl až do konce. Jeho životní příběh je svým způsobem pozoruhodný. Syn legionáře (otec před válkou pracoval na ředitelství opevňovacích prací, které stavělo bunkry proti Hitlerovi) skončil poprvé ve vězení už v padesátých letech. Když byl na svobodě, psal a publikoval. Podruhé ho zatkli čtrnáct dní po svatbě, na níž mu za svědka šel Václav Havel. A z vězení ho v roce 1968 propustili jako posledního z politických vězňů. Sotva se převlékl, byl pozván na Hrad. Takový už byl jeho život: jednou hodně dole a druhý den hodně nahoře.
Když Beneš s manželkou na poslední chvíli emigroval, musel nechat za ostnatým drátem děti. Je to ostudný příběh: komunisté mu slíbili jejich vydání, ale musí prý přijet rychle na ambasádu doWashingtonu. Nebyly letenky, tak jel přes celé Státy autem. Zbytečně. Tuto hru s ním hrály československé orgány deset let. Po sedmatřiceti žádostech dostal děti k sobě do USA.
Za tuto šikanu nebyl nikdy nikdo potrestán. Nedivme se proto jeho kritickému pohledu na současné poměry. Beneš, obdivovatel bratrů Mašínových, polistopadovému dění ve své vlasti možná úplně neporozuměl. Ale byla to jen jeho chyba?
Beneš někdy říkával, že svůj návrat do Česka asi uspěchal. Místo druhé cesty do exilu však nakonec dobrovolně zvolil emigraci na věčnost. Tento text jsem napsal proto, že by bylo až nesnesitelně snadné na tohoto lehce nepohodlného muže zapomenout. Budiž mu tedy země lehká a nezapomeňme.
Luděk Navara, MFdnes 15.6.2007
From : Paul Zverina
Sent : Tuesday, 19 June 2007 1:17:27 AM
To : [email protected], [email protected]
CC : [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected], [email protected]
KPV konecne zverejnila informaci o umrti Jana Benese. Nejedna se o jejich vlastni zpravu, ale o prebranou informaci "Prezident je hluboce zarmoucen..." a jeste je stranka upravena chybne (jedna radka z paty stranky je uprostred), text prebira original uvedeneho linku na kancelar prezidenta republiky a pak je cast textu zrejme prevzata (a lehce upravena) ze stranek kulturne-hospodarske revue Fragmenty, ale bez uvedeni tohoto zdroje. Datum zverejneni na strankach KPV je 18.6.2007, pro KPV stranku "pripravil Zd. Kovarik".
Byl jsem nedavno obvinen, ze se vyjadruji o krizi v KPV, ze bych o tom nemel mluvit verejne, nebot to pry snizuje uctu k politickym veznum, ze bych nemel nosit spinu na denni svetlo. Na prvnim vydani LP Karla Kryla "Bratricku zavirej vratka" je ve sleevenote od pana Cerneho uvedeno: "Z krasne lzi nam nova nadeje nevyroste". Cely zivot jsem se timto ridil a hodlam se ridit i nadale. Jenom pro poradek tedy opakuji, tak jako ve svem dopise KPV ze 13.5.2007 (na ktery jsem mimochodem dostal z KPV jedinou opoved, osobni, a to prave od Jana Benese, ze snad vim, kde ON stoji, coz jsem mu potvrdil), ze mi nikdy neslo o radove cleny, ale jen o soucasne vedeni KPV.
V cestine ani neni slovo, ktere by vyjadrilo hanebnost jejich jednani.
Pokud chcete, vyjadrete se k tomu primo na te strance.
Každému, koho to snad zajímá
Když popravovali 26. ledna 1957 Josefa Patočka (bylo mu pouhých 51 let), jeho poslední slova zněla, že ho nemrzí zemřít, neb komunisti zasvinili jeho zemi jako štěnice.
Toto zasvinění bohužel platí v plné míře i dodnes a nechovám naději, že by se to snad mohlo změnit v čase, který mi ještě vyměřen. Jsem jasné mysli i zcela ucházejícího zdraví a prostě jen nehodlám čekat až jedno i druhé v tom stavu nebude. Jakož i být svědkem a nedobrovolným účastníkem toho, jak se nadále propadáme do zasviněného uprdnuta.
Sluší se dodat:
Zasvinění zajisté obsáhlo i KPV, pod vedením jedné zlovolné krávy a jejího dvora. Causa Hučín, jakož i zneužití fondů, budiž měřítkem. To vše je jen stranou, na mé rozhodnutí to vliv nemělo, aniž je ovlivnilo zbabělé chování všech těch, kdo nehodlali sami udělat nic, ale přesvědčovali mne, že musím "to pull my neck" já. Dokázali jste organizaci přivést od možného potenciálu do stavu hnoje. Jest to Vaše, nikoli má hanba.
Jan Beneš v.r.
