Příčiny a důsledky naší společenské krize

Čestmír Hofhanzl, bývalý poslanec PS PČR a člen Smírčího soudu Konzervativní strany

I.

Motto: "Jeden myslel a vymyslel latrínu, druzí nemysleli a spadli do ní".
(Parafráze lidového rčení na slova politika Václava Havla, vyslovená dne 1.10.2006. "Mysleli jsme, že se reformují a oni to neudělali").

Dotkne-li se někoho použité motto, je to jeho chyba. Pro to, co se v "sametové epoše" v naší zemi odehrálo a se společností stalo, jaké důsledky podobné "myšlení" mělo, jsem nenašel jemnější přirovnání.

Byl jsem vychován k odpovědnosti, k tomu, že určité věci člověk nesmí v žádném případě udělat. Naše drobná, udřená maminka nám dětem opakovala: "Přeskoč, přelez, nepodlez". Události a chování lidí komentovala slovy "to se nedělá, nedovedeš se živit rukama". Když v šedesátých letech již nestačili a s tátou museli vstoupit do družstva, řekla mi jednou: "To není život, nemá to žádnou poezii". Nikdy nepřijala jejich hodnoty a způsob života. Jen za nás děti chodila prosit, aby nás pustili do školy.

I za komunistů se dalo žít podle zásad, které nám máma vštípila, byl-li člověk sám v sobě schopen rozlišit, co má hodnotu a co je cennější. S oklikami a zpožděním let se dalo i vystudovat. Člověk si nemusel s nemravným režimem i okolním prostředím zadat. Vždy jsem věděl, že komunismus musí jednou skončit právě proto, že je to nemravný systém a způsob života. Komunizace Československa po "únorovém vítězství pracujícího lidu" proběhla asi nejhladčeji ve východoevropských satelitech sovětské říše. V žádné jiné zemi patřící do sovětského "tábora míru a socialismu" nedošlo k tak totálnímu zestátnění jako v Čechách. Prakticky všichni jsme se stali zaměstnanci a otroky jejich státu. Stejně tak měla naše země primát v počtu členů komunistické strany (per capita).

Příčinou tak lehkého přechodu ke komunismu a přizpůsobení se způsobům a pravidlům nemravného systému byla již tehdy mravní mělkost, nedostatek hrdosti a ztráta sebeúcty v naší české populaci. Zažil jsem ten čas v nejcitlivějším období svého života, v dětství, tak abych to nikdy nezapomněl.

Sedláci v našem jihočeském městečku se bránili vstupu do JZD slovy "půjdu až půjde Hofhanzl". Táta byl místní hospodský, řezník a sedlák. Pro výstrahu zavřeli tátu do pracovního tábora. Nikdo se ho nezastal. Sedláci vstoupili do družstva a nám se všichni vyhýbali. Máma do družstva nešla. Se čtyřmi dětmi dva roky dřela na hospodářství a ještě jsme o žních jezdili na kole do vedlejší vsi pomáhat její sestře vdově, které vzali na vojnu dva syny. Táta, když se vrátil, do hospody, kterou mu vzali, již nikdy nevešel.

Později, když jsem začal brát rozum a chápat svět kolem sebe, porozuměl jsem, proč moji rodiče, obyčejní venkovští lidé, jednali tak jak jednali. Díky jejich příkladu jsem poznal, co je mravnost, hrdost a sebeúcta.

V šedesátých letech, když již nebylo Stalina a jeho periodických krvavých čistek, které držely ten zločinný systém intaktní, začala se obludná mocenská stavba vnitřně rozkládat. Československý "obrodný proces" jara 1968 byl především problémem a konfliktem uvnitř vládnoucí komunistické hierarchie. Nekomunistická veřejnost si ve své většině ani nestačila uvědomit, co se děje, natož aby byla schopna se postavit na vlastní nohy. Ruský vojenský zásah a "pacifikace" vnitřních rebelů byla sice logická, ale opožděná. Likvidovala již ložisko vnitřní hereze. Stalin svými krvavými čistkami likvidoval preventivně již jen pomyšlení "chtít myslet jinak".

Výběr Gustáva Husáka do čela pacifikační "normalizační" hierarchie byl též logický. Technologický stroj a samospád jeho fungování si našel a vybral odpovídající řídící součástku. Systém a jeho spolujezdci se nechtěli měnit, chtěli pokračovat.

Již nešlo bezohlednými krvavými čistkami přebudovat celý řídící aparát, dát příležitost kariéry a postavení novým poslušným ctižádostivcům. Husák byl starokomunista bez iluzí, znalý mechanismů fungování mocenského soukolí.

Kdo byl ochoten popřít sám sebe, ponížit se, podle potřeby spáchat padoušství, dostal šanci přežít v postavení a funkci. Husákova éra udělala ze zločinů a zločinců krytých a chráněných ideovými důvody zločiny individuální.

Důsledkem dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let byla hluboká vnitřní demoralizace nejen "součástek" komunistického aparátu, ale celé společnosti. Po sedmdesátém roce se již nikdo nemohl odvolávat na systém a ideologii. Lidské selhání, špatné chování a zločinné jednání bylo osobní věcí každého. Každý měl za takové jednání nést osobní odpovědnost.

Z toho, co jsem v tom dvacetiletí viděl a zažil, jsem postupně pochopil, že změnu, kterou navodila okupace s následnou husákovskou demoralizací, si málokdo uvědomil. Dvacetiletí mezi léty 1969 až 1989 bylo dobou hlubokého mravního rozkladu.

