24.listopad – návrat naděje na spravedlnost

Když začala sametově demokratická elita chystat proces s Vladimírem Hučínem, nechala jej uvěznit a spoutat řetězy a tahat - hůř než bývala poutána a vláčena zvěr před vznikem hnutí na ochranu zvířat. Proces ještě pořádně nezačal a za špici té elity promluvil (v TV-kotli) Stanislav Gross: budeme prý se divit - až se odtajní co nadlidé už ví – co vše Vladimír Hučín spáchal! Od té doby měl soud příchuť dalšího procesu s předem známým výsledkem; tedy procesu v Česku zvaného politický.

Ale protože zákon akce a reakce neplatí jen ve fyzice, tlak elity vyvolal protitlak „chátry“ (historický výraz fašistických elit pro jejich „svobodné“ podané). Zformovala se skupina angažovaných občanů, zvaných též extremisté. Nejprve bojovala za veřejný proces pro Vladimíra Hučína; a když se jej domohla, proces monitorovala, jak je u obhájců lidských práv obvyklé. Média se ji snažila znevážit označováním „příznivci Vladimíra Hučína“. 24.listopadu přišel „den G“ – den odtajnění. V 9:28 hod. začal soudce číst rozsudek. Jménem republiky. V 9:50 hod. už bylo vše jasné. Divila se státní zástupkyně JUDr. Jana Staňková, která předtím suverénně dávala do novin (MF Dnes mutace střední Morava, Přerov, 23.11.2005), že proces podle ní prokázal „že se Hučín nedovoleně ozbrojoval, neuposlechl rozkaz, zneužil pravomoc veřejného činitele, šířil poplašnou zprávu, ohrozil utajované skutečnosti a neoprávněně nakládal s osobními údaji, vědomě šířil poplašné zprávy, záměrně nepravdivě informoval tajnou službu a sám podněcoval k radikalizaci levicového extremismu.“ Divil se (doufám) i Gross, a budu upřímný – divil jsem se i já.

Vladimír Hučín je zproštěn obžaloby ve všech bodech. Pouze zbraně a „zbraně“ jemu zabavené propadnou státu – jejich držení bylo v případě Vladimíra Hučína pouze přestupkem a zástupci státu svojí liknavostí zavinili, že Vladimír Hučín už ani za něj nemůže být potrestán. Zástupci tohoto státu, kteří už suverénně dali do novin, že „stát si může dělat s občany co chce“ najednou zjistili, že to není pravda. Že se našel soud, kterému mj. nestačilo, že se našel jeden jediný (dlouhodobě rozporuplný) svědek, který podpořil ničím jiným nedoložené ozbrojování. Nepřehlédl, že ještě prezident Václav Havel zastavil trestní stíhání Anny Hučínové za držení zbraní, které byly u ní nalezeny. Konstatoval nemalý podíl BIS na držení „utajovaných materiálů Vladimírem Hučínem“. Akceptoval názor obhajoby, že drtivá většina materiálů s osobními údaji byla získána v rámci činnosti legálních občanských komisí a že neexistuje žádný předpis, který by upravoval nakládání s tehdy získanými materiály. Žaloba tedy vycházela z totalitního předpokladu bezprávního státu, že není třeba zákonů, k potrestání musí stačit chování v rozporu s představami reprezentantů státu. Myslím, že rozsudek potvrdil má včerejší slova „mně se proto Staňková jeví jako gauner v taláru, který věří že bez vysvětlení může zaútočit na kohokoli; jako další živoucí svědectví, že s pádem "komunismu" nepadl bolševismus jako zvláštní směsice nezodpovědnosti a gaunerství.“ Dodávám, že rozsudek přerovského soudu mi vrátil (mizící) naději, že i v České republice se dnes lze dovolat spravedlnosti, ale dá to fušku.

Přednesené odůvodní rozsudku mi připomínalo velkou obhajobu chování zástupců státu v celém případu Hučín. Nikdo z politiků se prý nepokoušel ovlivňovat rozhodování soudu, Grossovo jméno prý v celém případě figuruje jen na dvou stranách potvrzujících že jako ministr vnitra zbavuje mlčenlivosti dva policisty. I důkazy prý byly získány výhradně v souladu se zákonem, podivné manipulace Policie ČR se svědkem Metelkou nechal soud bez povšimnutí. O odtajnění svědků (Dvořák v řízení přípravném se mění zpět v Metelku) prý rozhodl soud. Rozsudku se nedožil Hučínův spoluobžalovaný MUDr.Chmelař – po zahájení stíhání začaly jeho zdravotní potíže, očištění své pověsti přežil jen o pár dnů.

Ve mně přežívá pocit, že Hučína nezachránil jen rozsudek přerovského soudu, ale především lidská solidarita (občanský monitoring soudu extremisty). Příliš mnoho lidí vědělo, že není ničím podložená víra státní zástupkyně JUDr.Staňkové že “proces prokázal“ i když neprokázal. Uhájená svoboda pro Vladimíra Hučína je kolektivním dílem jeho samého, obhájců (Devátý, Hulík), důvěrníků (Bok, Mašínová) a stovek méně známých aktivistů. Aktivistů, kteří opravdu ale opravdu nejsou jen příznivci Vladimíra Hučína a proto už mají plány co dál. František P. z Přerova nyní zvažuje další členství v KDÚ –ČSL – to je u nich je tradiční, ale pokud by KDÚ-ČSL podpořila návrh na zrušení lustračního zákona (slabounkého odvaru mezinárodního práva o odpovědnosti i představitelů států a státostran za páchané zločiny proti lidskosti), tradice skončí. Zbyněk H., jen co mu opraví zesilovač, se také chystá zpívat a mluvit proti tomuto dalšímu odklonu ČR od mezinárodního práva. A Yveta D. z Ostravy pracuje na tom, aby se jí splnil letitý sen, že příští rok, při výročí vraždy Zdeny Mašínové starší, se sejde se všemi jejími dětmi, tedy i proslulými bratry Ctiradem a Josefem, v Praze.

Přepis odvolání SZ JUDr. Jany Staňkové ve věci Vladimíra Hučína - chybí pouze kulaté razítko a nečitelná zkratka, zřejmě ST.

Okresní státní zastupitelství v Přerově
1ZT 393/2001-2367

V Přerově dne 16.1.2006

Krajské státní zastupitelství Ostrava
pobočka
Olomouc

prostřednictvím

Okresního soudu Přerov

ke sp.zn.:lT 312/2001

QKRESNjSgiJD PŘEROV

Dosio: 16-01-2006
Kf«t PŘÍLOH
KOLKY za: Kč

Věc: obž. Vladimír Hučín - trestní řízení - odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24.11.2005 sp. zn. 1T 312/2001

Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24.11.2005 č.j. 1T 312/2001 - 2694, který mi byl doručen 9.1.2006, podávám v zákonné lhůtě v neprospěch obž. Vladimíra Hučína do výroku o vině - do všech zprošťujících výroků,

odvolání,

které odůvodňuji následovně.

Napadeným rozsudkem byl obžalovaný podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby v bodech la/,b/, 3/, 4/ z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, a dále byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu v bodech lc/, 2/, 5/, 6/ z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Dále soud dle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zákona rozhodl o zabrání věcí uvedených v bodě lc/ obžaloby a poškozeného - ČR Ministerstvo vnitra - Správu Sm kraje Ostrava odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Namítám podstatné vady řízení před soudem I. stupně, porušení ustanovení, kterými se má věc řádně objasnit, namítám vady rozsudku, a to nejasná, nesprávná a neúplná skutková zjištění, nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nesprávné hodnocení důkazů, nevypořádání se s podstatnou částí důkazů, nesprávný právní názor soudu 1. stupně, porušení ustanovení tr. zákona a neúplné dokazování. Namítám, že soud celou řadu důkazů provedených v hlavním líčení, které jsou v neprospěch obžalovaného v rozsudku vůbec nezmiňuje, že zprošťující výroky náležitě neodůvodnil a že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel.

Mám zato, že soud I. stupně nepostupoval správně, pokud nevyhověl žádosti státní zástupkyně na vyloučení veřejnosti na závěrečnou řeč, neboť tak fakticky zbavil státní zástupkyni práva vyjádřit se k těm provedeným důkazům, které jsou vyznačeny stupněm utajení k tomu, co z těchto důkazů vyplývá a co prokazují. Pokud je smyslem závěrečné řeči ovlivnit soud v jeho úvahách před meritorním rozhodnutím a shrnout argumenty a odůvodnit vlastní stanovisko k vině či nevině, je zřejmé, že toto právo bylo státnímu zástupci postupem soudu odepřeno v té části důkazů, ke kterým se nebylo možno z důvodu stupně utajení vyjadřovat (výpovědi svědků, listinné důkazy, znalecký posudek - viz. protokoly z hlavního líčení dne 4.4., 5.4., 6.4., 7.4., 16.5., 17.5. 2005). Soud pak závěruje (např. u bodu 6/). že tvrzení státní zástupkyně v závěrečné řeči jsou důkazně nepodložená. Dále mám zato, že soud tím, že nevyloučil veřejnost na závěrečnou řeč obžalovaného, neumožnil mu realizovat ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

K bodu la/ rozsudku uvádím. Soud uvěřil výpovědi obž. Hučína, který popřel, že by se činu dopustil a neuvěřil výpovědi sv. Vlastimila Švédy, jehož vyhodnotil jako nevěrohodného z důvodů, které blíže rozvedl. Výpověď sv. Švédy se však částečně shoduje s výpovědí obžalovaného ( obžalovaný je schopen sám si vyrobit organický peroxid, obžalovaný sám opakovaně kontaktoval svědka kvůli rehabilitacím.).

