Všichni jsme byli dnes 23. listopadu 2005 u Okresního soudu v Přerově svědky, že soudce Michal Jelínek, předseda senátu svým chováním porušil kromě dobrých mravů ustanovení tohoto paragrafu vůči úctyhodným účastníkům přítomným v soudní síni v závěru vleklého a vlekoucího se procesu s Vladimírem Hučínem, někdejším dlouholetým pracovníkem Bezpečnostní informační služby. Byli jsme svědky situace, kdy se konkrétně a otevřeně a zjevně celým výrazem vysmíval člověku, který by mohl byt jeho otcem (jak hrůzná představa). Dopustil se tohoto porušení zákona při velmi závažné závěrečné řeči, při které nesmí být obviněný přerušen soudem.
Tohoto práva Vladimír Hučín využil beze zbytku a brilantně. Vmetl soudci i státní zástupkyni do tváře to, čeho se jim výchovou ani studiem nedostalo, poukázal na absenci charakteru, nutného k výkonu soudcovského povolání a na důsledky, které jim tento postoj a počínání přinese v životě.
Soudce se povýšeně a zle usmíval. Nikdy jsem takový výraz na tváři nikoho neviděla. Působil dojmem, jako by se těšil, až to Vladimíru Hučínovi (který jakoukoli vinu popírá), a konečně před veřejností a přáteli (po jejich velmi silném několikaletém úsilí, aby bylo naplněno ústavní právo a proces byl veřejný) a před úctyhodnými advokáty vysokých odborných i morálních kvalit, měl možnost tuto skutečnost nezvratně prokázat, při vynesení rozsudku, předem připraveném, "osolí".
Soudce tímto ohavným gestem zpochybnil veškerou vážnost a nezávislost soudcovského stavu, prozradil se.
Vysmál se celému životu Vladimíra Hučína a jeho úsilí o vybudování spravedlivé společnosti, zbavené komunistické a totalitní hydry.
Vysmál se otevřeně létům, které tento člověk strávil v komunistických věznicích, za svůj aktivní odpor vůči zákonem odsouzenému zločinnému komunistickému režimu a boji proti jeho slouhům.
Vysmál se zjevně i jeho desetileté práci v bezpečnostních složkách státu, kde se snažil budovat a ochraňovat demokracii v teto zemi, jak mu velel zákon a jeho svědomí.
Vysmál se člověku, který před tímto soudem prokázal, že byl vyhodnocován jako vynikající pracovník svými nadřízenými, konkrétně dnešním ministrem vnitra.
Vysmál se mu tváří v tvář ve chvíli, kdy Vladimír Hučín, oběť zločinného komplotu, což bylo před soudem jasně svědecky prokázáno, oběť sil nepřátelských demokracii ve zpravodajské službě, napojené na komunisty a neméně nebezpečné sociální demokraty, byl nucen obhajovat svou nevinu, zatímco je na soudu, aby obviněnému údajnou vinu prokázal.
Vysmál se mu den před vynesením rozsudku. Jistě věděl proč.
Nebyl to hezký úsměv, na jeho tváři byl těžko popsatelný výraz, výsměšný, shovívavý úšklebek, výraz člověka, disponujícího neomezenou mocí, kterou mu dává pouze soudcovský talár, oddělující jej od řadových občanů. Výraz člověka, který má za zády státní a politický aparát a je si toho plně vědom. Nebyl to radostný úsměv z dobře splněného zadání. Byl to naprosto urážející a ponižující úšklebek.
Zapomněl, při vidině kariéry (jak mu Vladimír Hučín velmi srozumitelně připomenul, stejně jako státní zástupkyni), že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.
Státní zástupkyně se nesmála. Patrně nesplnila úkol. Všechny body pracně vykonstruované obžaloby byly, jak jsme byli v hojném počtu svědky, vyvráceny.
Dost možná, že se Vladimír Hučín zítra při vynesení rozsudku nebude mít čemu smát. Morálně stojí tak vysoko - a je si toho vědom - že se jej žádný úsměšek na tváři člověka v soudcovském taláru, jenž žádný charakter nemá, nemůže dotknout. Rozsudek na této skutečnosti nemůže nic změnit. Vladimír Hučín se ctí obhájil svou nevinu a může hrdě pohlédnout do očí komukoli. Na rozdíl od soudce Michala Jelínka.
Chci za všechny účastníky poděkovat Vladimíru Hučínovi za jeho statečnost a rezistenci, stejně, jako on veřejně poděkoval v soudní síni lidem, kteří v něj věří a po celou dobu jej v jeho boji podporují. To jsou skutečné hodnoty, které v životě rovných lidí něco váží.
Claudie Nikolajenková, Přerov 23.11.2005
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2005