Když se to vyjádří neučesanou češtinou, kterou teď slyším všude kolem, neb se to asi stává novou mediální normou: Ve věci bývalého příslušníka BIS Vladimíra Hučína se věci zase trochu pohnuly. Tentokrát, na rozdíl od téměř nekonečných předchozích soudních nepravostí, se pohnuly ve prospěch Vladimíra Hučína.
Ústavní soud totiž částečně vyhověl jeho stížnosti na to, že ho soudy po roce 1989 zcela neočistily od trestů, které za svou protikomunistickou činnost dostal od komunistických soudů. Nyní bude muset o kauze či kauzách Vladimíra Hučína znovu jednat Nejvyšší soud, přičemž se očekává, že zohlední právní názor Ústavního soudu. Vladimír Hučín si stěžoval na výroky (či případně ne- výroky) polistopadových soudů, týkajících se tzv. zbytkových trestů za jeho činnost v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Hučín požaduje od soudů plnou rehabilitaci. Té se mu však zatím nedostalo v případu jeho útoku na údajného agenta StB, za nedovolené ozbrojování a za krádež lovecké pušky s optikou.
Případ je poněkud složitý vzhledem k Hučínově argumentaci. On se při svých obhajobách odvolává na zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Dlužno připomenout, že s touto argumentací uspěl v jiných svých kauzách, v nichž byl rehabilitován - totiž v případech tištění a roznášení protisovětských letáků a verbálních útoků na Lidové milice. Podle Hučína i další jeho činy (popřípadě tresty za ně) mají přímou souvislost s jeho protikomunistickými aktivitami, za něž byl kdysi odsouzen a následně rehabilitován.
Podle usnesení Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu však není přímá souvislost mezi rehabilitovanými a nerehabilitovanými Bučinovými činy, takže v platnosti zůstávají i jeho zbytkové tresty. To by mělo být nyní, po výroku Ústavního soudu, předmětem nového soudního jednání.
Potud na téma napravování čehosi, co by veřejnost - neb to tu zde neříkám jako právník, nýbrž jako občan - mohla vnímat jako, řekněme, soudní svévoli. Což mě přivádí k jinému druhu institucionalizovaného bezpráví, totiž ke zvůli či svévoli policejní.
K tomu malá historická odbočka: Zajímavé je, že v dřevních dobách toho, čemu dnes říkáme kriminologie, stanovil italský právník Cesare Beccaria svých deset základních pravidel a postulátů ve snaze reformovat tehdejší výkony policie a soudů. První z těch deseti pravidel zní - zákaz svévole policie. Mohlo by být vetknuto do nějakých zásad trestněprávních reforem i dnes, po nějakých skoro 250ti letech. Pravda, manýry tehdejších policistů se nejspíš nedají přímo porovnávat, nicméně některé výkony státních institucí v oblasti nevyšetření jednání policistů jsou pozoruhodně blízko tomu, co by se jako svévole označit mohlo.
Teď mluvím o tom, že po sedmi měsících něčeho, čemu Inspekce ministra vnitra říká "vyšetřování" bylo sděleno, že Inspekci se nepodařilo zjistit, který z policistů při neblaze proslulém zákroku proti účastníkům CzechTeku 2005 udeřil mladou ženu, jménem Romana Krátká, tak silně, že jí jejím žebrem prorazil plíci a způsobil pneumotorax. Její příhoda je - neříkám to cynicky - jaksi standardní, s ohledem na průběh tehdejšího policejního zásahu - cituji ze serveru "aktuálně.cz", který cituje z policejního protokolu - Romana Krátká stála u svého stanu, když ji a její kamarády začala vyhánět zásahová jednotka a bít je obušky. Začala utíkat, ale jeden z policistů jí obuškem podrazil nohy a začal ji mlátit do hlavy a do žeber. Z hlavy jí začala téct krev, cítila bolest v hrudníku. Konec citátu. Později se ukázalo, že vychýlené žebro jí prorazilo plíci a do nemocnice se jí podařilo dostat v okamžiku, kdy plíce ze dvou třetin selhávala.
Nyní, celkem logicky, není Romana Krátká s výsledkem vyšetřování Inspekce ministra vnitra spokojena a podala proti němu odvolání. Člověk se jí vůbec nediví, i když už mezitím mohl zjistit, že policie, resp. vyšetřovací orgány jsou schopny interpretovat mediálně snad nejproslulejší scénu, v níž čtyři těžkooděnci mlátí a kopou do polonahého mládence jako málem policejní sebeobranu, popřípadě ochranu onoho mládence, aby si snad sám neublížil něčím, co údajně měl držet v ruce.
Spojuji v tomto příspěvku pomalý, leč postupně stále úspěšnější boj pana Hučína se zklamáním té mladé ženy proto, že v úspěchu zarputilého bojovníka s komunistickým režimem a s větrnými mlýny polistopadové justice vidím naději i pro Romanu Krátkou. A to v tom, že bude-li stejně zarputilá (a s ní všichni ostatní, kteří se s projevy úřední svévole setkali a nerezignovali) jako Vladimír Hučín, možná se díky jim někdy k tomu tzv. "právnímu státu" dorveme.
Martin Schulz, Český rozhlas 22.3.2006
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006