Když Komunistická strana Československa dokončovala poslední přípravy pro puč v únoru roku 1948, během podzimu 1947 komunistický ministr vnitra V. Nosek se snažil zbavit míst, nebo alespoň přesunout z důležitých míst všechny vysoké důstojníky policie (tehdejší SNB). Odpor nekomunistických členů tehdejší vlády pak trval až do podání jejich demise a politickému zásahu do totalitního režimu. Citlivějším pozorovatelům dění v současné České republice, nemůže uniknout, že k podobným událostem dochází v uplynulém období.
Bezpečnostní prověrky - BIS - NBÚ
Zákonem č, 148/1998Sb. o ochraně utajovaných skutečností, který se stal součástí českého právního řádu na podzim roku 1998, měla získat Česká republika potřebný nástroj k zajištění dostatečné ochrany utajovaných skutečností. Není pochyb o tom, že se tak mělo stát především v souvislosti s očekávaným vstupem do NATO. Po dvou a půl leté aplikaci zákona svědčí aktuální stav na rozdíl od původního záměru některých jeho prodemokraticky uvažujících tvůrců a překladatelů spíše o něčem zcela jiném. Ze zákona, který se měl stát ústřední normou ochrany utajovaných skutečností členského státu NATO se stal v realitě postkomunistické České republiky a často v režii osob s minulostí zcela konformních přisluhovačů KSČ nástroj lehce zneužitelný k posílení moci tajných služeb a k takřka nekontrolovatelným personálním čistkám ve státní správě, ve význačných firmách s významnou státní účastí a obecně v bezpečnostních strukturách. Ve zpravodajských službách úspěšně posloužil především proti lidem, kteří do těchto služeb přišli po listopadu 1989 a řadu let poctivě sloužili rozvoji české demokracie v bezpečnostní oblasti. V průběhu přijímání tohoto důležitého zákona, při jeho uvádění do praxe a při prvních aplikacích ustanovení zákona o bezpečnostních prověrkách došlo k zásadním změnám na české politické scéně. V těchto změnách předsedy vlády ČR od prosince 1997 do července 1998 (od července 1998 vláda České sociální demokracie podporovaná Občanskou demokratickou stranou) se poradcem pro otázky bezpečnosti nestal nikdo jiný, než bývalý ředitel ekonomického odboru Bezpečnostní informační služby (BIS) a budoucí šéf Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) Petr Kadlec a vrcholící sestavením jednobarevné vlády sociální demokracie, je možno spatřovat předpoklad následných těžkostí a problémů s možným závažným dopadem na celou českou společnost. Skutečný rozsah a dosah všech těchto záležitostí a předpokladů bude veřejnosti znám a bude zhodnocen pravděpodobně až v budoucnu. Leccos je však možné odvodit již nyní i z podoby dalších legislativních kroků v oblasti informací a zejména personálního obsazení bezpečnostních struktur. Ihned po volbách v roce 1998 došlo k zásadním změnám na všech významných postech představitelů bezpečnostních struktur, zejména zpravodajských služeb a NBÚ. Do čela Bezpečnostní informační služby byl vládou Miloše Zemana i přes rozpaky výboru Poslanecké sněmovny, příslušného k projednání tohoto ustanovení, jmenován Jiří Růžek, člověk, který dodnes nedokázal nikdy spolehlivě před veřejností objasnit zájem bývalé Státní bezpečnosti o jeho služby, ani medializovanou kauzu s vyšetřováním ve věci zneužití pravomoci veřejného činitele, když měl za pomoci lži krýt svého přítele křižujícího v opilosti pražskými ulicemi. Obdobně se stal šéfem civilní rozvědky, která spadá pod ministerstvo vnitra - Úřadu pro zahraniční styky a informace - bývalý důstojník BIS Petr Zeman, člověk opakovaně na předchozím pracovišti od svého nadřízeného kázeňsky trestaný, spolu s dalšími neloajálními důstojníky BIS sympatizujícími s levicí, obviňovaný z vynášení informací funkcionářům ČSSD. Do této skupiny bývá zařazován i již zmíněný Petr Kadlec, který nahradil ve vedení vznikajícího Národního bezpečnostního úřadu dosavadního ředitele Petra Koláře. Personální rošádu umocnila čistka v Úřadu dokumentace a vyšetřování