Článek plný neúplných a zavádějících informací i vyložených lží a desinformací byl v Reflexu uveřejněn 9. září 2004, tedy 3 týdny před začátkem neveřejného procesu. V době, kdy se Vladimír Hučín i jeho obhájci plně soustředili na proces, nebylo možné na štvavý článek přiměřeně odpovědět a proto spontánně reagovali spíše podle svého uvážení jednotliví zástupci veřejnosti.
Je samozřejmě možno použít vyjádření lidí, kteří se s Hučínem dlouhodobě přátelí, ale mnohem cennější bude v tomto případě odborný psychologický posudek PhDr. Naděje Kubíčkové z listopadu 2001, která jej popisuje jako kvalitně integrovanou osobnost s vysokými ambicemi a schopnostmi, s potřebou širší osobní svobody lpějící na tradičních hodnotách, bez psychopatologických fenoménů.
Odbojová činnost Vladimíra Hučína začala po roce 1971, kdy po incidentu v přerovské Komuně, kdy byl skupinou podnapilých komunistických funkcionářů surově zbit a zraněn a poté navíc obžalován a odsouzen. Měl tedy možnost osobně poznat metody vyšetřování a justiční systém totalitního režimu. Vladimír Hučín rozšiřoval po Přerově a okolí letáčky "Pryč se sovětskou diktaturou", likvidoval nástěnky a narušoval stranická shromáždění. Za činnost namířenou proti symbolům komunismu (útok na sochu Klementa Gottwalda) a představitelům KSČ, StB (dekonspirace a zastrašení agenta StB s kontakty na KGB Antonína Mikeše, pokus o zastrašení náčelníka StB pplk. Zdeňka Blahety), byl opakovaně vězněn. Tresty ze 71. roku byly v únoru 1999 po dlouhých průtazích a demonstracích a štvavých kampaních levicových extremistů plně rehabilitovány podle Zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Okresní Státní zastupitelství v Přerově (Radim Obst, Karel Studený, Rudolf Volek) a Krajské SZ v Ostravě (Lenka Šromová) rehabilitace opakovaně vraceli k dalšímu a dalšímu projednávání. Soudci OS Přerov (Emilie Richterová, Jaroslav Filipský, Žaneta Steinbachová), KS Ostrava (Čestmír Duda, Svatopluk Pecha, Hudeček) a VS Olomouc (Ludmila Svatošová) rehabilitace střídavě potvrzovali (Pavel Beneš) a zamítali. Tento ping-pong placený z daní nás všech tito lidé provozují již 15 let.
V listopadu 1989 docházelo po celé republice k urychlené hromadné likvidaci archivů. Tím, že náhle neexistovaly důkazy o spolupráci mnoha osob se silovými strukturami režimu, mohli tito lidé nerušeně přejít do struktur nových, tzv. demokratických. Vladimír Hučín se v listopadu 1989 násilím zmocnil části okresního archivu StB a uchránil jej před zničením. Jen pro představu jde jen na Přerovsku o několik stovek lidí aktivně vytvářejících atmosféru strachu a bezpráví, kteří se po "revoluci" nevypařili a pro něž existence kompromitující dokumentace znamená ohrožení kariéry.
Vladimír Hučín pracoval na problematice extremismu a terorismu a problematice subverze státní správy. Prokázal mj. spojení parlamentní strany KSČM na představitele militantní levice, což bylo po několika letech potvrzeno nedávno vydanou "tajnou částí" zprávy BIS, kterou uveřejnila MFDnes. Operativní akce Vladimíra Hučína byly zastaveny v době, kdy např. bylo možno prokázat účast komunistů - levicových extrémistů na teroristických aktivitách v Přerově. Výbuchy v Přerově způsobily statisícové škody a při jednom z nich byl dokonce zabit policista. Vyšetřování, které vedlo do řad zástupců extrémní levice na Severní Moravě, bylo zastaveno. V rámci své práce se Hučín zabýval mj. i bezpečnostními prověrkami pro státní zástupce, soudce a jiné veřejné činitele. Jednoznačně lze říci, že proces vedený vůči němu je plně v režii lidí, u nichž prokázal nezpůsobilost k výkonu funkce.
V lednu 2001 bylo Vladimíru Hučínovi odebráno bez udání důvodu osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi a v únoru byl na hodinu propuštěn po téměř 10 letech práce u BIS kvůli "neuposlechnutí rozkazu". V této souvislosti je nutno zmínit fakt, že počátkem roku 2001 byl velmi blízko důkazům o propojení KSČM na militantní levici a z této akce byl těsně před dokončením odvolán současným ministrem vnitra Františkem Bublanem. Rozkaz, který měl uposlechnout, se týkal předání agentů nasazených do prostředí extrémní levice. které by tímto ohrozil na životě. V březnu byl Hučín zatčen doma speciálním policejním oddílem a strávil rok ve vazbě (v závěru nezákonně prodloužené). Během roku 2004 proběhla část jednání o údajném podvodu s neschopenkou. Záznamy z tohoto bodu jednání jsou k dispozici na internetu prakticky v plném znění.