Na celostátní odborné scéně jsem ve svém oboru viděl, jak se šéfy pracovišť stali lidé, kteří nikdy nepracovali. Ti ve svém okolí nesnesli člověka se samostatným myšlením. Odborné semináře se staly čtením rešerší z literatury, které si mezi sebou rozdělovali stejní lidé. Nebyly původní práce, společnost vnitřně zamrzla a zkameněla.

Čtyřikrát jsme se v těch letech s rodinou stěhovali, protože jsem se odmítl přizpůsobit. V tom čase jsem položil základy svému všeobecnému vzdělání. Prohledával jsem antikvariáty, a ve filosofii a historii jsem hledal odpověď na to, co jsem kolem sebe viděl se odehrávat.

Odrazem podivné schizofrenie, kterou procházela "normalizující se", to je pustnoucí a rozkládající se společnost, bylo společenství vytvářejícího se "disentu". Jeho většinový základ tvořili lidé, kteří vyšli z lůna rodné strany a jejího předvoje pracující třídy. Lidé, kteří si s nemravným systémem a ideologií zadali. Prohráli v mocenské rvačce a vypadli z kasty vyvolených. V předlistopadovém disentu bylo velmi málo osobností, které se komunistickému systému a jeho způsobu vládnutí i hodnot postavili proto, že to byl systém ze samé své podstaty nemravný.

Vycházíme-li z kulturního základu lidského vědomí, bylo složení a orientace lidí, kteří tvořili disent, přirozené. Generace, které ještě měly ve svém vědomí a zvycích chápání pojmů mravnosti z předkomunistické doby, byly již mrtvé nebo na konci běhu svého života, již neměly vliv. Z většiny lidských jedinců, kteří tvořili komunistickou společnost, udělal obludný komunistický mlýn masu plebsu, kterou tak jasnozřivě předpověděl ve svých knihách Orwell.

Nosnou ideou disentu se stala "osvícenská idea" lidských práv. Idea, která fungovala a byla zneužita již těmi, kteří ji ve Francouzské revoluci vyhlásili. Oficiální odpůrci režimu neprotestovali a nebouřili se proti vládnoucí komunistické moci proto, že se chová nemravně, jako by ani nebyli lidské bytosti.

Vnitřně, citově jsem nebyl schopen ztotožnit se s pojmem a ideou "lidského práva". Nikdo mi přece nemohl vzít to, že jsem člověk. Mohl mne nutit a snižovat na úroveň zvířete, záleželo ale na mně samém, zda se nebudu bránit a ponížím se. Od chlapeckého věku jsem věděl, že bych zabil toho, kdo by tu hranici překročil.

Zažil jsem to a vím o čem píši. V roce 1971 jsem byl žalován za napadení veřejného činitele. Lékař, předseda ROH, který toužil být ředitelem, chodil po fízlech, že jsem protistátní živel. Nebyl jsem členem odborů, nikdy jsem nešel volit a mimo své odborné práce jsem odmítal se čehokoli účastnit. Zbil jsem ho beze svědků a za hodinu mě přišla sebrat policie. Odmítl jsem jejich zápis s tím, že nevím o čem mluví. Vyšetřovateli, který mi při zahájení vyšetřování řekl, že taxa je pět let, jsem odpověděl: "Pane kapitáne, nemám o čem bych vypovídal. Co jsem řekl poprvé, na tom trvám. Vím ale, že když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu. Nedělám si iluze o našem soudnictví, odsedím si to a nikdy to nezapomenu". Přes okresní a krajský soud jsem se dostal až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Tam jsem ctihodnému soudci řekl: "Nevím, proč jsem tady, svůj život jsem žil jako poctivý muž. Myslím, že by zde měl sedět někdo jiný". Trvalo to pět let, ale nakonec mé stíhání zrušili. Myslím, že vyšetřovateli i soudcům bylo zřejmé, že proti nim stojí přesvědčený a nebojácný člověk. Zbytečně si nechtěli komplikovat život.

V těch letech jsem viděl stejné, co jsem mohl pozorovat v dětství. Lidé se mi vyhýbali, mnozí by mě byli rádi shodili a přisadili si. Věděli ale, že pracovně a v osobním životě na mě nelze nic vytahovat a že jsem důsledný. Nechránila mě sympatie nebo mravnost okolního prostředí. Nikdo mě neshodil, protože v tom bylo riziko. Už nebyla padesátá léta a nešlo mne na dlouhá léta zavřít, zlomit nebo zabít.

Mám zkušenost, že z mých přátel a známých pronásledovali nebo zavřeli toho, kdo s nimi diskutoval, projevil, že má strach, nebo na něj šlo něco vytáhnout. Když zjistili, že se člověk nebojí, nelze jej vydírat, nespolupracuje s nimi v jejich hře a že je "okecá", dali pokoj. Všechny, kteří s nimi jejich hru začali hrát, nakonec dostali. Měli čas, mnoho možností a ve svinstvu byli profíci. Z bojovníků za lidská práva dostali, koho si zamanuli dostat. Touha po lidském právu není silné přesvědčení, na kterém by se dala stavět stavba proti zlu a totalitnímu systému.

Při mém způsobu života se mi dostalo příležitosti poznat a pochopit, jak a na jakých principech ten nemravný systém pracuje a funguje. Deset let mezi léty 1974 až 1983 jsem žil a pracoval v "Baťovském Gottwaldově". Zblízka i na vlastní kůži jsem viděl a vychutnal, jak se po roce 1970 modernizovala technologie práce s kádry a masami.

