Tato zásada již sama o sobě popírající nárok specifikovat listopad 1989 jinak než jako předání moci, dodejme určité moci, a rozhodně nic co by se dalo nazývat revolucí. Znamenala konservaci komunistických zákonů, vyhlášek i nařízení, co mnohem horšího znamenala konservaci komunistického chápání práva. V praxi to znamená, že soudci následují pokyny vydávané vládou a ministerstvy a dokonce i nařízení a směrnice vydaná nikým nevolenými úředníky státního aparátu. Tento princip, navzdory mnohokrát deklarované nezávislosti soudců a dokonce jejich doživotní neodvolatelnosti, a to i u soudů nejnižšího stupně, de facto stále platí. Jediný zákon upozorňující na nelegálnost komunistického režimu a prohlašující odpor k němu za oprávněný, je Zákon 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V nejlepší tradici tohoto režimu, patrně v důsledku oné kontinuity (komunistické) legality, ovšem postrádá jakékoli prováděcí nařízení. Takže ačkoli komunistická totalita má na svědomí bez výjimky všechny zločiny jimiž se provinila totalita nacistická, žádný "Norimberský proces" se u nás nekonal a nikdo z jeho představitelů nebyl odsouzen. I ti nejvýznamnější zůstali nepotrestáni.
Komunističtí prominenti ve vysokých státních funkcích nebyli přinuceni opustit svá zaměstnání, nejvýše "byli odejiti" do nezasloužené a lukrativní penze; nahrazeni kýmsi mladším a méně známým. Ministři vlády ČSSD veřejně prohlašují, že na svém (dnes již bývalém) členství v KSČ nevidí nic špatného (viz ministryně zdravotnictví Emmerová), či nechápou, proč by se za ně měli stydět (ministr financí Mertlík). Jediným mechanismem, jak zabránit těmto lidem vstup do státní správy, je nutnost vlastnit do některých vysokých veřejných funkcí lustrační osvědčení, tedy jakousi obdobu bezpečnostní prověrky.
Podle zásady římského práva je zákon vyjádřením obecné vůle a právo pak spravedlivým uplatněním zákona; tato definice byla po roce 1948 komunisty zaměněna za zásadu zákona jako nástroje třídního boje. Případ kapitána Hučína dokazuje, že kontinuita (komunistické) legality je platná i v této zcela zásadní věci.
Podle zásady veřejně deklarované před listopadem 1989, justice byla prodlouženou rukou strany. Naprostá většina soudců a státních zástupců (dříve prokurátorů) tudíž už v zájmu své kariéry musila být členem - a členem komunistické strany rovněž byla. 1) Právnické vzdělání mnohých pak se skládalo (a dosud skládá) z absolutoria "Právnické školy pracujících" což byly v létech 1950-1955 devítiměsíční kursy pro vybrané příslušníky "dělnické třídy".2) I po listopadu 1989 zůstali ve funkcích (zvláště prověření) prokurátoři a soudci, kteří před odevzdáním moci žalovali politické trestné činy a vynášeli za ně rozsudky. President republiky (Havel a krátký čas před rozpadem státu Stráský, dnes Klaus) jmenuje soudce doživotně. Tito lidé vcelku neměně setrvávají ve svých funkcích a prakticky nenesou žádnou odpovědnost za rychlost procesního řízení, 3) nesprávné i nespravedlivé rozsudky (či žaloby) zlomyslnost a dokonce ani porušení zákona. Typickou metodou je výběr při přijímání stížností a žalob, výběr předkládaných důkazů i svědků; použití svědků známých už z politických procesů předlistopadové éry a dokonce i zatajování důkazů, či části procesu. Občanovo právo i možnost bránit se a ubránit proti nezákonným rozsudkům či jakékoli byrokratické zvůli prakticky neexistuje. Rehabilitace politických rozsudků komunistické éry představuje tudíž pro značnou část státních zástupců i soudců hrozbu, především pokud jde o kauzy nedávné. Lidé, kteří jsou podepsáni pod rozsudky, které by měly být nyní rehabilitovány, totiž stále sedí na svých dobře placených seslích a velmi rádi by tam setrvali i nadále.