Obž. Hučín označil sv. Švédu za zcela zdiskreditovanou osobu a rozvedl okolnosti proč jej takto posuzuje. Tato výpověď obžalovaného, které soud věří, nemůže být pravdivá, neboť je v rozporu s listinným důkazem, který je založen na č.l. 1099-1101 trestního spisu a je ze dne 26.11.2000. Poukazuji zde nejen na obsah zprávy obžalovaného, ale též na to, jaké je hodnocení zdroje a věrohodnost informace (č.l. 1099). Důkaz prokazuje, jaký eminentní zájem měl obžalovaný na tom, aby Vlastimil Švéda svědčil u jeho rehabilitace v prosinci 2000 a otázkou je proč, když nyní tvrdí, kolik skutečností dokládá jeho nevěrohodnost. Vztah mezi obžalovaným a svědkem dále vyplývá z listinných důkazů ze dne 11.1. (č.l. 1312 verte nahoře), 18.1. (č.l. 1313 dole), 23.5. (č.1.1322 verte), 25.5.2000 (č.1.1323). Z těchto důkazů také vyplývá názor obžalovaného na tohoto svědka v období průběhu r. 2000 a v konečném důsledku z toho vyplývá, že obžalovaný svědka zpochybňuje právě a jedině z toho důvodu, že svědek nevypovídá v jeho prospěch.

Pokud jde o jednotlivé aspekty, ze kterých soud dovozuje nevěrohodnost svědka Švédy, uvádím následující. Je nutno souhlasit s tím, že obžalovaný a svědek se dlouhodobě znají a že jejich vztah prošel vývojem, někdy byl přátelský, jindy naopak. To ovšem neznamená, že by z tohoto důvodu svědek Švéda nebyl nezávislý a objektivní. Rozpor ve výpovědi svědka vidí soud v tom, že svědek vypověděl, že obžalovanému pomáhal kde jen mohl a měl ho dokonce varovat před jeho zatčením v r. 2001, přičemž ale současně uvedl, že on sám byl zneužit k odstranění obžalovaného z BIS. Pokud jde o tvrzení svědka, že obžalovanému pomáhal, poukazuji na výše uvedené listinné důkazy, které nasvědčují tomu, že tomu tak skutečně bylo. Taktéž poukazuji na výpověď svědkyně Švédové, která potvrdila, že obžalovaný kontaktoval svědka před svými rehabilitačními procesy a spolu probírali výpovědi (tuto svědkyni považuje soud za věrohodnou). K výpovědi svědka k tomu, že byl sám zneužit k odstranění obžalovaného z BIS je nutno uvést, že svědek Švéda se dlouhou dobu s obžalovaným znal (tento závěr učinil i soud) a pokud podal výpověď policii o svých aktivitách s obžalovaným, nedomníval se, že následek bude takový, že obžalovaný bude muset opustit BIS, což jenom prokazuje to, že svědek skutečně jednal v dobré víře, že požadavek obžalovaného na výrobu výbušniny má sloužit BIS a je tedy "legální", když svědek nepochybně věděl, že obžalovaný je příslušníkem BIS. To, že svědek cítí "vinu" za to, co způsobil obžalovanému svojí výpovědí ( neboť se domnívá, že z důvodu jeho výpovědi byl obžalovaný propuštěn z BIS), nasvědčuje jedině tomu, že svědek mluví pravdu a vylučuje to, že by výpověď činil v úmyslu uškodit obžalovanému nepravdivou výpovědí. Pokud soud argumentuje protokolem o konfrontaci ze dne 30.3.1977, k tomu uvádím, že sám obžalovaný opakovaně uvedl, že výslechy v té době byly "velmi tvrdé, někteří nevydrželi", a proto je tedy jedině logické, že byť svědek Švéda byl v té době v přátelském vztahu s obžalovaným, pokud pak vypovídal proti němu a usvědčoval jej, nelze z toho dovodit nevěrohodnost svědka. Taktéž ta skutečnost, že svědek, když uváděl, že po podání výpovědi dne 9.3.2001, byl v souvislosti s touto výpovědí kontaktován dvěma muži, které označil jako ing. Bezděka a Františka Přesličku, tak to, že ve skutečnosti se jednalo o Rostislava Pavlíčka a nikoli Františka Přesličku, nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti svědka, když z výpovědi svědků vyplynulo, že svědek Švéda si z nějakých důvodů neustále zaměňuje jména těchto osob, přičemž podstatné je to, že oba svědci potvrdili, že v té době skutečně schůzka V. Švédy se dvěma muži proběhla. Podle mého názoru zájmena jmen těchto osob není ve věci vůbec podstatná, pokud ji soud považuje za důležitou, navrhuji, aby byla vyslechnuta k předmětné schůzce přítelkyně Vlastimila Švédy (neboť se schůzky zúčastnila) a dále navrhuji, aby byl doslechnut sv. Švéda k tomu, zda záměnou jmen těchto osob něco sledoval či si je pouze plete. Pokud jde o výpověď svědkyně Švédové, kterou zřejmě soud považuje za věrohodnou, poukazuji na to, že z výpovědi této svědkyně se soud zabývá pouze tou částí výpovědi, která je v neprospěch svědka Švédy. Soud žádným způsobem nevyhodnotil, že se jedná o bývalou manželku tohoto svědka, kdy v r. 2001 došlo k rozvodu, mezi oběmi došlo ke konfliktu, v důsledku čehož byl svědek Švéda trestně stíhán a svědkyně sama uvádí, že to byl obž. Hučín, který jí pomáhal podat trestní oznámení. Mám zato, že i z tohoto důvodu nelze svědkyni považovat za nestrannou, když je zřejmé, že její vztah k bývalému manželovi je špatný, naopak vztah k obžalovanému kladný. Pokud však soud přesto výpověď svědkyně považuje za věrohodnou, mám zato, že tedy je nutno vyhodnotit i tu část výpovědi svědkyně, která hovoří v neprospěch obžalovaného. Soud zmiňuje v souvislosti s věrohodností svědka Švédy též znalecký posudek ze dne 19.2.1977, a to co z posudku vyplývá, avšak dále neuvádí, jaké závěry soud učinil. Mám zato, že tento posudek s ohledem na dobu, kdy byl vypracován nelze použít ani jako listinný důkaz, byl vypracován v řízení vedeném společně proti Vlastimilu Švédovi a obžalovanému, t.j. ve věci, kde následně probíhalo rehabilitační řízení obžalovaného. Pokud soud dále odkazuje na to, že Vlastimil Švéda byl v jiné trestní věci soudem vyhodnocen jako nevěrohodný svědek, mám zato, že nelze, aby soud věrohodnost svědka posuzoval dle toho, jak jej posoudí v jiné trestní věci jiný soud. Nalézací soud v rozsudku nastoluje otázkou proč Vlastimil Švéda nebyl obviněn a obžalován a současně na ni odpovídá, že proto, že věc byla dle § 159 odst.l tr. řádu odložena. Lichý je názor soudu, že odložení věci zajišťuje beztrestnost, když nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Není jasné, co soud dovozuje z toho, že státní zástupkyně byla oprávněna dle tr. řádu takové rozhodnutí učinit, avšak standardnějším postupem by bylo, kdyby toto rozhodnutí učinil vyšetřovatel, kdy tímto stanoviskem soud zpochybňuje pravomoc státního zástupce plynoucí ze zákona. Taktéž není z odůvodnění rozsudku zřejmé, co soud dovozuje z toho, že v den vydání rozhodnutí o odložení věci byla podána obžaloba ve věcí obž. Hučína. Mám zato, že by soud měl jasně uvést, co z tohoto vyvozuje a pokud jde o jeho závěr o potřebě podání svědecké výpovědi, poukazuji na ust. § 97 tr, řádu o povinnosti svědčit. jakož i na ust. § ] 00 tr. řádu o právu odepřít výpověď.

Namítám, že soud se žádným způsobem nevypořádal s odborným vyjádřením Univerzity Pardubice a příslušným znaleckým posudkem, kdy z těchto materiálů vyplývá, že skutečně lze vyrobit třaskavinu HMTD tím postupem, který uváděl ve své výpovědi svědek Švéda. Tyto důkazy, které prokazují věrohodnost sv. Švédy a pravdivost jeho výpovědi v části, jakým způsobem výbušninu vyrobil, soud v odůvodnění rozsudku nezmiňuje a ani je žádným způsobem nevyhodnotil.

Za účelem vyhodnocení věrohodnosti sv. Švédy navrhuji vyslechnout jako svědkyni p. Maturovou, která dle sv. Švédy může prokázat, že varoval obžalovaného 10 dní před tím, než byl vzat do vazby (str. 6 protokolu o hlavním líčení z 28.7.2005) a dále navrhuji vypracovat k věrohodnosti svědka znalecký posudek.

Bod 1b/ rozsudku. Soud uvěřil výpovědi obžalovaného, jež skutek popírá a uvedl, pokud jde o svědka Jiřího Metelku, který je stěžejním svědkem, že se jedná o jediný usvědčující důkaz, který nemůže vést k nezpochybnitelnému závěru o vině obžalovaného. Z uvedeného tvrzení soudu není zřejmé, zda soud tuto svědeckou výpověď považuje za věrohodnou či nevěrohodnou. Pokud ji považuje za věrohodnou, není pak zřejmé, proč tato výpověď nemůže vést k závěru o vině obžalovaného. Mám zato, že výpověď sv. Jiřího Metelky je usvědčujícím přímým důkazem, tento svědek je věrohodný a pokud jej soud považuje za nevěrohodného, je nezbytné, aby v odůvodnění rozsudku uvedl, proč tento svědek je nevěrohodný. Věrohodnost svědka Metelky vyplývá z řady provedených důkazů a vzhledem k tomu, že tento svědek vypovídá i k bodu 3/, 4/ obžaloby vyjádřím se k důkazům, které korespondují s jeho výpovědí, v těchto bodech. Obžalovaný svědka znevěrohodňuje, ovšem řadu let jej považoval za zcela věrohodného (viz např. č.1.1152 a řada dalších důkazů - viz další body).

Namítám, že existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla "in dubio pro reo". Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů (NS 9/2001- T 263).

Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvádí, proč nebyly použity k důkazu odposlechy telefonních hovorů, kdy odposlechy byly povoleny soudy, avšak žádným způsobem se nezabývá tím, proč k důkazu nepoužil další pořízené zvukové záznamy (nikoliv tedy telefonní odposlechy). Pokud jde o zvukový záznam č.l. 1342-1355 poukazuji na to, že s pořízením zvukového záznamu utajovaným způsobem dal J. Metelka dne 6.2.2001 souhlas. Pokud dále jde o záznamy, jejichž přepis je na č.l. 1379 - 1390, jejichž provedení bylo soudem povoleno, poukazuji na to, že se nejedná o telefonní nýbrž o tzv. prostorový odposlech. S poukazem na ust. 89 odst. 2 tr. řádu mám zato, že tyto důkazy opatřené v souladu se zákonem, jež nepochybně mohou přispět k objasnění věci jsou použitelné v řízení před soudem a pokud byly obžalobou navrženy, měl soud pokud je odmítnul provést, uvést, z jakých důvodů takto postupoval.

Soud vytýká státní zástupkyni, že nezajistila další jednoznačné usvědčující důkazy, kdy "zejména nebyla zajištěna předmětná výbuška V-30b". Nutno uvést, že obžalovaný měl mít v držení tuto výbušku v dubnu 2000 a pokud tato výbuška nebyla zajištěna při domovní prohlídce, která se konala v březnu 2001. nelze z toho nepochybně dovozovat, že není prokázáno, že se skutek stal.

Nemohu se ztotožnit s názorem soudu, že je nadbytečné zabývat se blíže charakterem výbušky V-30b, když pokud jde o účinek předmětné výbušky, vyplývající se znaleckého posudku, svědek popisuje jakým způsobem mělo dojít k iniciaci výbušky a jaké měly být její následky, kdy tyto informace mu byly předány obžalovaným a závěry znaleckého posudku tak s výpovědí svědka korespondují. Z odůvodnění rozsudku není jasné, jak soud vyhodnotil náčrtek výbušky provedené svědkem a provedenou rekognici, kdy svědek výbušku V-30b označil jako tu, kterou mu předal obžalovaný, a tyto důkazy prokazují věrohodnost svědka.

Bod 1c/ rozsudku. Soud v odůvodnění rozsudku uvádí tu část výpovědi, v níž obžalovaný popírá, že by předmětné věci byly jeho a uvádí, jakým způsobem se malorážky a náboje dostaly od Stanislava Miloše k jeho matce. Soud však žádným způsobem nevyhodnotil, že obžalovaný též vypověděl v přípravném řízení, že část nábojů, a to do 100 ks ráže 7,65 a asi 35 ks nábojů ráže 35 je jeho a on sám si je uložil ke své matce do skříně v ložnici. Tuto výpověď obžalovaný následně u hlavního líčení popřel a není zřejmé, jakým způsobem se soud s tímto rozporem ve výpovědích obžalovaného vypořádal. To, že obžalovaný mění výpovědi účelově ve svůj prospěch, dokladuje to, že obžalovaný nejprve v přípravném řízení tvrdil, že nevěděl, že jeho matka má zbraně doma, neboť se mu o tom nezmínila a uváděl, že on o těchto zbraních nevěděl až do konání domovní prohlídky dne 7.3.2001, současně však uváděl, že matka tyto zbraně "přijala asi před třemi lety od Stanislava Miloše k úschově". V další výpovědi u hlavního líčení dne 4.10.2004 již obžalovaný uváděl, že mu matka sdělila, že u nich byl Stanislav Miloš, že byl nějaký nemocný a že vypadal špatně a věci předala do skříně. Obžalovaný tak doznává svoji vědomost o zbraních ještě před konáním domovní prohlídky. Uvedené dokladuje, že obžalovaný postupně účelově měnil výpověď a snažil se ji přizpůsobit výpovědi své matky, která v postavení svědkyně uvedla, že synovi o návštěvě Stanislava Miloše řekla několik dní po této návštěvě.

Soud u hlavního líčení provedl znalecký posudek z daktyloskopie, nicméně v rozsudku se žádným způsobem nevypořádává s tím, že daktyloskopickou stopu č. 2 na umělohmotném stojánku pro zakázané vojenské náboje ráže 7x57 R (označeno jako stopa č. 41) zanechal právě obžalovaný a přitom se jedná o náboje, které byly nalezeny v ložnici v přízemí domu. Mám zato, že tento důkaz jednoznačně prokazuje, a to ve spojitosti s prvotní výpovědí obžalovaného ohledně toho, které náboje si ke své matce v ložnici uložil, že to byl právě obžalovaný, který měl předmětné věci v držení. V této souvislosti je nezbytné uvést, že obžalovaný se sám nikterak netají svým zájmem o zbraně a střelivo a jeho zálibu v tomto směru potvrzují též další důkazy.

To, že obžalovaný nevypovídá pravdu dokladuje např. i to, že obžalovaný uváděl, že zajištěné věci pod položkou č. 13, 14 (třecí zapalovač a dýmovnici) získal jako účastník zvláštního cvičení kontrarozvědky, avšak dle sdělení BIS č.1.920 vyplývá, že tyto věci nemohl získat v rámci školení, neboť tyto dýmovnice se při školení o nástražných výbušných systémech vůbec nepoužívají a třecí zapalovače jsou v rámci ukázky spotřebovány.

Z odůvodnění rozsudku není jednoznačně patrno, zda soud uvěřil verzi, že Stanislav Miloš měl malorážky s optikou a následně je předal matce obžalovaného. Zřejmě ano, když závěruje, že Stanislav Miloš, nemaje sám zbrojní průkaz, logicky neukazoval zbraně každému na potkání. K tomu je nutno uvést, že svědci Stanislav Miloš, Vlastimil Miloš, Věroslava Milošová, Jiří Jemelka, Milada Skulilová a Ludmila Drábková jsou svědci, kteří jsou, resp. byli buď v příbuzenském poměru ke Stanislavu Milošovi nebo byli jeho dlouholetými přáteli či mu zajišťovali nákup či úklid bytu. Ani svědkyně Drábková, která Stanislavu Milošovi prováděla domácí práce a byt "znala dokonale", neuvedla, že by zbraně či střelivo u něj někdy viděla. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, proč soud neuvěřil výpovědím těchto svědků o tom, že Stanislav Miloš měl negativní vztah ke zbraním, žádné zbraně ani střelivo nikdy nevlastnil a měl negativní vztah k zábavné pyrotechnice, byl věřící, před smrtí velmi vážně nemocen a odkázán na pomoc dalších osob a nebyl schopen sám si dojít ani pro nákup Či poštu v domě. Soud se taktéž žádným způsobem nevypořádal s rozporem ve výpovědi Františka Křístka, který uvedl, že viděl v létě 1996 u Stanislava Miloše dvě malorážky s optikou, když v rozporu s tím obžalovaný tvrdí, že tyto zbraně u Stanislava Miloše viděl bez optiky a puškový dalekohled Stanislavu Milošovi koupil až v červnu 1997. Z toho zcela jednoznačně vyplývá, že svědek Křístek nemluví pravdu, neboť v létě 1996 nemohl u Stanislava Miloše vidět dvě malorážky s optikou, když optiku k jedné zbrani obž. Hučín zakoupil pro Stanislava Miloše (jak obžalovaný sám uvádí Stanislav Miloš po něm chtěl sehnat puškohledy na obě malorážky, koupil mu tedy jeden puškohled a Stanislav Miloš mu dal peníze) až v červnu 1997. Taktéž je zcela nelogické, aby Stanislav Miloš, který byl ve velmi špatné finanční situaci (poukazuji na výpovědi svědků) jen tak bezdůvodně si nechal koupit skoro za 7.000,- Kč puškový dalekohled, nemaje žádný kladný vztah ke zbraním a pak přemýšlel co s ním a komu jej daruje. Poukazuji na důkazy, a to stvrzenky podnikové prodejny Meopta, dle kterých byl obžalovanému prodán držák na malorážku 6.9.1996 za 1.171.- Kč a dále dne 10.6.1997 puškový dalekohled Artemis za částku 6.804,- Kč, což bylo placeno hotově.

Soud se žádným způsobem nevypořádal s výpovědí sv. Švédy, který uvedl, že u obžalovaného nahoře viděl "šestpětatřicítku", střelivo a světlice, ke kterým obžalovaný sháněl pistoli, k věcem mu obžalovaný uvedl, že jde o věci zabavené, nikde neevidované. V souvislosti s tím poukazuji na listinné důkazy ohledně zajištěných malorážek, ze kterých vyplývá, že jedna z nich sice byla vyrobena v r. 1996 jako poslední, avšak zřejmě došlo k jejímu odcizení, když číslo zbraně není zaznamenáno v kmenové knize zbraní (č.l. 625).

Namítám, že pokud existují dva okruhy důkazů, které si vzájemně odporují, musí soud v rozhodnutí uvést, proč se přiklonil na jednu či druhou stranu, z jakých skutečností vycházel a jeho závěry přitom nesmí odporovat zásadám formální logiky.

K závěru soudu, že státní zástupkyně poněkud opomněla, že pro tentýž skutek, jenž je popsán v bodě lc/ obžaloby byla původně trestně stíhána i matka obžalovaného Anna Hučínová uvádím, že tuto skutečnost jsem neopomněla, mám však zato, že není možno řešit otázku spolupachatelství u osoby, která nebyla postavena před soud a jejíž trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno.

Poukazuji na tu skutečnost, že pyrotechnické předměty, o které se zajímal právě obžalovaný, byly při domovní prohlídce nalezeny v celém domě (v dílně, v obývacím pokoji v 1. patře, v ložnici v přízemí, v kuchyni v přízemí). V kuchyni v přízemí byly např. Zajištěny třecí zapalovač TZM a 0,04g amatérsky zhotoveného prášku se složením odpovídajícím HMTD, přičemž k těmto položkám se svědkyně Anna Hučínová vůbec nedokázala vyjádřit a nevěděla, co to je. Naopak se k těmto věcem vyjádřil obžalovaný, což dokladuje tu skutečnost, že obžalovaný měl své věci rozmístěny po celém domě a tedy i v místnostech, které v převážné míře užívala jeho matka. Tuto skutečnost dokladuje např. i to, že písemnosti týkající se např. JUDr. Palackého byly nalezeny v obývacím pokoji v přízemí a další písemnosti, např. Sbírka rozkazů ředitele BIS se seznamem příslušníků BIS, teritoriální odbor Olomouc, byla taktéž nalezena v přízemí domu. Uvedené vyvrací verzi matky obžalovaného, že každý z nich užívá v domě svoji bytovou jednotku.

