Paní soudkyně, občané, soudci,

začal bych takto: Nepochybně součástí trestního spisu, který je součástí vašeho spisu v předmětné věci, je i agenturní svazek Antonína Mikeše s krycím jménem "ELIÁŠ". Ve svazku jsou zprávy i memorandum poměrně rozsáhle popsané. V memorandu se hovoří o tom, jak byl tento tajný spolupracovník s krycím jménem "Eliáš" získán a především je tam uveden seznam lidí na kterých pracuje a problematika na kterou je dlouhodobě zaměřen. U jména Hučín Vladimír jsou v popředí zpravodajského zájmu uvedeny také zpravodajské akce s názvem "SKŘÍŇKA" a "EXPLOZE".

Není problém zjistit, že akce "SKŘÍŇKA" byla zavedena II. správou StB, tedy odborem proti vnitřnímu nepříteli, na základě toho, že na Přerovsku od roku 1973 docházelo, v souvislosti s letákovými protisovětskými aktivitami, které jsem prováděl, také k útokům na symboliku československo-sovětského přátelství, symboliku Lidových milicí, Komunistické strany a toho nerozborného přátelství, kdy toto heslo tehdy bohužel jaksi lámalo charaktery a páteře mnohých z našich občanů.

Při posouzení této akce "SKŘÍŇKA", když by tento materiál bylo možno vzít v potaz, tak tento zpravodajský spis byl založen právě na letákové aktivity, které byly průvodním jevem mých útoků na propagandistickou symboliku, která byla tehdy živena na každém rohu. To byly ty vitríny a bysty oslavující spojení se Sovětským svazem atd. Do této problematiky byl nasazen Antonín Mikeš, tedy špičkový agent, jak jej hodnotil Mgr. Frolík ve znaleckém posudku a vyhodnocení rozsudku, který je evidován pod číslem 13/51184 a který nabyl právoplatnosti 1.9.1993 v příslušném zákoně.

Tohoto agenta, pracujícího pro sovětskou zpravodajskou službu, jsem dekonspiroval.

V té době jsem věděl, že pracuje pro StB, ale nevěděl jsem, že pracuje pro sovětskou zpravodajskou službu, která je tam taktéž podobně rozvedena s konkrétní osobou. Skončil svoji činnost, která byla dekonspirována útokem, který jsem zorganizoval v roce 1983, kdy byla použita výbušnina.

Chápu, že hovořit o použití výbušniny na nějaký majetek je v dnešní době, kdy terorismus je svým způsobem jakýmsi fenoménem nebezpečí, je něco, jako hovořit o "provaze v domě oběšencově". Nicméně, když se podíváme na vyhodnocení, jaký užitečný ráz to mělo, tato akce, o které jsme ani nepomysleli, kam až vlastně sahají ta chapadla tohoto člověka, na co je napojen - tak z jistého pohledu si myslím, že akce byla mimořádně úspěšná, a že by měla být ohodnocena zcela jinak, než jako nějaký trestný čin, nějaký zbytkový trest, nebo něco podobného.

Ale o tom je také polistopadový vývoj. Máme tady na jedné straně zákon, kterému se říká zákon 198/93, kdy v paragrafu bodu 3 se hovoří o tom, že odpor občanů proti komunistickému režimu - nechci to prodlužovat - tito lidé se vyjadřovali vědomě na základě mravního přesvědčení, projevovali odboj. To si myslím, že je velmi důležité, poněvadž ten zákon říká také odporu proti němu. Ale je tady důležité vzít v potaz slovo odboj. Co to je odboj? Odboj od slova bojovat, tedy zbraně jsou k tomu prostředkem k tomu nezbytně nutným. Odpor může být, když někdo na WC napíše nějaký nesouhlas, nesouhlas s vedoucí úlohou komunistické strany, nebo někdo zahraje na harmoniku, složí nějakou hru, nebo něco podobného – to je prosím vás jakýsi odpor. Ale odboj, od slova bojovat, si myslím, že je jasný a vyplývá právě z tohoto zákona, byť ne zrovna účinného, který se dneska ale bohužel moc nedodržuje.

