Asi před deseti dny se po internetu šířila zpráva Veroniky Valdové o průběhu soudního řízení s Vladimírem Hučínem, která obsahuje různé nepřesnosti, omyly a také zavádějící názory na procesně právní stránku věci. Mimo to autorka připojila 12.9.2004 komentář podobného obsahu k článku na Politikonu.
Její zápal mi připomíná sektáře z počátku husitského hnutí, kteří se snažili vnutit církvi své představy, odvozené od jejich vlastního, kněžími nezprostředkovaného výkladu bible. Autorka se podobným způsobem pokouší hodnotit průběh soudního řízení na základě svébytného výkladu ústavy. Nedbá, že zásady ústavy se promítají do života prostřednictvím nižších právních norem. Řízení před soudem probíhá podle specielního zákona - trestního řádu. Ať se to autorce líbí či nikoli, soudci Jelínkovi nelze vyčíst kvůli řízení hlavního líčení z 28.7.2004 žádné porušení trestního řádu. Svým způsobem je to možná škoda, protože porušení procesních pravidel by určitě zužitkoval obhájce v odvolání.
Autorka především brojí proti tomu, že Hučínův proces je dle jejího označení "tajný" (nikoli "utajovaný" jak tvrdí v komentáři na Politikonu) a volá občany div ne do zbraně, aby bojovali za veřejnost celého řízení. Tajný ani utajovaný proces ale skutečně není totéž co proces s vyloučením veřejnosti. Ostatně i v případě, že je veřejnost vyloučena, na žádost obžalovaného ji nahrazují dva jím stanovení důvěrníci. V specielním případě Vladimíra Hučína obavy o zachování zákonnosti při projednávání jeho věci snižují kvality jeho obhájců, kteří v minulosti dostatečně osvědčili svou občanskou statečnost. Není třeba se obávat, že by se najednou začali bát a nehájili důsledně obžalovaného.
Boj za připuštění veřejnosti i k těm částem řízení, v kterých mají být na návrh obhajoby projednávány utajované skutečnosti, snad přispěje k "zviditelnění" bojovníků za veřejný proces, sotva však prospěje obžalovanému. Pravděpodobně bude neúspěšný, protože jde proti duchu zákona.
Mladá dáma dále reklamuje pro veřejnost právo nejen být přítomna v soudní síni, ale také v ní hlučet, když se jí nelíbí počínání soudu. Kromě toho, že veřejnost takové právo nemá a podobným chováním přímo porušuje zákon, jde její názor přímo proti soudcovské nezávislosti. Vzato do důsledku by jí tolerované chování veřejnosti časem vedlo k takovému stavu, že by soudci soudili s ohledem na obavy z osobního napadení, popřípadě by se šli před vynesením rozsudku "poradit" na nějaký partajní sekretariát, jaký rozsudek mají vynést, aby "nenarazili".
Autorka také považuje přímo za životní nezbytnost, aby si veřejnost pořizovala zvukové záznamy z jednání, protože jinak by prý nebylo možno dodatečně posoudit, zda soudci soudili správně. Musíme ale trvat na tom, že špatné rozsudky – a skutečně se občas vyskytují – lze napravit pouze zákonnými nástroji, tedy justičními opravnými prostředky. Pro tuto cestu jsou ale soukromé zvukové nahrávky procesně nepoužitelné a mají proto maximálně hodnotu osobní upomínky. Jedinými záznamy, o které se může obhajoba opřít při tažení proti nesprávnému rozsudku, jsou nahrávky, pořizované soudem, na jejich základě pořízený protokol a nakonec i rozsudek. To vše je samozřejmě k disposici obžalovanému a obhajobě. Veřejnost na tyto podklady nemá nárok, a i kdyby se k nim dostala, nebudou jí ani obžalovanému k užitku.
Veronika Valdová přímo klame veřejnost, když tvrdí, že soud smí změnit právní kvalifikaci souzeného trestného činu pouze na začátku řízení. Zřejmě se neobtěžovala přečíst si základní procesní předpis, tedy trestní řád, jinak by věděla, že soud ji může měnit až do té chvíle, než se odebere k závěrečné poradě. Proto neprávem vyčítá soudu, že až na konci dokazování změnil právní kvalifikaci. Ostatně jí napadená změna se uskutečnila na návrh obhájce a byla ve prospěch obžalovaného. Zdá se, že se autorka také domnívá, že při řízení u přerovského soudu došlo k porušení zásady veřejného vyhlášení rozsudku. Soudce ale učinil zákonu zadost, když veřejně přednesl aspoň výrokovou část rozsudku, když před čtením odůvodnění musel nechat vyklidit soudní síň.
V komentáři na Politikonu Veronika Valdová vyhodnotila mé výhrady k trestnímu oznámení, které podal švýcarský občan pan Šinágl na soudce Jelínka slovy, že "jsem vedle jak ta jedle." Až mi tedy autorka nebo pan Šinágl ukáží sdělení obvinění soudci Jelínkovi, učiněné příslušným orgánem na základě mnou kritizovaného trestního oznámení, rád se jim omluvím. Zatím trvám na tom, že zmíněné podání je pouhý blábol. Dále mi mladá dáma sdělila, že bych se jako komunistický zpravodajec neměl k věcem "soudní represe" vyjadřovat. K tomu sděluji, že jsem nebyl zbaven základních práv a svobod, a jsa nadán svobodným rozumem, vyjadřuji se k tomu, co mě pálí. Zná-li Veronika Valdová nějaký důvod, proč bych měl být v tomto právu krácen, tedy jiný důvod než její subjektivní názor, nechť mi to sdělí. Dále jí doporučuji, aby se seznámila s obsahem pojmu "zpravodajec." Osobně si myslím, že si takové lichocení nezasloužím a dokonce jsem dospěl k závěru, že autorka všech zde citovaných textů je všeobecně vedle jak tak jedle.
Aby bylo jasno: nebojuji za odsouzení Vladimíra Hučína a netvrdím, že soudce Jelínek vynesl spravdlivý rozsudek. Vyjadřuji pouze přesvědčení, že Hučínovo právo musí být hájeno standardními zákonnými prostředky. Je to především starost jeho obhájců a důvěrníků. Veřejnost nechť se vyjadřuje dle libosti, ale nikoli v soudní síni. A aktivisté nechť nepodporují obžalovaného v domněnce, že se jeho spor rozhodne na ulici. Bylo by ostatně smutné, kdyby tomu bylo jinak.
Zdeněk Jemelík, Politikon 22.9.2004
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2004