Vladimír Hučín, tehdy dlouhovlasý4) mladík v tričku s logem skupiny LED ZEPPELIN byl obžalován z výtržnictví. Podnětem k této žalobě a odsouzení byl incident v přerovské restauraci Komuna, kde byl Hučín (vstoupil náhodně) napaden a zbit skupinou opilých komunistů, oslavujícíh tam padesáté výročí založení československé komunistické strany. Případ vyšetřovala StB5) Přerov, třebaže tyto případy obecně vyšetřovala pouze policie (tehdy Veřejná bezpečnost) 6). Soudce Jaroslav Filipský tehdy odsoudil oběť, Vladimíra Hučína na 10 měsíců odnětí svobody nepodmíněně podle § 202 výtržnictví. Jaroslav Filipský, který kromě tohoto případu v němž se nevyskytuje "politický paragraf" byť byl politicky motivován, má ovšem z předlistopadových časů na svědomí i řadu odsouzení politických. Navzdory tomu stále ještě pilně soudí, nyní jako soudce Okresního soudu v Olomouci.
Odsouzený Hučín tehdy musil samozřejmě opustit školu druhého stupně a ztratil i zaměstnání v národním podniku Meopta. Byl sledován StB, kde se musel i pravidelně hlásit. Později, jako bývalý vězeň nesměl dostat žádné kvalifikované zaměstnání a směl vykonával jen podřadné práce. A právě tehdy v něm dozrálo dosud nevyhraněné přesvědčení, že komunistickému režimu je nutno odporovat. Rozšiřováním letáků a ničením symbolů totalitní moci, například vývěsek a veřejně vyvěšených hesel oslavující podřízenost Československa Sovětskému svazu. Prostě dát komunistům vědět, že nejsou všemocní.
Deset let po "Sametovém převratu" roku 1999, po osm let trvajícím rehabilitačním řízení, byl Vladimír Hučín, z tohoto odsouzení rehabilitován. Během těchto osmi let předložil množství dokumentů prokazujících spojení mezi vedením komunistické strany (kádrů) v současné "porevoluční a obrozené" justici i policii.
Vladimír Hučín byl obviněn a obžalován z přípravy atentátu na zpěváka Deana Reeda7) a narušování voleb. Tento případ vyšetřovala StB Ostrava a hlavním svědkem v tomto procesu byl agent nejen StB, ale dokonce i KGB Antonín Mikeš (zaměstnanec StB Ostrava). Hučín byl souzen po osmiměsíční vazbě. Navzdory velmi tvrdým výslechům popřel obě uvedená obvinění. Jednalo se o klasickou provokaci připravenou ostravskou služebnou StB (hlavní roli zde měl právě A. Mikeš). Hučínův přítel Vlastimil Švéda bohužel podlehl nátlaku a podal proti Hučínovi několik závažných svědectví. (Švéda je používán i nyní, v současném procesu, navzdory velmi závažné psychiatrické diagnose). Posléze tenkrát soudce Malátek Hučína odsoudil za nedovolené ozbrojování (zcela bez důkazů – jediné zbraně, které byly tenkrát u Hučínů nalezeny, byla rodinná sbírka historických šavlí) a vyšetřování ve vazbě prohlásil za přiměřený trest. De facto svým rozsudkem pokryl délku vazby. Okresní prokurátor se proti rozsudku odvolal ke Krajskému soudu a roku 1977 tam byl trest zvýšen na 9 měsíců. Hučínova matka tehdy požádala o milost, vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu manžela (Hučínova otce) ale odsouzenému Hučínovi nebylo nakonec povoleno ani zúčastnit se otcova pohřbu. Soudkyně Emilie Richterová ve spolupráci s StB pak nahradila zbývající měsíc vězení (po osmiměsíční vazbě) podmínkou na dva a půl roku.
Na počátku devadesátých let během Hučínova rehabilitačního řízení soudce PAVEL BENEŠ do podrobností popsal činnost StB vedoucí k Hučínovu zatčení, vysoko vyzdvihl jeho odvahu v boji s komunistickou diktaturou a rehabilitoval jej plně podle Zákona 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. (Rozsudek Okresního soudu v Přerově, září 1996). Soudce Pavel Beneš rovněž usvědčil Antonína Mikeše ze spolupráce se sovětskou KGB a z přípravy Hučínovy obžaloby z roku 1976. Prokurátor Radim Obst se ovšem proti tomuto rozsudku odvolal ke krajskému soudu v Ostravě, jehož soudce Svatopluk Pecha Benešův rozsudek v únoru 1997 zrušil. Ústavní soud odmítl Hučínovu stížnost pro porušení zákona, podanou ministryní spravedlnosti Vlastou Parkanovou; odmítnutí zdůvodnil datem podání stížnosti v nevyhovující zákonné lhůtě 60 dnů. Vlasta Parkanová stížnost podala v červnu 1998, tedy 13 měsíců po uplynutí lhůty pro podání.