komunismu dokončená nově pro změnu z NBÚ dosazeným ředitelem Irenejem Kratochvílem proti lidem, kteří patřili v této instituci k nejkvalifikovanějším a odborně nejzdatnějším. Ruku v ruce s administrativními restrikcemi se tak zde měl zamezit přístup k archivním materiálům osobám, které neskýtaly nové vládnoucí garnituře levice záruky lhostejného přihlížení k návratu bývalých struktur do rozhodujících mocenských pozic. Výše uvedení a jejich příznivci si nejčastěji vzájemně, zajistili osvědčení odpovídající příslušnému vysokému stupni bezpečnostní prověrky. Již v této době bylo zřejmé, o co nové garnituře v zájmu monopolu moci půjde - z obsazených pozic kontrolovat prostřednictvím archivních materiálů minulost, zajistit si bezpodmínečnou loajalitu podřízených výkonných pracovníků a úspěšně manipulovat se současností a budoucností. Aktivita poslanců KSČM byla v tomto směru ovšem mnohdy předčasná a zbytečná. Po zjištění, že jako bezpečnostní riziko nebude obecně bráno do úvahy působení v orgánech zločinecké KSČ (viz případ bývalého tajemníka OV KSČ RSDr. Heřmana), ve složkách StB, ani vzdělání na prestižních sovětských bezpečnostních či diplomatických školách (viz např. seznam absolventů sovětských škol působících na MZV uveřejněný v českém tisku) mohou být se stávající aplikací zákona vcelku spokojeni. Důkazem toho jsou mnohé výroky na nejvyšší stupeň úspěšně prověřené poslankyně Zuzky Rujbrové, členky Stálé komise Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pro kontrolu činnosti BIS, právě v kauze Vladimíra Hučína. V České republice jsme tak svědky zcela absurdní a paradoxní situace, kdy na jedné straně člověk, na kterého dopadá působnost tzv. lustračních zákonů, nemůže vykonávat určitou funkci, pokud samozřejmě neobdržel jako tzv. nepostradatelný odborník některou ze svého času četně udělovaných výjimek, na straně druhé může však taková osoba obdržet bez problémů certifikát nejvyššího stupně prověření a seznamovat se tak teoreticky s nejpřísněji střeženými tajemstvími Severoatlantické aliance. Co si však o této praxi myslí naši spojenci mohla všímavá veřejnost vytušit například z toho, jak se již zmíněné, poslankyni Rujbrové, dostalo dosud na první pohled lhostejnému přístupu zahraničí rázné hranice v podobě neúčasti na jednáních o citlivých záležitostech zpravodajské komunity ve Spojených státech v dubnu 2001. A své vědí mnozí z českých důstojníků bývalé Varšavské smlouvy, kteří zůstávali při některých jednáních v Bruselu decentně za polstrovanými dveřmi.
Jako ústřední správní úřad pro ochranu utajovaných skutečností byl oproti původní představě zákonem v roce 1998 konstituován samostatný Národní bezpečnostní úřad. V průběhu zkrácené lhůty přijímání zákona se tak prosadila koncepce odpůrců toho, aby byla tato mocná instituce samostatnou součástí v rámci ministerstva vnitra. Působnost ve vydávání osvědčení způsobilosti ke styku s utajovanými skutečnostmi byla svěřena v obecné rovině nově konstituovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, v rovině speciální pak jednotlivým zpravodajským službám.Ty jsou v České republice oficiálně čtyři - dvě vojenské (vojenská kontrarozvědka Vojenské obranné zpravodajství VOZ a vojenská rozvědka Zpravodajská služba generálního štábu - a dvě civilní - již zmíněné rozvědka ÚZSI a kontrarozvědka BIS). Zákony je dopodrobna upravena pouze činnost obou českých kontrarozvědek. Oproti tomu činnost rozvědek není zákonem upravena a o jejich existenci se rámcově zmiňuje pouze ústřední česká norma o zpravodajských službách z roku 1994 - zákon č. 153/1994. Aplikace zákona č. 148/1998 Sb. v oblasti bezpečnostních prověrek je zarážející zejména u zpravodajských služeb - vrací tyto specifické instituce po více než deseti letech opět tam, odkud měly vyjít - při minimální, takřka nulové, kontrole nabývají tyto instituce maximální moc. Nedílnou a možná základní otázkou této situace souvisí s