V České republice prakticky neexistují žádné skutečné politické strany. Stávající politická uskupení jsou jen instituce prosazující zájmy – vesměs ekonomické – svých chlebodárců. Prakticky všechny strany jsou financovány z často podobných a neprůhledných zdrojů. Socialismus, liberalismus i konzervatismus jsou pro ně jen prázdná slova. Podle potřeby je vyprazdňují a záhy po orwellovsku naplňují jiným obsahem.
Lidé, kteří vědomě udržují a rozvíjejí současný stav, potřebují zákony šité na míru momentální situaci. Potřebují zachovat korupci a klientelismus. Jejich finanční prostředky jim totiž zajišťují vždy a všude otevřené dveře a jsou to právě oni, vůči kterým je řada politiků a úředníků ve vazalském vztahu.
Je v zájmu tohoto politicko-podnikatelského komplexu oddálit konec zlatých časů – nejlépe navždy. Přitom si uvědomují potřebu udržet formální znaky demokracie. Výslednicí těchto potřeb je snaha nastolit systém dvou politických stran, které by jen plnily zadaný úkol. Tím je služba zájmům politicko-podnikatelského komplexu.
V případě problémů je u takových stran možné vyměnit vedení, značku, dokonce i formální politickou orientaci, prostě vše, jen aby nikdy nebylo možné vyvozovat odpovědnost za cokoli. K tomu by byl samozřejmě ideální systém jedné jediné strany – ale ten nesplňuje nutnost demokratické fasády.
Každá strana navíc ovládání celého systému znesnadňuje a tudíž zvyšuje riziko nějakého selhání – např. někoho, v kom by se hnulo svědomí a začal by podle něj jednat… Ideálem je tedy systém právě dvou stran. Docílit kýženého stavu lze nejsnáze prosazením systému většinové volby do Poslanecké sněmovny. Situace po volbách na jaře 2006 těmto snahám velmi nahrává – téměř každý pohotově ví, že východiskem je právě a pouze změna volebního systému na většinový. Jednou z posledních bariér, která tomuto vývoji stála a stojí v cestě, je Senát.
Za této situace je povinností konzervativců snažit se ze všech sil uhájit demokratický řád a stávající ústavní pořádek České republiky, tedy existenci dvoukomorového Parlamentu a poměrného volebního systému do Poslanecké sněmovny. To je také hlavním důvodem, proč Konzervativní stana usiluje o úspěch právě ve volbách do Senátu.
Vrátíme také do diskuse otázky, jejichž zadušení byla věnována v prvních polistopadových létech taková energie a jejichž jasné řešení by při každé skutečné změně režimu bylo jediným logickým vyústěním: právní diskontinuita, zákaz Komunistické strany, důsledné restituce. Tato témata nebyla nikdy uspokojivě vyřešena. Jsou úhelnými kameny a i proto se periodicky v různých podobách vracejí.
Nevoláme však po žádné další revoluci. To, oč usilujeme, je RESTAURACE! Restaurace normálních poměrů, skutečné politiky, ochrany soukromého vlastnictví, právního prostředí a vymahatelnosti zákona v kterém platí, že po každém zločinu následuje trest a teprve po něm může přijít pokání a odpuštění.
Vše ostudné co se přímo před našima očima odehrává platíme všichni. Prostřednictvím stále většího zadlužení státu a odkládaných reforem platí i příští generace. Burke měl samozřejmě pravdu: společnost je vskutku kontraktem mezi živými, mrtvými a dosud nenarozenými. Lidé, kteří v této zemi přijali odpovědnost založit rodinu a mít děti, jsou ve velmi složité situaci. Chceme být nositelem jejich přirozených zájmů a zastavit nehorázné chování státu k tradiční rodině, která zejména vychovává budoucí hrdé občany.
Dlouhodobě se dělá vše pro to, abychom zapomněli na minulost. Ale bez ní jdeme jen tam, kde nám jsou slíbeny plnější žlaby. Konzervativní straně jde v první řadě o zastavení tohoto trendu. Teprve až bude tento cíl splněn, má smysl začít diskutovat o tom, jaký směr a jaké priority zvolit při cestě k lepšímu. Teď však musíme udělat jediné: Postavit hráz!
17. července 2006
Jan Kubalčík, místopředseda Konzervativní strany
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006