Ve vyšetřování důstojníka BIS Vladimíra Hučína se objevuje omračující množství "podivných" skutečností. Máme-li věřit moravskému tisku, bude se další pokračování procesu s bývalým disidentem a kapitánem Bezpečnostní a informační služby Hučínem konat v Přerově ve dnech 10. a 11. dubna a pak má být odročeno. Jak uvedl předseda okresního soudu Michal Jelínek, prý "z důvodů časové náročnosti".
Koneckonců i laika snadno napadne, že výslech 49 svědků obžaloby se může pěkně protáhnout. Daleko závažnější však je, že líčení bude přes protesty obhajoby a obžalovaného zřejmě neveřejné, neboť prý "většina dokazování se týká skutečností podléhajících režimu utajení". Sám soudce Michal Jelínek však připustil, že to nepokládá za dogma, které by se nemohlo změnit. Hle, jak pan soudce ovládá umění pythické věštby! Připravme se na nejhorší a smiřme se s tím, že přelíčení skutečně proběhne za zavřenými dveřmi.
Žaloba viní Hučína z nedovoleného ozbrojování, zneužití pravomocí veřejného činitele, šíření poplašné zprávy, ohrožení utajované skutečnosti, neoprávněného nakládání s osobními údaji a podvodu. Tak jsme se nepřímo dozvěděli, že Hučínův podíl na výbuších v Přerově, z nichž jeden si v březnu 1999 vyžádal lidský život, se z obvinění tiše vytratil. A to přesto, že nás ještě 17. března loňského roku zástupce náčelníka severomoravské policie Jiří Pščolka ujišťoval, že důkazy o Hučínově vině dodala policie vyšetřovateli. Copak se s nimi asi stalo?
Bližší pohled pak dále ukáže, že z bodů obžaloby by se práce a aktivit BIS mohly týkat nanejvýš dva, a to ještě se značnou dávkou fantazie. V několika odstavcích je obžaloba přímo fantaskní. Tak výbušniny, které měl "terorista Hučín" vlastnit, se scvrkly na gram bílého prášku použitelného v zábavné pyrotechnice a jednu plastovou lahev "připomínající armádní imitační prostředek" a střepinu "možná pocházející z rozbušky". Našly se na veřejně přístupném hřbitově, na který desítky policistů dorazily s humbukem připomínajícím zatýkání Al Capona!
Nezbývá než se domnívat, že líčení má být tajné proto, aby se zabránilo velké blamáži. Jinak by se totiž veřejnost dozvěděla, jak vyšetřovatelé ztěžovali styk obhájců s jejich klientem, rozesílali pozdě pozvánky k výslechům a neumožňovali obhajobě nahlížet včas do spisů. Dále by se mohli lidé seznámit s tím, že v rozporu s předpisy byl prohledán byt Hučínovy matky a zcela nezákonně odposloucháván její telefon. Hmotné důkazy nemá obžaloba proti Hučínovi téměř žádné. Chce si to vynahradit velkým množstvím svědků, často bývalých agentů Státní tajné bezpečnosti a lidí jinak mravně narušených, z nichž například jeden svědčil proti Hučínovi už v době totality. Proč ne? Vždyť dnes pracuje na případu soudkyně, která se jím zabývala i před rokem 1989. I takové věci jsou v naší justici dvanáct let po pádu totality možné.
Dějí se to zvláštní věci na té severní Moravě. Na mnohých radnicích, na soudech a ve vedení policie stále působí lidé zkompromitovaní v době totality. Vladimír Hučín a Konfederace politických vězňů v Přerově jim nedávají pokoj. Nemá být tohle přelíčení pomstou a výstrahou zároveň?
Celý rok nás vyšetřovatel Ondřej Starý, státní zástupkyně Lenka Šromová a náměstek policejního ředitele Jiří Pščolka zásobují údaji o strašných zločinech "teroristy" Hučína. Příkladem jim je i ministr vnitra Stanislav Gross. Ten se koncem ledna v nováckém pořadu Kotel vyjádřil, že lidé, kteří se Hučína zastávají, se budou divit, až uvidí, jakých zločinů se dopustil. Zapomněl na to, že bez souhlasu obviněného se nikdo nesmí seznamovat se spisy, pokud není osobou činnou v trestním řízení. Nedbal presumpce neviny a odsoudil svým výrokem Hučína ještě dříve, než stanul před soudem. Ve vyspělých demokraciích podávají ministři vnitra po takové nehoráznosti ihned demisi.
Většina takzvaných trestných činů Vladimíra Hučína by se dala v krajním případě hodnotit jako přestupek nebo možná porušení služebních předpisů. Ale severomoravský justiční a policejní establishment zatížený mnohdy totalitní minulostí se nechce vzdát. Je pevně odhodlán zakrýt svou případnou blamáž pláštíkem utajení. Česká republika možná prožije svou malou Dreyfusovu aféru. Třeba se po ní pěkně pročistí vzduch.
Jaroslav Jírů, MFdnes 30.3.2002
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2002