Vladimír Hučín v poločase
doslov ke knize Vlastimila Podrackého "Vladimír Hučín: Hrdinům se neděkuje"

Všechno už se stalo, bylo opakovaně napsáno, vydáno knižně, pověšeno na Internet. Svět dávno může vědět, že Vladimír Hučín aktivně vzdoroval normalizačnímu komunistickému a sovětskému okupačnímu režimu, prošel peklem normalizačních věznic včetně pověstných Minkovic, které se jen velmi vzdáleně podobaly těm, o nichž psal Václav Havel v Dopisech Olze.

Vladimír Hučín je čestným občanem města Přerova, nositelem Medaile J. A. Komenského a nejmladším členem Konfederace politických vězňů. Přesto dnes přerovští školáci k jeho jménu říkají: "Týpek, co dával bomby do škol, no fakt, říkala nám to učitelka a slyšeli jsme to i v televizi ve zprávách..."

Vladimír Hučín, na rozdíl od jiných polistopadových celebrit, nezpohodlněl pod přívalem poct, občansky pracoval stejně skromně a poctivě dál jako před rokem 1989. Jeho statečný postoj mu v březnu 2001 přivodil propuštění z BIS, teatrální zatčení policejním protiteroristickým komandem a roční vazební stíhání, o kterém se až dnes po všech zprošťujících rozsudcích obecných soudů a nálezech Ústavního soudu běžně píše jako o komplotu bývalých estébáků, komunistických prokurátorů a normalizačních soudců.

Jen obtížně lze chápat ono spolčení některých členů Konfederace politických vězňů v čele s generálem Radovanem Procházkou, bývalými signatáři Charty a polistopadovými "demokraty" a řediteli BIS, kteří se podíleli na diskreditaci a uvěznění kpt. Vladimíra Hučína, téměř deset let nejlépe hodnoceného důstojníka BIS. O tom, že se jim jejich dezinformace úspěšně podařilo rozšířit, svědčí uvedené výroky žáků přerovských škol i bezpočet anonymních výkřiků v internetových diskusních fórech.

Dlouholetý předseda parlamentní Stálé komise pro kontrolu BIS, poslanec ing. Jan Klas (ODS), syn politického vězně padesátých let, hovořil v březnu 2001 stejným jazykem jako členka komise JUDr. Zuzka Rujbrová-Bebarová (KSČM), bývalá komunistická soudkyně. Můžeme uvítat, že Jan Klas našel sílu k reflexi svého postoje a po pěti letech se Vladimíru Hučínovi veřejně omluvil: "Já jsem se kapitánovi Hučínovi omluvil a klidně se mu omlouvám i teď veřejně, moje vystoupení v televizi, tuším Prima, kde jsem řekl, že "terorista za komunistů je totéž jako terorista v demokratickém režimu", tak to byla hloupá věta. A já si myslím, že politik by neměl za každou cenu zatloukat a měl by přiznat, že udělal chybu."

Zlatá slova. Přes dávno uveřejněná zproštění Vladimíra Hučína ze všech vykonstruovaných žalob s omluvami nespěchají další členové Stálé komise pro kontrolu BIS ani komisaři pro lidská práva, kteří, ač tuto povinnost kontroly na sebe dobrovolně vzali, pobírají za ni mzdu, Bezpečnostní a informační službu ani dodržování lidských práv nekontrolují. Stěžují si na nedostatek pravomocí a vedení BIS i ČSSD to mimořádně vyhovuje. Po patnácti letech vysedávání v této komisi se nelze vymlouvat, že víme, jak by takový zákon o BIS měl vypadat, ale že zákony by měly vznikat na půdě vlády. Žádná z polistopadových vlád efektivní kontrolu BIS neprosazovala, přesto mnozí z členů komisí takové vlády opakovaně podpořili. Jenom tak se mohlo přihodit, že BIS byla nejen v případě Vladimíra Hučína zneužita – ať už k politickým cílům jednotlivých politických stran nebo k likvidaci slušného obvodního lékaře MUDr. Jana Chmelaře. Čest jeho památce.

