Měl jsem vždycky pochybnosti o tom, zda Vladimír Hučín byl žalován a souzen spravedlivě. Hraničily s jistotou, že pan Hučín byl v kraji pronásledován spřaženým společenstvím starých struktur. Na jedno z blížících se soudních jednání jsem před lety upozorňoval veřejnost dopisem v Lidových novinách. Zároveň jsem měl vždycky více než pochybnosti o účinnosti metod, které pan Hučín volil v boji proti minulému režimu.
Chápání minulosti
Jako signatář Charty 77 jsem dával přednost nenásilným, nicméně vždy veřejným metodám kritiky režimu a odporu proti němu, tj. takovým, které měly šanci získat na svoji stranu co možná nejvíce lidí. Izolované pokusy v ilegalitě působících (například ozbrojujících se) jednotlivců jsem právě z těchto důvodů pokládal za vysloveně kontraproduktivní. Obával jsem se, že kupříkladu vyhození sochy Klementa Gottwalda do povětří nebo dekonspirace fízla formou výbuchu u jeho dveří může přinést uspokojení jen těm či tomu, kdo se pro ně rozhodnou. Je to však, řečeno hantýrkou politologie, jednání toliko expresivní (cíl a prostředek při něm splývají, protože jde především o sebevyjádření a o vnitřní uspokojení z takového sebevyjádření) na rozdíl od jednání instrumentálního (jež usiluje o dosažení cíle, který není identický s použitým prostředkem, a jednající a jeho pocity ustupují do pozadí).
Přesto, položme si otázku, jestli mohly být násilné metody odporu vůči minulému režimu účinné. Po roce 1968, kdy celý sovětský blok ústy svého vůdce v Moskvě přiznal, že socialismus rezignuje na svoji utopickou komponentu, mohl být ozbrojený odpor prospěšný jen a jen režimu. Ten si potřeboval dodávat odvahy k větší rozhodnosti v boji se svými oponenty. Pozitivní ideologické argumenty už neměl, jedině ozbrojený nepřítel jej mohl motivovat.
O 50. letech a metodách odporu či odboje by ovšem bylo třeba vést jinou diskusi: 50. léta a léta normalizační, to je obrovský rozdíl. Podmínkou by však i tady bylo, že ji nemůže ukončit hlasování. Ústavní soud teď ale jedním ze svých senátů rozhodl, že ozbrojený boj proti minulému režimu byl legitimní, legální. Opřel se přitom vedle preambule Listiny základních práv a svobod o Všeobecnou deklaraci lidských práv a v neposlední řadě také o Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu vůči němu z roku 1993.
Tento deklaratorní zákon (u nás vedle zákona o zasloužení se prezidenta Beneše) patří mezi ty texty, v nichž zákonodárci vynášejí soudy nad dějinami, jednotlivými událostmi či osobnostmi. Existuje mnoho způsobů, jak lze v demokratické společnosti takovéto soudy vynášet, a mnozí z nás jich v té či oné míře využíváme. Například tím, že píšeme do novin. Jediný, komu to naprosto nepřísluší, jsou podle mého právě zákonodárci. Nejde o to, zda zákon "má, či nemá pravdu", ale o to, že "pravda" je sdělována formou zákona.
Zákonodárci jsou jednou ti a podruhé oni. Příští poslanci a senátoři opraví soud svých předchůdců? Pak by opravdu platilo, že "Pravda vítězi", a nikoli "Pravda vítězí".
Jenom nedospělá, nesebevědomá společnost potřebuje zákonodárce k tomu, aby jí formou zákona vysvětlil, co si má myslet o svých prezidentech či o událostech minulosti. Usnášení se formou zákona o správném chápání dějin spadá vjedno s pošetilou (a bohužel osobitě českou) mánií bourat (a eventuálně znovu stavět) pomníky, přejmenovávat ulice, odnímat čestná občanství. Tato mánie je nejen přiznáním bezradnosti a nejistoty. Vypovídá i o naší dětinské potřebě úředních autorit, které nám řeknou, co si máme myslet. Je to povážlivá tradice. Ústavní soud svůj nález bohužel o tuto tradici opřel. Přečetl si, jak zhodnotit minulost, a podle toho rozhodl.
Petr Pithart, místopředseda Senátu ČR, článek Respektu - 15/06