Vážený pane prezidente, promiňte, že Vás vytrhuji z údajných nekonečných líbánek, na nichž se občas s chutí pasou sdělovací prostředky, ale možná byste mohl pomoci. Pomohl jste již všelijaké pakáži, omilostnil jste dokonce i lupiče a vrahy, neváhal jste vstupovat do policejního vyšetřování i soudních řízení a nevadilo Vám příliš, že jste za to schytal sžíravou kritiku. Což takhle, pane prezidente, kdybyste se rozpomněl na Vaše vlastní trápení s estébáckými strukturami a třeba jenom jim na vztek vytáhl pana Hučína z "díry"? Možná byste docílil takřka nemožného: řada lidí by třeba uvěřila, že uprostřed té naší postkomunistické bídy pořád ještě žije aspoň jeden slušný reprezentant moci.
Očekávat zájem mocných o osud bývalého rozvědčíka je pošetilé už proto, že nevíme, kolik je mezi nimi těch, jimž pan Hučín v base vyhovuje. Také je třeba vědět, že posametová vrchnost má jiné starosti, než se zabývat jedním politickým vězněm.
Necelých jedenáct a půl roku po slavném sametovém "převratu" nad námi visí zdánlivě absurdní otázka: Má Česká republika už zase své politické vězně? A nemá-li, kdo nám věrohodně vysvětlí, proč vlastně zavřeli vyhozeného kapitána BIS Vladimíra Hučína? Policie zatím převážně mlčí a z toho, co až dosud proniklo na veřejnost, víme pouze to, že neuposlechl rozkaz prásknout své informátory (který agent by to udělal s vědomím, že ohrožuje jejich životy?), nedovoleně se ozbro- joval dvěma malorážkami (co na tom, že vlastní zbrojní pas) a že se na hřbitově poblíž jeho domu našly "předměty relevantní pro trestní stíhání" (které ale nemusejí mít s Hučínem nic společného, protože nikdo neprokázal, že jsou jeho majetkem; klidně je tam mohl podstrčit někdo, kdo chce bývalého rozvědčíka umlčet nebo aspoň zastrašit). Jediné, co snaživí policajti při celonoční razii v Hučínově domě objevili, byly prý jakési dokumenty s různým stupněm utajení, které tam neměly co dělat. Co to asi bylo za lejstra, že se kvůli nim sbírají lidé na ulici za bílého dne a posílají rovnou do kriminálu? A byl-li už ten nález tak jedovatý, proč policejní komando svou oběť nesbalilo bezprostředně poté, co byl učiněn, a číhalo na ni jako nějaká tlupa lapků na cestě k lékaři? A vůbec - kdo je vlastně ten muž, kvůli kterému se černooděncům vyplatí riskovat policejní důvěryhodnost, a jenž na jedné straně vyvolává pocit úlevy, že se společnost zbavila domnělého atentátníka, a na druhé straně mobilizuje antikomunisty k protestům proti jeho uvěznění pod sochou svatého Václava?
Vladimír Hučín se většinu svého života pohyboval ve vskutku vybrané společnosti, kterou tvořili převážně arcibolševici, estébáci a podobná lidská spodina. Za totality s ní měl co do činění jako pronásledovaný "nepřítel státu", který o Gottwaldovi veřejně hovořil jako o zločinci s krvavýma rukama, pobuřoval na milicionářských dýcháncích, ničil komunistické vývěsky a také za to pochopitelně seděl. "Slabost" pro rudé gaunery mu zůstala i po památné sametové frašce, když se s podporou Konfederace politických vězňů stal z psance pronásledovatelem estébáckých ničemů. Mělo to ovšem jeden háček: pan Hučín znal příliš mnoho Husákových fízlů, kteří nalezli do porevolučních bez-pečnostních struktur, a nic nenasvědčovalo tomu, že je ochoten si své poznatky nechat pro sebe. Navíc, jak šel čas, někdejším estébákům se vlivem vývoje politické situace v Česku rychle navracelo ztracené sebevědomí, a tak bylo pouze otázkou času, kdy staré struktury vystrčí drápky a nepohodlného svědka jejich minulosti šupem vrátí tam, kde bylo jeho místo před listopadem 1989 - za katr.
Už slyším vodopád námitek všech "spravedlivých", že zde vydávám za prokázanou skutečnost pouhou hypotézu, že šířím paranoidní představu jakéhosi estébáckého spiknutí řadu let poté, co Státní bezpečnost přesta- la existovat. Dost možná. Ale nemohu jinak, dokud tato hypotéza nebude věrohodně vyvrácena. Zatím se tak nestalo a zlověstné mlčení těch, kteří tak již dávno měli učinit, mě utvrzuje v podezření, že lov na pana Hučína je ještě mnohem smradlavější záležitost, než si většina z nás vůbec dokáže představit. V první řadě je třeba velmi opatrně nakládat se všeobecně sdíleným předpokladem, že StB pouhým přijetím jakéhosi zákona skutečně zanikla. Tohle bratrstvo bolševické pracky sice bylo de iure zrušeno, de facto však pouze přešlo do ilegality, navíc s královským výpalným, jak snad ještě neupadlo v zapomenutí.