personálním obsazením. Zneužitelnost a účelovost zákona je zřetelná nejvíce v medializované kauze kapitána BIS Vladimíra Hučína, ale nejen v této. S nástupem přítele Miroslava Šloufa, poradce premiéra M. Zemana, Jiřího Růžka do funkce, musela civilní kontrarozvědku opustit řada dalších mladých a kvalifikovaných důstojníků, nespjatých s komunistickým režimem. Mnozí z nich se přitom dlouhodobě a úspěšně věnovali právě problematice politického extremismu, subverze, problematice východních služeb nebo sledovaným záležitostem organizovaného zločinu. Někteří z nich se před svým odstraněním dokonce měli přímo podílet na bezpečnostních prověrkách státních úředníků. Vladimír Hučín měl být jedním z nich. Do tohoto období zapadá i zatčení jiného důstojníka BIS Romana Hrubanta v listopadu 1999, člověka, který měl monitorovat právě úniky informací směrem k ČSSD. Nebude pak asi náhodou, že první ústavní stížnost proti účelové aplikaci ustanovení o bezpečnostních prověrkách zákona č. 148/1998 Sb. uvnitř BIS paradoxně směřovala, zřejmě k velké radosti komunistických poslanců, kteří jako jediní na půdě Parlamentu prosazovali nutnost přezkumného řízení, k Ústavnímu soudu České republiky právě z prostředí civilní kontrarozvědky BIS, a to již v únoru roku 2000, tedy z řad osob, které by měly být již z titulu náročného přijímacího řízení, roční zkušební doby a svého služebního působení permanentně prověřováni a prověřeni do dnešního dne se Ústavní soud touto záležitostí nezabýval i přes zřetelné škody, které v realitě personálního obsazení tajných služeb, zvláštních útvarů policie, státních zastupitelství i jiných státních orgánů a institucí, může v každodenní účelové aplikaci přinášet. Celý proces tzv. určování pracovníků zpravodajských služeb - stávajících příslušníků, zaměstnanců i uchazečů - ke styku s utajovanými skutečnostmi, včetně provádění bezpečnostních prověrek, je plně v kompetenci jejich statutárních zástupců - ředitelů služeb. Výsledkem bezpečnostní prověrky by mělo být vydání nebo nevydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi. O vydání osvědčení se rozhoduje ve zvláštním jednoinstančním řízení. Pravidla řízení by měla dle záměru navrhovatelů zákona vést ke spolehlivému zjištění stavu věci správnosti a přesvědčivosti. S ohledem na oprávněné zájmy státu nelze připustit přezkoumatelnost rozhodnutí soudní cestou. Mělo být ponecháno na vůli státu, zda u osoby bezpečnostní rizika shledává, a jako takovou ji nepovažuje za vhodnou ke styku s utajovanými skutečnostmi. Nikdo z autorů zákona ovšem jaksi nevysvětlil, co (a kým ) může být myšleno pod pojmem vůle státu. Stejně jako i další zásadní pojmy výslovně v zákoně uvedené a vztahující se k bezpečnostním prověrkám, jako je například důvěryhodnost, vydíratelnost, atd. Zcela jasně však příslušné pasáže konkrétně vypovídají cosi o těch anonymních tvůrcích této právní normy, jejíž jádro vzniklo pod tlakem časové tísně v kancelářích dlouholetých praktiků předlistopadových mechanismů utajování. Na druhou stranu ani otrocká inspirace obdobnými dokumenty, jako je například natovský C-M /55/15 /FINAL/, bezpečnostní směrnice WEU RS 100 z roku 1996, či zákony upravující tuto oblast v demokratických zemích ve znění téměř kontinuálně komunisticko právního systému, bez garantovaných, osvědčených a funkčních tradičních institutů pluralitních demokracií nemohla poskytnout dostatečnou záruku proti zneužití v rozporu se smyslem a účelem normy. Paragrafem 9 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, došlo v návaznosti na ustanovení § 5 odstavec 4 zákona č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách České republiky k rozšíření kompetenční působnosti zpravodajských služeb, a to zejména v oblasti preventivní ochrany utajovaných skutečností. Zpravodajské služby tak v souladu s aktuálním legislativním stavem zajišťují a provádějí prověrky svých příslušníků, zaměstnanců a uchazečů o