Kauza Hučín ukazuje problémy našeho trestního soudnictví

Právě probíhající proces s Vladimírem Hučínem ukazuje kromě mnoha pochybností, které ho provázejí, i zásadní problémy našeho trestního soudnictví - nadměrné používání vazebního stíhání a časté utajování soudního jednání, pokud je kauza nějak zvláštní nebo citlivá. Bývalý disident a pozdější důstojník BIS Vladimír Hučín, který je obžalován z několika trestných činů a hrozí mu až deset let vězení, je již rok ve vazbě a soudní řízení podle rozhodnutí soudu má proběhnout za zavřenými dveřmi.

Od nového roku platí další novela trestního řádu. Ani ona problémy vazebního stíhání nevyřešila. Nový trestní řád zpřesňuje podmínky a zkracuje dobu například v případech koluzní vazby, která má zabránit ovlivňování svědků. V lednu umožnil propustit část obviněných. Přesto je to nedostatečné. České věznice jsou nadále přeplněné a daňové poplatníky to stojí spoustu peněz. Paradoxně dochází k tomu, že vazba bývá prodlužována lidem obviněným z méně závažných trestných činů a naopak na svobodě je stíhána řada obviněných pachatelů těžkých zločinů, zejména hospodářských trestných činů s miliónovými či miliardovými škodami. Samozřejmě si nemyslím, že na soud čekají v cele samí nevinní, jen poměr mezi nimi a odsouzenými je na poměry v Evropě i ve Spojených státech amerických naprosto nepřiměřený. Také se nelze ubránit pocitu, že soudy v různých kauzách nepostupují podle stejných měřítek Nad důvody vazby v některých případech zůstává rozum stát.

Proč je tedy u nás vazba tak hojně využívána? Nejspíš proto, že je to z dob bývalého režimu dobře zavedený nejpohodlnější způsob jak dosáhnout toho, aby pachatel začal "spolupracovat". Namísto prevence je vazba používána jako represivní a donucovací prostředek. Změně tohoto přístupu brání jak soudní praxe, tak i zákon. V České republice uvalují soudci vazbu stále jako na běžícím pásu, aniž by brali v potaz odlišnou praxi ve vyspělých evropských zemích Typickým příkladem je případ Vladimíra Hučína, ale nejde jen o něj. Takových kauz jako Hučínova existuje mnohem víc. Přitom kdybychom se poučili ze světa, bylo by řešení jednoduché. Vazební stíhání by mělo být používáno jen v případě pachatelů nejzávažnějších trestných činů, v ostatních případech by obviněný měl být propuštěn na kauci a měl by čekat na soud na svobodě. Jestliže se obviněný, který byl propuštěn na kauci, zpronevěří stanoveným pravidlům, kauce propadne a teprve potom se dostane do vazby.

Náš právní řád sice peněžitou záruku zná také, soudci ji však málo využívají. Dnes lze uložit kauci od deseti tisíc korun nahoru a všichni víme, že se většinou stanoví na současné poměry ve směšných částkách. Například co je to kauce 15 mil. Kč pro obviněného Františka Chvalovského, který je stíhán za úvěrový podvod vůči Komerční bance ve výši 1,5 miliardy Kč. Tato praxe by se měla změnit, protože je nejen špatná, ale i drahá. Pokud by bylo ve většině případů využíváno propuštění na kauci, mělo by to několik pozitivních důsledků. Věznice by nebyly přeplněné a vězeňská služba by mohla lépe zvládat situaci ve věznicích a tedy lépe chránit veřejnost před odsouzenými vězni. Kauce by byly šetrnější pro obviněné a hlavně by mohly hmatatelně pomoci poškozeným, tedy obětem trestného činu. Jak?

Z peněžité záruky se zatím mohou při vracení odsouzenému zaplatit jen náklady trestního řízení, nikoli však náhrada způsobené škody. O poškozené se v tomto ohledu stát nestará vůbec. Mají velmi málo práv v trestním řízení a často bývají odkázáni na občanskoprávní řízení, v němž by se měli domáhat náhrady škody vůči pachateli. I když soud uloží přímo v trestním rozsudku pachateli, aby uhradil škodu, pachatel se většinou stihnul včas "zbavit" majetku a nemá nové příjmy, takže není z čeho odškodňovat. To je absurdní a vede to k tomu, že poškozený většinou nedostane zpátky ani korunu. Proto by se měl změnit zákon tak, aby výše kauce při propuštění z vazby korespondovala s výší způsobené škody. Z této peněžité záruky by se pak měla přednostně zaplatit také náhrada škody způsobená poškozeným, tedy obětem trestného činu. Takto by konečně svitla naděje mnoha okradeným a podvedeným občanům, kteří marně čekají léta na spravedlnost.

Nejnebezpečnějším nešvarem našeho soudnictví je ale utajování. Soudní řízení má probíhat pod veřejnou kontrolou. Jak známo, ve Spojených státech jsou některé soudní procesy přenášeny v přímém přenosu a to vytváří obecné povědomí, že i rozhodnutí soudů jsou věcí veřejnou, nikoli jen záležitostí hrstky vyvolených moudrých. Veřejnost soudního jednání je důležitá ve všech případech, ale ještě důležitější to je v takových kauzách jako trestní stíhání Vladimíra Hučína, o jehož důvodnosti se na veřejnosti objevuje mnoho pochybností. Samozřejmě, že jen nezávislý soud je oprávněn o vině nebo nevině rozhodnout a každý by to měl respektovat. Nebude-li ale soud probíhat veřejně, nelze se divit, že pochybnosti o tomto případu budou narůstat. A nejen o něm. Otazníky budou právem i nad naší justicí. V právním státě je velmi důležité, aby soudní moc byla vnímána jako nástroj spravedlnosti. Toho lze dosáhnout ne jen tím, že soudci vykonávají pravomoci podle zákona, ale že jejich rozhodnutí jsou veřejností vnímána jako spravedlivá.

Hana Marvanová, aaawebpages 29.3.2003


Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2003

Hosted by www.Geocities.ws

1