V průběhu týdne bylo možné dva rozsudky, které se týkaly zločinů, spáchaných hluboko v totalitních dobách. Podmínkou na 6 měsíců s ročním odkladem potrestal přerovský soud Vladimíra Hučína, známého disidenta a též důstojníka Bezpečnostní informační služby. V letech 1973 až 1983 se dopustil krádeže, nedovoleného ozbrojování a poškozování cizí věci, v roce 1984 za to byl odsouzen.
Podle verdiktu se Hučín trestných činů dopustil tím, že si na konci 70. a počátku 80. let minulého století neoprávněně pořídil dvě pistole a kulovnici. V roce 1982 zorganizoval vloupání do rodinného domu v Brodku u Přerova s cílem odcizit z něj kulovnici. O rok později se podílel na výbuchu před domem agenta komunistické Státní bezpečnosti, který na něj donášel.
Jak se dalo čekat, celkem marně se pan Hučín u soudu odvolával na platný zákon o protiprávnosti komunistického režimu a na svůj odboj proti němu. I když uváděl, že svými činy zabránil řadě perzekucí přerovských občanů, sou usoudil, že není možné rozhodovat o vině, kterou má za prokázanou, nýbrž že může rozhodovat toliko o výši trestu.
Je to svým způsobem zajímavá právnická šaráda - viděno z úhlu zákona o protiprávnosti komunistického režimu se Vladimír Hučín může jevit jako čítankový hrdina, který se pustil do nerovného a předem prohraného boje s komunistickou hydrou. Měl by dostat medaili.
Viděno z jen trochu jiného úhlu je to výtržník, který jednal pod tlakem doby a nyní, po tzv. změně režimu je mu nabízena spravedlnost v podobě podmínečného trestu. Nicméně - s touto logikou, která ovšem jen doslovně a věrně do důsledků dovádí tzv. kontinuitu právního pořádku, bychom se mohli dostat k překvapivým - též logickým - závěrům, jako že například Gabčík s Kubišem, národní hrdinové, kteří spáchali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha byli zločinci, jak vystřižení, neb se dopustili skutečně flagrantního porušení tehdejších protektorátních zákonů.
Vladimíru Hučínovi, dlužno podotknout hrozí potrestání za další obvinění, která tentokrát pocházejí již z devadesátých let minulého století. Tehdy měl, jako důstojník BIS, údajně vyvolávat mezi lidem pocit ohrožení levicovým extremismem, přechovávat tajné materiály, neoprávněně shromažďovat osobní data a nelegálně držet výbušniny a zbraně. Když se člověk podívá na tahle jeho novodobá obvinění, napadne ho, že to jsou všechno činnosti, které v klidu spadají do běžné pracovní náplně jednoho aktivního tajného agenta, takže záleží jen na shodě okolností a přízni či nepřízni nadřízených či doby, aby za to dostal buď státní vyznamenání nebo státní basu.
To se bez změny čárky vztahuje i na další soudní výrok tohoto týdne. Tentokrát jde o osvobození - před 37-mi lety se východoněmecký občan Richard Schlenz pokusil společně se třemi přáteli dostat přes tehdejší Československo do Rakouska. Rozhodli se přeplavat řeku Moravu, jenže československá pohraniční hlídka, jejímž členem byl i dnes šestapadesátiletý Josef Mlčoušek, se jim v tom snažila zbránit střelbou. V případě Richarda Schlenze úspěšně - jeho mrtvé tělo našli tehdy rakouští pohraničníci se střelou v mozku. Obžalobě se (po řadě líčení) nepodařilo ani tentokrát prokázat, že to byl právě Mlčoušek, kdo vypálil smrtelnou ránu. Obhajoba pana Mlčouška se opírala o dvě věci. Jednak nebylo jisté, kdo vypálil osudnou střelu - a to už nikdo nikdy nezjistí, za druhé - kdyby byl prý býval pan Mlčoušek tehdy nevypálil, dopustil by se tím daleko víc trestných činů, než vypálením těch ran.
A teď bych rád věděl - kdo je větší hrdina a kdo větší padouch? Vladimír Hučín má (horko těžko, po dlouhých peripetiích) podmínku za odboj proti komunistickému režimu. Josef Mlčoušek, přesvědčený vnitřně o tom, že i když v obraně hranic své socialistické vlasti střílel, jeho kulky oběť nezasáhly, dostal osvobozující rozhřešení za spoluúčast na vraždě.
Nebudu napínat - u mě vychází lépe Vladimír Hučín. A u vás?
Martin Schulz, Český rozhlas 13.2.2004
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2004