přijetí, vydávají a odmítají těmto osobám osvědčení, vydávají těmto osobám certifikát potvrzující cizí moci, že těmto osobám bylo vydáno osvědčení. Při své činnosti jsou oprávněny vést evidenci žádostí a vydaných osvědčení včetně získaných podkladů, případně stanovisek. Dále se zpravodajské služby také, jak již bylo naznačeno, podílejí na plnění úkolů podle § 8 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 148/1998 Sb., tj. zajišťují a v rozsahu stanoveném zákonem provádějí bezpečnostní prověrky fyzických osob navrhovaných k určení pro styk s utajovanými skutečnostmi a bezpečnostní prověrky organizací. Orgány státu a organizací jsou povinny při této činnosti zpravodajským službám poskytovat požadované informace (§ 11 odst, 2 písm. d) zákona). Tímto došlo v činnosti zpravodajských služeb k zásadnímu posunu, když do této doby pouze mohly v souladu s § 11 zákona č. 153/1994 Sb. žádat v rámci své působnosti od orgánů veřejné správy nezbytnou pomoc a informace uchovávané těmito orgány v souvislosti s plněním úkolů státní správy. Kompetentním orgánem v oblasti vydávání osvědčení je NBÚ. NBÚ však nemá výkonnou složku, která by dokázala dostatečně reálně vyhodnotit, zda rizika u navrhované osoby existují, či ne. Úředníci NBÚ dostanou na stůl spolu s materiály jiných institucí pouze písemná konečná vyjádření o výsledku šetření v rámci bezpečnostních prověrek, zda konkrétní zpravodajská služba zjistila na základě jejich požadavku u navrhované osoby bezpečnostní riziko nebo ne. K upřesnění nejasností sice může NBÚ s navrhovanou osobou provést bezpečnostní pohovor, kde existuje možnost jisté korekce stanoviska,těžko si však můžeme představit, že by NBÚ obecně mohl vydávat osvědčení osobám u kterých je podle nepřezkoumatelného vyjádření zpravodajské služby shledáváno bezpečnostní riziko a naopak. A zatímco NBÚ je v souladu s § 44 zákona umožněno vést k navrhovaným osobám bezpečnostní spis, v databázích zpravodajských služeb zůstávají zřejmě o každé navrhované a jí prověřované osobě data a údaje daleko citlivější. Na tyto údaje se vztahují ustanovení § 16 zákona č. 154/1994 Sb., eventuálně § 19 zákona č. 153/1994 Sb., podle kterých jsou zpravodajské služby oprávněny ukládat, uchovávat a využívat údaje o fyzických osobách, jestliže je to nutné k plnění úkolů v jejich působnosti. Zákon o Bezpečnostní informační službě navíc umožňuje zřídit a spravovat archiv zvláštního významu k trvalému zachování informací. Není tedy pochyb, že s těmito, často velice citlivými údaji může být - a také zřejmě je a bude - dále intenzivně zpravodajsky pracováno. Otázkou zůstává jakým způsobem, za jakým účelem a kým. A to zejména za dále popsané aktuální personální situace a za bezzubé parlamentní kontroly zpravodajských služeb. Jak je ze všeho výše uvedeného zřejmé, dostalo se deset let po listopadu 1989 českým zpravodajským službám výrazného rozšíření jejich kompetence s dopadem na celou společnost. Ruku v ruce s těmito oprávněnými a s členstvím české republiky v NATO není divu, že se dostávala do popředí otázka personálního obsazení zpravodajských služeb, tedy těch, kteří budou tato závažná oprávnění v každodenní činnosti aplikovat vůči svým spoluobčanům. Toho si byly od samého počátku vědomi i kruhy, které se v diametrálně změněných podmínkách české bezpečnostní reality mohly a měly čeho obávat a jakýkoliv zákon, který měl přispět ke sblížení s NATO a demokratickým světem jim byl trnem v oku. Obdobně jako v případě tzv. lustračních zákonů začaly poukazovat - poněkud předčasně - na jejich možné zneužití. Jak vychází postupně na povrch, někteří z propuštěných zpravodajců se totiž vzhledem ke své dosavadní morální bezúhonnosti i odborné kvalifikaci měli přímo podílet na prověřování fyzických osob. Jak však ukázala praxe, nebylo se v roce 1998 po sestavení vlády sociální demokracie, z nutností tolerované nejsilnější, údajně pravicovou stranou ODS čeho obávat.
