Začínal jako horník, byl novinářem i poradcem prezidenta Václava Havla. Dnes píše scénáře a stará se o les. Zlatého Orfea, cenu za nejlepší nerealizovaný scénář, dostal minulou sobotu při předávání cen Českého lva Jiří Křižan. Scenárista Jiří Křižan se před šesti lety přestěhoval z Prahy do vesnice Branky u Valašského Meziříčí, odkud pochází jeho rodina.
Když jsem se chystal za Jiřím Křižanem do Branek, upozornil mě, že nemám jezdit brzy dopoledne. Jistě, umělci na volné noze vždycky rádi dlouho vyspávají, říkal jsem si. "Musím se postarat o koně," poopravil mě Jiří Křižan . Když jsem přijel k bílému domu u lesa, kde žije Jiří Křižan s manželkou Jarmilou, hned jsem se zajímal o koně. "U koní se střídáme s manželkou, týden vstávám já, týden žena. Pro člověka na volné noze to má dobrý efekt, nutí ho to k pravidelnosti. Kůň mu prostě den rozdělí do povinností, které se nedají pominout. Musí se nakrmit, musí se vyčistit maštal, v létě nasušit seno. Musíte s nimi samozřejmě i cvičit, musí se pohybovat. To vše, i když člověk nemá čas, nechce se mu nebo prší, mrzne a pálí slunce. Je to ovšem moc příjemná povinnost. Máme dva koně plemene painthorse, tedy strakaté americké westernové koně. Jsou neobyčejně hodní, poslušní a mají povahu spíše jako psíci. Je s nimi nádherné soužití a vyžití. Samozřejmě na nich jezdíme a manželka dokonce velice dobře. Má licenci a účastní se soutěží ve westernovém ježdění," vypráví Jiří Křižan.
Kromě koní vás váže k přírodě také les, který jste zrestituoval a o nějž se staráte.
Musel jsem se učit, co les potřebuje, protože nám ho komunisté v mém útlém dětství sebrali a rodinná kontinuita tak byla přetržena. Teď už jsem v Brankách zpět šestým rokem a už jsem se leccos naučil. Jako většina lidí mám les strašně rád. Není to jako třeba dům nebo jiný majetek, je to něco živého, o co se musíte starat. Jste jen jedním z těch, kteří s lesem nějaký čas žijí. Les je věčný. Stromy se většinou dožívají daleko vyššího věku než člověk, zejména ty listnaté, duby a buky, které nyní vysazujeme. Duby se kácívají třeba ve sto čtyřiceti letech. Děláte to tedy vše spíše pro pravnuky než pro děti či vnuky, a to je zvláštní pocit. Už dávno tady nebudete, když ty stromy budou dospělé a teprve budou vidět plody vaší práce. Je velice smutné, jak v posledních letech ničí les časté vichřice. Když vidíte pak ty polomy a vývraty na velkých plochách, kde leží poničené stromy, je to jako pole po válce, na němž leží mrtví. Les je něco tak velkého a je v něm tolik života. Člověk se tam krásně vyčistí, nejen čirým vzduchem, ale i tou silou života, která z něj vyzařuje.
Máte v lese nějaký strom, ke kterému máte výjimečný vztah?
Mám svůj osobní buk, který jsem si oblíbil a ke kterému chodívám. Z naprosto nevysvětlitelných důvodů jsem si mezi několika tisíci vybral jeden strom ze sedmnáctihektarového nádherného výstavního bukového lesa. No a pak tady máme jeden buk, který má přes dvě stě padesát let. Je to takový otec buků, mohutný nádherný strom. Na jaře ho chodíme vítat, když se probouzí a začnou rašit listy. Na jiném místě je tu krásný ztepilý mohutný smrk, který je také velice starý. Přežil i nějaké blesky, ale přesto je zdravý a pevný. Člověk má k takovému starému stromu úctu a obdiv.