Hučín v srpnu 2000 požádal o obnovu procesu, a jeho žádost soudce Malatek přijal. Státní zástupce Rudolf Volek podal proti obnovení procesum dvakrát stížnost. Obě byly zamítnuty. Nicméně v prosinci 2003 byl Hučín osvobozen (nikoli rehabilitován) okresním soudem v Přerově, ale státní zástupkyně Jana Staňková podala odvolání k nadřízenému soudu v Olomouci. Teprve zde soudce Holeček Hučína v lednu 2005 definitivně zprostil obžaloby. Zabavené historické a bohatě ciselované zbraně konfiskované soudem roku 1976 nebyly vráceny. Dle fotografické dokumentace se tyto zbraně nacházejí na chalupě jednoho z příslušníků StB, kteří se podíleli na domovní prohlídce. 8)
Tohoto roku si Vladimír Hučín opatřil pistoli a pušku, za účelem ustřelení hlavy pomníku Klementa Gottwalda9) v Přerově a (1982) odpálil výbušku u dveří obydlí agenta Mikeše. Při domovní prohlídce tehdy nebyla nelegálně držená zbraň nalezena a StB zabavila pouze několik historických mečů. V prosinci 1983 byl Hučín zatčen a obviněn a v červnu 1984 odsouzen soudcem Zdenkem Pupíkem na dva a půl roku za hanobení státu světové socialistické soustavy (§104), pobuřování (§ 100) a nedovolené ozbrojování (§ 257). Hlavním důkazem v tomto procesu byla dětská tiskárnička, kterou byly tištěny plakátky "Pryč se sovětskou diktaturou" (§104) a pistole ráže 6.35 mm Steyer. Rozsudek byl poté potvrzen krajským soudem v Ostravě soudkyní Ludmilou Svatošovou. Tato soudkyně, je jako 70-letá dosud ve funkci a figuruje jako svědek i v současném procesu. Odsouzený Hučín si odpykal celý vyměřený trest a roku 1987 byl propuštěn. Krátce před propuštěním byl (jako vězeň) znovu potrestán, odsouzen okresním soudem v Liberci, "protože (ve výkonu trestu) neopustil své protisocialistické přesvědčení" k ochrannému dohledu (StB) po dvě léta. Takže byl prakticky až do převratu u příležitosti různých výročí a státních svátků vždy zatýkán na 24 až 48 hodin a při té příležitosti v zadržovací cele také zbit.
Po listopadu 1989 požádal Vladimír Hučín na základě patřičného zákona o rehabilitaci tohoto trestu. Soudce Tomáš Vrána vskutku zrušil odsouzení pod § 100 a § 104, ale ponechal Hučínovi zbytkový trest 20 měsíců. Několik dalších žádostí o rehabilitaci bylo úspěšně bojkotováno státním zastupitelstvím. Nicméně posléze soudce Jiří Straňák v září 1995 zrušil zbytkový trest a Hučína plně rehabilitoval. Státní zástupce Vladimír Dostál se však proti jeho rozsudku odvolal. Hodinu před zahájením odvolacího řízení, 8. ledna 1996, však zemřel Hučínův právní zástupce Jaroslav Pálka, nicméně Hučín byl soudcem Jiřím Straňákem opět rehabilitován a Vladimír Dostál proti tomu podal opět stížnost a rehabilitace byla posléze zamítnuta soudcem Čestmírem Dudou (shodný soudce participoval na Hučínově odsouzení roku 1984) a ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová proti jeho rozsudku podala další stížnost pro porušení zákona, opět pozdě.
Obnova procesu byla povolena v září 2000, ale soudce Jiří Malátek se těsně před jeho zahájením zhroutil. Než mohlo dojít k dalšímu soudu, byl Hučín 7. března 2001 zatčen (dosud stále probíhající soud, původně ohlášený jako za "terorismus"), takže k obnově řízení došlo v Brně, kde byl Hučín držen ve vazbě. Rozhodnutí o trestu zde bylo zrušeno – ačkoli rozhodnutí o vině trvá. Státní zástupce si vyžádal rehabilitační řízení bez účasti veřejnosti, neboť zde budou projednávány skutečnosti vyžadující utajení. Státní zástupkyně Lenka Šromová podala proti rehabilitaci stížnost, ale Krajský soud v Ostravě ji v květnu 2003 zamítl a povolil obnovu procesu.