(a ručně dopsáno:)
Franto, postarej se Šárce o vdovský příplatek.
Honza
(Kopie je ZDE.)
H-21 Association of Political Refugees and Political Prisoners from the CSSR
H-21 was established on 21 August 1993 on the soil of the Communist concentration camp "Bytiz" in the Czech Rep.
Contact: V.Sroub,Black point, C-127, Powell River, B.C. V8A 4Z2 CANADA
Konfederace politických vězňů ČR, Škrétova 6, 120 00 PRAHA 2.
ATT : MUDr. Naděžda Kavalírová předsedkyně
a členové výboru KPV ČR
VĚC: Váš dopis ze dne 25.5.2007 č.j.136/07
Kanada, 19.června 2007
Paní předsedkyně KPV-ČR,
děkuji za Váš dopis. Na založení hnutí H-21 se podíleli např. František Zahrádka, právě zemřelý Jan Beneš, Ivanka Kohoutková, Jaroslav Anděl, Ivan Medek, Milan Hulík, Jan Zářický, Jan Sammer, Miloš Šuchma a další známé a zasloužilé osobnosti. Co se týká mne a mojí rodiny, otec mé ženy si musel nejdříve vykopat jámu a poté byl zastřelen. Jeho vrah pak kraloval v komunistickém vedení.
Mašinérie mstivé rudé mafie se neštítí pokračovat v načaté zločinnosti komunistického režimu a to za politováníhodné podpory vlády České Republiky, mocí svých vládních zmocněnců, zkorumpovaných soudců, státních zástupců a policie. Kromě známého případu pana Hučína je několik set veřejnosti neznámých lidských tragediích a jejich množství rok od roku vzrůstá, jak je všeobecně známo. Bohužel toto zlo se děje za tiché podpory a nečinnosti těch, jež mají morální a zákonem danou povinnost se nás zastat a neuvědomují si, že dnes se jedná o nás a zítra se může jednat o ně. Bohužel se to týká i KPV-ČR. Proto pokládám za svoji občanskou povinnost na toto nebezpečí upozornit "Zastavme pokračování zločinnosti komunistického režimu". To není jen moje či naše přání, ale to je Vám daná povinnost rehabilitačním zákonem Federálního shromáždění České a Slovenské republiky, ve kterém stojí "...potvrdilo svoji vůli, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo, usneslo se na tomto zákoně..." Tento zákon je kořen vzniku KPV, která tím převzala úlohu nejvyššího strážce tohoto odkazu v případě, když selžou ostatní zákonné prostředky ve státě, pak KPV ČR musí použít veškeré dostupné a možné prostředky k obraně, demokracie a práva!!
Mašínů a Hučínů není bohužel dostatek! Vy doma i my v zahraničí, jsme byli odsouzeni podle stejných teroristických zákonů zločinného komunistického režimu, ke ztrátě svobody a zabrání majetku, všichni doma i my v zahraničí jsme byli rehabilitovaní stejným zákonem. Proč tedy stanovy KPV vkládají mezi nás klín?! ČSSR byla jeden velký pracovní tábor. Uniknout z něho bylo nebezpečnější a riskantnější než si odsedět pár let v extra cele, kouřit "ameriky" a psát eseje jako Václav Havel. Začátky na Západě nebyly snadné, tragické osudy některých rodin zůstanou navždy na kontě zločinů komunistického režimu. Dodnes někteří z nás žijících, žijí v hrůzných podmínkách, doma či někde ve světě a potřebují pomoc.
Píšete ve Vašem dopise, že "Výsledky naší činnosti nejsou dosud plně uspokojivé s ohledem na finanční možnosti našeho státu..." Poněkud pohodlné tvrzení a KPV naprosto nedůstojné! Nepoužívejte tato zaříkadla vyrobená komunisty na zastrašení národa. Pomáháte jim tak v jejich nečisté kampani proti nám! Sledují jen svoji beztrestnost a udržení si nakradených majetků. Kde jsou morální a etické zásady národního smíření, vítěze a poraženého za 17 let?!
Nejedná se o finanční možnosti našeho státu! Jde o navrácení uloupeného majetku původním majitelům! Co bylo ukradeno – musí být vráceno či adekvátně nahrazeno! Budete snad obhajovat zloděje, který Vám ukradl Vaše auto a nemůže Vám je vrátit jen proto, že ho potřebuje a na nové nemá ?! Píšete, že "...podařilo se postupně dosáhnout spíše symbolického zadostiučinění pro nejzávažnější případy, vždy velmi úzce vymezené právními předpisy."
Máte na mysli asi úzce vymezené Benešovy dekrety a restituce Barrandova, Lucerny a dalšího majetku pro pana Vaclava Havla. Jsme pro spravedlivé restituce všem a všeho, ale nemůžeme akceptovat zločinné spolčení státních orgánů v restitučních procesech a bezmocnost se domoci práva a potrestání uzurpátorů, zejména, jestliže to žádá "zrádný emigrant".