Staráte se o les a o lese dokážete vyprávět hodně zasvěceně a odborně, jste věhlasným scenáristou, byl jste poradcem prezidenta a náměstkem ministra vnitra, v mládí jste zase pracoval jako horník. To je neuvěřitelný profesní výčet. Asi musíte být hodně učenlivý a přizpůsobivý.
Přizpůsobivý asi není správné slovo, ale učenlivý, doufám, jsem. V bolševických dobách jsem byl v takové občanské kategorii, že jsem prošel nejen havířskou, ale také spoustou jiných dělnických profesí. Nevybíral jsem si to, nechtěl jsem být havířem, vždy jsem do toho byl nějakým způsobem vržen. Je to ovšem zkušenost. Člověk poznal spoustu prostředí, lidí a s nimi prožil různé věci. Viděl, jak se chovají. Potom jsem se dostal až do výšin politických a to bylo zase úplně něco jiného. Pro člověka, který se celý život zabývá psaním, je bezvadný zdroj námětů, událostí a postav v různých situacích. Jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Nikdy jsem neměl a nemám potíže s náměty. Spíše mám potíže s tím, jak se ubránit lenosti a psát.
Když už jste se zmínil o politice, co říkáte na nového prezidenta?
Myslím si, že z toho, co se nabízelo, to bylo nejlepší řešení. Sdílím i ten názor, že Václav Klaus dosáhl vrcholu a teď bude mít možnost a čas ukázat ty své nejlepší stránky. Pevně tedy doufám, že bude ukazovat jen ty dobré.
Čistě hypoteticky, kdyby vás Václav Klaus požádal, dělal byste mu poradce jako Václavu Havlovi?
Poradce už bych nedělal nikomu. To byla životní etapa, která byla pro mě osobně strašně významná. Bylo to báječné, bylo to obohacující, ale bylo to v dobách s jistou nadsázkou revolučních, kdy to asi bylo potřeba. Dnes už je doba jiná a je to práce pro jiné typy lidí, než jsem já. Už bych tam neměl co dělat a už bych se k tomu ani sám vracet nechtěl. Své jsem si užil a své jsem, myslím, udělal. Kdybych chtěl být politikem, tak bych v tom zůstal. To je jako s tou šachtou, také bych tam už zpátky nešel.
Necítíte se být tady v Brankách izolovaný od hlavního dění a kulturního kvasu metropole?
Větší část svého, bohužel už dosti dlouhého, života jsem strávil v Praze. Užil jsem si toho všeho dost. Mladý člověk potřebuje získat kontakty, prosadit se. Časem jsem si jako scenárista vybudoval určité postavení. Jestliže napíšete dobrý scénář, je úplně jedno, jestli žijete v Praze, Hollywoodu nebo Brankách. Když je dobrý, najde lidi, kteří ho ocení, a když je špatný, tak vám nepomůže, ani když budete bydlet v Beverly Hills nebo na Barrandově. U režiséra nebo kameramana je to jiné, to jsou lidé, kteří jsou odkázáni na ateliéry, střižny, technické vybavení. Pro mě je s přibývajícím věkem ten poklid, ve kterém na venkově žiji, úžasný. Klid k práci, k myšlenkám. Pokud jde o kontakty, tak občas do Prahy zajedu, ale hlavně mí přátelé a spolupracovníci jezdí za mnou. Naopak v době všech těch e-mailů a mobilů je člověk dostupný často až příliš.
Před týdnem jste převzal cenu za nejlepší nerealizovaný scénář k filmu Britský pas.
