Kdyby se "novácký" pořad "Kotel" jmenoval "Malá televizní přehlídka velkých trapností", každý by hned věděl, o co jde. Trapné bývá téměř vždy obecenstvo, trapní bývají politici, kteří sem přicházejí ucházet se o přízeň voličstva, pokorně se vystavujíce často až potupnému zacházení ze strany "kotelníků". Jedinou stálou hodnotou pořadu je sršivé ženství dominy, která tu sadomaso-show řídí s temperamentem mladé tygřice.
Poslední "Kotel" s ministrem Grossem poněkud vybočil z řady. Obecenstvo bylo mimořádně ukázněné a většinou kladlo věcné otázky a výhrady. Téměř všechny se týkaly činnosti represivních orgánů. To je pozoruhodné. Běžný občan se totiž ve všedním životě patrně dostane do styku spíše s civilněsprávním sektorem Grossova ministerstva, který rovněž nepracuje bezvadně. Jen velmi malá část obyvatelstva zažije konflikt s policií a justicí. A mnozí z nás s nimi mají i dobré zkušenosti. Zmíněné zaměření pozornosti "kotelníků" a výsledky některých průzkumů veřejného mínění však prozrazují, že občanská společnost vnímá styčnou plochu mezi ní a represivními orgány jako živou ránu. Šéfa resortu vnitra pak následně "kotelníci" vnímají především jako "policejního ministra."
Část záporných postojů "kotelníků" jde na vrub zklamání veřejnosti z "akce čisté ruce". Sociální demokraté při jejím vyhlášení podcenili setrvačnost zlozvyků a zlořádů aparátu, který měl jejich záměr uskutečnit, ale nebyl na to připraven a ani k tomu neměl mnoho chuti. Podkopali ostatně naděje na úspěch již tím, že hlavní odpovědnost za splnění cíle nesvěřili těm ministrům, kteří měli v rukou nástroje, ale bezzubému vládnímu výboru, který nefungoval. Významný politický cíl tak byl degradován na soukromé hobby ministra Bašty.
Další část nespokojenosti jde však přímo na účet nejrůznějších poklesků policie a justice. Názorným příkladem byla debata o zpochybnění řízení proti Jiřímu Kajínkovi. Pan Gross je již třetím ministrem, který připustil závažná pochybení policie a soudů v této kauze, a to jdoucí až do podezření na trestnou činnost jejich vysoce postavených příslušníků. Horší skvrnu snad na štít těchto orgánů ani nelze přilepit.
I zde však platí staré přísloví, že "ryba smrdí od hlavy". Mám na mysli především tu část ministrova vystoupení, která se týkala známé Hučínovy kauzy. Jak má občan věřit v objektivitu vyšetřování a nezávislost soudu, když jasnovidný "policejní ministr" ví předem, jak dopadne rozhodnutí soudu o vině ? Máme si myslet, že o Hučínově osudu je již rozhodnuto, ač se soud dosud nekonal ? A je pan ministr zproštěn povinnosti ctít presumpci neviny ? O ministrově sklonu k účelově benevolentnímu zacházení se zákony také svědčí v "Kotli" zmiňovaný případ náměstka policejního prezidenta JUDr. Václava Jakubíka. Pan ministr konstatoval s uspokojením, že dotyčný nakonec prošel bezpečnostní prověrkou NBÚ. Vrozená skromnost mu nedovolila připomenout, že ho udržoval v úřadě po dobu dlouhých dvaceti měsíců desetkrát opakovaným udělením výjimky ze zákona. K čemu je zákon, lze-li jej obcházet téměř dva roky udělováním výjimek? Jak působí na občany, jde-li jim ministr takto příkladem? Navíc si myslím, že v silovém resortu by zákony, vztahující se k bezpečnosti státu, měly platit zcela nemilosrdně. Stejně jako v Hučínově případě, i v Jakubíkově záležitosti pan Gross nadřadil svého věšteckého ducha nad literu zákona.