Jak se v období zlomu a čistek nejefektivněji zbavit nepohodlných dlouholetých příslušníků (kterým například Vladimír Hučín pro svoje názory a výsledky práce nepokrytě byl a je)? Úprava služebního poměru příslušníků Bezpečnostní informační služby je součástí zákona č. 154/1994 Sb. o Bezpečnostní informační službě. Jedná se o zvláštní služebně právní vztah, konstruovaný podle obdobných úprav - jmenovitě podle úpravy služebního poměru příslušníků Policie ČR, celníků nebo Vězeňské služby a justiční stráže. Propuštění ze služebního poměru upravuje § 40 zákona, který obsahuje šest obligatorních a dva fakultativní důvody, umožňující služebnímu funkcionáři propustit ze služebního poměru nepohodlného příslušníka. Z historie je známo, že nejčastěji bylo k obdobným účelům využíváno ustanovení o propuštění v důsledku organizačních změn. Na rozdíl od jiných zpravodajských služeb, bylo pro Bezpečnostní informační službu i z objektivních příčin charakteristické, že podíl předlistopadových příslušníků StB a jiných bezpečnostních struktur v ní byl před nástupem Jiřího Růžka do funkce úměrně k celkovému početnímu stavu poměrně malý. Tato skutečnost byla nepochybně důsledkem četných reorganizací a organizačních metamorfóz, kterými po listopadu 1989 civilní kontrarozvědka prošla. V individuálních případech svoji úlohu sehrálo také nepříliš pro příslušníky předlistopadových bezpečnostních struktur výhodně započítávaná finanční náležitost při odchodu ze služebního poměru - tzv. příspěvek za službu, kdy se ke vzniku nároku na tento příspěvek nepřihlíželo k služebnímu působení před listopadem 1989. A tak zatímco předvídaví bývalí soudruzi kolegové v ostatních až na drobnosti kontinuálních zpravodajských službách mohli průběžně odcházet s tučnými finančními výslužkami, v řadách BIS museli první případní zájemci o státem zajištěný start do občanského života počkat a vydržet zhruba do poloviny roku 2000. Již avizované odchody prvních polistopadových ochránců demokracie se tak také jistě úspěšně spolu s nedobrovolnými odchody z důvodu neprověření podepíší na zcela změněné personální struktuře české civilní kontrarozvědky. Příznačné, zarážející a alarmující je skutečnost, že nějaké masové odchody se netýkají dodnes přeživších a zakopaných tzv. struktur, ale obdobně, jako je tomu v armádě zejména mladých, minulostí nezatížených odborníků.
Ustanovení zákona č. 148P1998 Sb. o ochraně utajovaných skutečností, a o změně některých zákonů, však zejména v rámci BIS umožnil zbavit se nepohodlných osob velice efektivně a také bez možností šťouralských ingerencí moci soudní. Vzhledem k přetrvávání institutu tzv. služebního hodnocení z dob předlistopadových v českém právním řádu stačilo, aby byl vydán interní předpis, který umožnil statutárnímu orgánu BIS zahrnout na všechny funkční posty požadavek určitého stupně bezpečnostního prověření a dotyčné nepohodlné osoby pak jednoduše neprověřit. Takto postižený se neměl kam odvolat, samozřejmě s výjimkou toho, který tento postup předem určoval nebo dostatečně vzhledem ke své obecně známé možné nedůvěryhodnosti musel schvalovat - nového ředitele BIS Růžka - a musel být obligatorně propuštěn na základě nikoliv závěru bezpečnostní prověrky, ale na základě služebního hodnocení, ve kterém byl hodnocen jako nezpůsobilý vykonávat v BIS jakoukoliv funkci, byť by šlo třeba o pozici skladníka ponožek ve výstrojním skladu. Na rozdíl od jiných zpravodajských služeb, kde vzhledem k odlišnosti služebních poměrů příslušníků armády nebo policie a z toho vyplývající širší možnosti uplatnění, je funkcionář povinen nabídnout neprověřené osobě jiné vhodné uplatnění. Zdá se, že v českém právním řádu při neexistenci soustavy správního soudnictví je možnost obrany proti takovému výše uvedenému závěru u BIS pro postižené za normálních okolností takřka nulová. Zákon o BIS sice formálně umožňuje odvolání proti služebnímu hodnocení, vzhledem k tomu, že skutečný