Ta cena se jmenuje Zlatý Orfeus. Měla by ovšem mít v podtitulu spíš "za nejlepší dosud nerealizovaný scénář. Když dnes napíšete scénář k filmu, který potřebuje velkou produkci, a náklady na Britský pas jsou odhadovány minimálně na pětinásobek běžného filmu, je vždycky problém sehnat peníze. Když jsme dělali film Je třeba zabít Sekala, trvalo tři roky, než jsme získali finance. Teď už jsme ve třetím roce shánění peněz na Britský pas. Je to vždy složité a pokud se to vůbec podaří, může to trvat i pět let a déle. Kapitál u našich producentů není, a tak se musí shánět koprodukce, sponzoři, granty. Scenárista může očekávat honorář teprve tehdy, když se začíná natáčet. Proto jsou takové slušně dotované ceny pro scenáristy velmi důležité. Často scenárista napíše dva tři úspěšné scénáře, o které je zájem a které už mají své režiséry a producenty, a dlouho čeká, až se najdou peníze na natáčení a tím pádem i na jeho honorář. Samozřejmě nejde jen o peníze. Člověk má velkou radost a povzbudí ho, když uspěje a získá takové ocenění. Když jsme si gratulovali s Jiřím Hubačem, který dostal také cenu, tak jsme se zadostiučiněním konstatovali, že staří psi ještě umí dobře zaštěkat.
O čem Britský pas vypráví?
Je to příběh dívky z oblasti Kosova, která je těhotná a nechce, aby její dítě vyrostlo do té hrůzy, která tam je. Rozhodne se, že dítě musí porodit v Británii, protože si myslí, že tak získá britský pas.
K tomuto scénáři se váže spor s režisérem Nikolaevem, který tvrdí, že je spoluautorem námětu.
Vaše kolegyně Mirka Spáčilová mě naštvala, když napsala, že Nikolaev je spoluautor námětu a že v této věci probíhá soudní spor. Námět je čistě můj bez jakýchkoli jiných spoluautorů, o scénáři ani nemluvě. Neprobíhá a nikdy ani neprobíhal soudní spor v této věci.
Jak to tedy je?
Jednoho dne mi zavolal můj přítel režisér Vladimír Michálek, že by se se mnou chtěl setkat režisér Nikolaev. Pan Nikolaev přijel do Branek a řekl mi, že by chtěl natočit film s problematikou uprchlíků a hledá scenáristu. Neměl vůbec žádné podklady, natož nějakou svou vizi, nápad, situaci nebo příběh. Řekl jsem mu, že mě to zajímá a budu o tom přemýšlet. V té době jsem dělal pro Vladimíra Michálka seriál o Horské službě a neměl jsem na jiné věci čas, ale přesto jsem se o tuto problematiku více zajímal. Pak mi manželka přinesla článek, který popisoval skutečnou šílenou scénu, kdy se narodí znásilněné kosovské Albánce děťátko, dají jí ho poprvé do náruče, ona se na ně usměje a zlomí mu vaz. Dítě muslimky znásilněné Srbem i ona samotná se tam totiž ocitají naprosto mimo společnost, všichni je odvrhnou. Proto ho raději zabila, než aby zvolila takový osud. To mě strašně zaujalo a nastartovalo můj příběh vyprávějící o jiné dívce, která tuto scénu viděla a rozhodla se uniknout. Když přijel Nikolaev a přečetl si scénář, nadšený z něj nebyl. Prostě ho nepochopil a stále říkal, že si to musí nechat projít hlavou. Naše pohledy na film se míjely. Ideální stav je, když je režisér a scenárista naladěný na stejnou vlnu, jako se mi to neobyčejně daří například s Vladimírem Michálkem. Byl jsem z přístupu pana Nikolaeva otrávený a čekal jsem, co bude dál. Ve filmových kruzích mezitím scénář začal budit zájem a vyvolal velký pozitivní ohlas. Producent Bouček odhadl náklady na 120 milionů, což je opravdu síla. České filmy se točí obvykle za dvacet