Je to jako když léčíte rakovinu morfiem: nemáte bolesti, ale nádor bují vesele dál, až vás nakonec udolá. V daném případě jde o bujení o to zhoubnější, že mu jde k duhu postkomunistická tkáň, naprosto netknutá demokratickými protilátkami. Posuďte sami: jak vlastně dnes poznáte bývalého estébáka? Kolik takových ptáčků dodnes ovlivňuje naše životy? Přece se nevypařili, ani se neproměnili v nehmotné duchy, není-liž pravda, milí ateisté? Ani cejch hanby nezdobí jejich posametová čela, ani bílá páska na rukávech jejich podnikatelských nebo funkcionářských ohozů nevaruje, že máme co dočinění s dočasně upozaděnými vykonavateli byvšího zla, kteří možná jenom čekají na příhodný okamžik pomsty za dosud nezahojenou potupu. Kdo z nás vlastně ví, kolik takových štěnic se hemží v parlamentu, na vnitru i jinde ve vládě, ba dokonce v nejbližším poradcovském okolí pana premiéra, který má obzvláštní zálibu vybírat si nejdůvěrnější kamarádíčky z komunistického rezervo- áru? Kdo ví, jak moc jsme stále ještě ohrožováni zdánlivě poraženou tisícihlavou saní bolševismu? Vůbec nikdo? Vladimír Hučín je možná v tomto směru výjimka. Proto ten zátah na něj, jako vystřižený z estébáckého scénáře.
Ale to už jsme zase u dohadů. Nezbývá tedy, než zalovit v titěrné hromádce svědectví. Pohádkovou idylku, že byvší agenti StB dočista zmizeli ze sféry vlivu, brutálně boří jistý, z pochopitelných důvodů nejmenovaný zdroj blízký vedení BIS, který se 21. března svěřil deníku Právo s bezelstnou informací, jak to teď ve skutečnosti v tajných službách chodí: Už v roce 1991 nebyli v BIS příslušníci StB, kteří předtím pracovali na vnitřním nepříteli, libuje si zdroj a pokračuje: Ti, kteří zůstali, byli důkladně prověřeni, prošli občanskými komisemi a absolvovali vnitřní prověrky. Ti, kteří dodnes v BIS působí, jsou jen jednotlivci, navíc jsou to především technici působící v podpůrných složkách. Tato chlácholivá slova měla jistě otupit hrot podezření, že snad do postkomunistických rozvědek prorůstají kořínky předlistopadového estébáctví. Kouzlem nechtěného však docílila pravého opaku: Dostalo se nám otřesného ujištění, že totalitní fízlové nejenže se neodporoučeli do dějin, ale fungují dál jako nepostradatelní odborníci v původní branži, v čemž jim nikterak nepřekáží ani vesměs ignorovaný lustrační zákon, natož pak zcela bezzubý, rovněž nepoužívaný a proto odůvodněně posmívaný zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Stejně jako se bez na slovo vzatých totalitních specialistů neobejdeme v žádném jiném oboru lidské činnosti, trpíme je i v nejchoulostivějších profesích, jaké si z hlediska bezpečnosti státu lze představit. A zřejmě tomu ani v budoucnu nebude jinak, protože exhumovaní estébáci mají mocné ochránce. Zatímco za Vladimírem Hučínem stojí jenom takové "nuly" jako bývalí političtí vězni, disident Stanislav Devátý či hrstka statečných, kteří ještě nezapomněli na období práskačského temna a bolševických lágrů, na straně starých struktur se z Hučínovy lapálie nahlas těší neblaze proslulý extremista Ludvík Zifčák, jemuž statečně sekunduje komunistická poslankyně Zuzka Rujbrová, která - považte! - funguje jako členka sněmovní komise pro kontrolu BIS. Je správné to tak nechat, moji milí demokraté? A ne-li, kdo poradí, co si s tím počít, aniž bychom při tom přestali ctít zákony?
Není příliš na výběr, jak podezřele šikanovanému exrozvědčíkovi píchnout. Nějaké protestní hloučky na Václaváku jsou v postkomunismu k smíchu, stejně jako novinové články, petice a podobné demokratické instrumenty. Očekávat zá- jem mocných je neméně pošetilé, už pro- to, že nevíme, kolik je mezi nimi těch, jimž pan Hučín v base vyhovuje. Také je třeba vědět, že posametová vrchnost má zatraceně jiné starosti, než se zabývat jedním politickým vězněm. On sám nejspíš smrdí korunou, takže ani nepřichází v úvahu, že by snad dal dohromady několikamilionovou kauci, jak to běžně praktikují nejrůznější finanční podvodníci. Ledaže by... No ovšem.
Petr Zavoral, 26.3.2001
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2001