Dacani! Hanba! Rudá mafie!

Velmi dlouho se táhlo projednávání sedmého ze sedmi údajně trestných činů Vladimíra Hučína, a tak se mi snad podařilo pochopit, o co v tomto případu jde.

Stvořil-li člověka Bůh, pak na úplném počátku stojí ON, protože stvořil člověka nedokonalého, chorobám podléhajícího. I nápad člověka k nápravě tohoto stavu stvořit lékaře. V tomto případu Vladimíra Hučína byli lékaři dva. Rozdílní.

Prvním byl MUDr. Jan Chmelař z Přerova. Ten Vladimíra Hučína znal, práce neschopným uznal, na odborná ošetření odeslal a poté co se V.Hučín nemohl dostavovat osobně, mu alespoň léky předepisoval. Tím podle svého přesvědčení v léčení pokračoval a využil zákonné možnosti a pracovní neschopnost neukončil. V čase vrcholícího procesu na mne působil dojmem člověka jednáním soudu opravdu, ale opravdu nemálo týraného.

Druhým byl MUDr. Peter Jurčo, v čase rozhodném vězeňský lékař v pankrácké věznici. Neznal Hučína ani jeho diagnózu(!), přesto jej slovy uznal práce schopným, obvyklý doklad ukončující pracovní neschopnost nevystavil a v rozporu s platným pokynem ministra spravedlnosti jej neodeslal (toto pochybení bylo napraveno až po dvou měsících). Vězeňský lékař Jurčo byl nesmírně vytížený, a tak dal jen razítko na nepatřičný doklad, a Hučínovi ve vazbě nejpřísnější z přísných jej odevzdal s pokynem odešli jej adresátovi, s nímž při své vazbě nemáš oprávnění komunikovat.

Lékař první si od státní žalobkyně JUDr. Lenky Šromové vysloužil obžalobu, že využitím svého práva lékaře neukončit pracovní neschopnost se prý spolčil s Vladimírem Hučínem, s nímž nemohl ani komunikovat, aby společně podvodně vylákali ze státu ve prospěch manželky V.Hučína po dobu několika týdnů (dnes již vrácené) dávky ve výši 380.- Kč denně. Lékař druhý, mi časy koncentráků připomínající, se stal jen spokojeným svědkem Chmelařův a Hučínův údajný zločin potvrzujícím a svědečné pobírajícím. Otázky směřující k možné spoluvině či výlučné vině jiných osob soudce nepřipustil.

Hučín sám, který v Praze čelil obvinění ze strašných činů teroristických které mu již připisovány nejsou, se měl podle žaloby Lenky Šromové stát ještě "čarodějem", jenž měl mít i řádný doklad o ukončení pracovní neschopnosti (nevím, zda Šromová měla na mysli ten v Přerově ležící či ten teprve o měsíce později v Praze vystavený). Ba i mafiánem, který si zajistil přesun dokladů k podvádění nutných (u soudu byla čtena výpověď vysoce postaveného anonymního spolupachatele uznávajícího, že Hučína nepoučil, co mu k podpisu předkládá a význam podpisu podcenil).

Případ poprvé vrcholil před senátem Okresního soudu v Přerově 27.července 2004 s nečekaným prodloužením do 28.7., které obžalované zbavilo na čas závěrečných řečí obhájce JUDr. Stanislava Devátého. Státní zástupkyně Šromová už je v té době vykopnuta výš, a tak ji vystřídala JUDr. Jana Staňková, pohledná žena krom závěrečného odpapouškování žaloby nežensky mlčící a otázky nekladoucí. Obhajoba (JUDr. Milan Hulík) prokazuje, že v žádném případě nemohlo jít o podvod ve spolčení, a dokládá, že pomineme-li podíl osob zde nejmenovaných, žalovaní se dopustili několika pochybení jen shodou náhod se také podílejících na chybné dočasné výplatě vrácených dávek. Obžaloba se shodla i s žalobou, že nemohlo jít o "zkrácení daně, poplatku a jiné dávky".