milionů. A i těch dvacet milionů se u nás shání jen ztěžka. Britský pas je ovšem velice náročný projekt, už jen proto, že se odehrává v pěti zemích. Producent Bouček Petru Nikolaevovi řekl, že nemá na to, aby tak náročný film natočil. Rozešli se ve zlém a Nikolaev prohlásil, že to dokáže natočit daleko levněji na DVD jako nezávislý film. To mě vyděsilo. Jsou scénáře, které se prostě nedají natočit na DVD, a to je tento případ. Bylo by to úplně absurdní. Proto ve mně uzrálo rozhodnutí, že Petru Nikolaevovi tento scénář nedám. Řekl jsem mu to při našem třetím setkání v pražské restauraci Zlatý had. Reagoval tak, že smetl nádobí ze stolu na dlažbu, vulgárně mi vynadal a vyběhl ven. Pak vtrhnul na schůzi asociace filmových producentů a zařval, že jsme mu ukradli scénář, a zase běžel pryč. Prostřednictvím své advokátky nám zakázal se scénářem nakládat. Nechali jsme si udělat právní rozbor, z něhož jednoznačně vyplývalo, že na scénář pan Nikolaev nárok nemá. Ovšem začaly vycházet články a šířit se informace o tom, že jsme mu ukradli scénář. Proto jsem na Petra Nikolaeva podal trestní oznámení. Vyšetřovatel ovšem případ odložil, protože mi nevznikla finanční škoda. Vyšetřování ale prokázalo, že jediným autorem námětu a scénáře jsem já. Později trestní oznámení podal i producent Bouček, protože ho Petr Nikolaev loni v prosinci fyzicky napadl. Dlouhou dobu byl klid, až když Britský pas postoupil mezi pět finalistů na cenu Zlatý Orfeus, tak se Petr Nikolaev opět ozval a obeslal desítky novin ářů a filmařů dopisem, ve kterém tvrdí, že jsem ho poškodil, ukradl mu námět a že si jako autor takového scénáře nezasloužím žádné ocenění. To je celá historie.
Tak teď o příjemnějších věcech. Jaká byla letošní slivovice?
Pálím s Arnoštem, kamarádem z mládí, který je jedním z největších odborníků, co znám. Potíž je v tom, že v Brankách a okolí už čtyři nebo pět let nebyla pořádná úroda trnek. Takže jsme pálili na podzim hrušky a teď jablka. Myslím, že se to moc povedlo. Jezdíme do pálenice v Lipové u Bystřice pod Hostýnem, kterou považuji za nejlepší široko daleko.
Jaké máte vzpomínky na dětství na Valašsku? Nejsou příliš poznamenány tím, co vaší rodině provedli komunisté?
Samozřejmě, že jsou. Narodil jsem se ve Valašském Meziříčí, kde jsme žili do roku 1948, pak jsme se museli odstěhovat do Branek, kde žili rodiče maminky. V Brankách jsem vyrůstal od sedmi let. S velkou dávkou licence jsem tu dobu popisoval ve filmu Tichá bolest, který natočil Martin Hollý. Jinak dětství na Valašsku bylo nádherné a dodnes tady mám kamarády. Vlastně jsem se sem doslova vrátil ke svým kořenům.
Doslechl jsem se, že vás pojí nějaké příbuzenské vazby s Františkem Palackým.
Křižanovi, to je starý hodslavický rod. Sestra mého prapradědečka byla matkou Františka Palackého.
Jak daleko jste v současnosti se scénářem k filmu o Vladimíru Hučínovi?
Musím říci, že nevím. Intenzivně se zabývám námětem a čekám, až dozraje. Pracuji podobně, jako když děláte slivovici. Dáte to do bečky, tam to kvasí a jednoho dne, někdy za šest neděl, někdy za dva měsíce i víc, je kvas hotov. Tak probíhá kvašení i v mé palici. Doufám, že brzy bude tento scénář hotov, protože je to úžasné, velice silné téma, obraz naší doby a situace ve společnosti. Vladimír Hučín je velice zajímavá osobnost a jsem rád, že jsem takového pevného a charakterního člověka poznal.