V Gottwaldově "normalizace" znamenala modernizaci dosavadní mocenské struktury. Řediteli místních podniků a pracovišť se stali kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti nebo registrovaní a prověření agenti. Slušovický velkokolchoz byl inovační technologickou dílnou, ve které se prakticky ověřovaly metody výcviku budoucího předvoje komunistických podnikatelů. Každý, kdo se chtěl stát perspektivním kádrem, musel být v něčem namočen, spáchat stíhatelnou hajzlovinu, být použitelný k čemukoli. Za to mohl dostat pamlsek – povýšení nebo více peněz. Tato technologie platila i na mém pracovišti v nemocnici. V předstihu deseti – patnácti let jsem tam viděl to, co jsem později jako poslanec parlamentu v devadesátých letech viděl odehrávat se na úrovni celého státu, i jako velkolepý privatizační podvod.

V osmdesátých letech soudnému člověku, byl-li schopen vidět o kousek dál, bylo zřejmé, že komunistický systém zachází na úbytě a brzo nebude schopen ani svou mocenskou sféru vlivu zvládnout. Dávno totéž a podrobněji věděla vnitřní mocenská vrstva režimu, která vládla tajné bezpečnosti. Měli privilegium informací, nemuseli se podrobovat a dodržovat ideologická schémata. Za léta, kdy nebyly jejich špičky preventivně periodicky likvidovány a vyvražďovány, se oni stali skutečnými držiteli moci.

Hlavní práci v přípravě kapitalistické perestrojky vykonala sama příroda. Rigidní totalitní systém, který neměl propracovaný, zvykově stabilní systém nástupnictví, fakticky vymřel. Tři po sobě jdoucí starci Brežněv, Andropov a Černěnko na nejvyšším mocenském postu "předvoje pracujících" nebyli schopni a neměli čas reagovat na problémy měnícího se světa a na změnu mocenské rovnováhy. Došlo k destabilizaci fungování paranoidního mocenského stroje sestrojeného Leninem a Stalinem. "Šém" proletářské ideologie a státu odůvodňující zločinný experiment byl vyčpělý a mrtvý.

Jedinou společenskou vrstvou ochotnou převzít moc a přizpůsobit mocenskou ideologii i vnější ideologickou rétoriku měnícímu se světu bylo technologické centrum, které se přirozeně utvořilo uvnitř komunistického systému. Bylo to společenství hospodářských a aparátnických technokratů integrované se špičkami tajných služeb. Tito lidé komunistické státy i samotné Rusko již nejméně dvě desetiletí ve skutečnosti řídili a spravovali. Tato společenská vrstva byla celou svou existencí vychovaná nemít žádné skutečné ideje a zásady, a byla si dobře vědoma výhod svého postavení. Vesměs lidé bez mravních zábran, dobře si vědomí, že cesta ke všem výhodám vede přes ovládání politiky.

V principu a jednoduchosti je možno shrnout: Zločinný systém, který společnost vnitřně hodnotově a morálně rozložil, byl připraven ke změně. Měl ho nahradit již "pluralitní" systém vlády gangů a mafií, které stvořil. Lidé s hodnotami a morálkou členů takových tlup se měli stát příští "elitou" postkomunistické společnosti.

V Třeštici 28.1.2007


II.
demokratická perestrojka totalitního komunismu

Motto: "Absurdní drama sametové revoluce muselo skončit jako tragická fraška".

V konci osmdesátých let bylo v zemích sovětského bloku zřejmé, že nemají-li nastat velké hospodářské a společenské problémy, musí dojít k systémové změně vládnutí. Jisté bylo též i to, že se musí změnit i mocenská stavba zastřešující ideologicko – "náboženský" kánon. Život už šel samospádem jinou cestou. Mocenská struktura byla zakonzervovaná ve svých schématech, nebyla schopná reagovat na měnící se svět.

Neudržitelnost stavu a nutnost změny si mnozí hospodářští technokraté i špičky bezpečnostních služeb uvědomovaly. V Československu tito lidé celou svou existencí a vnitřní morálkou nebyli navyklí riskovat vlastní kůži. Vždy jednali jinýma rukama, nenašli odvahu vstoupit do otevřeného vnitřního konfliktu s formálně vládnoucími ideology, aby v zájmu sebezáchovy prosadili určitou formu systému.

Začátek československé "perestrojky" měl proto rysy spontánního pohybu. Roznětkou se stala zrežírovaná demonstrace konaná u příležitosti studentského svátku 17. listopadu 1989. Dnes je již dobře známa účast Státní bezpečnosti na usměrnění i využití této demonstrace.

Na obou místech, kde jsem se polistopadového dění zúčastnil, byli u počátků Občanského fóra agenti Státní bezpečnosti. Bylo to v Telči u jeho zakládání a bylo to i v Jihlavě, kde jsme Občanské fórum zakládali v bytě agenta. Při této příležitosti jich bylo několik. Až postupem času jsme tuto skutečnost zjišťovali a některých se zbavili.

Občané v prvých měsících byli ochotni si přijít zakřičet na náměstí. Něco dělat však nebyl ochoten téměř nikdo. Úroveň lidí, kteří se angažovali v Občanském fóru, byla ubohá. Až na vzácné výjimky nebyli "revolucionáři" schopni systematicky pracovat. Zdálo se, že moc leží na ulici a nebylo nikoho, kdo by se sehnul a ze země ji zdvihl.

Udělali z nás plebs, který ztratil vědomí odpovědnosti za to, v čem žijeme, co, jak a proč se děje. Lidé ztratili vědomí návaznosti na minulost, přítomnost přežívali a budoucnost, která je čekala, nemohla být opět ničím jiným, než zase jen přežíváním.

