Bývalý důstojník tajné služby a vězeň komunistického režimu Vladimír Hučín o svém zatčení a obvinění
Den po propuštění z vazby měl Vladimír Hučín poprvé možnost obsáhle se vyjádřit ke svému zatčení, pobytu ve vazbě a důkazům, které proti němu shromáždila policie.
Vězeň minulého režimu a bývalý důstojník BIS Vladimír Hučín strávil ve vazbě bez týdne jeden rok. Včera již byl ostříhán, ale stěžoval si, že se ještě pořádně nevyspal. Když odpovídal na otázky, domů mu zrovna telefonoval právník Vladimíra Železného Aleš Rozehnal, který byl rovněž ve vazbě v Praze Na Pankráci, aby někdejšího spoluvězně pozdravil. "Byl ve vedlejší cele," vzpomínal Vladimír Hučín.
Jak se cítíte po roce vazby?
Můj zdravotní stav sice není nijak uspokojivý a mám určité problémy s tlakem, ale vazba už je dnes jiná, než byla v sedmdesátých a osmdesátých letech. Dnes se člověk ve vazbě dostane k novinám a může poslouchat i rádio, pokud je prozkoumáno, že v něm není žádná technika. V mém případě ho zkoumali asi čtyři měsíce.
Jak jste snášel pobyt na jedné cele s Františkem Chvalovským, který za totality stál v podstatě proti vám?
Frantu Chvalovského jsem podrobil dosti tvrdému a radikálnímu dotazování, jak to tehdy bylo. Faktem je, že v životě člověka jsou nejrůznější situace. Mu zemřel bratr v zahraničí, on se tam chtěl dostat a podstoupil určité kontakty s StB. Jednat by se takto nemělo, on ale měl svůj svět financí a fotbalu, pohyboval se v jiných sférách než já a myslím, že dnes pociťuje určitý dluh a pochybení. Nyní se dostal do střetu s vyšetřovateli, takže v určitých bodech jsme na cele mohli najít společného jmenovatele.
Co se dá ve vazbě celý den dělat?
Snažil jsem se trochu cvičit, četl jsem, dělal si poznámky, poslouchal rádio a také jsem vycvičil hejno místních holubů. Létali na moje okno a já jsem je přikrmoval. Za to jsem byl asi třikrát pokárán. Tím jsem se bavil. Četl jsem také tlustou knihu Mitrochinův archiv o špionážních operacích KGB.
Co je horší, sedět za mřížemi za komunismu, s čímž disident musel počítat, nebo po změně režimu, byť v lepších podmínkách?
Je to něco jiného. Když jsem nastoupil do BIS, začal jsem rozpracovávat pronikání komunistických struktur do státní správy a do bezpečnostních složek. Oni zaujali postoj, že není jiného východiska než mě izolovat, zkonstruovat obvinění z pumových výbuchů a umístit mě do vazby. Zatčení jsem očekával a byl jsem skoro smířen s tím, že na mě něco vymyslí. Když to vybouchlo u Konfederace politických vězňů v Přerově, věděl jsem, že jde do tuhého. Změnil jsem proto operativní činnost a začal pracovat ofenzivně.
Když jste věděl, že po vás jdou, proč jste se nezbavil například nábojů a zbraní, které u vás našli?
To bylo účelové zdůvodnění, ale samozřejmě toho využili. Já jsem měl ovšem zbrojní pas na munici i zbraně jako sběratel a ještě rozšířený zbrojní pas. V tom náporu, abych stihl odhalit pachatele alespoň dvou výbuchů, jsem si ale nemohl nějak moc krýt záda, a to mě položilo.
U soudu jste stačil říct pouze to, že vaše zatčení je spiknutím starých struktur. Dá se to prokázat?
Při svých rehabilitacích jsem začal poukazovat přímo na konkrétní soudce, státní zástupce a policisty. Například doktorka Svatošová z vrchního soudu dřív dělala politické procesy a mě soudila za pobuřování a maření státu světové socialistické soustavy. U mě doma našli dokumenty, kde stojí, kdy je narozená, jak se jmenuje, její křestní jméno a bydliště a na základě toho je to trestný čin neoprávněné nakládání s osobnímu údaji. Já jsem ale tyto dokumenty potřeboval, abych je předložil rehabilitačnímu soudu a prokázal vztah těchto lidí k mé činnosti v minulosti. Byly tam i dokumenty o bývalých příslušnících StB a například kopie pasu Jana Prince (současný šéf olomoucké expozitury BIS – pozn.), že takový významný signatář Charty 77 měl pas i před sedmnáctým listopadem.