Vy jste se s Vladimírem Hučínem setkal. Jak se díváte na to, že jej vyšetřovatelé prezentují jako nebezpečného paranoika?
Napadá mě přísloví, v němž zloděj volá chyťte zloděje. Určitá skupina lidí se cítila ohrožena tím, co o nich Vladimír Hučín jako důstojník BIS zjistil a čemu byl na stopě. Udělali vše, aby mu to překazili a rozhodli se, že ho zničí. Nejprve mu vyslovili závažné obvinění v sedmi bodech, byl sedmnáct měsíců ve vazbě a vyšetřován. Chovali se k němu hůř než za komunismu estébáci. Pak, postupně jedno po druhém, ta obvinění odpadávala a nyní zůstává jediné, neuposlechnutí rozkazu, protože odmítl oznámit zdroje, od nichž informace získal. Není to nebezpečný terorista a zločinec, jak jej prezentovali vyšetřovatelé, státní zástupci, soudci i ministr Gross. Když se jim tato teorie začala hroutit, chtěli z něj udělat blázna a psychopata, ale to Hučín ustál taky. Teď to chtějí co nejvíce oddálit a nechat vyšumět do ztracena. Ten člověk ovšem přišel o práci, byl rok a půl ve vazbě, jen složitě získává peníze na živobytí. Kdyby to nebyl tak statečný člověk, silný typ zocelený bolševickými kriminály, ustával by to jen stěží. Ta míra arogance a zvlčilosti moci je v tomto případě neuvěřitelná.
Když to člověk srovná s úplně opačným postupem justice v případě Grebeníček, běhá mu mráz po zádech. Někdy se mi nechce věřit, v jaké zemi to vlastně žijeme.
K tomu není žádný komentář. To je na blití. Co je to za lidi, kteří něco takového dopustí?
Když se díváte na dnešní stav věcí, nezdá se vám, že jste byli před třinácti lety příliš sametoví?
Určitě. To se mi nezdá. To už teď vím. Bylo to všechno v takové euforii, nadšení, krása, štěstí, radost. Až dnes si člověk zpětně uvědomuje, jaká to byla pitomost.
Do roku 1972 jste působil jako redaktor Mladé fronty. Čtete Mladou frontu DNES?
V Mladé frontě jsem prožil docela pěkné obodbí. Dodnes mám k těmto novinám emotivní vztah. I když v poslední době podléhají tendenci získat čtenáře náběhem k bulvárnosti. Líbí se mi ale jejich názorová pestrost, prostor pro konfrontaci a také seriózní zpravodajství.
– Narodil se ve Valašském Meziříčí 26. října 1941. V deseti letech mu komunisté popravili otce a nemohl ani dokončit střední školu. Od padesátých let vystřídal několik dělnických profesí, od roku 1964 studoval FAMU, od konce šedesátých let pracoval jako redaktor deníku Mladá fronta, později byl dramaturgem ve filmovém studiu Barrandov.
– Je autorem scénářů k filmům Stíny horkého léta (1978, režie František Vláčil), Signum Laudis (1980, režie Martin Hollý). Snímek Je třeba zabít Sekala, který v roce 1998 natočil Vladimír Michálek podle Křižanova scénáře, získal deset cen Českého lva z dvanácti.
– Jiří Křižan byl v roce 1989 spoluautorem petice Několik vět, v listopadu 1989 se stal jedním z lídrů Občanského fóra. Po zvolení Václava Havla prezidentem pracoval do roku 1992 jako jeho poradce, pak byl dva roky náměstkem ministra vnitra. Od poloviny devadesátých let se opět věnuje jen psaní scénářů.
– Od roku 1997 žije s manželkou Jarmilou, dvěma fenkami jezevčíka a párem koní v Brankách u Valašského Meziříčí, kde se stará o rodinný les.
Pavel Stojar, MFdnes 15.3.2003
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2003