Velmi nešťastně, s talibanským fanatismem, otevřel jeden z účastníků další temnou oblast Grossova působení, tj. rehabilitaci postavení předlistopadových kádrů v resortu vnitra. Špatně položená otázka pak umožnila ministrovi lehce přejít tenký led. To však nevyvrací skutečnost, že tendence upevňování pozic "starých osvědčených soudruhů" v resortu vnitra zesílila právě za Grossova působení. Jde o nomenklaturní příslušníky strany, kterou náš zákon považuje za nositelku zločinného režimu. Rozpor mezi ministrovým pohledem na použitelnost předlistopadových kádrů na vedoucích místech v resortu a názorem jeho kritiků může být generační záležitostí. Kdyby například pan ministr dostal někdy pendrekem nebo se nadýchal slzotvorného plynu při předlistopadové protirežimní demonstraci, sotva by jmenoval ředitelem svého sekretariátu bývalého velitele roty téhož zásahového pluku SNB, jehož "mlatci" takto zacházeli s občany. A to přesto, že dotyčný pán patrně jinak vyhovuje nárokům úřadu. Je to projev ministrovy politické necitlivosti k odcházející generaci, která dosud má se starým režimem nevyřízené účty. Politicky necitlivý ministr je však absurdní úkaz.
Ministrův sklon nectít presumpci neviny, princip rovnosti občanů před zákonem a výlučnost oprávnění soudu rozhodovat o vině prozradila také zdánlivá drobnost ve vystupování ministra. Ten se zbavil několika tazatelů zpochybněním jejich bezúhonnosti a věrohodnosti. Ztotožnil se tak s občasnou policejní praxí, spočívající v tom, že policisté si udělají o oznamovateli subjektivní úsudek, z toho vyvodí míru věrohodnosti jeho výpovědi a nakládají pak s jeho věcí přiměřeně vzniklému obrazu. Stává se pak, že policie, která takto předjala rozhodnutí soudu o vině, z nechuti k poškozenému "lumpovi" jedná ve prospěch podezřelého, o němž si ze stejně subjektivních důvodů myslí, že je "slušný". Podobně přistupuje ministr ke stěžovatelům, kteří se na něj obracejí.V tomto pojetí pana ministra a jeho policistů lze "lumpa" beztrestně podvést, okrást či vystavit násilí, protože resort vnitra je zde jen pro ochranu "slušných" občanů a o tom, kdo je "lump" a kdo je "slušný" rozhodují papežsky neomylné policejní mozky.
Dalším problémem, na který "kotelníci" poukazovali, je nefunkčnost systému kontroly a stížností v resortu vnitra. Ministr sám tento stav podporuje tím, že dovolí, aby jemu adresované stížnosti vyřizovali ti, proti nimž stížnost směřuje. Protože pod svícnem bývá tma, je nejméně účelné stěžovat si na pochybení Inspekce ministra vnitra, známé svým častým selháváním. Pan ministr sice tvrdil, že si lze stěžovat státnímu zastupitelství, ale to obvykle stěžovatele odkáže na ministra vnitra jako na jedinou kompetentní osobu, ministr pak vrátí stížnost zpět Inspekci a dál už to jde jako v té pohádce o psu, jenž jitrničku sežral… Ostatně ve shodě s "kotelníky" tvrdím o vztahu policie a státních zástupců, že většinou vrána vráně oči nevyklove. Proti Grossově policii bývají občané bezmocní, protože zákony sice platí, ale jak kdy a jak pro koho…
Mimo pozornost "kotelníků" tentokrát zůstala opakovaná neschopnost a nechuť orgánů ministerstva vnitra usvědčovat a trestat policisty, kteří se dopustili nezákonného jednání vůči zadrženým občanům. Vyražení zubu demokratickou Grossovou policií bolí zřejmě méně než rána pěstí od estébáka. Žijeme v divném světě, v němž na jedné straně vidíme na televizní obrazovce osmdesátileté starce, pozdě, ale přece stíhané za týrání vyšetřovaných před desítkami let, na druhé straně spokojené úsměvy ministra a ředitele jeho inspekce, s uspokojením konstatující, že pachatele policejního násilí se nepodařilo usvědčit.
Et autem censeo, že takto uvažující ministr vnitra ohrožuje zákonnost a bezpečnost občanů před zneužitím moci represivních orgánů.
Martin Stín, informační bulletin Klubu angažovaných nestraníků č. 67/leden 2002
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2006