K aspektům, které soud uvádí za rozhodující při posuzování materiálního znaku trestného činu uvádím následující. Je skutečností, že obžalovaný byl držitelem zbrojního průkazu skupiny A a G, avšak žádnou výjimku k držení zakázané zbraně či střeliva neměl. To, že byl obžalovaný držitelem těchto zbrojních průkazů, naopak zvyšuje konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a to proto, že obžalovaný, jakožto držitel těchto zbrojních průkazů si byl dobře vědom, které zbraně a jaké množství střeliva může držet a jaké ne. Taktéž ta skutečnost, že po většinu rozhodné doby byl obžalovaný příslušníkem Bezpečnostní informační služby a držitelem zbrojního průkazu a služební pistole CZ a nábojů, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť u obžalovaného, jakožto příslušníka BIS lze předvídat vyšší právní vědomí a obžalovaný neměl naprosto žádný důvod žádné další zbraně a střelivo držet. Mám zato, že soud žádným způsobem nevyhodnotil závěry znaleckého posudku z pyrotechniky a z balistiky (byť uvádí, že ke znaleckému posudku nemá žádných výhrad). Skutečností nepochybně zvyšující konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je ten fakt, že obě malorážky odpovídají zbraním zakázaným vzhledem k montáži zaměřovacího dalekohledu, že tyto zbraní byly užity ke střelbě a dále nutno vyhodnotit značné množství kusů nábojů, které měly vesměs charakter zakázaného střeliva či neodpovídaly dovolenému výrobnímu provedení střeliva, zajištěný tlumič hluku výstřelu a zajištěnou funkční rozbušku. S poukazem na to, považuji za nepřípadný odkaz soudu na judikát R 19/1994, kdy se jednalo pouze o jednu jedinou zbraň se šesti kusy nábojů, navíc to byla plynová pistole, jejíž držení již v současnosti není trestné.

Je skutečností, že obžalovaný byl po dobu své služby v BIS opakovaně finančně odměňován za iniciativní a příkladné plnění služebních úkolů, avšak soud nikterak nevyhodnotil důvody, pro které obžalovaný byl z BIS okamžitě propuštěn (č.1.1097), že finanční odměny souvisely se zneužíváním informačního zdroje (viz důkazy k dalším bodům) a ani to, že obžalovaný v době, kdy byl příslušníkem BIS nepochybně porušil právní předpisy a interní směrnice BIS upravující manipulaci s utajovanými skutečnostmi, resp. informacemi (tento závěr činí soud u bodu 5. rozsudku).

K názoru soudu, že je poněkud vágně vymezen časový úsek žalovaného skutku ..od přesně nezjištěné doby do 7.3.2001" uvádím, že u skutků, kde není přesně zjištěn počátek jednání se uvádí "od přesně nezjištěné doby".

Bod 2/ rozsudku. Z odůvodnění rozsudku k tomuto bodu vyplývá, proč soud rozhodl zprošťujícím výrokem. Soud na základě provedených důkazů shledal naplnění formálních znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu, avšak tento skutek neshledal trestným činem z důvodu nedostatku tzv. materiální stránky, nebo-li nebezpečnosti činu pro společnost.

Podle mého názoru tento závěr soudu o stupni nebezpečnosti pro společnost neodpovídá provedeným důkazům a skutkové okolnosti, které mají dle soudu tento stupeň podstatně snižovat, jsou hodnoceny jednostranně a neúplně. Soud poukazuje na kladné hodnocení a odměňování obžalovaného, jakožto příslušníka BIS a zásadní nepříznivé osobní následky v důsledku nesplnění rozkazu spočívající v tom, že byl ze služebního poměru příslušníka BIS propuštěn, dále v tom, že nesplnění rozkazu nemělo a patrně ani nemohlo mít nepříznivé následky pro BIS, když BIS s obžalovaným jako se zpravodajským důstojníkem nadále nepočítala. Pokud jde o posledně uvedený aspekt, že nepříznivé následky BIS nezaznamenala, poukazuji na výpověď sv. Langa, jež tento závěr soudu vyvrací (ta část výpovědi, kde svědek hovoří, jak je naloženo se zdroji, pokud operativec přestane v BIS pracovat, a dále je pro BIS vyřešena otázka zdrojů obžalovaného), dále poukazuji na listinný důkaz č.l. 1097, kde je uvedeno, k jakým následkům v BIS dochází a dále poukazuji na listinný důkaz č.l. 1150, který se taktéž následky pro BIS zabývá a vylučuje správnost závěru soudu o neexistenci nepříznivých následku pro BIS. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že motivem jednání obžalovaného bylo to, aby zabránil BIS zjistit skutečnou kvalitu a věrohodnost svých informací a aby BIS zabránil prošetřit hospodaření se zvláštními finančními prostředky a tedy objasnit tu skutečnost, zda zdroje skutečně vykázané finanční prostředky obdržely a skutečně poskytly ty informace, jaké obžalovaný předával BIS, což bylo podstatou jeho práce. I v případě, že by soud setrval na svém závěru, že u BIS k nepříznivým následkům nedošlo, mám zato, že z hlediska materiální podmínky není nutné, aby obviněný jednal za okolností na straně BIS, které by činily nesplněním rozkazu zpravodajské službě citelnější následky (srov. R 2/2001).

Pokud jde o tu skutečnost, že obžalovaný byl finančně odměňován v průběhu své služby u BIS, mám zato, že tato skutečnost sama o sobě nedovoluje učinit závěr o nedostatku materiální stránky trestného činu. Poukazuji na důkazy (viz další body), ze kterých vyplývá, že obžalovaný byl kladně hodnocen svým nadřízeným ing. Částečkou, avšak jaká byla kontrolní a řídící činnost tohoto nadřízeného, vyplývá z č.l. 1151 a výpovědi sv. Langa (svědek též uvádí, že hodnocení práce obžalovaného je rozporuplné a další hodnocení viz č.l. 1793). Pokud práce obžalovaného byla špatná, tak je zpochybnitelná i důvodnost a oprávněnost odměn a pracovní hodnocení obžalovaného ing. Částečkou, kdy nelze nevidět, že kladné hodnocení je odvozeno od četnosti a kvality informací obžalovaného, avšak z důkazů vyplývá, že obžalovaný řadu let zneužíval svůj informační zdroj (J. Metelku) ke svým cílům a přitom ještě zdroj dostával odměny a náhradu nákladů z prostředků BIS. Dále poukazuji na hodnocení práce obžalovaného a jeho pracovní náplň, jež vyplývá z výpovědi svědků Malzera a Mgr. Hladkého.

Pokud jde o okolnost propuštění ze služebního poměru, poukazuji na to, že tuto skutečnost nelze přeceňovat a nelze ji považovat za tak citelný zásah, když služební poměr by stejně obžalovanému skončil bez ohledu na splnění či nesplnění rozkazu ke dni 31.3.2001, kdy navíc obžalovaný byl stejně od 16.2.2001 v pracovní neschopnosti a bez ohledu na skončení či neskončení služebního poměru by do práce nechodil.

Další skutečnosti, které by snižovaly konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost soud neuvádí.

Okolnosti, které dle trestního zákona zvyšují konkrétní stupeň činu pro společnost jsou také pohnutka, způsob provedení činu a okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Poukazuji na samotný obsah rozkazu, jehož splnění bylo pro BIS důležité, neboť smyslem bylo zjistit, zda obžalovaný řadu let podává věrohodné informace a zkontrolovat tak jeho práci (viz sv. Lang), když ověření validity informací je pro BIS zásadní. Obžalovaný tvrdí, že identifikací zdrojů by mohl tyto zdroje ohrozit na životě, tato jeho verze je vyloučena výpovědí sv. Langa; svědci Princ a Vrána uvedli, že obžalovaný po řádně vyhlášeném rozkazu uvedl, že na to nemá čas a argumentoval osobní zaneprázdněností. Tvrzení obžalovaného, že tři jeho zdroje zemřely za podivných okolností, je vyvráceno na 6.1. 847, jakož i výpovědí sv. Pščolky a Hanáka. Obžalovaný v písemném odepření splnění rozkazu dále uvedl, že by tím byl ohrožen průběh jeho rehabilitačního řízení, obžalovaný tedy odepřel splnit rozkaz s ohledem na svůj vlastní prospěch. U hlavního líčení obžalovaný uvedl, že nechce identifikovat určitý zdroj, a to přesto, že tu samu osobu u hlavního líčení dne 30.5.2002 identifikoval a je tedy zřejmé, že neodepřel splnit rozkaz z důvodu obavy o život svých zdrojů. Ochrana zdrojů přitom patří BIS a obžalovaný tak do dnešního dne znemožnil, aby BIS poskytla ochranu těchto zdrojům a dostála své zákonné povinnosti zdroje chránit před vyzrazením a způsobením újmy (viz sv. Lang, zákon o BIS), a v důsledku jednání obžalovaného tak jeho zdroje zůstaly následně bez ochrany, kterou jim přiznává zákon. Pokud tedy došlo k poškození dalších zájmů vedle těch, jež jsou objektem daného trestného činu, nepochybně tato okolnost zvyšuje konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Ustanovení o nedostatku materiální stránky se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (R 43/1996).

Mám zato, že popis skutku by měl být upřesněn v tom smyslu, že se jedná o písemný rozkaz, který byl vydán dle § 47 zákona č. 154/1994 Sb. o BIS.