V listopadových dnech, když jsem na telčském náměstí vylezl na kašnu a první co jsem řekl bylo: "Telčáci, málokterá generace má to štěstí, že dostane příležitost postavit se na vlastní nohy a může zásadně ovlivnit svou budoucnost. Prosím vás, kdo je zde slušný člověk, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to, až přejdou city, znovu vylezou hajzlové, kteří vás dosud ovládali, a vrátí se. Vy pak budete zase jen nadávat doma v kuchyni a v hospodě". Efekt byl ten, že po pár týdnech se mě místní revolucionáři vedeni evangelickou farářkou, registrovanou agentkou Státní bezpečnosti, pokoušeli vyloučit z OF. Důvod byl, že jsem otevřeně a jasně říkal, co se odehrává a o co jde především.

Na jaře 1990 jsem se na kandidátce OF dostal do České národní rady. Jen v krátké době, jednoho-dvou roků nefungovala česká společnost "standardně". V tomto krátkém období se mohl prosadit jedinec, který ctil základní hodnoty, trval na svém přesvědčení a odmítl lhát.

Z prvé schůze České národní rady zůstal v mé paměti pocit bláznivého karnevalu. Připadalo mi, že se svět zbláznil, všichni se milují a bude to tak věčně. Disidenti a ochránci lidských práv byli největšími kámoši komunistů. Měl jsem osobní pocit štěstí, že jsem se dožil změny a jsem u toho. Zároveň jsem věděl, že svět tak nefunguje a nemůže to být pravda.

Padesát let v našem prostoru neexistovala politika, chápeme-li politikou civilizovanou výměnu názorů a většinově odpovědné řešení společenských a hospodářských problémů. Politikou není, když jedna tlupa zločinců nebo hlupáků vnutí všem svoje způsoby a nesouhlasící nebo potenciálně nebezpečné zabije nebo zavře.

V konci osmdesátých let neexistovala v československé komunizované společnosti svéprávná společenská vrstva schopná předložit a na veřejné scéně obhájit politický program obnovy kulturních, demokratických i hospodářských poměrů. Ve všech sférách veřejného života, hospodářství, státní správy, soudnictví, policie i kultury dominovali lidé, kteří své kariéry vybudovali na přijetí a podrobení se komunistickým "hodnotám". Sametový způsob revoluce znamenal jediné: "Nechceme žádnou skutečnou změnu, přelakujeme fasádu a pokračujeme".

Směřování politického vývoje bylo rozhodnuto v samém počátku. Rozhodly o tom "dohody", které Václav Havel se svými tehdejšími druhy uzavřel s vedením komunistů při "formálním" předávání moci. Kontinuita komunistické strany znamenala zachování organizačního aparátu, který přes své lidi ve státních orgánech stát a úřady nepřímo ovládal. Znamenalo to též, že jedině tato mocenská skupina má ekonomické zdroje, které bude moci investovat do ovládnutí politiky a nasměrování privatizace. "Kontinuita" právního systému ve své nejhlubší podstatě byla znamením pro všechny uživatele a vykladače práva: "Právo bude platit a bude užíváno tak, jak tomu bylo v čase kodifikace", tzn. stejně jako v komunistickém státě v zájmu silnějšího.

S odstupem času a po tom, co jsem v těch letech mohl vidět, tvrdím, že u založení, směrování politiky a případné likvidace parlamentních politických stran a subjektů byli lidé zaúkolovaní zmíněnou mocenskou skupinou.

Na postkomunistickou politickou scénu se dostala pouze ta strana, která dostala peníze na propagaci a fungování. Měli je jenom oni. Vedení stran se nevybíralo prosazením se v členské základně. Předsedou se stal ten, kdo dostal prostředky na propagaci, koupení hlasů i na mediální kampaně. V opačném případě stejným způsobem byla sponzorována veřejná diskreditace.

Všechny aféry kolem financování politických stran byly připravené a účelově sehrané. Sloužily k umravnění či cílené likvidaci příslušného subjektu. "Svobodní" novináři plnili zakázky a nikdy se veřejně nezmínili, že je jim něco podivné. Nebylo ani veřejnosti divné, že žádné aféry s financováním nebyly kolem komunistů, moravistické strany, Trnkových zemědělců a Sládkových republikánů. U posledně jmenovaných až na závěrečné dějství, kdy byla "cenzorova" strana stahována z oběhu.

Byl jsem členem Občanské demokratické aliance. I nás založili. Stačí se podívat na spektrum "otců zakladatelů", co dělali a co dělají dnes. Měli jsme být stranou na vykonání počáteční špinavé práce a privatizací. Někteří nezasvěcení jsme se vymkli.

Dlouho jsem nechápal vyhlašovanou ideu otců zakladatelů, že "co není zakázáno, je dovoleno". Dnes jsem pochopil dokonale. Nikdo mě nepřesvědčí, že ti, kteří ji hlásali, tak činili z blbosti. Na to byli příliš vzdělaní a někteří, řekl bych, i moudří. Rozklad těchto několika osobností v druhé polovině devadesátých let byl pro mě traumatem. Na podzim 1996, když ODA na celostátní konferenci v Mostě umírala, potloukal se Ivan Mašek dva dny ožralý po místních hospodách, aby nebyl přítomen a nemohl ohrozit dopředu připravenou a zrežírovanou hru. Opil se, aby nepřekážel.