Takže vrátím se k meritu věci. Chtěl jsem bojovat, bránit se proti té obrovské přesile - a nyní mi tady vyčítáte, že jsem jaksi ozbrojoval v době, kdy tady byla okupační vojska Sovětské armády? Páteř národa byla lámána na mnoha místech, už od počátku vývoje člověka, svazácké organizace, pionýrské organizace, SSM, SČSP a další zločinecké spolky, které potom dorůstaly až do podoby komunistické strany, kdy se lidé vlastně upisovali ďáblu a lámali charakter našeho národa. Myslím si, že to bylo potřeba a nebylo zbytečné se tomu postavit. Já se vás neptám, kde jste byli vy když hřmělo.

Myslím si, že můj postup, byť jsem byl osamocen, byl adekvátní, byť se mi vyčítá, že jsem se ozbrojoval a zmocňoval zbraní. Prosím vás, já si myslím, že v té době, poté co jsem byl odsouzen v roce 1971, rehabilitován, v roce 1977, dnes již obnovou zrušen trest, část trestných činů je rehabilitována ze zákona. V té době jsem nepatřil k občanům, kteří měli šanci získat zbraň nějakým legálním způsobem. Tady bylo nutno přistoupit k určité formě, která byla dejme tomu na ten režim trestná, ale kterou lze aplikovat na zákon o protiprávnosti komunistického režimu a především odpor proti němu a právě toho paragrafu 3 o odboji. Tady to bych rád zdůraznil.

Pane předsedo toho Nejvyššího soudu, jaksi neshledáváte souvislost mezi těmi tzv. trestnými činy, rehabilitováním, nerehabilitováním. Tak to mě trochu překvapilo. Osobně bych polemizoval, zda-li použití výbušniny bylo jaksi adekvátní nebo nebylo, ale máme tady ten agenturní svazek, kterým byl, myslím si, svého druhu dekonspirován špičkový agent, placený agent StB s vazbami na KGB, který používal konspiraci řadu let a který dokonce pracoval i na lidech, kteří byli tzv. "osmašedesátníci". Měli komunistickou minulost, ale jaksi se rozešli po roce 1968 s tím názorem, že vpád sovětských vojsk byl nutný. Já jsem byl poučen v roce 1971, zač je toho loket, tím útokem, kdy mě komunisté napadli. Rozhodl jsem se pro odboj a vedl jsem ho způsobem, jaký mi byl vlastní. Používal jsem prostředky, které si myslím, že jsou adekvátní a vzhledem k tomu, že tady máme materiál StB, myslím si, že ten můj boj byl naprosto opodstatněný a v souladu se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu.

Také bych zmínil, že tento můj počin může být pobídkou pro takové tragické osudy, jako byl svého času zde přítomný pan Křižan, jehož otec byl popraven a ten trest mu byl proměněn na jakýsi zbytkový a dostal 11 let. To si myslím, že je hanebná činnost justice, která se nedokázala vyrovnat se zločinným režimem, nedokázala nasadit trend, který by jsme měli dneska razit a držet se toho zákona. Chápu to, že justice, bezpečnostní aparát o který se opírá komunistická strana, to stigma asi nesou a chápu to, že ne každý soudce je ochoten takovouto činnost rehabilitovat, nebo uznat za chvályhodnou, tak jako byli soudci Dr. Beneš, Dr. Straňák, kteří hned napoprvé na těch okresních úrovních, ať v Přerově, nebo v Olomouci, tyto činy rehabilitovali podle příslušného zákona. Ale podíl viny tady mají státní zástupci. Když se podíváme na ty materiály, ty kádrové dotazníky, které byli nalezeny na střelnici, ve vojenských pásmech, tak skutečně kolonka politická angažovanost mnohdy nestačila. Byla popsaná různými aktivitami SSM, KSČ, SČSP a podobnými zločinnými spolčeními.

Takže co bych k tomu prosím vás řekl: Jsem tady v podstatě jako jakýsi obviněný a mám právo říci v závěru to, že pokud svým způsobem lituji svého jednání, pak především v tom smyslu, že se mi nepodařilo v té době, v té předmětné době, získat větší počet zbraní, větší počet munice, především lidí, kteří byli ochotni těmito adekvátními prostředky zasáhnout. Kdyby tak tomu bylo, myslím si, že bychom dnes takto zde nestáli a neřešili tady tento problém 16 let. To je prosím vás vše, co bych k tomu řekl a tím končím.



Pozn.: zvukový záznam přepsal J.Š. 25.5.2006

Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006