Všechny Vás zdravím. Na Hostýně se scházíme tradičně a také tradičně Vás všechny oslovuji.
Dovolte mě, abych na začátku vzpomenula dvou významných osobností, které nás po loňském Hostýnu opustily. Milovaný a ctěný br. Vít Tajovský, želivský opat a nenahraditelný br. Miloš Slabák. A v Praze žena, která se zcela a nezištně oddala naší věci: JUDr. Sojková. Všichni jedineční a nenahraditelní a vedle nich řad dalších, kteří ve svých rodinách a v činnosti KPV jsou také nenahraditelní. Je to daň za minulost.
Dále mě dovolte, abych Vás ve zkratce seznámila, resp. v paměti obnovila něco málo z dění na KPV od minulého Hostýnu k tomu dnešnímu: v říjnu minulého roku byl na Valné hromadě v Brně zvolen staronový výbor s nepatrnou změnou.
Nedlouho po VH došlo k událostem v Přerově. Sekretariát pobočky KPV byl poškozen výbuchem. Snahou atentátníků byla likvidace pobočky a její činnosti a eventuálně upozornění, že další akce tohoto druhu by mohla ohrozit členy pobočky i na životech. Událost, která otřásla důvěrou býv. politických vězňů, pokud jde o postoj policejních správních orgánů. A vedení KPV se projevilo pštrosí politikou. OPATRNICTVÍ, o kterém jsem mluvila na tomto místě v minulém roce, má pokračování. Tisková konference v Přerově, kterou záhy zajistil statečný předseda pobočky, nevyzněla v manifest, ač situaci by to odpovídalo. Kdo stojí v pozadí této akce se můžeme lehce domýšlet, ale podezření padlo na mukla. Prostě scénář jako vyšitý z let minulých. Do dnešních dnů není věc ukončena.
Aby nezůstalo jen u tohoto útoku, nechvalně známý Zifčák svolal do Přerova mítink jeho věrných a požadoval zrušení KANu, Klubu Milady Horákové a KPV.
Bitka se nestrhla, muklové si své pozice uhlídali. Ke troufalosti Zifčákovců nemám, co bych dodala. V únoru se sešli bývalí političtí vězni opět ve Španělském sále Pražského Hradu. Tentokrát s krátkou přítomností presidenta. Kdyby se br. předseda KPV tak houževnatě nedržel opatrnické linie, měl jedinečnou příležitost. Ve svém projevu, který byl jinak vystižný a dobrý, mohl zmínit atentát v Přerově. Presidentovi by se rozsvítilo v hlavě a prohlášení, které učinil nedávno, by možná učinil už v únoru, tzn. "O přátelích starých pořádků a jiné". Škoda nevyužité příležitosti už proto, že president mezi nás mukly běžně nechodí; my nejsme ani chartisté, ani z disentu bývalých bolševiků.
V červnu byl opět Žofín a tradiční setkání muklů se zástupci pravicových stran. Zemanovci nás lehce přehlédli. Setkání bylo důstojné, řeči se vedly na úrovni. Jen novinářům a médiím stále uniká, že pokud se vůbec dostaví a něco málo zkonzumují, měli by alespoň šotem v ČT nebo krátkou notickou v tisku se o události zmínit. Zmínka byla více než skromná.
Boj o vysílání mjr. Zemana jsme prohráli. Komerce má zelenou. Bývalí političtí vězni nedokázali v doprovodných akcích k seriálu říci své jednoznačné stanovisko.
Prohráli jsme také ombudsmana. Možná, že mnohé z Vás překvapí, že jsem i já se připojila k těm nemnoha a nutila předsedu, aby do tohoto ringu vstoupil. Naivně jsem sa domnívala, že by KPV mohla z tohoto postu profitovat. Když jsem si v průběhu ombudsmanských hrátek přečetla v deníku METRO ze dne 26. 06. 2000 následující citace:
Uvědomila jsem si, že je to zase jen jako, tato funkce. Především aktivita v podpisování a ochrana utlačovaných a poškozovaných v nedohlednu. Když už byl Parlamentem schválem nesmyslný zákon na zřízení této funkce, ombudsmanem by měl být nestraník. Pak by jeho úloha měla smysl. Prostě by byl nemanipulovatelný a svůj podpis by nedal otrocky vždy a všude. President se v kampani o ombudsmana zachoval, jak se zachoval. On, ač snad sounáležitost s mukly by mu měla být vlastní, svým návrhem hodil muklům rukavici do ringu.
Dosud se nám nepodařilo prosadit 3. Odboj. Problém zůstává stále otevřený.