Bod 3/ rozsudku. V odůvodnění rozsudku soud uvádí, že výpověď Metelky státní zástupkyně vyhodnotila jako zcela věrohodnou, avšak již neuvádí, jak tuto výpověď vyhodnotil soud, uvádí pouze, že soud nezaujímá tak kritický postoj jako je tomu u výpovědi sv. Švédy, avšak dále není uvedeno, zda tedy výpověď svědka je věrohodná, jaká tvrzení svědka soud považuje za prokázaná a co z nich vyplývá, anebo že tento svědek nevypovídá věrohodně a z jakých důvodů.

Namítám, že z odůvodnění rozsudku nelze zjistit na základě čeho soud závěroval, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán a rozsudek je tak nepřezkoumatelný.

Vzhledem k tomu, že v rozsudku nejsou zmíněny ani vyvráceny argumenty prokazující vinu, přednesené státní zástupkyní v závěrečném návrhu, nezbývá mi, než toto opakovat do odůvodnění odvolání.

Pokud soud věří výpovědi obžalovaného, jež tuto trestnou činnost popírá, uvádím, že obžalovaný uznává, že Jiří Metelka byl dlouhou dobu jeho zdrojem, byl velmi aktivní a dodával řadu informací, které využívala FBIS a poté BIS. Toto tvrzení je ve shodě s výpovědí svědka Jiřího Metelky a není tedy zřejmé, proč stejná tvrzení, která uvádí obžalovaný, soud považuje za věrohodná a stejná tvrzení, která však uvádí svědek po řádném poučení soud za věrohodná nepovažuje. Obžalovaný uvedl, že Jiří Metelka byl jeho zdrojem, a to přesto, že se před listopadem 1989 mimořádně angažoval ve prospěch komunistického režimu. To, že obžalovaný nehovoří pravdu, dokladuje listinný důkaz 6.1. 1241. Je tedy zřejmé, že obžalovaný hovoří účelově ve svůj prospěch a přesto soud považuje jeho obhajobu (která však není žádnými důkazy potvrzována) za věrohodnou. Vina obžalovaného je prokazována výpovědí svědka Jiřího Metelky, který podrobně popsal, jakým způsobem pro obžalovaného pracoval, jak mu obžalovaný dával podklady a instrukce, jaké články a s jakým obsahem má dávat do Nového Bruntálska a k jakým akcím jej naváděl. Za odpálení výbušky V-30b mu slíbil odměnu 30.000,- Kč a smyslem tohoto bylo zvýšit jeho prestiž a postavení před Zifcákem a Sjednocenou frontou. Články do Nového Bruntálska nejprve psal obžalovaný sám, pak už je psal svědek a obžalovaný je jen upravoval. Takto např. podle instrukce obžalovaného napsal články proti KPV Františku Přesličkovi, proti samotnému Hučínovi a jeho minulosti, aby to budilo dojem, že na obžalovaného útočí levice. Dále psal články proti BIS a dále obžalovaný chtěl, aby osobu Zifčáka dostali před veřejnost, a to konkrétně před olomouckou BIS, což se svědkovi podařilo, akce byla zorganizována a obžalovanému se akce líbila. Před BIS předali petice, např. petice proti Hučínovi, kterou Metelka napsal a obžalovaný mu ji upravil, aby byla bojovnější. Demostrace před BIS byly asi tři. Nápad to byl obžalovaného, cílem bylo zviditelnit Olomouc, jako centrum levicového extremismu. Obžalovaný požadoval též provést akci před Okresním soudem v Přerově, aby se protestovalo proti jeho rehabilitaci, poukazuji na listinný důkaz 6.1. 1277, 1279 (záznamy z 25.11. a 15.12.1998) a výpověď sv. Richtera. Sv. Metelka potvrdil, že od obžalovaného dostal program návštěvy premiéra Zemena v Přerově, ovšem s akcí, která se uskutečnila, Hučín spokojen nebyl, neboť se jí zúčastnilo málo lidí. Odkazuji na listinný důkaz 6.1. 1303 verte-1304. Svědek dále uvedl, že jej obžalovaný žádal, aby mezi levicí rozšiřoval informaci, že obžalovaný byl viděn před výbuchem v Přerově na místě činu. Poukazuji na 6.1. 1262 verte (záznamy z 15.6., 18.6.1998). K článku "Bomba v karafiátech" svědek uvedl, že článek napsal, předal jej Hučínovi a pak následně Zifčákovi - viz 6.1. 1270 verte (záznam ze 7.9.1998). Z těchto důkazů tedy vyplývá, že obžalovaný dával BIS záměrně nepravdivé informace o autorovi článku, zveličuje tak aktivity Zifčáka a extrémní levice a nepravdivě informuje BIS o informacích zdroje. Pokud jde o útoky na BIS, které měl svědek demonstrovat, svědek uvedl, že podklady např. k osobě Dostálka, pracovníka BIS, dostal právě od obžalovaného, zpracoval je a obžalovaný mu upravil gramatiku a svědek pak poslal článek do redakce Nového Bruntálská, kde vyšel 27.10.1998. To, že obžalovaný záměrně nepravdivě informoval BIS, vyplývá ve vztahu k tomuto článku z č.1. 1276 verte ze záznamu ze dne 9.11.1998. Věrohodnost svědka tedy potvrzuje nejen listinný důkaz, ale i ta logická úvaha, že není možné, aby se člověk, který k tomu nemá žádné prostředky sám o osobě dostal k informacím k osobě pracovníka BIS (např. jeho bydliště - článek Čeho se bojí Dostálek a další? z 18.4.2000). Pokud jde o věrohodnost sv. Metelky ve vztahu k přípravě výbuchu, poukazuji na další listinné důkazy 6.1. 1320, a to konkrétně záznamy ze dne 6. a 11.4.2000 a dále na 6.1. 1328 na záznam z 23.8. a 29.8.2000. Obžalovaný zde záměrně předstírá nepravdivé informace. Smyslem výbuchu mělo být to, aby se upozornilo na osobu Jiřího Metelky, kterého obž. Hučín prezentoval jako výrazného představitele krajní levice. To, že obžalovaný psal pro BIS záznamy o skutečnostech, které ve skutečnosti zdroj vůbec neřekl, dokladuje např. agenturní záznam č.l. 1330 ze dne 26.9.2000. Soud v hlavním líčení sice provedl listinný důkaz č.l. 1246-1332, avšak v rozsudku není uvedeno, jakým způsobem tento důkaz, který prokazuje dle mého názoru obžalobu, vyhodnotil. Poukazuji zejména na str. 24, 27, 76, 86, 91, 97, 145, 106, 166 a další tohoto materiálu. Tento důkaz prokazuje, že obžalovaný dával BIS záměrně nepravdivé informace, přičemž BIS tyto informace hodnotila jako věrohodné a v konečném důsledku byl obžalovaný kladně hodnocen a dostával finanční odměny. Poukazuji na listinné důkazy č.l. 1244, doklady ve finanční složce Silon a Dýka a prohlášení samotného obžalovaného, kdy ve spojitosti s výpovědí sv. Metelky je pak zřejmé, že svědek hovořil pravdu, pokud uváděl, že P.O. BOX byl jeho a obžalovaný mu jej proplácel. Z těchto důkazů je taktéž zřejmé, že obžalovaný vedl osobu Jiřího Metelky v BIS pod dvěma různými kódy. Pokud jde o četnost kontaktů obžalovaného se svědkem, jakož i jinými zdroji, poukazuji na č.l. 783 a dále taktéž na č.l. 1103. Dalšími důkazy, které prokazují vinu obžalovaného, jsou listinné důkazy č.l. 1153, 1187, 1193 a 1152. Poukazuji na vyhodnocení svazku BIS na č.l. 1196 a následující. Důkazy prokazují, že obžalovaný záměrně nepravdivě informoval BIS a předstíral, že jeho informace z prostředí severomoravské levice pochází ze dvou různých zdrojů.

Věrohodnost sv. Metelky prokazuje i to, jakou finanční částku dle svědka od BIS obdržel, což koresponduje s listinnými důkazy.

Pokud jde o věrohodnost sv. Metelky, ta je prokazována též listinnými důkazy, a to vydanými písemnostmi, konkrétně konceptem novinového článku, který svědek napsal a následně tento článek vyšel v Novém Bruntálsku, vydanými fotografiemi, vydaným transparentem proti rehabilitaci obžalovaného a dalšími písemnostmi, které svědek převzal přímo od obžalovaného.

K řadě dalších usvědčujících důkazů, které byly u hlavního líčení provedeny, se soud vůbec nevyjadřuje a žádným způsobem je nehodnotí. Poukazuji na to, že důkaz v řízení provedený nelze soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané. Takovéto opomenutí je zcela zřetelným a protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména povinnosti vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány ( ÚS 76/1997). Soud má tedy nejen právo, ale i povinnost vyhodnotit všechny provedené důkazy, na jejichž základě učiní úsudek v otázce viny (ÚS 7/1998).

