Vladimír Hučín, po sametovém listopadu důstojník Bezpečnostní informační služby a poté čtyři roky trestně stíhaný »zločinec«, byl minulý čtvrtek Okresním soudem v Přerově v plném rozsahu zproštěn obžaloby, která ho vinila hned ze šesti kriminálních deliktů, za něž mu hrozilo až deset let vězení. To je jistě dobrá zpráva, nad níž se lidé se smyslem pro čest a spravedlnost právem radují, přesto jsou namístě přinejmenším rozpaky, protože po kauze Hučín zůstalo plno smradu.
Rozumný divák jedné z nejostudnějších justičních frašek postkomunistického času se totiž musí ptát: Jak to přijde, že ještě ve středu byl pan Hučín zralý na mnohaletý exemplátní trest za skutky, které údajně ohrožují bezpečnost státu, a den nato už bylo všechno jinak? Jak to, že se na pětníku obrátil týž soud, který byl až dosud nakloněn uvěřit bez důkazů státní zástupkyni Staňkové, že na lavici obžalovaných sedí nedovoleně vyzbrojovaný podněcovatel levicového extremismu, šiřitel poplašných zpráv a možná i terorista? Copak se stalo tak významného v mezidobí mezi dvěma posledními přelíčeními, že přerovský soudce Michal Jelínek prakticky přes noc změnil názor? Nestalo se nic, nebo o tom alespoň nevíme. Což je ovšem na pováženou, protože je-li tomu tak, že v demokratické zemi je lidský osud závislý na momentálním ropoložení »nezávislého« služebníka bezpráví, pak je posttotalitní česká justice v ještě žalostnějším stavu, než jsme se obávali.
Rozpačitost z čerstvého soudního verdiktu se mění v holé zděšení, když si uvědomíme, co všechno osvobozujícímu rozsudku předcházelo: Bezdůvodná více než roční Hučínova vazba, stejně bezdůvodné vylučování veřejnosti z účasti na procesu, předlistopadově brutální zákrok justiční stráže proti Hučínovým příznivcům, vesměs osobnostem, před nimiž by měl každý slušný Čech hluboce smeknout. Co teď s těmito »přehmaty«? Co vrátí panu Hučínovi ztracený rok života za mřížemi a následující tři léta boje za prosté přežití? Jakou náplast na utržené šrámy na lidské důstojnosti by měli žádat lidé, kteří ani na chvíli nezapochybovali o Hučínově nevině? Stačila by jim od proměnlivého soudce Jelínka nejobyčejnější lidská omluva - sorry, je mi líto? Některým snad ano, hlavně těm, kteří po zkušenostech s bolševickou tyranií nejsou hákliví na společenský jemnocit. I takové minimum slušnosti jim ale přerovský soudce zůstal dlužen. Pan nebo soudruh Jelínek pouze (ne)řekl: tady máte svého Hučína, když nechcete dát pokoj, ale jenom proto, že přeskupení estébáci nedodali dost podkladů, abych z něho mohl udělat věrohodného zlosyna.
Tím ovšem soud potvrdil, že je pravda to, co pan Hučín tvrdí od začátku: jeho kauza byla a zůstala politickou pomstou bolševicko-estébáckých gaunerů, nemající pranic společného s kriminální záminkou. Spojme si nyní to sdělení s Paroubkem a jeho slabostí pro partaj estébáka Filipa.
Petr Zavoral, 30.11.2005
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2005