Otazníky zůstávají. Při odůvodnění zprošťujícího rozsudku u Krajského soudu Ostrava, pobočka Olomouc, soudce JUDr. Anton Bucheň 21. 4. 2006 prozradil, že se Hučínovým případem zabývala i vláda, které BIS předložila 110 stránkovou zprávu, jež je součástí trestního spisu v režimu Tajné a Přísně tajné. Tato část spisu nebyla zpřístupněna obžalovanému ani jeho obhájcům. Vláda zde údajně uložila "nekázeň" důstojníka Hučína řešit. Nekázní mělo údajně být úsilí Vladimíra Hučína o očištění svého jména úplnou rehabilitací a zrušení tzv. zbytkových trestů za činnost proti komunistickému režimu. Ředitel BIS si údajně vyložil tento úkol tak, že se rozhodl činnost Vladimíra Hučína kriminalizovat, aby se zbavil vynikajícího nepohodlného odborníka. Podle bývalého předsedy Konfederace politických vězňů JUDr. Stanislava Drobného se ředitel BIS dr. Růžek hájil: "Já nic, to orgány činné v trestním řízení".

Hučín nemohl jinak, bojoval, jak mu nařizovalo svědomí. Ptejme se, co znamená odmítání nálezu Ústavního soudu z 22. 3. 2006 ke stížnosti pro porušení zákona ministra Němce k posuzování zbytkových trestů Vladimíra Hučína za odbojovou činnost proti komunismu obecnými soudy místopředsedou senátu JUDr. Petrem Pithartem? Stále není jasné, zda Petr Pithart článkem "Měl Hučín bojovat? Co znamená ústavní rehabilitace atentátů na komunismus?" (Respekt 15/06) reagoval na nález Ústavního soudu nebo jen na recyklované zprávy ČTK a na komentáře zeleného trockisty ing. Petra Uhla v Právu (Ústavní soud uznal třídní boj, Právo, 25. 3. 2006). Jde snad o intelektuální schizofrenii či přebujelý politický egoismus zdánlivě (nebo jen částečně) polepšeného bývalého komunisty? Nebo se kukaččí vejce v hnízdě lidovců rozhodlo před volbami zalovit v komunistických vodách?

Osobním neštěstím Petra Pitharta je, že překotná doba normalizace od roku 1969 mu nedopřála čas na skutečné odpoutání se od osmileté afinity ke komunismu cestou upřímného pokání a vnitřní proměny. Účast v Chartě 77, která v podmínkách nesvobody žádala, v mezích možného, dodržování "socialistické zákonnosti" a mezinárodních závazků Husákova režimu, jen zastřela potřebu hlubší hodnotové orientace velké části intelektuální obce. Obracení oboustranného kabátu s rudou podšívkou je jen vnějším znakem hlubší krize, která trvá dodnes. Proces vyznání viny, dobrovolné cesty pokání a prosba o odpuštění jsou hodnoty, o kterých hovoří křesťané, jejichž stranu KDU-ČSL si Petr Pithart nedávno pragmaticky přisvojil jako svůj předdůchodový výtah k politické moci předsedy a místopředsedy senátu.

Dnes zpochybňuje ctihodný charakter individuální vzpoury proti komunistickému režimu. Ve světle Pithartových úvah je pro občany České republiky štěstím, že neuspěl v politikářské hře o prezidentský post, jakkoliv si s teoriemi "nekomunismu" dnešního prezidenta příliš nezadá. Co asi na jeho manévry říká strana lidová?

Zoufalství individuálního odporu v době nesvobody jej nesnižuje. Po roce 1969 v letech pookupační frustrující normalizace bylo více malověrných (patřil k nim ve svých 16 letech i autor tohoto textu), kteří cestou z restaurace zrazovali od úmyslu své přiopilé přátele, jimž se v alkoholovém oparu zachtělo strhávat vlajky sovětských okupantů nebo nástěnky místních organizací kolaborující KSČ před očima všudypřítomné komunistické policie a jejich udavačů. Malověrným se zdálo zbytečné, nechat se komunisty šikanovat, vylučovat ze škol a zavírat kvůli jedné stržené vlajce, když na každém sloupu veřejného osvětlení visela jiná stejně nenáviděná. Mnoho obyvatel Československa si neumělo představit, jakým povzbuzením pro řadu spoluobčanů mohla být taková zlámaná vlajková tyč na pouliční lampě bez sovětské okupační vlajky. Že šlo o symbol malého pokoření všemocných okupantů a jejich domácích kolaborantů. Přiznávám, že i já jsem tehdy na prahu dospělosti nevěřil, že zoufalý akt vzpoury člověka by mohl mít větší význam. Měl jsem za to, že jde jen o koledu o estébáckou provokaci. Ještě si vzpomínám, jak frustrující bylo mé vystřízlivění, když o několik roků později někteří z emocionálních pivních strhávačů vlajek dorostli ve zcela pragmatické kandidáty a členy KSČ se zdůvodněním, "aby tam nešli ti ještě horší".