Poukazuji na svědeckou výpověď JUDr. Stanislava Drobného, dřívějšího předsedy KPV ČR, ze které vyplývá, že členové KPV byli velmi znepokojeni články v Novém Bruntálsku, které bedlivě sledovali (svědek mimo jiné vyvrací závěr soudu, že články v Novém Bruntálsku nebylo možné brát vážně a nemohly způsobit žádné vážné znepokojení) a na základě obav tak za KPV svědek napsal dopisy ministrovi vnitra a policejními prezidentovi. Tyto dopisy jsou součástí spisu a byly provedeny v hlavním líčení. V dopisu KPV Praha z 1.2.2000 vyplývá, že jsou znepokojeni situací v Přerově, že tiskoviny Nové Bruntálsko a Pochodeň tvrdí, že za výbuchy stojí Hučín a lidé z KPV a KANu a v Přerově se rozrůstá strach ze Zifčáka a že žádají policii o zákrok. V dalším dopise se pak uvádí, že napětí graduje a může dojít k pouličním střetům. Dokonce i svědek František Přeslička, který u hlavního líčení uvedl "dokud budu moci, budu se Hučína před soudem zastávat" potvrdil, že Nové Bruntálsko monitorovali, pravidelně jej odebírali, v této tiskovině se strašili lidi a pokud tam o něm byl nějaký článek, reakci na tento článek o sobě si nevybavuje. Svědek Metelka však vypověděl, že obžalovaný jej instruoval, aby do Nového Bruntálska napsal článek proti Konfederaci politických vězňů, zaměřil se tedy na Františka Přesličku (předsedu pobočky KPV v Přerově). Obžalovaný jej nejprve za článek pochválil, ale pak mu vytkl, že to přehnal, že Přeslička hrozí demisí, je na mrtvici a žádá BIS, aby jej zavřela, že je horší než Zifčák. Uvedené dokládá, jaký byl následek jednoho článku, přesto soud závěruje, že články nemohly být brány vážně. Reakci KPV ve vztahu k aktivitě Nového Bruntálska pak dokládá listinný důkaz č.l. 1253 verte - záznam ze 17.3.1998. Svědek ing. Částečka uvedl, že články v Novém Bruntálsku a Haló novinách psali proti Hučínovi, že stojí za výbuchy a veřejnost a BIS tomu věnovala neúměrnou pozornost. Na tom, aby trvaly práce na extremismu byl přinucen, když v teritoriu docházelo k výbuchům a BIS se musela o to ze zákona zajímat. To dokládá proč obžalovaný měl takový zájem, aby Jiří Metelka, kterého prezentoval jako výrazného představitele extrémní levice, inicioval před svým bydlištěm výbuch. Z výpovědi svědků dále vyplynulo, že kontrola podaných informací byla taková, že se informace potvrzovaly tak, že k avizovaným akcím skutečně došlo, že drtivá část záznamů se týkala samotného obžalovaného a jeho rehabilitací a upozorňovala na akce, které se následně potvrzovaly v otevřených zdrojích a dále tu skutečnost, že pokud je informace dávána jakoby ze dvou různých směrů, pak to není nezávislá ani prověřená informace, přičemž BIS pracuje jen s informacemi a jejím úkolem je ověřené či nejlépe pravdivé informace předávat dalším adresátům, t.j. vládě a informačním službám. Kdo je adresátem informací od BIS, uvádí zákon o BIS. Svědci Malzer, Hladký, Kraus a Landsfeld potvrzují výpověď sv. Jiřího Metelky, a proto nelze souhlasit s názorem soudu, že další jednoznačné usvědčující důkazy kromě výpovědi sv. Metelky nebyly zajištěny. Soud neuvádí, proč těmto svědkům neuvěřil, či zda jim uvěřil a jaká skutková zjištění učinil. Svědci vyvrací verzi obžalovaného Poukazuji na to, že z výslechu svědků vyplývá, že obžalovaný zneužíval svůj informační zdroj Jiřího Metelku a dával mu příkazy dodávat články do Nového Bruntálska s cílem vyvolat dojem, že extrémní levice se podílí na diskreditaci obžalovaného, že útočí na BIS, KAN, KPV a že obžalovaný stojí za výbuchy v Přerově, že obžalovaný využívá Jiřího Metelku k organizování vystoupení levicových radikálů a že v dubnu 2000 má dojít k výbuchu za účasti Jiřího Metelky. Svědek Pščolka potvrdil, že v září 2000 byla policie značně překvapena, že Jiří Metelka uváděl, že je tím nejdůležitějším zdrojem obžalovaného. Svědkovi zpočátku nevěřili a monitorovali ho. Informace předali BIS, avšak ta jim nevěřila, neboť zpočátku věřila obžalovanému a tomu, co obžalovaný říká a nikoli faktům. Názor BIS změnila až za dva až tři měsíce. Tento svědek taktéž potvrdil výpověď svědka Metelky i to, proč se policie obávala o zdraví a život Jiřího Metelky a dále i tu skutečnost, že stejné obavy měl i sám svědek.

Svědek Pavel Richter potvrdil sv. Metelky, vypověděl že Metelka byl dopisovatelem Nového Bruntálska, psal pro něj články, levicové KSM v Přerově založil s Metelkou, aby se dostali do levicového hnutí, přičemž však spolek byl uměle vytvořený, doplněn o jména osob uměle a nikdo z nich neměl levicové přesvědčení. Na popud obžalovaného zorganizovali protest jako KSM proti rehabilitacím Hučína. Akce prováděli podle scénáře Hučína. Svědek sám pak obžalovanému potvrzoval, že společně s Metelkou splnili úkol. Výdaje svědkovi hradil Metelka, kterému je obžalovaný proplácel. Pokud by obžalovaný akce levicového extremismu neinicializoval, vůbec by se neuskutečnily. Obžalovaný po sv. Richterovi chtěl větší aktivitu, chtěl, aby získávali další lidi pro levicový extremismus, chtěl aby svědek byl více aktivní ve vztahu k Zifčákovi a jeho skupině. Svědek tedy jednoznačně prokazuje vinu obžalovaného a potvrzuje výpověď sv. Metelky. Mám zato, že skutečnost, že sv. Richter byl kamarádem sv. Metelky nemůže sama o sobě znamenat, že je nevěrohodný, když nebylo zjištěno, že by svědek byl zaujatý.

K tvrzení soudu, že obžaloba vůbec nehovoří o tom, co konkrétního se má skrývat pod neoprávněným prospěchem a jiným závažným následkem uvádím, že toto je uvedeno v obžalobě na č.l. 26.

Okresní soud se žádným způsobem nevypořádal s argumenty státního zástupce uvedené v závěrečné řeči, pokud jde o znaky "neoprávněný prospěch" a Jiný zvlášť závažný následek" (s výjimkou konstatování, že tyto znaky nejsou v obžalobě). Proto mi nezbývá, než zopakovat následující.

Novinové články, které vycházely v Novém Bruntálsku, upozorňovaly na nebezpečí levicového extremismu a toto nebezpečí spojovaly právě s osobou Jiřího Metelky. Opakovaně informovaly, že tento levicový extrémista a osoby kolem něj uskutečňují a plánují různé provokačni akce, jejichž účelem bylo demonstrovat rostoucí sílu levicových extrémistů, kdy však ve skutečnosti to bylo právě naopak, neboť obžalovaný instruoval Metelku, aby jako levicový extrémista vystupoval a prováděl akce extrémní levice. Došlo tedy k tomu, že obžalovaný, který měl pouze monitorovat levicový extremismus, tzn. zaznamenávat informace od svých zdrojů, tak sám aktivně naváděl svůj zdroj, aby jako levicový extrémista vystupoval před veřejností a sdělovacími prostředky, čímž u lidí vyvolával pocit, že jde o velmi nebezpečnou skupinu levicových radikálů, přičemž ve skutečnosti tomu tak vůbec nebylo. Ust. § 2 zákona o zpravodajských službách č. 153/1994 Sb. uvádí, že zpravodajské služby jsou státní orgány pro získávání, shromažďování a vyhodnocování informací důležitých pro ochranu ústavního zřízení, tedy že úkolem BIS je pouze zabezpečovat informace a takto využívat služeb zdrojů, nikoli žádat zdroj, aby provedl nějakou akci. Obžalovaný tím, že jako veřejný činitel v rozporu se zákonem a svou pravomocí naváděl Jiřího Metelku k různým akcím a novinovým článkům, které měly dokládat růst aktivizaci levicového hnutí, zneužil svůj informační zdroj, a to v úmyslu opatřil si neoprávněný prospěch, materiální i nemateriální, a to udržet si svoje postavení v BIS, neboť měl výjimku ve vzdělání a nesplňoval podmínku bezúhonnosti, patřit k nejlepším zpravodajcům, získat odměnu a proplácení nákladů zdroji, zviditelnit tak sám sebe a získat tím podporu veřejnosti ve svém vlastním rehabilitačním řízení a takto způsobil zvlášť závažný následek, neboť byla vysokou měrou u spoluobčanů poškozena věrohodnost BIS, která ze zákona zabezpečuje informace o činnostech zaměřených proti demokratickým základům ČR a tyto informace podává jako vysoce pravděpodobné nebo pravdivé dalším institucím dle zákona. Zvlášť závažný následek spočívá i v tom, že řadu let se zdroj obžalovaného domníval, že akce prováděné na žádost obžalovaného jsou akcemi BIS, která mu skutečně proplácela náklady a dávala odměnu za informace. Tím, že zdrojem obžalovaného byla osoba, kterou on sám ve svých záznamech pro BIS označoval za levicového aktivistu, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo, což obžalovaný věděl a dále uváděl údaje, které mu zdroj neuvedl, tak ve svých zprávách vytvářel záměrně nepravdivý obraz o aktivitách levicového extremismu, když on sám zdroj instruoval k provádění různých aktivit, kdy pak zdroj informoval sám o své vlastní činnosti, ke které byl naveden obžalovaným, kdy informace se pak skutečně potvrzovaly, neboť na provedených akcích byl svědek Metelka s obžalovaným předem domluven. BIS pak samozřejmě nemohla objektivně vyhodnotit záznamy od obžalovaného, neboť vycházela z toho, že informace je potvrzena dvěma zdroji, přičemž ovšem ve skutečnosti šlo o tentýž zdroj a dále pak ještě informace byla potvrzena v novinách, a to v Novém Bruntálsku, kam ovšem tuto informaci na popud obžalovaného jeho vlastní zdroj, t.j Jiří Metelka dodal a v BIS tedy nevěděli, že se jedná o akce, které vyvolává sám obžalovaný a informace o rostoucím nebezpečí levicového extremismu považovali za pravdivé.

K závěru soudu, že levicový extremismus existoval, existuje a patrně existovat bude, nutno uvést, že existence či neexistence levicového extremismu není předmětem obžaloby. Předmětem je, že obžalovaný lživě a nepravdivě informoval o levicovém nebezpečí a sám inicioval akce levicového extremismu a prostřednictvím informačního zdroje zajišťoval jejich provedení.

Pokud jde o otázku, kteří konkrétní vrcholní představitele výkonné moci v ČR, KPV a KANu či kteří konkrétní občané byli jednáním znepokojeni, poukazuji na provedené důkazy, zejména na výpověď svědka Stanislava Drobného, který nepochybně jako dřívější předseda KPV ČR byl vrcholným představitelem této organizace, dále na listinné důkazy, a to dopisy ministrovi vnitra a policejnímu prezidentovi, dále např na záznam č.l. 1253 verte ze dne 17.3.1998, na výpověď sv. Františka Přesličky a ing. Částečky.

