Ústavní soud (ÚS), tedy jeho senát složený ze soudců Stanislava Balíka, Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma, vyhověl nyní stížnosti bývalého příslušníka BIS Vladimíra Hučína na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten zamítl jeho stížnost na porušení zákona ve věci plné Hučínovy rehabilitace za odsouzení z roku 1984 na 2,5 roku. Rehabilitační rozhodnutí soudů samotná, která byla předmětem řízení Nejvyššího soudu, ÚS nezrušil.
Hučín v roce 1984 nejen rozšiřoval po městě protisovětské letáky a nadával na KSČ, ale opatřil si tři střelné zbraně a střelivo a vyrobil třaskavinu, vloupal se do bytu, aby tu odcizil střelnou zbraň, a způsobil výbuch v jednom domě. ÚS rozhodoval, zda je přímá souvislost mezi skutky, jejichž odsouzení české soudy již rehabilitovaly - pobuřování proti socialistickému a státnímu zřízení republiky a hanobení státu světové socialistické soustavy - a mezi nedovoleným ozbrojováním, krádeží a poškozováním cizí věci. Za ty totiž rehabilitován nebyl.
Rozhodnutí ÚS, které prosadila Dagmar Lastovecká přes odpor soudce Nykodýma, je nepřesvědčivé. Zákon podmiňuje rehabilitaci kriminálních trestných činů jejich přímou souvislostí s odporem proti režimu. Protože je ale podle ÚS pojem „přímá souvislost“ neurčitý a nejasný, hledal jeho senát smysl a účel rehabilitačního zákona.
Byl to však výklad ideologický. Svědčí o tom především to, že ÚS cituje z preambule právně sice nezávazné, ale morálně zavazující Všeobecné deklarace lidských práv: je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku.
Lidská práva musí být chráněna zákonem nejen kvůli předcházení odboje proti tyranii a útlaku. Všeobecná deklarace OSN je z roku 1948 a její preambule připomíná nacistické zločiny - zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva. Citát ÚS z deklarace má jen potvrdit rovnici komunismus = fašismus. Je to neprávní a ahistorické, v ČR zvlášť, a ÚS si to mohl odpustit. Rovnici razí síly, které se prohlašují za antikomunistickou pravici.
ÚS doplácí na to, že nezrušil zákon o komunistickém režimu a o odporu proti němu z roku 1993. Právě zde se klade rovnítko mezi státním terorem 50. let a normalizací a mluví se o „odboji“, což si ani ÚS nyní nedovolil: Odpor občanů proti tomuto (komunistickému) režimu (...) odbojem nebo jinou činností (...) byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.
Tím se potvrzuje rovnice fašismus = komunismus, odboj jako odboj, 50. léta jako normalizace.
Legitimizuje se tím i užívání násilí v době, kdy ho podle mne nebylo už vůbec možno morálně ospravedlnit. Charta 77 důsledně trvala na nenásilných formách odporu proti režimu, a to právě v době, kdy se Vladimír Hučín vybavoval zbraněmi a zastrašoval výbuchy (dušuje se, že nechtěl nikomu ublížit).
Hučínovi a jeho přátelům jde dnes o to dokázat, že násilí v roce 1984, použité i ve volné souvislosti s jejich protirežimními projevy, bylo mravné a oprávněné. Nebylo, stejně jako nebylo násilí bratří Mašínových, Hučínových hrdinů, kteří dělali vše pro rozpoutání války. Vladimír Hučín si uchoval třídní pohled na společnost. Téměř všichni ho postupně opustili, až na Hučína, a zdá se, že i na Ústavní soud.
Petr Uhl, 25.03.2006
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006