I "slavná" kauza doktorátu spanilého "JUDr." Kalvody byla roky předem připravená a odpálená v nejvhodnější okamžik. Smutné, a o to víc odporné je, že oba jmenovaní, ať již z jakéhokoli důvodu, spoluhráli.

Kdokoli mě může napadat a plivat. Kdybych neviděl, nevěděl a celé roky neměl příležitost sledovat a pochopit souvislosti, nedělal bych vám tu radost.

Zakladatelé a "tvůrci" svobodného parlamentu, spolu s ochránci "všech" lidských práv, od samého počátku činili co bylo v jejich silách, aby z politického zastupitelského sboru a orgánu, v němž se mají obrážet názory, zájmy a cíle celého společenství, vytvořili prázdnou lidskou žumpu.

Sám způsob vytvoření "pluralitní, demokratické" politické scény k tomu položil základy. Zločinecká organizace, která nikdy neznala nic jiného než svůj mocenský zájem a "právo", zůstala na scéně. Její mutanti i přímí genetičtí dědici měli v ruce všechny mocenské páky a možnosti.

"Demokratický" parlament se v době, kdy měl projednávat a kodifikovat základní normy zajišťující demokratický vývoj a odloučení se od totalitní minulosti, zabýval malichernostmi a hovadinami. A to od rána do hluboké noci. Dva měsíce jsme na podzim 1990 ve výborech projednávali "Listinu práv a svobod". Ne proto, aby do budoucna byla tato práva zajištěna, ale proto, aby byla odvedena pozornost od zásadních věcí a kroků, které měl v ten čas zákonodárný orgán dělat. Největší tvůrci a obhájci této listiny byli komunisté, současní i ti dřívější.

Řekl jsem to ve sněmovně a byl jsem napaden komunistou Václavem Řezáčem, že jsem proti svobodě a lidským právům. Na to jsem mu odpověděl: "Celý svůj život jsem žil jako bezprávný, vím o čem mluvím. Jsem proti tomu, abychom si do základního zákona psali lež, prázdná slova, která nelze vymáhat a jejichž nedodržování nelze sankcionovat. Bude to zneužito.".

Zajímavé je, že o dva-tři roky později mě stejný Václav Řezáč oslovil na chodbě sněmovny a řekl mi: "Pane doktore chci se vám omluvit. Vše, co jste na počátku ve sněmovně říkal a před čím jste varoval, se stalo. Nevěřil jsem vám a posmíval se. Bohužel jste měl pravdu, odpusťte mi.". Nedlouho potom našli Václava Řezáče zastřeleného. Nevěřím, že to byla sebevražda.

V Třeštici 8. února 2007


III.
demokratická perestrojka totalitního komunismu

Motto: "Absurdní drama sametové revoluce muselo skončit jako tragická fraška".

Rozdělení sněmovny na tábor vládních poslanců a opozici bylo od počátku formální. Schéma platilo jen tehdy, když o nic nešlo. Jednalo-li se o klíčové kroky směrování "perestrojky", rozhodovalo se jinde. Politické spektrum, tak jak bylo založeno, kdo rozhodoval o existenci politických subjektů a jejich politice, zajišťovalo kontinuitu "sametového" procesu.

Noví lidé v politice, kteří chtěli skutečnou změnu, měli významnější vliv jen asi jeden rok. Bylo to od aféry a politické krize s odměnami předsednictva České národní rady v prosinci 1990. Důsledkem krize s odměnami předsednictvu bylo v lednu 1991 převolení vedení České národní rady. V následujícím čase, do počátku roku 1992, byla napsána nová česká Ústava s klíčovými pravomocemi druhé parlamentní komory – Senátu a Ústavního soudu. V Ústavě kodifikované pravomoci těchto institucí garantovaly stabilitu ústavního pořádku – bránily náhlé změně mocenských poměrů.

Po volbách 1992 měli již Václav Klaus s kominternistou Josefem Zieliencem pevně v rukách Občanskou demokratickou stranu. Ústava na konci roku 1992 byla schválena díky tomu, že 1. ledna 1993 se dělilo Československo. Poslanci zasedající v České národní radě hlasem pro Ústavu hlasovali o tom, že oni se stanou první garniturou svých stran.

Další politický vývoj i směrování privatizace byly pak již procesem obnovy a upevňování moci přetransformovaného "předvoje pracující třídy".

Roky 1993 až 1996 byly obdobím restaurace moci na bázi majetkového vlastnictví. Přesněji řečeno, ovládnutí jeho strategicky významné části. Zárukou, že takový majetek půjde do rukou bývalé mocenské nomenklatury a lidí, kteří přijaly její způsoby, byla "pravicová" vláda Václava Klause. Slogany Klausových "komsomolců", že "vše musí být privatizováno, nejlepší vlastník je soukromý vlastník", byly ve skutečnosti mlžnou clonou.

Největší objem majetku byl privatizován kupónovou privatizací přes fondy propojené s bankami. Nejrozšířenější formou vlastnictví se staly akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným. Právní rámec byl minimální, vymahatelnost zákona nulová. Většina majetku zmizela v různě pojmenovaných společnostech, jejichž skutečný vlastník není dodnes znám. Vlastníků ručících svým majetkem a existencí byla menšina, dnes jsou biti za všech stran.