Podle Ženevské Konvence z 28. června 1951, kterou Česká republika podepsala v roce 1994, se zavazuje umožnit uprchlíkům návrat do svých domovů. Současně se podle této Konvence navrací houfně jen uprchlíci z Východu. Uprchli jsme snad na špatnou stranu, tak jako letci jež bojovali na Západní frontě ve II. světové válce?? Přístup parlamentu a vlády České republiky je stejný, jako tenkrát!! Zejména k těm, jež museli oželet občanství k rodné vlasti v područí SSSR. Rezoluce Valného shromáždění OSN, č. 60/147 z 21. března 2006, vyzvala všechny členské vlády a jejich orgány, aby se otázkou uprchlíků vážně a důsledně zabývaly !!
Proto navrhuji změnu stanov KPV-ČR tak, aby se mohl stát členem KPV každý, kdo byl nespravedlivě odsouzen a rehabilitován, ať žije kdekoliv. Jestliže zemřel, nebo zemřela tato osoba, přebírá právo na členství v KPV-ČR přímý potomek.
Smrt spisovatele Jana Beneše, budiž rovněž důkazem, že je potřeba nutných změn v KPV. A to k ochraně práva a demokracie z obavy zániku tohoto etického a morálního strážce zmíněného odkazu rehabilitačního zákona a mezinárodních dohod o lidských právech !!
Pravdivá kritika Vaší osoby a vedení Janem Benešem je o to otřesnější, že jste i přes zveřejnění jeho kritického textu vůči Vám a vedení KPV-ČR, žádným způsobem nereagovala?! Pouze mlčíte. Svým mlčením jen potvrzujete Vaši vinu a pravdivost sdělení jednoho z mála skutečných politických vězňů ve vedení KPV-ČR. To, že se na webových stránkách KPV objevila zmínka o smrti člena vedení KPV-ČR Čechoameričana Jana Beneše až 18 dní po jeho smrti, a navíc ještě z pera prezidenta, je Vaší osobní, neodpustitelnou hanbou a ostudou. Měla byste proto zvážit Vaši okamžitou rezignaci, vyzvat k ní i celé vedení KPV-ČR, vyhlásit nové volby – a dobrovolně odevzdat státní vyznamenání, které jste loni ke 28. říjnu naprosto nezaslouženě obdržela. Dalším Vaším setrváváním ve funkci jen prohlubujete Vaší ostudu a urážíte památku všech skutečných politických vězňů a obětí komunismu. Dnešní stav KPV-ČR je důsledek Vaší neschopnosti a neschopnosti Vašeho předchůdce JUDr. Stanislava Drobného. Odmítám připustit myšlenku, že se jednalo o předem dohodnutý účelový "obchod", nicméně ho vzhledem ke dnešní situaci, bohužel, vyloučit nemohu.
Václav Šroub v.r., zakladatel H-21 a člen KPV pobočka Příbram.
Kopie: Masmedia v ČR a v zahraničí, státní orgány, instituce zabývajícími se lidskými právy v ČR a v zahraničí, EU, veřejnost.
Z informaci na webstrance KPV cituji: "Politickym veznem je obcan, ktery byl v obdobi od 25.unora 1948 do konce roku 1989 odsouzen ceskoslovenskymi soudy pro politicky odboj nebo politicky odpor proti komunistickemu rezimu za ciny a jednani, ktere lze podle zakona cislo 119/1990 Sb. a zakona cislo 198/1993 Sb., kvalifikovat jako politicky motivovane. Je tvorena ze zijicich obcanu Ceske republiky, kteri byli komunistickym rezimem po r. 1948 vystaveni nebyvalemu teroru jako byly popravy, muceni, dlouholety zalar, konfiskace majetku, ale i spolecenska a socialni diskriminace. Z puvodnich cca. 450 000 postizenych dnes zije necelych 8000." Uz jich neni moc. Zaslouzi respekt a peci, i kdyz zrovna toho se v Cesku a od vedeni jejich vlastni organizace asi nedockaji.
A ted jsem dostal email Jana Sinagla a tam se pise naledujici:
To, ze Konfederace polepsenych veznu se od sametoveho podfuku zabyvala prednostne lezenim do zadku Vaclavu Havlovi je dnes uz historickym faktem. To, ze braneni zajmu byvalych politickych veznu vedeni KPV nelezelo ani v pate je take smutnym faktem. To, ze predsedkyne KPV Nadezda Kavalirova trpi jakymsi odporem vuci Vladimiru Hucinovi a dokonce mu pozastavila clenstvi v KPV je taky znamo.
Ale TUNELOVANI Konfederace polepsenych veznu? Co se to tam deje?
Ross Hedvicek, 19.6. 2007
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2007