4 - 6. října přijelo do Přerova několik desítek občanů, vesměs zástupců nejrůznějších občanských iniciativ a hnutí. Za všechny, kteří se soudních jednání ve svém volném čase pravidelně zúčastňují, je dobré vzpomenout zástupce KPV (Konfederace politických vězňů), SBPV (Sdružení bývalých politických vězňů), KAN (Klub angažovaných nestraníků), spolek na obranu nezávislé justice Šalamoun, členy Petičního výboru za veřejný proces s Vladimírem Hučínem, nezávislé publicisty Jana Šinágla, C. Nikolajenkovou, F.Rozhoně aj., vydavatele česko-kanadského magazínu Conscience-Svědomí Milo Komínka, protagonisty III. odboje, folkové zpěváky Pepu Nose, Zbyňka Horvátha a Ali Weissovou, herce Oldřicha Kaisera, členy Skautu, pracovnice ÚDV (Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu), občanské sdružení požadující zákaz komunistické strany v souladu se Zákonem o protiprávnosti komunistického režimu Palachovy děti, pedagoga a filmového dokumentaristu Martina Vadase, spisovatele Jana Beneše, členy Konzervativní strany ad. Je nutno si uvědomit, že v případě tzv. Hučínových příznivců nejde o pouhou skupinku přátel, nýbrž o občany z celé republiky velmi dobře informované o širších souvislostech zlovolně vykonstruované kauzy, navíc aktivně činné v oblasti lidských práv, zločinů komunismu a problematiky III.odboje.
Pokud si Reflex troufá označit kauzu Vladimíra Hučína za "maloměstskou válku, která i přes důležitý podtext vypořádání se s minulostí nepostrádá prvky humoru", jde přinejmenším o hluboké nepochopení a v horším případě o manipulaci čtenáři. Formulace "čas od času ve městě vybuchne neškodná nálož" je vysloveně zavádějící. Vladimír Hučín byl vzat do vazby kvůli výbuchům v Přerově, komunistická poslankyně Rujbrová ho veřejně označila za osobu, která "stojí za výbuchy. . .", ale obžaloba o výbuších vůbec nehovoří. Navíc se prokázalo, že výbuchy na Přerovsku mají na svědomí představitelé extrémní levice. Pokud jde o střelbu do oken KPV, snad nikdo nemůže předpokládat, že by Vladimír Hučín procházel zdí vazební věznice. Zesměšňování a bagatelizace Hučínova protikomunistického odboje není na místě, vzhledem k tomu, že aktivnější a důslednější odpůrce režimu v někdejší ČSSR v sedmdesátých a osmdesátých letech nebyl. Bylo by možno vzít článek v Reflexu větu po větě a vyvracet jednu lež, nepřesnost či překroucenou skutečnost za druhou a odkazovat na dokumentaci. Velká část materiálů je k dispozici na internetu na www.hucin.com , www.aaawebpages.cz a www.freewebs.com/vanek , a to jak rehabilitační kauzy, tak současný všemi prostředky utajovaný proces. Je nutno mít na paměti, že se nelze opírat o výpovědi svědků zaznamenaných ve spisech předlistopadové StB. Tyto výpovědi byly velmi často vynucené a mnohé byly již v rámci rehabilitačních řízení odvolány (Hynek Vykoukal).
Pánové Rychetský a Jičínský, ale také Václav Henych z MV a Aleš Gerloch z PF UK zajistili naší zemi kontinuitu s komunistickým právním řádem, zničené archivy StB umožnily kontinuitu personální. Dnes je tedy možno člověka zároveň odsoudit dle platných předpisů za nedovolený odpor proti totalitě a zároveň jej rehabilitovat (projevovat mu čest) podle Zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Hranice odporu proti totalitě by měla být jasně stanovena Zákonem o III. odboji, který je ovšem neustále odkládán. Výsledkem jsou zbytkové tresty, které mj. byly překážkou Hučínovy práce v BIS. Soudci, kteří se zabývali normalizačními politickými procesy jsou dodnes ve funkcích (jako např. soudkyně Horváthová, která je přímo osobně zodpovědná za smrt Pavla Wonky) a za kvalitu své práce nenesou prakticky žádnou odpovědnost.
Soud s Vladimírem Hučínem byl 4.10. senátem Mgr. Jelínka prohlášen za neveřejný. Po celé tři dny veřejnost demonstrovala před budovou soudu a dožadovala se svého Ústavou zaručeného práva u procesu být. Důvěrníci, obhájci i Vladimír Hučín potvrdili, že po celou dobu tohoto utajovaného jednání nezazněla ani jediná utajovaná skutečnost. Svévolné zatajnění procesu bylo napadnuto obhájci, důvěrníky i veřejností. K rukám předsedkyně okresního soudu byla doručena řada stížností. Demonstranti byli průběžně monitorováni a natáčeni policisty v uniformách i v civilu. BIS považovala proces za natolik důležitý, že na monitorování Hučínových příznivců povolala přes 30 vozidel, která i s posádkami a kamerami nepochybně chyběla jinde. V boční uličce vedle okresního soudu vypadala naleštěná auta různých severomoravských značek neobyčejně nápadně a směšně. Soud vyvrcholil ve středu 6.10., kdy veřejnost začala stále důrazněji požadovat respektování Ústavy. Skandování hesel "Chceme právní stát", "Chceme veřejný proces" a zpěv hymny údajně rušily senát při práci natolik, že soudce Jelínek nechal halu vyklidit. Policie v budově a speciální zásahová jednotka připravená na nádvoří soudu na pokyn Justiční stráže začaly demonstranty vynášet. Po zásahu skončili tři lidé v nemocnici, z toho osmdesátiletý bývalý politický vězeň na JIP a u jedné ženy je dnes již zřejmé, že zranění bude mít dlouhodobé následky. Použití podjatých soudců a státních zástupců, nezákonných nátlakových metod ve vazbě, mediální manipulace, a nakonec i hrubé síly je v kauze Hučín bohužel holý fakt a je ostudou týdeníku Reflex, že se k takovému úkolu propůjčil.
MVDr. Veronika Valdová, 22. listopadu 2004
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2004