Jméno známého protikomunistického aktivisty Vladimíra Hučína bylo v uplynulých letech často předmětem zájmu sdělovacích prostředků. Ve stínu jeho "novodobé" kauzy, která byla mnohokrát popsána jindy a jinde a vyznačovala se silným politickým podtextem, však zůstal jeho spor o plnou soudní rehabilitaci za činy, jichž se dopustil v období před rokem 1989. V této souvislosti se k otázce výkladu a aplikace rehabilitačních pravidel vyjádřil též Ústavní soud, čímž zmíněný případ nabyl na obecně právním významu.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. června 1984 byl Vladimír Hučín odsouzen ke dvěma a půl rokům vězení za trestné činy hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, pobuřování, nedovoleného ozbrojování, krádeže a poškozování cizí věci podle tehdejšího znění trestního zákona. Konkrétně se jednalo o výrobu a šíření protisovětských letáků a veřejné hanlivé výroky na adresu tehdejšího komunistického státního zřízení Československa a jeho představitelů. Dále pak šlo o nepovolené pořízení tří kusů střelných zbraní, střeliva a třaskaviny, vloupání za účelem získání střelné zbraně a konečně pumový útok na nemovitost osoby vypovídající proti Vladimíru Hučínovi při jeho předchozím vyšetřování z politických důvodů (výbuch způsobil škody na majetku). Rozsudek následně potvrdil v rámci odvolacího řízení Krajský soud v Ostravě dne 16. července 1984.
Ve změněné situaci po roce 1989 byl původní rozsudek usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. srpna 1990 zrušen, avšak pouze ve výrocích týkajících se trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele a trestného činu pobuřování. Naopak v případě tří zbývajících trestných činů byl původní rozsudek ponechán v platnosti a ve vztahu k vyměřenému trestu došlo pouze k jeho přiměřenému snížení.
Návrhu Vladimíra Hučína vztáhnout rehabilitaci též na zbývající trestné činy sice Okresní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 12. srpna 1997 vyhověl, avšak toto usnesení bylo následně dne 18. března 1998 zrušeno Krajským soudem v Ostravě při současném zamítnutí Hučínova návrhu na plnou rehabilitaci. Té nebylo dosaženo ani prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, neboť ta byla zamítnuta Nejvyšším soudem dne 15. února 2005.
Proti oběma rozhodnutím podal Vladimír Hučín ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přičemž jako důvod uvedl, že postup obecných soudů porušil jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 (obecné právo na soudní a jinou právní ochranu) a čl. 38 odst. 2 (každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům) Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i analogická práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu a dne 8. března 2006 nálezem II. ÚS 243/05 zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny (druhý napadený starší rozsudek zrušen nebyl s ohledem na uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti proti němu).
Zatímco v případě trestných činů hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele a pobuřování se jednalo o politické skutkové podstaty, u nichž oprávněnost rehabilitace bezprostředně vyplývala z výslovného ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v případě zbylých tří skutkových podstat byla situace složitější, neboť se jejich obecnou povahou nejednalo o trestné činy politické, resp. tyto skutkové podstaty získávaly politický rozměr pouze za určitých okolností. V takovém případě pak nastupuje aplikace ustanovení § 22a zákona, který umožňuje rehabilitaci též v případě trestných činů nepodchycených výslovným výčtem v § 2 odst. 1 zákona (pokud za ně byl spolu s těmito trestnými činy udělen úhrnný nebo souhrnný trest), a to za podmínky, že tento čin přímo souvisí s činem podléhajícím rehabilitaci, nebo byl spáchán na obranu vlastního života nebo svobody při činnosti podléhající rehabilitaci podle § 2 odst. 1 zákona (to vše za předpokladu, že k odsouzení došlo z důvodu odpovídajícího § 1 zákona, který v obecné rovině vymezuje účel předmětného restitučního předpisu, tedy především napravit křivdy způsobené trestním stíháním osob za uplatňování jejich občanských práv a svobod).
V případě sporných činů se konkrétně jednalo o snahu stěžovatele opatřit si zbraně, dle jeho vyjádření na obranu před represivními složkami komunistického režimu. Zbraně si stěžovatel přirozeně opatřil bez povolení a v jednom případě též pomocí vloupání. Pokud šlo o trestný čin poškozování cizí věci, zde bylo úmyslem stěžovatele upozornit pomocí pumového útoku na spolupráci majitele poškozené nemovitosti se Státní bezpečností. Navzdory argumentaci stěžovatele, podle níž byly všechny skutky, za něž byl odsouzen, provedeny ve vzájemné souvislosti, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu tuto souvislost neuznalo, a to jak z důvodů skutkových, tak časových.
Ústavní soud zaujal stanovisko přesně opačné. Poukázal na jistou problematičnost ustanovení § 22a odst. 1 zákona, jehož použitý pojem "přímá souvislost" je v daném kontextu dosti nejednoznačný a neposkytuje tedy dostatečný prostor pro jeho jasný logický či jazykový výklad. Použit proto musí být výklad teleologický, resp. historický vycházející ze "smyslu a účelu" soudních rehabilitací a z "morálního motivu, který vedl zákonodárce" k jejich uzákonění, resp. z jejich historického kontextu. Tímto obecným smyslem a účelem soudních rehabilitací "je nepochybně náprava, resp. zmírnění křivd páchaných v období nesvobody, a to formou právní a morální rehabilitace těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány". Teleologický a historický výklad soudních rehabilitací je určován rovněž zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož byl komunistický režim "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, perzekuoval občany nebo jim hrozil perzekucí a (který) odpor proti tomuto režimu považuje za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty". Konečně teleologický a historický výklad soudních rehabilitací dotvářejí též preambule Listiny a Všeobecné deklarace lidských práv a svobod.
JUDr. Jiří Kroupa, 10.7.2006, portál MVČR
Úplný text je v týdeníku pro státní správu a samosprávu Veřejná správa č. 29/2006.
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006