"Nedůstojným způsobem kryjete ty, kteří vládli represivními složkami ČSSR do listopadu 1989," vytýkal nadějný politik ČSSD Stanislav Gross v roce 1995 Janu Rumlovi, že drží na vnitru estébáky. O devět let později dosadil premiér Gross do čela úřadu vlády velitele roty esenbáckých mlátiček. Obrat je to jen zdánlivý: už v polovině devadesátých let postavil Gross na lidech tohoto zrna svou kariéru.
Když se před volbami v červnu 1996 loučili na poslední schůzi sněmovního branně-bezpečnostního výboru jeho členové, vysekl poslanec ODA Oldřich Kužílek stoupající hvězdě ČSSD Stanislavu Grossovi poklonu přímo prorockou: "Pane kolego, před vámi je jistě velká budoucnost, ale dával bych si na vašem místě lepší pozor na výběr lidí, kterým nasloucháte." Nebylo to jen plané mentorování muže o generaci staršího. Za čtyři roky ve výboru, roky pro další Grossovu kariéru zcela zásadní, získala stejný pocit řada dalších poslaneckých kolegů.
Toho léta už bezpečnostního experta a šéfa poslaneckého klubu ČSSD nikdo nepodceňoval. Daleko byl ale ještě čas, kdy si jako ministr vnitra vybere za náměstka předlistopadového bachaře Petra Ibla, za šéfa inspekce na vnitru vyšetřovatele demonstrantů z Palachova týdne Miroslava Borníka či kdy bude jinému bývalému dozorci, posléze náměstkovi policejního prezidenta Václavu Jakubíkovi tolerovat, že nemá bezpečnostní prověrku. Anebo dokonce kdy jako premiér protlačí na šéfa vládního úřadu velitele z pohotovostního pluku SNB Pavla Přibyla a přes masové protesty veřejnosti ho bude ve funkci držet tak dlouho, než on sám odstoupí.
Když Stanislav Gross v roce 1992 poprvé překročil práh parlamentu, byl politická tabula rasa. Po železničářské průmyslovce měl nejblíže k dopravě, v útlém šestnáctičlenném klubu ČSSD na něj ale zbyla bezpečnostní problematika. Rok a půl se v neznámé branži "rozkoukával" a sháněl kontakty. Nástupem roku 1994 se rozjel. Spustil smršť interpelací na odesáckého ministra vnitra Jana Rumla, jejichž závěr byl tradiční: ministr by měl odstoupit.
Na Grossových vystoupeních bylo nejzajímavější, kolika informacemi disponoval. Přesně věděl, ke kterým vnitráckým dokumentům se dostal Viktor Kožený, jaké pokyny dal ministr své inspekci v případě vyšetřování obchodníků s mercedesy bratrů Helbigových či co dělal Rumlův bratr Jiří, tehdy rovněž vysoký úředník ministerstva, na několika výjezdech do Turecka. Poslancům se nejednou zdálo, že Gross ví o dění na vnitru víc než sám ministr; totéž platilo pro tajné služby. "My jsme měli informace přímo od Rumla. Gross byl jako opozičník od tohoto zdroje odříznut, ale měl jich paradoxně víc než my," vzpomíná člen branně-bezpečnostního výboru Jan Klas (ODS). Podobné to bylo s Grossovými návrhy, co dělat v resortu vnitra. "Byly to mnohdy tak zasvěcené a detailní věci, že to nemohlo být jen z jeho hlavy," tvrdí tehdejší šéf výboru z ODA Vladimír Šuman.
Právě tehdy si Gross utvořil první kostru kontaktů na lidi v bezpečnostní sféře. V době velkých čistek na ministerstvu vnitra se ostatně zdroje nabízely prakticky samy. Za několik let v čele úřadu stihl Ruml jen na nejvyšších místech vyměnit čtyři policejní prezidenty a čtyři šéfy inspekce, z nižších pater vyházel bezmála osm tisíc bývalých estébáků.
