Ačkoliv do apríla zbývá ještě bezmála měsíc, v závěru minulého týdne jsme byli svědky události, která nemá daleko k nepatřičnému šprýmu: po roce izolace propustila vyhlášená česká "spravedlnost" z vazby antikomunistu Vladimíra Hučína, který byl až do konce února nebezpečným elementem, schopným páchat na svobodě nedozírné škody. S prvním březnovým dnem toto riziko náhle pominulo, neb podle soudce olomouckého krajského soudu Jindřicha Bayera novela trestního řádu po určité době neumožňuje držení obžalovaného ve vazbě. Černý aprílový humor spočívá v tom, že řečená novela platí už od začátku roku, a přesto v této době pana Hučína nepustili z vězení ani ostravští krajští soudci, ani jejich kolegové z Přerova. Postkomunistická justice tím sama sebe usvědčila z toho, že před- i po- listopadový disident byl šikanován účelově, a ne kvůli skutkům, z nichž je obviňován.
Máme teď dvojí možnost: buď se spolu s tímto novodobým vězněm svědomí radovat z byť možná jen dočasné svobody, nebo si zoufat, kam až jsme to dopracovali dvanáct let poté, co jsme bolševickou sebranku postavili mimo zákon. Bohužel, jakkoliv s jedním z nejčestnějších lidí v této zemi sdílíme jeho radost z neočekávaného soudního rozhodnutí, převažuje pocit číslo dvě. I kdyby byl Vladimír Hučín nadobro zproštěn všech vykonstruovaných nařčení, nikdo mu už nevrátí ztracených dvanáct měsíců života, které strávil za mřížemi. Nikdo mu nevynahradí potupný pobyt na psychiatrii, k němuž jej přinutili hlasatelé pravdy a lásky jenom proto, že se chtěli po komunistickém způsobu zbavit nepříjemného lovce všudypřítomných estébáků a jejich sametem obrněných pomahačů.
Jistě, můžete namítnout, nenapravitelný kverulant si za svůj pohnutý osud do značné míry může sám. Nemusel přece lézt do temných pavučin BIS, když zajisté tušil, jaká cháska asi působí v řadách profesně nezpochybnitelných zpravodajců. Mohl se na všechno vykašlat a stát se ctihodným mafiánským kapitalistou po vzoru estébácké elity, která vděčně přijala nabídku nových vládců, aby tiše smazala totalitní hříchy a splynula s kolaborantským davem. Jenže to on ne. Ať již chtěl být hrdinou nebo se jenom obával pohledu do zrcadla, zůstal Hučín na stejné straně barikády, na níž odjakživa bojoval za svou (i naši) čest proti strůjcům celonárodního mravního úpadku. Kdybychom žili v zemi slušných lidí, musel by zde už existovat výbor pro příští vybudování pomníku tomuto nezvedenci.
Jelikož ale máme k slušné společnosti daleko, je nám souzeno vystačit s bezprostřední reakcí vlastenky Zdeny Mašínové, dámy, která dobře ví, co obnáší bolševická zvlčilost. Najednou někdo zvonil u dveří, ptala jsem se kdo tam, a za dveřmi se ozvalo Vladimír. Dnešek je pro mne nejhezčím dnem od listopadu 1989, řekla ta statečná žena v den Hučínova propuštění. Jak dlouho ještě bude považovat za šťastnou událost tzv. sametovou revoluci, když se zčistajasna stala přímou svědkyní toho, jak se bezvadně sehraná parta postkomunistických papalášů mstí každému, kdo se jí odvažuje nahlížet do falešných karet?
Naštěstí můžeme soudní frašku s věhlasným komunistobijcem vnímat i jinak. Jejím prostřednictvím je nám dopřáno učinit si nezkreslený obraz o systému, jejž jsme si sami vyzvonili v bláhové naději, že se tím rozžehnáme se špatností nedávno minulých věků. Nerozžehnáme, dokud zůstaneme pouhými kolečky v soukolí přežívajícího neřádu, který hrozí zardousit nejen pana Hučína, ale dočista všechno, co nás opravňuje k plnohodnotné občanské existenci.
-zap-, 4.3.2002
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2002