Ctihodný Hučínův antikomunismus má autentické kořeny. Ten ve svém odboji vytrval s mimořádnou důsledností na jedné straně a ohleduplností na straně druhé. Nikoho ani nezranil i přes bolestivé šrámy a věznění, která na této cestě sám utržil. Jeho odvahu a odhodlání po letech sledování řady jeho rehabilitačních procesů, včetně všech dlouhodobých ústrků novodobé postkomunistické justice, mám za ctihodné a vyznamenání hodné.

Komunismus trval o celá desetiletí déle než nacistická okupace, a proto jsou jeho důsledky i vážnější a rakovina komunismu prorůstá do hlubších vrstev společnosti. Tak jako se samozřejmostí a sympatiemi většina národa přijímá postoje antifašistů a antinacistů, slovo antikomunista bude třeba ještě dlouho rehabilitovat, než se z něj stane stejně počestný, důvodný a většinou společnosti respektovaný postoj.

Pořád slyším trávu růst. Kdyby se byl býval Petr Pithart jako předseda vlády České republiky zasadil o vznik řádného tribunálu se zločinci komunismu (obdobu Norimberského procesu), pak by v roce 1993 nemuseli jím dnes kritizovaní zákonodárci české sněmovny přijímat údajně "jenom" deklaratorní Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Až nález Ústavního soudu musel Petru Pithartovi a všem ostatním vysvětlit, že jde o zákon stejně opodstatněný, jako každý jiný.

Místopředseda senátu se ani dnes necítí být vázán "deklaratorním" zákonem. Ten podle Pitharta "soudí dějiny", což by prý zákon dělat neměl. Místopředseda senátu zapomíná, že v zastupitelské demokracii, jako je ta naše, by zákonodárci měli přetavovat vůli voličů do kvalifikované organizace věcí veřejných. Vztah státu k minulosti zločinného komunistického režimu po čtyřicetiletí apokalypsy je jednou z věcí, ke níž se zákonodárci nakonec museli postavit i přes umanutý odpor některých z nich. Ke zmíněnému zákonu přistoupili až poté, kdy polistopadová exekutiva s Petrem Pithartem na postu předsedy vlády byla ve vztahu k minulosti roky zcela bezradná. Text Pithartem a Uhlem opovrhovaného zákona není ani dnes hoden zatracení. I kvůli Pithartovi a Uhlovi to musel připomenout Ústavní soud.

23. března 2006 na půdě Senátu Parlamentu České republiky u příležitosti veřejného slyšení "Symboly komunismu" k návrhu zákazu nacistických a komunistických symbolů připomněl advokát JUDr. Tomáš Sokol, že i díky tomuto zákonu máme poměrně dobře definovaný zločinný charakter komunistického režimu. Petr Pithart na veřejné slyšení do senátu tehdy nedorazil. Historik PhDr. Petr Blažek a JUDr. Tomáš Sokol připomněli statistický nepoměr současné policejní a justiční praxe. Policisté dokáží téměř neomylně identifikovat a stíhat propagaci nacismu, ačkoliv nacistický režim a jeho symboly postrádají definici v platných zákonech České republiky. Přitom propagaci dobře definovaného komunistického režimu a podobných hnutí policie téměř nestíhá.

Z pražského úhlu pohledu. Jakkoliv byla s postupující normalizací malověrnost vůči zoufalým akcím individuálního odporu sdílená, nedává to dnes nikomu, ani Petru Pithartovi, opodstatnění v rozporu se zákonem č.198/93 Sb. snižovat ctihodnost odhodlání Vladimíra Hučína a dalších odvážných aktivních odbojářů, kteří proti nenáviděným komunistickým a okupačním symbolům útočili cílevědomě, s chladnou hlavou a využitím vlastních schopností s vědomím všech rizik. Je třeba znovu připomínat, že v maloměstě Přerově šlo o rizika nesrovnatelná s podmínkami pražského disidentského ghetta, kterému poskytovala částečnou ochranu blízkost ambasád a dopisovatelů zahraničních médií a zpravodajských agentur.