Nejcennějším zdrojem informací o dění v resortu se pro Grosse stala skupina propuštěných ředitelů inspekce, která dohlíží na aktivity celého vnitra. Bývalého disidenta Mikuláše Tomina vyhodil Ruml v březnu 1993 za to, že bez jeho vědomí informoval poslance o problémech na úřadě. Muže se zálibou ve spikleneckých teoriích Gross záhy zaměstnal v parlamentu jako svého poradce. Volněji spolupracoval také s dalšími dvěma propuštěnými řediteli, Borisem Šteflem a Josefem Kolajou: společně třeba na podzim 1994 podali žalobu na Rumla za případ bratří Helbigů. Pouze u posledního propuštěného šéfa inspekce Vladimíra Nechanického Gross a jeho lidé nepochodili: "Když jsem z funkce odcházel, vyptávali se, zda jsem si něco odnesl. Když jsem jim řekl, že nemám žádné zajímavosti, které by mohly ohrozit postavení Jana Rumla, byli velmi zklamáni."
Grossův informační kanál nebyl v té době tajemstvím. Jeden z poslancových útoků na Rumla komentovalo ministerstvo vnitra oficiálně slovy: "Informace je nepochybně dílem neúspěšných ředitelů Inspekce MV, kteří byli propuštěni." Stejně proslulý byl ale ve stejnou dobu Gross i tím, jak lovil o několik pater níže informace původu velmi nejistého. "Byly to polopravdy, klasická estébácká schémata i spiklenecké a pavlačové drby. Různí vyhozenci a ublíženci je tehdy nabízeli mnoha politikům, ale málokdo jim tak ochotně jako Gross skákal na špek," vzpomíná kolega z bezpečnostního výboru Oldřich Kužílek. Sám Gross třeba u jedné interpelace, v níž se objevila řada nesmyslů, přiznal, že jejím základem byl jen anonymní dopis.
Jak přesně vypadala v polovině devadesátých let struktura jeho spolupracovníků, zdrojů a našeptavačů, je těžké rekonstruovat. "On své zdroje vždycky přísně tajil. Když ale za mnou přišel třeba bývalý agent StB Václav Wallis nebo jiní lidé tohoto typu, posílal jsem je automaticky za Grossem. Já na to žaludek neměl, on ano," vzpomíná bývalý funkcionář ČSSD Jozef Wagner.
Směsice relativně ctihodných osobností a starých struktur v Grossově okolí a malá schopnost oddělovat pravdu od nesmyslů začaly nést ovoce. V roce 1996 se Gross stal aktérem jedné z největších blamáží polistopadové éry, pověstného Zemanova kufříku. Fascikl šedesáti stran falešných dokumentů, které měly dokázat propojení vnitra s kontrarozvědkou a nezákonné sledování politiků, získal tehdejší šéf ČSSD Zeman z poloviny právě od Grosse. Jemu je prostřednictvím zmíněného Tomina předali bývalý redaktor Necenzurovaných novin a muž s hojnými kontakty v tajných službách Luděk Šišák a sedmkrát soudně trestaný recidivista Miloš Demeter. Aféra, která si podle počátečních prohlášení politiků ČSSD neměla v ničem zadat s americkou Watergate, rychle splaskla a strana z ní odešla s ostudou.
Gross stejně jako Zeman aféru s kufříkem ustál. Nezměnil ani okruh svých spolupracovníků, ani styl práce. Díky nim ostatně mohl být už několik let úhlavním a dobře vybaveným nepřítelem Rumla. To imponovalo Zemanovi a ladilo s heslem "jít vládě po krku". Gross byl na spolupráci s lidmi s různými škraloupy v životopise závislý; šlo o jeho munici v dlouholetém zápase s bývalým náměstkem šéfa federální kontrarozvědky a někdejším disidentem Jaroslavem Baštou o to, kdo bude stranickou jedničkou na poli bezpečnosti.