Jeden z vašich agentů podle obžaloby vypověděl, že od vás převzal rozbušku, měl ji někam položit, ale dostal strach, vrátil vám ji, až ji u vás našla policie...
Nikdy nenašli něco, co by ode mě dostal nějaký agent a já jsem mu nikdy nepředal výbušninu. Zhruba v polovině předminulého roku jsem dostal varování, že policie a útvar pro boj s organizovaným zločinem získaly mého člověka, kterého úkolují proti mně. Udělal jsem proto zkoušku a dotyčnému předal předmět, který v žádném případě nebyl výbušnina. On ho předal s největší pravděpodobností policii a ta zjistila, že jde o maketu, ale dělali mrtvého brouka. Kontakty s tímto člověkem pro mě ovšem byly velmi výhodné. Založil jsem poměrně složitou síť mrtvých schránek, a protože jsem věděl, že je tento člověk sledován, začal jsem s nimi hrát zpravodajskou hru. Oni se soustředili na něho a na některé mrtvé schránky a já jsem se tak na jiné straně Přerova mohl setkat s člověkem, se kterým jsem se setkat potřeboval, aby to nebylo zadokumentované.
Co to bylo za člověka, ten váš agent?
Byl absolventem pomocné školy, pak ho získala StB a úkolovala proti mně. Pak byl v Ostravě na krajské politické škole a v Sovětském svazu na festivalu mládeže. Byl zakladatelem údernické buňky v Přerovských strojírnách a člen pomocné stráže VB.
Ta minulost vám nevadila?
Po listopadu měl ze mě právem obavy. Nabídl jsem mu, že může svou minulost odčinit a pomoci dobré věci. Nasměroval jsem ho do Nového Bruntálska a podařilo se mu získat informace, že za novinami stojí Ludvík Zifčák a že tam má bývalou pracovnici KGB. Tento zdroj nosil informace.
Obžaloba ale tvrdí, že jste tohoto agenta zneužíval a naopak mu záměrně podsouval informace?
V žádném případě. Jakmile se ovšem stal první výbuch, věděl jsem, že tento teroristický způsob boje je nutno rozpracovat ofenzivněji. Ne jen nějaké monitorování zdrojů a čekání, až nám něco spadne do klína, ale že je třeba agenty dostat přímo do levicových skupin i za cenu, že budou vyjadřovat nějaký nepřátelský postoj ke mně a k BIS. To je práce kontrarozvědky. Není umění zdroj zaříznout, ale umění je ho získat a poslat ho zpět. A musí to být člověk s legendou, s vhodnou minulostí.
Proti vám rovněž vypovídá svědek, který tvrdí, že i po revoluci pro vás vyráběl výbušniny...
Jde o člověka, který byl za totality získán StB. Hovoří o výbušninách, jako je organický peroxid, který umím velmi dobře vyrábět sám a znám několik technologických postupů. Kdybych už něco takového chtěl, tak bych si to vyrobil sám a v žádném případě bych do toho nezapojil spolupracovníka StB.
Už víte, koho policie odposlouchávala?
Odposlouchávali i telefon mé matky, který soud schválil jako můj telefon. To je naprosto nezákonné. Odposlouchávali také můj služební automobil, kancelář, rozhovory s novináři, přáteli, známými a spoustou lidí. Jsou tam i videozáznamy. Bavili se tím asi rok. Proto bych chtěl, aby u procesu byla veřejnost a každý si mohl udělat obrázek.
Proces ale bude neveřejný. Není tam možnost stížnosti. Jak se zachováte?
Každopádně tam jsou důvěrníci. Já chápu, když tam budou vypovídat někteří operativci BIS nebo důstojníci StB, že nechtějí mluvit veřejně, ale já také nechci ustupovat.
Zabavili vám při domovní prohlídce všechno, nebo někde máte kopii svého archivu?
K tomu se nechci nějak podrobněji vyjadřovat, aby mě zase neumístili do nějaké separace a měli čas na hledání. Každopádně se budu tvrdě bránit a využiju všech možností. Počítám i s tím, když předložím nějaký dokument, že to mohou opět natáhnout, že manipuluji s utajovanými skutečnostmi.
Kdy to zveřejníte? Není teď, před volbami, vhodná doba?
Určitě ano. Ale já se musím nejprve hledět dostat ze současných obvinění, abych nejel zpět na Pankrác.
Co po tom všem cítíte? Prohru, zklamání, nenávist, nebo naopak pociťujete vítězství po propuštění z vazby?
Určité zklamání cítím. Přece jen vidím, jaká je proti mně obrovská síla a moc.
Michal Šverdík, MFdnes 2.3.2002
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2002