(Ad LN 2. 12. 1999: Andrej Stankovič: Petr Uhl: Právo a bulvár)
Nedovedl jsem nikdy pochopit chorobnou snahu dlouholetého politického vězně komunistického režimu obhajovat estébáky a fízly, jak to dělal až s nadsazenou vehemencí Petr Uhl. Dokonce v plénu FS ČSFR jsem se ho na to musel veřejně zeptat; sněmovna odpověděla potleskem, Uhl nikdy. Genezi obhajoby fízlů mi až teď ozřejmila analýza Uhlovy knihy od A. Stankoviče.
Uhl se totiž podle něj už v mládí zapletl s kontrarozvědkou, při výslechu vypovídal, že StB na něj založila spis. Sám Uhl v knize píše, že kontrarozvědce uvedl jména několika cizinců, s nimiž jsem se více stýkal, podle něj byl přesvědčen o společenské roli kontrarozvědky. Za styky s cizinci nebyl stíhán, dokonce mu povolili několikatýdenní pobyt v Paříži, kde získával politické zkušenosti z trockistické a anarchistické činnosti.
Hříchy z mládí mohou být zapomenuty, člověk se vyvíjí, mění. Uhl však ne. Nejenže měl ve VONSU archiváře, který byl členem StB, ale i v našem případě francouzského pežota-karavanu v akci DELTA v roce 1981 doporučil do transportní sítě (přes svoji manželku) agenta StB Pavla Muraška, Rusína, se kterým seděl na Mírově. Po Muraškově denunciaci osm lidí bylo uvězněno ve vyšetřovací vazbě, tři z nich více než rok. Uhl o tom věděl; namísto omluvy mě přesvědčoval, že jako křesťan se nemám mstít, odpouštět a dát od Muraška ruce pryč (bylo to na odlehlém místě v budově FS ČSFR asi v roce 1991).
Petr Uhl byl se mnou v branně-bezpečnostním výboru FS ČSFR (1990-92). Neviděl jsem většího bojovníka proti přijetí lustračního zákona, který prosazoval třeba Rudolf Battěk, kterému dnes Uhl nemůže přijít na jméno. A také jsem stěží mohl pochopit jeho boj za Kavana Jana, jehož pětisetstránkový elaborát StB šetřila komise 17. listopadu.
Dnes mi je již leccos jasné. I Uhlova záliba v Rusínech. Dnes má ve svém sekretariátu dalšího, který intrikami rozbíjí spolupráci občanských sdružení slovenské menšiny v ČR, ačkoli Uhl byl na to upozorněn. Elementární lidská slušnost by Uhlovi mohla naznačit, aby se omluvil lidem, kteří vinou jím doporučeného agenta byli v Ruzyni. Dvěma (Milan Šimečka a Karel Kyncl) se již může omluvit jenom na věčnosti. Dalších šest (Jiřina Šiklová, Eva Kantůrková, Jiří Ruml, Jan Ruml, Jar. Hořec a já) zřejmě na omluvu čeká marně.
Zmocněnec Zemanovy vlády pro lidská práva zřejmě více dbá o obhajobu agentů StB, než o lidi, postižené diktaturou. Snad i proto patří do Zemanova týmu.
Ján Mlynářík, 24.2.2005
býv. poslanec FS ČSFR
(Ján Mlynárik: Causa Danubius, 2000)
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2005