V soupeření s mužem s mnoha kontakty v bezpečnostních složkách měl Gross několik výhod. Na rozdíl od solitéra Bašty získal v ČSSD slušnou podporu, hlavně ale neměl zábrany při výběru spolupracovníků. "Kdo dělal za komunistů bachaře, nemůže mít mou důvěru," řekl třeba Bašta o šéfovi bezpečnostní komise ČSSD Petru Iblovi. Gross si naopak z téhož muže udělal parlamentního poradce a po nástupu do čela vnitra v dubnu 2000 ho jmenoval prvním náměstkem. Také způsob seznámení obou mužů je příznačný: Ibla Grossovi doporučil dnešní náměstek pražského primátora Petr Hulínský. Ten se v polovině devadesátých let jako šéf soukromé bezpečnostní agentury zapletl do skandálu s mrtvými dušemi v ČSSD, Gross ho ale podržel.
Grossův vzestup na žebříčku moci byl okamžikem splácení dluhů. Od všech, kterým dal po jejich minulém zakolísání za věrné služby druhou šanci, mohl očekávat maximální loajalitu. Po nástupu na vnitro sice nezahájil plošnou čistku, postupně ale kádr podstatně obměnil svými lidmi. Mezi nimi byla i v minulých dvou týdnech tolik kritizovaná "esenbácká mlátička" z Palachova týdne Pavel Přibyl, tehdy v roli vrchního ředitele ministrovy kanceláře, nebo další předlistopadový vězeňský dozorce Václav Jakubík, který se stal náměstkem policejního prezidenta. Od Jakubíka vede ke Grossovi zřejmá vazba přes Ibla: oba bývalí příslušníci komunistických bezpečnostních struktur se znají už z doby studií na Vysoké škole SNB.
Ne ke všem výměnám se přitom Gross odhodlal. Třeba od nápadu jmenovat policejním prezidentem Josefa Douchu, šéfa kriminálky vyhozeného za Rumlových časů a muže s podezřelými kontakty, nakonec raději upustil. Projevil ale shovívavost k těm, kdo na vnitru přežili z před-listopadové éry. Na bezpečnostním odboru tak třeba i po čtyřech letech Grossova ministrování pracuje Zdeněk Vašíček, muž, který se podílel na přípravě akce Norbert, podle níž se měly při ohrožení režimu internovat "politicky závadové osoby" ve speciálních táborech. K těmto lidem přibyli do Grossova širšího týmu další, třeba bývalý šéf Národního bezpečnostního úřadu Tomáš Kadlec, kterého prověrka BIS označila za jednoho z původců úniku informací kontrarozvědky, či předlistopadový komunista, někdejší prokurátor Miroslav Antl, jenž byl po havárii v opilosti uklizen do lukrativní funkce v Českém Telecomu.
S povýšením ministra Grosse na premiéra přišel logický přesun jeho lidí z vnitra, vedeného nyní bývalým disidentem Františkem Bublanem, na úřad vlády, jenž zažil příchod bývalých kádrů už za Zemana: do týmu jeho lidí přišli v roce 1998 třeba bývalý komunistický poslanec a šéf pražského SSM Miroslav Šlouf, tajemník KSČ na Praze 4 Karel Heřman nebo šéf brněnského SSM Libor Trubelík.
Prezident Václav Havel v roce 2000, několik měsíců po Grossově nástupu na vnitro, reagoval na jeho personální rošády tím, že si ministra povolal na kobereček. Sdělil mu, že je "zneklidněn sérií personálních změn a aktivizací osob svázaných s bývalými poměry". Také dnešní prezident Václav Klaus nad jmenováním Přibyla šéfem vládního úřadu "velice kroutil hlavou" a vládní nádvoří minulé úterý zaplnily stovky demonstrantů.
Premiér Gross ví ale své, proč Přibyla držel do poslední chvíle. Už když v roce 1995 interpelací útočil na Rumla, že má na vnitru desítky bývalých estébáků v čele s někdejším důstojníkem StB Janem Bělíčkem přímo v ministrově předpokoji, dokázal Gross mistrně vystihnout, čím je vlastně pro politika člověk se škraloupem z minulosti tak zajímavý: "Důvody mohou být různé. Jeden z nich může být ten, že je velice dobré mít na důležitých místech lidi, na které lze kdykoli, kdy to bude zapotřebí, něco vytáhnout."
Miroslav Korecký, Týden 23.8.2004
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2008