Bod 4/ rozsudku. Vina obžalovaného je v tomto bodě prokazována výpovědí svědka Jiřího Metelky. Soud uvádí, že v tomto bodě obžaloby figuruje tento svědek, avšak dále neuvádí, zda svědek je věrohodný čin nikoli, pokud ne, tak z jakých důvodů, pokud ano, tak jaké skutečnosti soud považuje za prokázané. Pokud jde o věrohodnost svědka, odkazuji na důkazy, o kterých jsem hovořila v bodě 3/, které korespondují s výpovědí svědka.

K důkazu, a to videozáznamu pořadu České televize z cyklu "Ta naše povaha Česká" považuji za nutné uvést, že v tomto dokumentu hovoří Zdena Mašinová o svém znepokojení v souvislosti s tiskovinou Nové Bruntálsko.

K výpovědím Michala Šverdíka a Mgr. Petry Uvírové nutno uvést, že obžaloba nikdy netvrdila a netvrdí, že by těmto redaktorům měl obžalovaný přinést předem nachystané články určené k otištění.

Pokud soud hovoří o výročních zprávách BIS, není zřejmé, kterou konkrétní výroční zprávu má na mysli, za který rok.

K závěru soudu, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by obž. Hučín participoval na článcích vycházejících v Novém Bruntálsku či je dokonce sám psal, poukazuji na důkazy uvedené v bodě 3/, zejména výpověď sv. Metelky, sv. Richtera, listinné důkazy, sv. Metelkou vydaný koncept článku, svědecké výpovědi, které korespondují s výpovědí sv. Metelky (sv. Landsfeld. Kraus, Malzer. Mgr. Hladký, Pščolka). K názoru soudu, že články vycházely v Novém Bruntálsku i po 7.3.2001, což je doba, kdy byl obžalovaný vzat do vazby, nutno uvést, že soud neuvádí, které konkrétní články má na mysli a který důkaz toto prokazuje a dále uvádím, že obžaloba netvrdí, že naprosto všechny články v Novém Bruntálsku dodával Jiří Metelka na popud obžalovaného (o které konkrétní články se jedná rozvádí ve své podrobné výpovědi sv. Metelka).

K závěru soudu ohledně charakteru tiskoviny Nové Bruntálsko, kdy dle soudu články zde publikované nemohly způsobit jakékoliv vážné znepokojení jakékoliv části obyvatelstva, opětovně poukazuji na výpověď sv. JUDr. Stanislava Drobného, Františka Přesličky, ing. Částečky, vyjádření Zdeny Mašinové v pořadu Ta naše povaha česká a v neposlední řadě též na listinné důkazy BIS (např. č.l. 1331 verte - tiskovina Nové Bruntálsko), které prokazují jak bylo na tyto články reagováno a tedy do jaké míry se BIS těmito články zabývala.

Nelze než souhlasit s názorem soudu, že je absurdní, aby lidé byli za své názory trestně stíháni, ovšem je nezbytné uvést, že předmětem obžaloby nejsou názory obžalovaného. Z provedených důkazů vyplývá, že tím, že jednak sám a jednak prostřednictvím svého zdroje vědomě a v rozporu se skutečným stavem šířil v tisku nepravdivé zprávy o rostoucích aktivitách extremní levice, o jejích útocích na svoji osobu, které se stupňují (např. uváděl, že v Novém Bruntálsku je obviněn ze smrti Podepřela, ovšem článek sám nechal napsat svým zdrojem, v článku "Nikdy jsem nebyl teroristou" tvrdí, že "lži a pomluvy v Zifcákově plátku mají pouze jeden cíl - zabránit mé úplné rehabilitaci", přitom to je právě on, kdo přes svůj zdroj tyto články do Nového Bruntálská dodává a v rozhovoru se nad tím rozhořčuje s tím, že Nové Bruntálsko jej pomlouvá a lže a závěruje, že musí být rehabilitován), dále nepravdivá zpráva spočívala v tom, že šířil, kdo stojí za výbuchy v Přerově a uváděl, že je to Zifčák a extremní levice, uváděl, že prokázal, že policie je spojena s krajní levicí a těmito nepravdivými články vyvolával znepokojení části obyvatelstva na Severní Moravě, a to zejména na Přerovsku a Bruntálsku a dále v řadách Konfederace politických vězňů. Poplašná a tedy nepravdivá zpráva nespočívala v tom, že do jisté míry existuje extremní levice, ale v tom, že se radikalizuje a sílí a stále útočí, přitom obžalovaný dobře věděl, že tuto radikalizaci sám podněcuje, vymýšlí a realizuje prostřednictvím svého zdroje.

Bod 5/ rozsudku. V tomto bodě soud závěruje, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu ohrožení utajované skutečnosti dle §106 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že by obžalovaný utajované skutečnosti komukoli vyzradil. Namítám, že v protokolu o provedení domovní prohlídky a fotodokumentace vyplývá, že písemnosti obsahující utajované skutečnosti (informace) byly nalezeny v 1. patře v chodbě a taktéž v přízemí domu, konkrétně v obývacím pokoji a tedy byly volně přístupné minimálně obyvatelům domu (sv. Anna Hučínová tvrdí, že obývací pokoj v přízemí užívá ona.). Dále z výpovědi sv. Jany Hučínové, o které se soud vůbec nezmiňuje a neuvádí, jak tuto výpověď vyhodnotil, vyplývá, že písemnosti zajištěné při domovní prohlídce byly volně rozmístěny v místnostech jiného domu a obžalovaný sám uváděl, že se mu písemnosti nemohou jen tak po místnostech povalovat a měl v úmyslu zakoupit si na tyto písemnosti trezor. Uvedené prokazuje, že obžalovaný věděl, že má doma utajované písemnosti pocházející z doby jeho působení v BIS a prokazuje to i tu skutečnost, že obžalovaný měl v úmyslu i do budoucna si tyto písemnosti ponechat v držení. Dalšími trvalými obyvateli domu kromě obžalovaného byla jeho manželka Jana Hučínová, matka Anna Hučínová a dcera Michaela Hučínová a jedná se tedy o nepovolané osoby, které nebyly oprávněny se seznamovat se s utajovanými skutečnostmi (informacemi). Obžalovaný tedy svým jednáním zpřístupnil dokument obsahující utajovanou skutečnost (informaci) nepovolané osobě a k naplnění objektivní stránky není nutné, aby takovéto dokumenty přímo nepovolané osobě předal. Obviněný jednal zaviněně ve formě eventuálního úmyslu, který u znaku "takovou utajovanou skutečnost nepovolané osobě úmyslně vyzradí" postačuje. Sám obžalovaný ve své výpovědi doznává svůj úmysl materiály postoupit dalším institucím.

Soud uvádí, že časové vymezení doby páchání trestného činu státní zástupkyní obžalobě je poněkud vágní, avšak neuvádí svůj závěr k návrhu státní zástupkyně uvedenému v závěrečné řeči, který se týká upřesnění počátku jednání.

K naplnění materiálního znaku předmětného trestného činu, který soud shledal, že naplněn nebyl, uvádím, že skutečnost, že se jednalo celkem o 13 písemností obsahujících utajovanou skutečnost (informaci), pak tato četnost zvyšuje konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Není zřejmé, proč je stupeň nebezpečnosti snižován tím, že se jednalo o kopie a nikoliv o originály a že na těchto kopiích není uvedena sp. zn. a podpis zpracovatele. Nedostatek těchto formálních náležitostí nemá na nic vliv, kdy je nutno vyhodnotit též to, že pokud by si obžalovaný ponechal originály a ne pouze kopie, nepochybně by originály Bezpečnostní informační službě chyběly a BIS by tak nepochybně ihned zjistila, že obžalovaný s těmito písemnostmi nemanipuloval v souladu se zákonem. Pokud si tedy obžalovaný ponechal kopie těchto písemností, tak právě proto, aby nebyl odhalen, kdy poukazuji na to, že dne 5.1.2001 byl obžalovaný vyzván, aby všechny utajované písemnosti předal. K závěru soudu, že při vyhodnocení materiálního znaku přihlíží ke kladnému hodnocení a opakovanému kázeňskému odměňování obžalovaného poukazuji na důkazy k bodu 3/, 4/ obžaloby, kdy obžalovaný tím. že zneužil svůj informační zdroj jako živý nástroj, dosáhl toho, že informace, které podával, by byly kladně hodnoceny, v důsledku čehož by byl obžalovaný opakovaně kázeňsky odměňován.

K bodu 6/ rozsudku. Soud zde uvádí, že státní zástupkyně se opomněla podrobněji zabývat genezí trestně právního ustanovení § 178 tr. zákona. Namítám, že smyslem závěrečného návrhu státního zástupce není uvádět genezi jednotlivých trestně právních ustanovení, když ty jsou uvedeny v komentáři u příslušných trestně právních ustanovení. Smyslem závěrečné řeči státní zástupkyně je vyjádřit se k provedeným důkazům a závěrům, které z nich plynou.

