Odpor JUDr.Hulíka proti stížnosti v neprospěch V.Hučína

JUDr. MILAN HULÍK, advokát
115 03 Praha 1, Bolzanova 1
Tel./Fax: 224210449, e-mail:[email protected]
číslo advokáta: 0202

Dne 5.10. 2006

Nejvyššímu soudu ČR
Burešova 20
657 37 Brno

sp.zn. 1 T 312/2001

prostřednictvím

Okresního soudu v Přerově
Smetanova 2
751 52 Přerov

Věc: Vladimír Hučín, nar. 1952 - vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně
Vladimír Hučín, bytem:..............
zast.: JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v AK, Bolzanova 1, 115 03 Praha 1

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch Vladimíra Hučína proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn.: 44 To 1/2006 ze dne 21.4.2006, - ve věci trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst.1 tr. zákona, dílčího útoku pokračujícího trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.2 písm.a/, písm.b/ tr. zákona a trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst.2, odst.3 písm. c/ tr. zákona a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.1 písm.a/, odst. 2 písm.c/ trestního zákona, se Vladimír Hučín prostřednictvím svého obhájce vyjadřuje podle formálního rozčlenění dovolání na části A), B) a C) následovně:

A/ v tomto bodě dovolání se nejvyšší státní zástupkyně na akademicky teoretické bázi zabývá výkladem zásady "ne bis in idem" ve vztahu "přestupek-trestný čin", trestný čin-trestný čin",. "přestupek-přestupek", trestný čin-přestupek" a o to jak ve vztahu s Úmluvou o lidských právech, tak i s vnitrostátním zákonodárstvím. Dochází k závěru, že "služební postih" V. Hučína, tj. jeho propuštění ze služebního poměru nezakládá ve vztahu k pozdějšímu trestnímu stíhání pro trestný čin neuposlechnutí rozkazu porušení zásady "ne bis in idem", vzhledem k tomu, že v prvním případě jde "o pracovněprávní záležitost typu pracovněprávního opatření ve formě okamžitého zrušení pracovního poměru" a nelze je považovat za dřívější odsouzení či potrestání pro totéž, , tedy nikoli o postih charakteru trestně-právního nebo správně-právního (přestupek), ale o postih "civilní"; v tomto případě jen služebního charakteru. Tuto argumentaci promítá nejvyšší státní zástupkyně jak do oblasti vnitrostátního zákonodárství, tak i do souvislosti s článkem 4 odst.1 Protokolu č.7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstatuje, že propuštění příslušníka BIS ze služebního poměru není uvedeno mezi kázeňskými tresty zakotvenými v ust. § 54 odst.1 písm.a/ až e/ zákona č.154/1994 Sb. Tudíž dochází k závěru, že propuštění V. Hučína z BIS není porušením jakékoliv práva vnitrostátního, i mezinárodního ve formě shora uvedené Úmluvy, vzhledem k tomu, že po shora uvedeném pracovněprávním úkonu následovalo "dovolené" potrestání formou trestního práva, což ve vztahu "propuštění ze služebního poměru – trestný čin", je podle nejvyšší státní zástupkyně možné. Tato poněkud zjednodušená argumentace, byť podaná formou akademického výkladu trestně právní teorie, je však neúplná a je příznačné, které argumenty byly při tomto výkladu účelově vynechány.

Jestliže, jak sama nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, není možný vztah "přestupek – trestný čin" s ohledem na ustálenou soudní praxi, viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 11 Tdo 738/2003 ze dne 22.7.2004, pak samozřejmě není možný ani postih "propuštění ze služebního poměru – trestný čin", protože takové propuštění jde nad všechny kázeňské tresty (je postihem z hlediska pracovněprávního (služebního) nejvyšším) a obsahuje větší sankční potenciál než pouhý přestupek.

Nejvyšší státní zástupkyně pak pomíjí další závažnou argumentaci Krajského soudu, totiž, že "porušením zásady "ne bis in idem" je ve smyslu § 11 odst.1 písm. j/ tr.řádu ve spojení s čl. 4 odst.1 Protokolu č.7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i vedení trestního stíhání a odsouzení obviněného za čin, o kterém již příslušný správní orgán rozhodl a uložil za něj sankci! BIS je organizace, podobně jako soud, organizací "státně-správního" charakteru a tudíž tento pojem obstojí a snese srovnání se správním orgánem jako s pojmem analogickým. Kdyby ne, tak je namístě použití analogie legis. Jak vidno, mezinárodně právní úprava používá termín "uložení sankce", když sankcí samozřejmě nemusí být opatření trestněprávního charakteru, ale třeba a právě jen propuštění ze služebního poměru.