Na venkovské scéně, v zemědělství a lesnictví, při privatizaci zpracovatelského průmyslu stejnou roli sehrál Josef Lux. Lux udělal vše pro to, aby většinovým způsobem hospodaření – "podnikání" v zemědělství zůstala jinak pojmenovaná, ale stejně neodpovědná družstva a právnické osoby. Zpracovatelské podniky byly privatizovány odděleně, bez návaznosti na prvovýrobu proto, aby si je mohli přihrát stejní lidé, kteří je spravovali rodné straně. Důvodem byla i příležitost od počátku vytvořit monopol výkupců a zpracovatelů nad prvovýrobou. Byl jsem členem zemědělského výboru sněmovny, pokoušeli jsme se o změnu, při politické sestavě sněmovny jsme však neměli šanci.

Luxův slogan "co bylo ukradeno musí být navráceno" byl účelový podvod, nikdy nebyl myšlen vážně. Při restituci církevního majetku nikdy nebylo úmyslu dát církvi majetek, který by nesl zisk – půdu a lesy. Církvi byl vydán majetek, o který je třeba pečovat a který bude nadále činit církev závislou na státu. V lesnictví pomohl Josef Lux zakonzervovat podvodný způsob vykrádání státního lesa.

Zblízka jsem viděl privatizační úsilí "prognostiků" Tomáše Ježka i Vladimíra Dlouhého. O zaúkolování privatizátorů Jiřího Skalického a Romana Češky nemám nejmenších pochyb. Když jsem se jejich způsobům privatizace vzpíral a bouřil, měl jsem možnost poznat a pochopit, o co ve skutečnosti jde.

Aktivity "opoziční" levice, její protesty proti privatizaci, byly formální a často dohodnuté. Levice fungovala obdobně jako tomu bylo za cara, kdy car ovládal svého ministerského předsedu tím, že si na jeho místo držel stínového "zlého" náhradníka. Platí to pro velkoústého Miloše. Byla to hra, ve které vždycky šlo jen o to, která patra se dostane k lizu.

S odstupem času dnes mohu říct, že v polovině devadesátých let bylo základní zadání "perestrojky" splněno. Rozhodující objem majetku byl přesunut do "správných rukou". Stejné platí i pro ovládání medií. Soudnictví, policii a státní správu měli v rukou bez přerušení. Závěrečným úkolem "perestrojky" byly úklidové práce a zjednodušení fungování "pluralitní" politické scény.

Aféra s dluhem ODA byla dělostřeleckou mediální přípravou na definitivní likvidaci politického subjektu, který splnil zadání a jehož někteří členové se vymkli řízení. Kauza byla mediálně odpálena v okamžiku, kdy ODA měla voličské preference kolem 16%. Nejrozkošnější na té politicko-strategické hře bylo, že v čele bojovníků za očistu vedení ODA byl nejpopulárnější Vladimír. Vladimír Dlouhý totiž tu půjčku na podzim 1991 pro ODA zorganizoval. Každý z angažovaných Voloďových poctivců – "pragmatiků", jak je media nazývala, byl v něčem namočen. Skutečná podstata financování politiky, původ peněz a celé kauzy "poctivé investigativce" nezajímal.

Volby na počátku léta 1996 mediálně připravené zadání nevyřešily a ODA volbami ještě prolezla. Demokratická "výroba" veřejného mínění není spolehlivá, nefunguje přesně tak, jako strach nebo rozkaz. Ještě navíc se z členů ODA do sněmovny většinově dostali ti, kteří měli být zaříznuti. Nemohu v tomto textu věci popsat podrobněji.

Když mi po volbách odcházející předseda sněmovny Milan Uhde předával dekret poslance, řekl jsem mu: "Pane předsedo jsem přírodní zázrak. Přestože jsem se postavil mafiím, prolezl jsem". Uhde mi na to odpověděl: "Snad se již věci mění k lepšímu a do sněmovny se dostane i osobnost.". Neměl pravdu, systém jen ještě nefungoval dokonale. Kdyby volby byly jen o dva-tři měsíce později, již žádný z nás by tam nebyl. V tom čase i jen nosem byl cítit rychlý morální rozklad. O pár týdnů později by se "tvůrci demokratické politiky" již nebáli vše zcela zešvindlovat.

Kdyby česká politická scéna byla autentická a v politické hře by šlo o zájmy a prosperitu země a státu, byla po volbách 1996 jedinečná příležitost prosadit zásadní reformu hospodářskou i společenskou. Nic takového se však nekonalo. Všechny návrhy a pokusy o reformu blokoval Václav Klaus. Nebyla to opozice, ale sám předseda vlády.

Hlavním cílem "perestrojkové" politiky po volbách 1996 bylo dokončení redukce počtu politických subjektů na parlamentní scéně. Šlo i o to, aby z politiky bylo odstraněno několik lidí, kteří se nepodřídili. Jako členové sněmovny mohli ještě veřejně mluvit a skutečnost pojmenovat. Vládní a politická krize konce roku 1997 byla uměle vyvolaná. Jejím smyslem bylo dokončit práci, kterou "nerozumný" volič neudělal svou vlastní rukou v létě 1996. Viděl jsem "Sarajevský puč". Seděl jsem i v Rudolfinu při "státnické" řeči Václava Havla. Všichni hlavní herci, včetně Klausova Havla, v té politické hanebnosti spoluhráli. Symbolické a pro historiky jistě zajímavé bude, že šéfem přechodné vlády se stal "náčelník proviantu" perestrojkových vojů, strážce pokladu Josef Tošovský. Připravený a vyškolený spolupracovník Státní bezpečnosti, jehož největší kvalitou bylo krásné, moudré mlčení.

