Vladimír Hučín stál opět před soudem. Opakovaly se znovu scény, které tak dobře známe. Budovu soudu střežila policie a vstupu do síně bránila justiční stráž. Proces je totiž - po kolikáté už - přísně tajný, neboť se při něm mluví o činnosti Bezpečnostní informační služby. Spisy Hučínovy záležitosti mají osm svazků a téměř dva tisíce pět set stran. Ukládají se do přísně střeženého trezoru. To je v zemi, kde se aféry agentů BIS přetřásají ve společenských rubrikách, opravdu na pováženou.
Česká justice nakládá s Hučínem jako dokonale promazaný stroj. Aparát který za deset let nedokázal přivést k soudu mučitele politických vězňů Aloise Grebeníčka nebo velitele českého gulagu na Příbramsku Jaroslava Dubu, tu předvádí perfektně zrežírované divadlo. Dávno před procesem bývalý ministr vnitra Stanislav Gross a po něm zástupce náčelníka severomoravské policie Jiří Pščolka připravili atmosféru a ujistili veřejnost, že Hučín je kriminální živel. Teď se to konečně má všechno prokázat! Seznam údajných Hučínových zločinů se ovšem nepozorovaně tenčí.
Například jeho podíl na výbuších v Přerově, z nichž jeden si v březnu 1994 vyžádal lidský život, náhle zmizel. Hučínův údajně strašný zbrojní arzenál připomíná pyrotechnickou hříčku. Bývalí agenti Státní tajné bezpečnosti, z nichž jeden svědčil proti němu i za totality, se snaží seč mohou, ale moc jim to nejde. Šest bodů obžaloby nakonec zůstalo. Hučín prý vyvolával v lidech pocit ohrožení levicovým extremismem. Ale copak nám to opravdu nehrozí? Stačí si přečíst úvodníky Zifčákova Nového Bruntálska nebo projevy šéfa komunistické mládeže Gottwalda, abychom dospěli k názoru, že by za své varování měl být Hučín spíše vyznamenán než souzen.
Přechovával prý tajné materiály a shromažďoval osobní data. Z nich bychom se například dozvěděli, že předseda senátu, který se Hučínovou záležitostí zabývá, Jaroslav Hudeček byl za totality stranicky a estébácky prověřený totalitní soudce. Nebo že soudkyně Emilie Richterová vyšetřovala Hučína nejprve jako členka potlačovatelského totalitního systému a později jako soudkyně demokratické justice. Případně se poučíme o zajímavé minulosti ředitele přerovské policie, který byl za totality předsedou jedné z mnoha stranických organizací Státní tajné bezpečnosti. Z bohaté Hučínovy dokumentace bychom se mohli leccos zajímavého dozvědět i o státní zástupkyni Lence Šmídové, které Hučín odmítl bezpečnostní prověrku a ona ho pak dlouho tvrdošíjně držela ve vyšetřovací vazbě.
Proti této propletené a pevnými pouty spjaté mašinérii stojí Vladimír Hučín. Třiapadesátiletý muž, který proseděl pět let v totalitních kriminálech za to, že se pokoušel vzdorovat tehdejší moci. Trochu jako Don Quijote, trochu jako Zoro mstitel.
Nedá se také vyloučit, že ve snaze prokázat totalitní minulost přerovských policistů a soudců porušil interní předpisy Bezpečnostní informační služby. Ale k čemu ty nákladné monstr procesy? Snad proto, že se údaje z Hučínovy kartotéky objevují na nástěnce Konfederace politických vězňů v Přerově?
Hučín je čtyři roky bez práce a živí se sběrem starého papíru. Jezdí všude na kole a topí dřívím, aby zbytečně neutrácel finanční podporu svých přátel. Neměla by ho už konečně nechat česká justice na pokoji a zamést si před vlastním prahem?
Jaroslav Jírů, radiofejeton BBC 25.5.2005
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2005