Ostatně bez významu nezůstává stále i odůvodnění použité Okresním soudem v Přerově, totiž nedostatečný stupeň materielní stránky trestného činu, který tento soud označil za malý a tudíž nedostatečný pro naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu neuposlechnutí rozkazu. S tímto argumentem, který byl u rozhodnutí Okresního soudu jediným a rozhodujícím důvodem, který vedl Okresní soud ke zprošťujícímu výroku v tomto bodě obžaloby, se podání nejvyšší státní zástupkyně nevyrovnalo, ač nešlo o složitou právní argumentaci. Soud prvního stupně správně konstatoval, že propuštěný a "pacifikovaný" V.Hučín se nemohl jevit nikomu v BIS natolik nebezpečný, aby jeho odmítnutí uposlechnout rozkaz mělo nějaké skutečně vážné důsledky.

B/ V tomto bodě dovolání brojí nejvyšší státní zástupkyně proti argumentaci Krajského soudu, který vyšel z nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. II ÚS 243/05 ze dne 8.3.2006, který se týká způsobu rozhodování v trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 1 T 110/84 a sp.zn. 4 Rt 21/90, když byl V. Hučín označen za účastníka aktivního odporu proti komunistickému systému a osoba obviněného byla obecně dlouho perzekuována v době trvání totalitního režimu a proto činy, pro které byl pak odsouzen a s činností zaměřenou proti komunistickému režimu a podléhající rehabilitačnímu řízení – totiž proti tomu, že zbraně a střelivo nalezené u V. Hučína bylo jím shromážděno v souvislosti s jeho odbojovou činností a tudíž je nutno na tyto věci pohlížet jako na věci používané v rámci odboje (ozbrojeného) proti komunistickému režimu.

Nejvyšší státní zástupkyně však tuto "rehabilitační (odbojovou) exkulpaci " považuje za nepatřičnou, když uvádí: " přitom je zřejmé, že naprostá většina zbraní a věcí uvedených v bodu 1c/ obžaloby mohla být získána až v době od počátku r. 1990."

Rozdíl mezi oběma argumentacemi spočívá v tom, že nejvyšší státní zástupkyně nepřesně a zřejmě účelově citovala ze shora citovaného rozhodnutí ÚS ČR a zahájila polemiku proti výroku z vlastní argumentace. NS ČR se jasně a pregnantně vyjádřil: "jak bylo již shora naznačeno, vzniká zde navíc důkazní nouze proto, aby zcela jednoznačně bylo prokázáno, které konkrétní zbraně a střelivo nalezené u V. Hučína nesouvisí s problematikou, kterou se zabýval ÚS ČR a nepochybně v tomto směru byl důkazní stav ve věci nedostatečný již při podání samotné obžaloby…"Na jiném místě totéž rozhodnutí uvádí: " podstatné je rovněž to, že nebylo obžalovanému nijak vyvráceno, že zmiňované zbraně a střelivo hromadil v souvislosti se svou odbojovou činností…" Oproti těmto citacím zcela respektujícím zásadu "in dubio pro reo", postavila nejvyšší státní zástupkyně svoji "citaci" - "přitom je zřejmé, že naprostá většina zbraní a věcí uvedených v bodu 1c obžaloby okresní státní zástupkyně v Přerově ze dne 6.12.2001 mohla být získána až v době od počátku r.1990, tedy již v době, kdy jakýkoli boj obviněného proti nesvobodě těžko přichází v úvahu."

S výjimkou sporného problému malorážek neexistuje jediný důkaz pro tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, totiž, že v. Hučín získal své zbraně a střelivo na počátku r. 1990. Nic takového nebylo prokázáno a je na místě se zeptat, jak bylo zjištěno a verifikováno, že "naprostá většina" zbraní a věcí byla získána na počátku r.1990?…… Tato argumentace doprovázená slovy "přitom je zřejmé", má za cíl vytvořit fikci, že bylo bezpečně zjištěno, které zbraně a které střelivo V. Hučín získal a kdy? S touto fikcí pak nejvyšší státní zástupkyně pracuje dál a nastalými konotacemi se snaží prokazovat oprávněnost svého dovolání v této věci.. Zcela však ignoruje základní zásady trestního stíhání, jako již zmíněnou zásadu "in dubio reo" nebo zásadu vyjádřenou v § 220, odst.2 tr.ř. " soud může při svém rozhodnutí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny." Podle § 2, odst.5 tr.ř. "orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného."

Pokud nejvyšší orgán trestního stíhání, tedy nejvyšší státní zastupitelství reprezentované nejvyšší státní zástupkyní se obrací dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, mělo by také "nejvyšším" způsobem zachovávat zákonnost a přesně citovat ty části rozhodnutí, které svým dovoláním napadá. Že tomu tak není, vyplývá i z další souvisící citace usnesení Krajského soudu v Ostravě: "nepochybně v tomto směru byl důkazní stav ve věci nedostatečný již při podání samotné žaloby a toto pramení z časového vymezení skutku v bodě 1c/ konkretizovaný "od přesně nezjištěné doby do 7.3.2001, kdy byla u obviněného V. Hučína provedena domovní prohlídka".

K tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, že:" žádný ze soudů neposuzoval, zda zjištěné zbraně a střelivo získal obviněný jako účastník boje proti komunistickému režimu před r.1989, nebo některé nabyl až od zemř. Stanislava Miloše," je nutno uvést, že to neposuzovaly, protože to pro nedostatek důkazů posoudit nešlo. V takovém případě je nutno vycházet z jedině zjištěného, že zbraně a střelivo získal V. Hučín v době totalitního režimu!

Již vůbec mimo logiku věci je argument dovolání, že "rovněž nebyl soudem vyhodnocen zcela nepochybný důkaz (znalecký posudek z daktyloskopie), že daktyloskopickou stopu č.2 na umělohmotném stojánku pro zakázané náboje ráže 7x57 R zanechal právě obviněný V.Hučín." Nelogičnost spočívá v tom, že takový důkaz, pokud by byl znalecký posudek proveden, by nic neprokázal. Jen to, že se náboje dotkl V. Hučín.. Zdali se tak stalo před převratem v r. 1989 nebo ne, by se z takového důkazu zjistit nemohlo. Tudíž by opět nastoupila zásada "in dubio pro reo".

Závěry nejvyšší státní zástupkyně v tomto bodě obžaloby jsou, jak vidno nepodložené, nelogické, účelové a podstatu věci neodhalující.

Tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, že "soudy byly opomenuty některé důležité konkrétní důkazy, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy," je tedy nesprávné a skutečnosti neodpovídající, protože se zde nalézacímu soudu klade za vinu něco, co neodpovídá vůbec skutečnosti. Soud provedl veškeré důkazy, zejména důkazy navržené státní zástupkyní a bylo tedy na státním zastupitelství, aby navrhlo důkazy další nebo jiné. Právě zde platí zásada známá již římskému právu "non potest probari quod probatum non relevat" (není možné dokazovat to, co by se po důkazu ukázalo jako bezvýznamné)

C/ stejnou právní argumentaci jako shora zaujalo nejvyšší státní zastupitelství u jednání obžalovaného V. Hučína, které mělo naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst.2, odst.3 písm.c/ tr. zákona a jednak trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.a/, odst.2 písm.c/ trestního zákona a když těchto trestných činů byl V. Hučín rozsudkem soudu zproštěn.

Soudy totiž zaujaly stanovisko, že materiály, které měl V. Hučín doma k dispozici byly legální a nepodléhaly utajení neboť to byly materiály občanských komisí, ve kterých obžalovaný po převratu působil. Pokud měl k dispozici jiné materiály, jednalo se o takové, o které se mohl v popřevratové době z důvodu svých aktivit ve prospěch nové demokracie zajímat, u jiných bylo těžko rozlišit, ke kterému druhu materiálů patří a celkové rozdělení materiálů a pochyby o některých, zdali je v. Hučín mohl mít u sebe, či nikoliv – ztroskotávají na skutečnosti, že:

1/ V. Hučín nikoho s těmito materiály neseznamoval a samotná existence těchto materiálů v bytě nenaplňuje skutkovou podstatu tr. činu neoprávněného nakládání, pokud je V. Hučín nepředával, neukazoval a neseznamoval s nimi jiné.To soudy pregnantně zdůvodnily.

Nejvyšší státní zástupkyně však nevzala vůbec v úvahu základní argument a důkaz pro zproštění obžalovaného V. Hučína a to skutečnost, že trestně právní ochrana objektu trestného činu neoprávněného nakládání byla přijata až mnohem později, až poté co V.Hučín své materiály shromáždil. A protože platí zásada nepřípustnosti retroaktivity zákonů, viz " není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona", pak bylo jen logické a zákonné, že i z tohoto bodu obžaloby v souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele byl V. Hučín zproštěn.

Proto je tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, že i zde byly opomenuty důležité konkrétní důkazy, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že "učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s důkazy, které měly soudy v době svého rozhodování k dispozici", mylné a neodpovídající. A je to přece Státní zastupitelství, které má dbát na dodržování zákona a jeho správný výklad, protože jinak se může V. Hučín domnívat, že se podaným dovoláním snaží tento orgán trestního stíhání dosáhnout satisfakce za ostatní žalované trestné činy, které mu byly kladeny za vinu rovněž (jednání contra lege artis) a kterých se dovolání netýká (a byl jich již pravomocně zproštěn), stejně jako za onen nejvíce křiklavý "trestný čin" podvodu v souvislosti s vyplacenými nemocenskými dávkami.

Vladimír Hučín proto NS ČR navrhuje, aby bylo napadené dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné zamítnuto.

Vladimír Hučín


Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006

Hosted by www.Geocities.ws

1