Nelze se ztotožnit se závěrem soudu, že významnou většinu zajištěných materiálů obžalovaný získal po 17. listopadu 1989 legálně jako předseda Občanské komise v Přerově, neboť se materiály vesměs týkaly osob, které byly určitým způsobem spjaty s minulým režimem a tudíž mohly být a také byly předmětem zájmu občanských komisí. Občanské komise sloužily (zjednodušeně řečeno) k tomu, aby bylo vyhodnoceno, zda dosavadní pracovníci policie mohli nadále v řadách policie pracovat. Z toho vyplývá, že předmětem zájmu občanských komisí mohly být pouze dosavadní či budoucí policisté. Předmětem zájmu občanských komisí skutečně byli svědci Dr. Janeček, Borůvka, Linet a Volek, neboť se jednalo o příslušníky StB Olomouc. Z výpovědí těchto svědků však vyplývá, že občanskou komisí byli prověřováni, ale nikoli v Přerově, nýbrž v Olomoucí či Ostravě. Jedinou písemností, která byla u obžalovaného nalezena a jež souvisí s jeho činností v občanské komisi je písemnost obsahující osobní údaje René Štympla, avšak v tomto případě se jedná o dotazník adresovaný občanské komisi a nikoli o kopii evidenčního lístku občanského průkazu. Není zřejmé, jakou spolupráci mezi občanskými komisemi měl soud na mysli, když uváděl, že tyto komise ze dvou sousedních okresů musely vzájemně spolupracovat, když není jasné, jak obžalovaný, co by člen Občanské komise v Přerově, měl podávat nějaké údaje k osobám, které působily v Olomouci či jinde, a jak by se k těmto údajům, a to konkrétně ke kopiím evidenčních lístků občanských průkazů dostal. Pokud jde o závěr soudu, že je zde spojitost mezi občanskou komisí a osobami, které byly určitým způsobem spjaty s minulým režimem, poukazuji na č.l. 1116a následující, kde je uvedeno, které osoby spjaté s minulým režimem byly v zájmu BIS a jaká je zde vazba mezi činností obžalovaného v BIS a těmito osobami. To, že by občanské komise prověřovaly jiné osoby, než shora uvedené čtyři svědky či René Štympla, nevyplývá z žádného důkazu a je to vyloučeno, neboť tyto osoby neměly žádnou vazbu na služební poměr v policii. Z listinného důkazu č.l. 1116 a násl. vyplývá, které údaje konkrétních osob získal obžalovaný právě v souvislosti s plněním úkolů příslušníka bezpečnostní služby a vztahují se k datům: 1996, únor 2000,1997, zápůjčka ELOP z 30.6.1994 a 14.7.1999, a dále jsou zde uvedeny písemnosti, které byly pořízeny pro předchůdce BIS. Okresní soud uvádí, že je poměrně zásadní sdělení bývalého Okresního úřadu v Přerově, že v době od 1.7.2000 obž. Hučín nepožádal ani nenavštívil Okresní úřad v Přerově za účelem vyžádání si informací či zapůjčení materiálů v evidenci občanských průkazů či cestovních dokladů, avšak neuvádí, co z tohoto pro posouzení věci vyplývá. Poukazuji na svědeckou výpověď ing. Částečky, který uvedl, že nejprve byl systém takový, že na základě služebního průkazu byla ELOP vydána k výpisu či k pořízení kopie na pracovišti BIS, kopie se založila do svazku a ELOP se vrátila PČR, avšak vzhledem k tomu, že obžalovaný začal mít problémy a jeho žádosti o ELOP musel schvalovat ředitel PČR, tak si obžalovaný pořizoval ELOP operativním způsobem, což vysvětluje, že některé zápůjčky ELOP nejsou v sešitě PČR uvedeny. Dále poukazuji na důkaz pod č.l. 631 (pořízení fotokopií ELOP nebylo evidováno).

Ze zprávy BIS vyplývá, které osoby, jejichž osobní údaje obžalovaný přechovával, nebyly zájmovými osobami BIS a tedy, že obžalovaný nebyl oprávněn osobní údaje těchto osob zjišťovat. Poukazuji na písemnost týkající se Dr. Svatošové, kde jsou uvedeny údaje z r. 1995, 1996, přičemž tato osoba obžalovaného zajímala ryze z osobních důvodů, neboť je to soudkyně, která jej soudila v dřívější době. Pokud jde o evidenční lístek občanského průkazu Ivana Sokola, tento byl zapůjčen v r. 1991, což je uvedeno v sešitě vedeném PČR Přerov a tento lístek byl při domovní prohlídce u obžalovaného nalezen, a to i přesto, že obžalovaný vůbec neměl v rámci pracovní náplně k této osobě zjišťovat její osobní údaje a činil tak pouze v osobním zájmu, kdy poukazuji na výpověď svědka Sokola. Osobní údaje k osobě Miloslava Švajdlera obsahuje fax ze dne 19.4.1996 adresovaný přímo obžalovanému. U obžalovaného byly nalezeny osobní údaje dvou osob Petr Hrabal, přičemž tento výpis je z r. 1997 či později.

Z odůvodnění rozsudku nevyplývá, jak soud vyhodnotil, že tři seznamy uchazečů o kulovou zbraň zpracované Policií ČR jsou z r. 1994 a došly na BIS 23.3., 22.11. a 21.12. 1994 a přitom obsahují osobní údaje žadatelů a byly nalezeny u obžalovaného. Taktéž není jasné, jakým způsobem se soud vypořádal s personální mapou PČR OŘ Přerov, kdy jako nevěrohodné je nutno vyhodnotit tvrzení obžalovaného z hlavního líčení dne 11.7.2002, kde uvedl, že mapu získal jakožto předseda občanské komise (přičemž v občanské komisi již obžalovaný ode dne nástupu k BIS nemohl pracovat) a měla údajně sloužit právě k provádění prověrky policistů, a proto u něj mapa zůstala. Obžalovaný si následně uvědomil, že v personální mapě jsou údaje i z r. 1993 a 1994, a proto účelově pozměnil svoji výpověď u dalšího hlavního líčení, že mapu získal v r. 1994 od zemřelého Stanislava Miloše. V té době však již občanské komise neexistovaly, Stanislav Miloš neměl žádnou legální možnost a také žádný důvod tuto personální mapu získat a obžalovanému ji předávat. Navíc ze záznamu PČR vyplývá, že mapa byla původně vedena v režimu přísně tajné. Byl to naopak právě obžalovaný, který měl kontakt na policii - poukazuji na listinné důkazy č.l. 1223, 1250, 1251. 1315, 1328 a 1329 verte a konečně i na vyjádření obžalovaného, že získal kvalitní zdroj z okolí policisty. Soud se žádným způsobem nevypořádal s listinným důkazem, a to situační zprávou PČR Ostrava ze dne 3.12.1994, jež obsahuje osobní údaje několika osob a byla zaslána 7.12.1994 faxem přímo obžalovanému. Další osobní údaje řady osob obsahuje fax ze 7.12.1994.

U obžalovaného byl v obývacím pokoji v přízemí nalezen neúplný originální svazek StB a z č.l. 156 vyplývá, že zajištěných osm listů svazku je majetkem Archivu ministerstva vnitra, který je povinen dle zákona č. 140/96 Sb. o zpřístupnění svazků bývalé StB tyto svazky zpřístupňovat oprávněným osobám a z č.l. 157 vyplývá, že tento svazek archiv obdržel v r. 1991 od FBIS, následně zapůjčován nebyl a až v r. 1996 jej v prostorách archivu studoval pracovník BIS. Originál materiálů StB je nepochybně materiálem způsobilým dotčené osobě způsobit vážnou újmu, pokud je s ním nakládáno v rozporu se zákonem, byť sv. JUDr. Palacký uvedl, že není dotčen tím, že spis měl u sebe obžalovaný, na druhou stranu současně uvedl, že by rád tento spis o sobě sám měl. Uvedené navíc dokladuje, že obžalovaný nehovoří pravdu, pokud ve svých výpovědích opakovaně uvádí, jak se svazky StB musely zachraňovat před zničením a přitom je to právě on, kdo u sebe ukrýval originální svazek StB, což je v naprostém rozporu s povinnostmi příslušníka BIS. Obžalovaný totiž tento svazek JUDr. Palackého nemohl zachraňovat jak tvrdí, když svazek byl od r. 1991 uložen v archivu Ministerstva vnitra. Navrhuji, aby soud vyslechl jako svědka příslušníka BIS, který v r. 1996 předmětný spis StB studoval.

Shora uvedené důkazy vylučují verzi obžalovaného a závěr soudu, že materiály s daty osob získal v souvislosti s činností v občanské komisi.

Pokud jde o naplnění znaků "neoprávněného prospěchu, jiného zvlášť závažného následku", opakuji ,že obžalovaný využil toho, že jako příslušník BIS mohl získávat osobní údaje osob, které jej privátně zajímaly (např. Sokol, Svatošová, bývalí pracovníci StB, policisté Okresního ředitelství Přerov) a pod záminkou plnění úkolů BIS si tyto údaje neoprávněně shromažďoval, aby tak měl informace o řadě občanů pouze pro svoji osobní potřebu, čímž poškodil věrohodnost BIS, která je ze zákona povinna zabezpečit ochranu osobních údajů v evidencích a způsobil tak zvlášť závažný zásah do základních práv a svobod občanů, zakotvený v základní listině práv a svobod. Právním předpisem stanovená povinnost mlčenlivosti je zakotvena v § 48 odst. 1 písm. d) zákona č. 154/1994 Sb. o BIS. Povinnost vyplývající z funkce je zakotvena v § 48 odst. 1 písm. a), b) tohoto zákona, kdy základní povinností příslušníka BIS je vykonávat řádně službu a plnit uložené úkoly. V ust. § 2 je uvedeno, že příslušníci jsou povinni dbát toho, aby osobám v souvislosti s činností nevznikla nepřiměřená újma a z obsahu služební přísahy § 25 zákona vyplývá, že se při své činnosti budou řídit ústavou a zákony a budou chránit práva občanů.

Mám tedy zato, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že obžalovaný porušil právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti a nezamezil v přístupu k osobním údajům manželce, dceři a matce, když písemnosti s osobními údaji se nacházely na různých místech v bydlišti obžalovaného, který je takto úmyslně zpřístupnil minimálně trvalým obyvatelům domu, přičemž tyto údaje získal z části v souladu se svojí pracovní náplní, z části výlučně ve svém soukromém zájmu, nikoli tedy za účelem plnění úkolů BIS, kdy využil toho, že je pracovníkem BIS.

Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, jako soud odvolací napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. řádu zrušil ve všech zprošťujících a na ně navazujících výrocích a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

JUDr. Jana Staňková
státní zástupkyně

•••

•••

Otázka státní zástupkyni JUDr. Janě Staňkové