Jak v padesátých letech v případě odbojové skupiny bratří Mašínů a dalších, tak i v době normalizace v osobě Vladimíra Hučína šlo o odboj proti nezměrné ozbrojené přesile, která vraždila své občany, zavírala je do kriminálů a všemi prostředky petrifikovala zločinný režim. Zákon správně nerozděluje, ale naopak ctí různé formy odporu a odboje. Je nepravděpodobné, že by právě Petr Pithart nevěděl o tom, že komunistický režim své občany nezabíjel jen v letech padesátých, ale zákeřně vraždil nejen na hranicích až do pozdních osmdesátých let minulého století. Zpochybňování práva na projevení odporu odbojem (když selhaly veškeré zákonné prostředky), které je již 57 let součástí Charty lidských práv a od roku 1949 i součástí zdejšího právního řádu, je útokem proti svobodě a základním lidským právům, která právě komunisté nejvíce nenáviděli a občanům je zatajovali, ač se zavázali, že Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN budou dokonce vyučovat ve školách. V roce 2006 se k nim znovu připojuje Petr Pithart. Proč?

Léta letí. Můžeme z lidské stránky pochopit, že zpohodlnělý zákonodárce před důchodem, vědom si nefunkčnosti postkomunistické justice a nedokonalosti současných zákonů, na jejichž tvorbě se sám podílel, má strach, aby se i dnes temperamentnější občané nezačali dovolávat práva na odboj, když politický systém se zauzluje a místy selhává. Co se ještě musí stát, aby toto nebezpečí nenabylo reálných forem?

Místopředseda senátu raději polemizuje s Listinou práv a svobod, místo aby se zasadil o fungující právní stát, ke němuž patří i respekt k nálezům Ústavního soudu, když ruku v ruce s Petrem Uhlem zpochybňuje nález, který shledal pod-statné souvislosti Hučínovy odbojové činnosti (např. "nedovolené ozbrojování") v osmdesátých letech s dávno rehabilitovanými činy (šíření letáků "Pryč s okupanty" apod.) a po šestnácti "sametových" letech tak otevřel cestu k očištění Vladimíra Hučína od zbytkových trestů.

Ústavní soud jen pro někoho? Nález Ústavního soudu by měl být závazný i pro Petra Pitharta, nehodlá-li ovšem demontovat demokratický režim dělby moci. Vyjádřit by se měla i strana KDU-ČSL, která Pitharta delegovala do funkcí a k mandátu senátora a místopředsedy senátu. Je již Petr Pithart tak sešlý věkem, že zcela vytěsnil ze své mysli vlastní dávné, byť jen teoretické, posrpnové pohrávání si s myšlenkou na organizování partyzánského boje proti okupantům, ze kterého se vyznal na svých webových stránkách (Moje setkání se židovstvím, 3. 3. 2006)? Proč už Petr Uhl s jemu spřátelenými komunistickými státními zástupci nezajišťují Petru Pithartovi zbytkové tresty za tuto dávnou a odbojově ctihodnou činnost?

Chce nám místopředseda senátu svým textem v Respektu říci, že ve svých právech jsme si rovni, ale v právu na odboj má přednostní právo Petr Pithart, Eda Kriseová a kdo ještě? Kdyby býval mlčel, mohl vypadat jako demokrat. Je jen škoda, že si redakce Respektu nedala práci, aby dnešní výroky Petra Pitharta konfrontovala s těmi staršími ze senátorova webu, jako to velmi suchým způsobem udělal Jiří Vaněk ze Sydney. Poskytl tak voličům cennou službu. Kéž ji zaregistrují.

Zpěvačka Ali Weissová zpívá na náměstích i v hospodách verš Františka Gellnera "Trošku se vraždilo, trošku se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo", a mnozí z politiků, státních úředníků i zástupců, vysoko postavených policistů, ministrů, soudců i předsedů vlád se ve špinavém prádle prohánějí vesele dál.

Quo usque tandem... Nastává druhý poločas.

Martin VADAS, 16. srpna 2006




Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006

Hosted by www.Geocities.ws

1