Úkolem Zemanovy vlády a smyslem "Opoziční smlouvy" bylo prohlasovat v parlamentu a kodifikovat nový volební zákon založený na většinovém systému. Za "starých dobrých časů" měli vedoucí úlohu v Ústavě. V "demokratických poměrech" si chtějí stejné zajistit "jen" zákonem. Potřebují volební zákon, který by zaručoval, že "volbami" projdou jenom dva subjekty – strany. Dvě "společnosti s ručením omezeným", jejichž chlebodárci ovládají veřejná media a hlavní mocenské nástroje.

Skuteční držitelé moci a manipulátoři politiky v naší zemi jsou svou podstatou gangsterská sdružení ovládající velký majetek a media. Do této formy se v "sametové revoluční privatizaci" přetransformovala komunistická technokracie.

Návrh většinového volebního zákona prošel poslaneckou sněmovnou, neschválil jej však senát a poté ani zvýšeným hlasovacím kvórem sněmovna. Po novém předložení jej schválila poslanecká sněmovna i senát, ale účinnost zablokovalo rozhodnutí Ústavního soudu. Tyto dva neúspěšné pokusy postkomunistů o završení "perestrojkového" procesu faktickou kodifikací "vedoucí úlohy" zákonem prokázaly moudrost tvůrců Ústavy. Velkoústý Miloš nesplnil základní zadání, se kterým přebíral premiérskou funkci. Přes všechna velkohubá prohlášení o zlodějích a zlodějské privatizaci to byl Miloš Zeman, kdo završil a stabilizoval komunistický způsob privatizace.

V zásadě však taktika prosadit klíčové politické a mocenské zájmy postkomunistů formálně legálním zákonným postupem selhala. Mělo to za následek změnu strategie. Po roce 2000 můžeme pozorovat snahu obsazovat klíčová místa v institucích státu lidmi všestranně použitelnými a svázanými s původní koncepcí perestrojky. Platí to především pro Václava Klause, Pavla Rychetského a další.

Špatný odhad prokázali tvůrci této politiky při výběru Vladimíra Špidly do vedení sociální demokracie a následně i vlády. Po rozverném, mnohomluvném Milošovi nasadili suchou úřední tvář "pracanta" Špidly. Počítali s ovladatelnou onucí a podcenili urputnost bývalého zeleného aktivisty. Positivním efektem Špidlova působení ve vysoké politice je trafika eurokomisaře, kterou mu nakonec za mlčení dali a v níž nahradil spolehlivě rudého Pavla Teličku.

Politická kariéra Stanislava Grosse i její ukončení je názornou ukázkou, o čem je česká postkomunistická politika. Měl jsem příležitost vidět "výrobu" politického velikána Grosse od jeho parlamentních počátků. Bystrý chlapec bez vzdělání, zkušeností i bez přirozeně získaných zvyklostí určité moudrosti nabyté tím, že člověk vyroste v prostředí posloupnosti tradice a odpovědnosti. Pamatuji, jak v samém počátku své parlamentní kariéry ve sněmovní debatě pravil: "Jsem morální, protože jsem mladý". Nevěděl co morálka je a o čem mluví.

V zimě 1997-98 s Milošem Zemanem spolupředkládal zákon "o předčasných volbách". Byl zpravodajem toho zákona. Ve sněmovní debatě jsem k zákonu řekl: "…jednáte tak, jak je v této zemi zvykem. Neřešíte politickou krizi podle pravidel, která jste si sami dali v Ústavě, děláte švindl. Otevíráte Pandořinu skříň, dáváte příklad do budoucna. Proč to dělá Miloš Zeman, je mi jasné. Stanislav Gross je mladý muž, on neví…". Stanislav Gross jako zpravodaj zákona mi odpověděl: "Poslanec Hofhanzl je pesimista, já jsem optimista, vidím to jinak…".

Život někdy bývá, ale politika vždy je, surová a hrubá. Stanislav Gross se svou použitelností dostal vše nazpět i s baštonádou. "Tvůrci" postkomunistické politiky potřebovali po Vladimíru Špidlovi nalít svobodnému plebsu do žil trochu optimismu a tak stvořili premiéra s tváří bujarého dítěte. Nepochybuji o tom, že připraven byl i způsob závěrečné dehonestace a spláchnutí. Ten chlapec nevěděl, v čem se ve skutečnosti pohybuje.

Zaběhlým schématem mafiánských a oligarchických politických režimů je i to, že v období krizí, korupce a chaosu vytahují na scénu tvář "silného" muže. V českých postkomunistických poměrech se jím stala tvář hostinského Paroubka. Pro současnou "epochu" je to tvář specifická. Ta tvář osloví určitou cenovou skupinu, u ostatních vyvolá pocit zhnusení politikou. I s tím dnešní kormidelníci počítají.

V jiné zemi, ve společnosti ne tak hluboce vykořeněné, by jednání veřejné "elity", jaké je již po léta předváděno na naší politické scéně, vyvolalo hlubokou a razantní reakci. Vynořili by se lidé, kteří by zorganizovali politické hnutí nebo stranu, a ve volbách by znechucení občané reprezentanty takové politiky smetli ze scény. My jsem již tak daleko, že je počítáno s efektem zhnusení politikou, ale s veřejným angažováním ne. Nikdo nic nedělá, lidé k volbám nepůjdou.

Za legálního komunismu byli lidé ovládáni strachem, i když už se nebylo čeho bát, a fungovalo to. Za postkomunismu jsou lidé ovládáni pocitem vše obklopující špíny a marnosti, a také to zatím funguje.