Rozhodující byli "soudci". "Přísedící" Miloslava Ondryášová a Ing. Jaroslav Dvořák za celou dobu procesu nevydali ani hlásku. Nebral je vážně ani předseda senátu Mgr. Michal Jelínek, který se jich v průběhu líčení ani jednou neoptal, zda nemají nějaký dotaz, tak je neberu vážně ani já. V hlavní roli tedy byl Mgr. M. Jelínek, mladý soudce bez chlapecké tváře, jinak připomínající Grosse. Když Gross ví, že Lidovci odmítají Teličku, s vážnou tváří jim navrhne, že právě s ním budou sedět ve vládě. Jelínek zase pod hrozbou kolektivního trestu vyvedení ze soudní síně zakázal veřejnosti jakýkoli hlasitý projev včetně smíchu, a pak ji s vážnou tváří začal provokovat. Nejen tím, že snad stokrát odebral slovo Vladimíru Hučínovi a nepovolil otázky právníkům obžalovaných, ale ani jednou neupozornil svědka že nezodpověděl otázku (to museli konstatovat obhájci za něj). Ale i výběrem "čtení listinných důkazů", kdy předčítal dobře informovanému publiku, jak bylo Hučínovi umožněno setkání s duchovním, a vynechal všechny záznamy o setkáních brutálně ukončených po pár sekundách - třeba to se Zdenou Mašínovou ukončené po prvním dotazu Zdeny Mašínové.

Pak Jelínek povolal do soudní síně Justiční stráž, nechal veřejnost povstat, a vyhlásil jménem republiky, že Hučín a Chmelař jsou vinni "zkrácením daně, poplatku a jiné dávky". Hučín 6 měsíců podmíněně s odkladem na 1 rok, MUDr. Chmelař 10 000 Kč pokuty, v případě nedobytnosti 1 měsíc kobky. A veřejnost povstala! Nejprve usednutím (těmto "soudcům" úctu nevzdáváme) a pak výkřikem Anny Hučínové.

V Císařových nových šatech je to dítě, které se nebojí a výkřikem pokazí císaři pohádku o nových šatech. Zde to byla stará paní, které už nemohou moc ublížit, i když z ní dělají podezřelou, že v době, kdy polistopadová StB pořádala na její byt nájezdy horší než StB skutečná, nežila ve strachu, ale pletichařila k vylákání dávek. Ona se přestala bát a vykřikla na "soudce" Dacani! Hanba! Rudá mafie! Pak se přidali další. Jelínek dal vyklidit soudní síň, museli ji opustit i důvěrníci, kteří měli právo zůstat. Zdenu Mašínovou museli vynést, ten záběr bez uvedení jména oběti zvůle odvysílala ČT hned po zprávě o jmenování Miroslava Borníka (u policie od 1971, nedávno odstoupivšího kvůli své spoluúčasti na "vyšetřování" disidentů) do čela inspekce ministerstva vnitra.

Musím vyslovit svůj obdiv všem u soudu přítomným, že se ovládli a nepokusili se soudce lynčovat či alespoň vysvléknout z taláru. V amerických filmech, které nám předkládají jako vzor, by se tak jistě stalo. Jak je možné, že to co nazývá JUDr. Milan Hulík sérií "zásadních pochybení" a John Bok "podrazem na celou veřejnost" je vydáváno za Spravedlnost? Co to je za soud, který nemá trestat, ale vychovávat, když zakazuje i léčivý smích? Pokusil se to hned na místě vysvětlit John Bok. Po válce evropské státy i USA a po Listopadu 1989 krátce i Československo opustily princip pozitivistického přístupu k právu a začaly uznávat i právo přirozené, ústavní a mezinárodní smlouvy a pakty. Nacisté uznávali pozitivistický přístup k právu, což jim umožnilo vyvraždit (nejen) židy. Totéž dělal i bolševický východní blok a od dob ministra Bureše dělá i ČR. Z této analýzy plyne jediné. Anna Hučínová, stejně jako ono dítě z pohádky, má pravdu.

Kde a kdy se stala chyba? John Bok připomněl, že když studenti, jejichž vystoupení prý vděčíme za svobodu, demonstrovali proti členu UV KSČ Marianu Čalfovi jako premiérovi, rudá mafie v novodobé StB již organizovala jejich sledování. Už za Čalfy nebyl Samet sametem. Francouzská revoluce pokračovala i po svém údajném konci a dosáhla svých cílů po osmdesáti letech. Kdy a jak pokročíme se sametem, abychom dosáhli jeho cílů? Nebo si my, kteří jsme jej pomáhali tvořit, necháme nadávat od dětí, že jsme dacani, pomahači rudé mafie, hanba nám?

František Rozhoň, 29.7.2004, Svědomí - Obrana národa


Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2004

Hosted by www.Geocities.ws

1