Také se nepodařilo, a to je velice zlé, na Úřadu dokumentace a vyšetřování dovést až před vyšetřujícího soudce ty darebáky, dokud ještě žijí, kteří se podíleli na zvěrstvech v době totality, plánované likvidaci čestných a vzdělaných, procovitých lidí ve všech věkových skupinách a ničení rodových majetků. Výsledky jsou více než ubohé. A troufalost, bezohlednost a samozřejmě jistota z nepotrestání neúměrně narůstá. Zifčákovci a jemu podobní. Scházeli se ve Džbánu, teď už na Letné a z děr jich vylézá stále víc a víc. Ti všichni chodí mezi námi, mnozí tunelují, to je přece nový bolševický sport. Dnes je každému soudnému člověku jasné, že sametová revoluce nahrála bolševikům. Proto jsou zcela nezbytné pořady v ČT, jako např. ZTRÁTA PAMĚTI, filmy jako např. ZDIVOČELÁ ZEMĚ a její pokračování, vytváření skansenů nejen VOJNA, ale i Věže smrti a další skanzeny vybraných Jáchymovských lágrů.
A muklové by měli promluvit, i když je to velice těžké. U většiny z nás zůstává třináctá komnata uzavřena. Tam cizímu nahlédnout nelze, ale ztráta SVOBODY, to je svaté a jedinečné právo každého člověka, ztráta postavení a majetku, ztráta zdraví a mnohdy i života – to je třeba uložit výpověďmi muků do paměti tohoto národa, který nechce znát, nechce slyšet, nechce soudit, trestat. Když už obcházíme povinnost zveřejnění, kterou máme vůči sobě, ničím nezdůvodníme, že tak nečiníme, nebo velice málo, na památku těch, kteří byli již umlčeni. K tomu mě dovolte citaci Jiřího Černého: "Pokud zameteme pod práh naši minulost, jsme nuceni prožívat její návrat."
KPV chápe ekonomické problémy státu. K čemu nebo komu naše skromnost slouží? Přiměřené odškodnění za ztrátu svobody určitě nezruinovalo hospodářství této země. Ale ruinují jí téměř, mimo jiné, všechna ministerstva s narůstajícím aparátem, která nad rámec daného rozpočtu navyšují svoje požadavky. Bez ohledu nato, že reservy neexistují, žijeme na dluh a dnes už na úkor našich vnoučat. A tento stát a lid této země, pro který padlo tolik obětí, nikdy žádnou statistikou nezhodnotí, jaká byla skutečná ztráta na životech a na majetku a jaká byla reciprocita. Co se vrátit nikdy nemohlo, co se vrátit nikdy nechtělo a žel, do dneška ani vrátit nechce.
Kladu si otázku: Co poslanci a senátoři, zvoleni z naší vůle? Kde jsou a co pro nás dělají? Nebo je jich tak málo, že jejich hlas slyšen není? Nebo jejich protesty se ztrácejí ve zněti namyšlených také-zástupců lidu?
Masarykova republika, i když také měla své problémy a všechno se nepodařilo prvnímu muži ve státě, legendárnímu TGM, měla řadu výrazných osobností. Jendou z nich byl ministr financí Dr. Rašín. Jak on by se asi na hospodaření v našem státě díval? ZLATÝ POKLAD, který byl tvořen ještě za c.k. ze skromných majetků prostých lidí, byl směněn za bezcenné papíry. To by si žádný stát vůči svým obyvatelům nikdy nedovolil. A my jsme k tomu mlčeli všichni.
To, co jsem Vám ve zkratce řekla, všichni dobře víte. Negací je více, není třeba rozdírat rány. Když k tomu připočtu, že ani KPV nezůstala ušetřena např. závisti, pomluvám, křivým obviněním, netolerancí – byť jde o obecné lidské vlastnosti a křesťanská pokora a služba druhým je chápána jako určité don kichotství – to už se není čemu divit, že cesta úniku je cesta z KPV.
V době těchto mých osobních úvah začal nácvik na XIII. VS – A v prologu, v tom původním, pro nástup "Věrné gardy" byla v závěru tato slova:
"A stále vpřed!"
Toto heslo se stalo mým novým životním mottem. Vás mukly, hostýnské poutníky, prosím a vzývám: pokud Vám to zdraví a Vaše rodiny dovolí, pomáhejte v činnosti KPV. Je nás stále méně a méně a zdaleka jsme neřekli poslední slovo.
Prosím Boha a našeho přímluvce u Boha, br. Víta, aby v této činnosti byl ku pomoci. A když dovolí, tedy nashledanou na Hostýně v roce 2001.
Dr. Naděžda Kavalírová, Praha 1.září 2000
Zpět na AKTUALITY - Zpět na ARCHIV 2000