V polovině devadesátých let jsem ve sněmovně řekl: "Nevyčistili jsme Augiášův chlév, vpustili jsme do chléva řeku a nechali zavřít vrata. Hnůj jsme naředili, ta sračka nám sahá až k ústům. Utopíme se v té špíně…". Dnes mi největší chytráci při různých příležitostech říkají "vždyť jsi tam byl, vždyť jsi u toho byl…" Teď umíme už jen hloupě kecat.

To, co se v naší zemi na politické scéně po tak zvaném "volebním patu" odehrávalo, by si v jiné – i postkomunistické – zemi žádná politická garnitura nemohla dovolit. Ve vlastním zájmu by se dohodli na nějakém schůdném řešení. Nebo by udělali nové "virtuální" volby, aby společenskou bažinu ještě víc nerozšlapali a neohrožovali sami sebe. U nás se zdá, jako by relativizace a svinstvo nemělo hranice.

Měl jsem příležitost pozorovat českou společnost, její stav a hodnoty v době akutní krize komunistického mocenského modelu, zevnitř politické scény. V době, kdy po více než čtyřiceti letech jsme měli šanci na systémovou změnu politických, kulturních i hospodářských poměrů. Byla to lidská bída, ne hmotná, ale bída duchovní.

Komunismus redukoval náš život na úroveň uspokojování hmotných pocitů a požitků. Vzal individuálnímu životu i společenské spoluexistenci vyšší étos smyslu života, ctění hodnot, kterým se náš život má blížit.

Bylo pak přirozené, když ústřední ideou "disentu" se stalo dožadování se "lidských práv". Ve skutečnosti práva dělat co se mi zalíbí. Většině, i oficielním odpůrcům, nevadilo, že s námi jednají jako s dobytkem. Proto byla dohoda mezi komunistickými technokraty a sametovými revolucionáři tak snadná. Revolucionáři bez potíží přijali nepsanou dohodu: "přijměte náš scénář, naše hodnoty a dostanete výhody, stanete se jedněmi z nás – my vás vezmeme mezi sebe". Symbol "sametové revoluce" Václav Havel dostal příležitost realizovat své největší absurdní drama ne na prknech divadla, ale na scéně skutečného života.

Na samém počátku devadesátých let bylo možno u některých lidí i ve sněmovně cítit určitý étos. Avšak ten, jak se začínala uplatňovat dohodnutá pravidla a limity, vyprchával. Lidé, kteří přišli s dobrou vůlí, se pomalu vnitřně rozkládali. Kdo myslel na svou budoucnost, přizpůsobil se. Každá další garnitura po volbách byla horší.

Co se stalo na počátku druhé světové války, kdy českoslovenští vojáci nastoupili do pohraničních opevnění a potom byli staženi, vydali opevnění i výzbroj Hitlerovi, stalo se i v únoru 1948, kdy nekomunističtí politici sami odešli. Nikdo z nich nevyzval a nepostavil se do čela vojáků a občanů k obraně země. V srpnu 1968 se nechali komunističtí rebelové odvézt do Moskvy, podepsali a pak sami pomohli zahájit proces rozkladu. Vzepřel se doktor Kriegel, který měl osobní válečnou zkušenost.

Po roce 1989 česká "elita" ve jménu "lidských práv", bez hrozby války a bez hrubého vojenského nátlaku nejenže ustoupila, ale navíc spolupracovala na podvodu. Za "lidské právo" dostat se mezi vyvolené, budovali maskovací kulisu pro převtělení se banditů, které ve třech generacích vytřídil totalitní komunismus, v demokraty a kapitalisty.

Stav lidového společenství, úroveň mezilidských vztahů, fungování společenských institucí a uplatnitelnost zákona stojí na úrovni společenské kultury. Na nepsaných hodnotách – zákonech přirozeně vnitřně přijatých, které se žijí a nezpochybňují.

Problémem české postkomunistické společností je hluboká devastace hodnotového systému. Nejsou to špatné zákony ani problémy ekonomického rozvoje. Co nedokonal komunismus, dokonala sametová omlazovací kůra.

Výsledkem "humanizace" komunismu je zpochybnění téměř všeho. Malichernosti jsou představovány jako problém a skutečné problémy se zatajují. Liberalismus v poměru ke zlu, přesněji řečeno tolerance "zla", z něj nakonec udělala ctnost. Jednání a chování, které po celou historii civilizačního vývoje bylo vykazováno ze slušné společnosti a jeho původci trestáni, stalo se v sametové revoluci normou hodnou následování. Za vnější formální kulisou humanismu a lidských práv, za symbolem sametové epochy, stálo zneužití, lež a podvod.

Příklad, který dali "státníci, podnikatelé a humanisté" sametové perestrojky svým skutečným jednáním, prorostl celou společností. Lidová tvořivost ve společnosti degradované komunismem rozvinula příklad, který jí daly "elity", do dnešní podoby.

Můžete mi nadávat, syčet na mě a posmívat se mi tak, jak jsem si to užil a vychutnal, když jsem tyto věci říkal a před důsledky varoval na počátku devadesátých let v poslanecké sněmovně. Dnes úsilí o změnu – a ta změna musí nastat – začíná na mnohem nižší úrovni, než tomu bylo na počátku devadesátých let. Před námi stojí na prvním místě obnova významu klíčových pojmů, hodnot a důvěry v to, že takové hodnoty jsou, že musí platit a život bez nich nemá smyslu. Přitom každý, kdo o to bude věrohodně usilovat, by měl počítat s tím, že bude veřejně zpochybňován a označován za nepřítele lidských práv. Tak jak se stalo mě na počátku devadesátých let.

V Třeštici 18. února 2007


Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2007

Hosted by www.Geocities.ws

1