KNIHA: Dokument doby
Vladimír Hučín: "Není to o mně, ale o nás."

Leží přede mnou kniha. Rudá obálka a dole černý pásek. Kniha, která bude patřit do dějin. Bez ohledu na její literární kvality či spíše nekvality. Ta knížka není román, ačkoliv by její obsah stál za literární zpracování. Je v ní poněkud neuměle vypsána vlastně jedna historie, která vykresluje posledních cca 60 let našich dějin. Od osudů otce Vladimíra Hučína až po dnešek. Dnešek skutečně dramatický.

Málokdy je u nás vidět, aby někdo s takovou umíněností bojoval za svou pravdu a stál za ní a byl ochoten se pro ni obětovat. Zvláště, když to není nějaká pravda nějaké zdivočelé ideologie, kterých jsem prožili ve dvacátém století mnoho, ale je to pravda demokracie.

A také pevné přesvědčení, že nacismus a komunismus jedno jsou, že to jsou obě odporné diktatury, jejichž řádění zaplatily miliony lidí životem.

Na knize je fascinující až poněkud netaktická otevřenost a určitá neschopnost "lavírovat". Je-li Hučínův protivník starý bolševický kádr, napíše to Hučín otevřeně. A že se v jeho případě těch starých stranických kádrů a estébáků vystřídalo plno! Jejich seznam ostatně najdete na konci knihy. Se jmény, s funkcemi a malým "curriculum vite" všech těchto stalinistických "dobráků".

Čtete-li tuto knihu a znáte-li dějiny, nemůže vám nepřijít na mysl jedna paralela. A to, jak jsou si fašismus, nacismus a komunismus i po své porážce podobny. Kolik jen že neorealisté natočili filmů o tom, jak staří Mussoliniho fašisté ještě dlouho po válce ovládali úřední mašinérii Itálie, či jak německá justice kryla a dones kryje všechny možné vrahy. Jak ukazuje nedávný proces s Nižňánským. Ostatně právě Německo se více než Itálie pokoušelo udělat z obětí vrahy a zločince, jako třeba v případě takzvaných "desertérů" z Wehrmachtu.

Hučínův případ je však přeci jenom v něčem jiný. Ani v Itálii ani Německu se bývalé kádry Strany nepokusily zlikvidovat soudní cestou za pomoci policie, prokurátorů a některých soudců bojovníka proti diktatuře. U nás se to téměř povedlo.

Jenže jen téměř. Hučín svůj boj, jak se zdá, vyhrál. Za sebe, ale i za nás. Protože to nebyl a není boj o Hučína, to je boj za demokracii.

Zvítězil-li dnes Hučín ve svém boji s moravskými (všimněme si toho územního členění a vzpomeňme si na "moravistické strany") policisty a justicí vůbec, je to nejen zásluha jeho, ale i těch, kdo s ním vytrvali.

Tahle knížka určitě stojí za přečtení - a hlavně za vlastnění, už proto, aby byla jména těch, co se v honu na Hučína tak angažovali, zachována. Nejen hrdiny, ale i "antihrdiny" bychom měli znát jmény.

To, že se našli soudci, kteří Hučína po zinscenovaných obviněních nenechali odsoudit, že se našli lidé, kteří za něj bojovali, a to, že vyšla tahle knížka, svědčí o tom, že u nás máme demokracii. Slabou, občas podivnou, ale demokracii.

Za necelý týden bude záležet na každém hlasu, co tady bude dál.

Jiří Slupecký, 29.5.2006, Neviditelný pes


Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006

Hosted by www.Geocities.ws

1