důvod propuštění spočívá v účelové ztrátě odborné způsobilosti, jedná se o odvolání pouze ryze formální a poradní komise, která by měla odvolání posuzovat, musí vždy potvrdit jeho závěr,protože nemá kompetenci zasahovat do závěrů bezpečnostních prověrek. Navíc členové komisí jako poradních orgánů statutárního zástupce sami podléhají bezpečnostnímu prověřování v rámci BIS a tak je snadné si lehce dovodit, jaký by asi čekal vzpurného člena komise dříve či později verdikt. Mohlo by se stát, že by takový neloajální šťoural vbrzku následoval solidárně svého postiženého kolegu. V rámci BIS je tak paradoxně uvedenou aplikací permanentně každý podřízený příslušník konfrontován v denní činnosti s jedním z bezpečnostních rizik --vydíratelnosti ze strany statutárního orgánu.Vydíratelností v tom smyslu, že mu může být odebráno bez udání důvodů osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi a že tak bude bez jakýchkoliv nároků a možností obrany vyhozen na dlažbu. Kam tato absolutní závislost a právní nejistota může vést, zejména pak za situace, kdy např. po volbách dochází ke změně vlády, lehce domyslet. Bylo by jistě zajímavé sledovat, jak by se zachoval k této záležitosti nezávislý soud. Propuštění ze služebního poměru podle § 40 odst. 1 písmeno c) zákona č. 154/1994 Sb., tedy z důvodu služebního hodnocení, kterým byl příslušník hodnocen jako nezpůsobilý vykonávat jakoukoliv funkci, je jedním z výslovně v zákoně uvedených důvodů soudního přezkumu. Je tak nutno učinit po vyčerpání opravného prostředku a ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. I zde je zřejmý právní formalismus, když na první pohled je zde v této záležitosti opravný prostředek zcela iluzorní. Správní soudy většinou v dosavadní praxi posuzovaly v jedné instanci pouze formální soulad s právem, nikoliv meritum věci. A není pochyb, že celý výše popsaný proces čistek může být tedy shledán zcela v mezích práva. Toho práva, které obdobně umožnilo a usnadnilo komunistům realizovat například čistky v bezpečnostních složkách před rokem 1948 a vedlo k právnímu a morálnímu marasmu dlouhých desetiletí. Výše popsaný způsob aplikace ustanovení o bezpečnostních prověrkách zákona o ochraně utajovaných skutečností má konkrétní dopad nejen do oblasti personálního složení zpravodajských služeb více než deset let po listopadu 1989. V tomto personálním složení je možno spatřovat pouze předpoklad zájmu o totální kontrolu společnosti prostřednictvím jednotlivých osobností na význačných státních postech, které podléhají bezpečnostnímu prověřování. Současný stav legislativy umožňuje zpravodajským službám nikým nekontrolovatelné machinace s osudy prověřovaných osob, jejich podchycení a v krajních případech si lze představit jistě i vynucenou spolupráci. Zákon, který tak vágně stanoví zejména tzv. bezpečnostní nezpůsobilost a bezpečnostní rizika, jejichž výskyt u prověřované osoby je předpokladem k jejímu stanovení a zákon, kde proti nepříznivému verdiktu s konkrétními závažnými dopady na kariéry postižených osob není žádné odvolání, toto všechno sám nabízí. Neobvyklá a nápadně do extrémní polohy vyhrocená situace uvnitř a kolem českých zpravodajských služeb a zejména kolem BIS v souvislosti s aplikací zákona o ochraně utajovaných skutečností, naprosto vybočující z běžných praktik obdobných institucí v demokratickém světě, má zřejmě za cíl přispět k znedůvěryhodnění zbytků zdravé části Bezpečnostní informační služby i celého českého systému bezpečnostních prověrek. A tím také zásadně podkopat pozici České republiky v Severoatlantické alianci. Možná, že o mnohých detailech těchto praktik chtěl Vladimír Hučín kvalifikovaně promluvit. Reakcí mu byla stupňovaná perzekuce vedoucí až k jeho zatčení a obvinění z trestných činů. Odpověď na otázku Cui bono, přinese jistě už brzy čas.
Klub angažovaných nestraníků, MK Přerov, Zpravodaj č. 66
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2001