Tento soud začal v lednu 2004 a soudkyně Žaneta Steinbachová zrušila předchozí rozsudek a znovu odsoudila Hučína (který si svůj trest v osmdesátých létech celý odpykal) na 6 měsíců s podmíněným odkladem na 1 rok.
Soudce Čestmír Duda (to jméno známe z komunistických časů) zamítl Hučínovo odvolání proti tomuto rozsudku (jinak nesmyslu být dvakrát souzen za shodnou věc a dokonce již po odpykaném trestu). Hučínova stížnost pro porušení zákona byla odmítnuta Nejvyšším soudem a v současnosti čeká na rozhodnutí soudu Ústavního.
Po listopadu 1989 udělal Vladimír Hučín to, co obecně jinde "vítězní revolucionáři" opomenuli a zajistil větší množství dokumentů z archivu služebny StB v Přerově. Potom pracoval jako člen místní Občanské komise a díky tomu měl přístup i do archivů ústředních orgánů komunistické strany. Konfederace politických vězňů ho posléze doporučila pro práci v nově vzniklé BIS – Bezpečnostní informační službě. Podílel se na bezpečnostních prověrkách příslušníků státní správy, včetně soudců a státních zástupců. Účastnil se sledování aktivistů levicového extremismu. Osoby které nezískaly (a to na základě dokumentů v držení Vladimíra Hučína) bezpečnostní prověrky samozřejmě měly výsostný osobní zájem na tom, aby byl Vladimír Hučín od své práce v BIS odstraněn. Je zajímavé, že během dvou let po jeho zatčení (2001) tyto osoby získaly navzdory své dokumentované vazbě na předlistopadový komunistický režim předmětné prověrky a tím i možnost pracovat ve státní správě.
Jako důstojník BIS věnoval se Vladimír Hučín v rámci svých služebních pověření extremismu a terorismu a odhalil závažné vazby a spojení mezi těmito organizacemi a parlamentní Komunistickou stranou Čech a Moravy. 10) Zde nacházíme nejzávažnější příčinu proč byl posléze Vladimír Hučín zatčen a čelí obžalobě o sedmi bodech – v zemi kde bývalí vysocí funkcionáři komunistické strany pronikli prakticky do všech struktur a nervových center nového "demokratického" režimu. Tato penetrace dramaticky narostla po roce 2000.
V lednu 2001, krátce po vítězství ČSSD v parlamentních volbách, BIS zrušila (bez udání důvodu) Hučínovo pověření pracovat s utajenými skutečnostmi. V únoru 2001 byl Hučín propuštěn. Během domovní prohlídky v jeho bydlišti (a na jiných místech) prováděné speciálním komandem pod velením Michala Krause, nebyl nalezen žádný kompromitující materiál (zbraně, výbušniny) podporující důvody jeho zatčení a obvinění. Hučín sám byl jinou zvláštní skupinou zatčen cestou k lékaři a zatčení bylo odůvodněno (a tak i veřejně deklarováno, dokonce i samotným ministrem vnitra Grossem) ve spojitosti s výbuchy k nimž došlo v předcházejícím období v Přerově a nelegální držení výbušnin. 11)
Hučín byl držen ve vazbě bez soudu bezmála jeden rok (7.3.2001 až 28.2. 2002) a propuštěn teprve rozhodnutím Ústavního soudu, že poslední prodloužení vazby bylo nezákonné. Je to mimochodem pokud jde o délku jeho vazby, jediné právně platné rozhodnutí.
Výbuchy k nimž v Přerově skutečně došlo nebyly nikdy vyšetřeny, ale Hučín který byl členem skupiny Výbuch (v BIS) získal poznatky prokazující jejich spojitost se skupinami levicového extremismu na severní Moravě a ve Slezsku, organisace prokazující rovněž návaznost a spojení s parlamentní KSČM a dokonce i ČSSD. Jeho práce (ještě jako zaměstnance BIS) na vyšetřování předmětných výbuchů byla ukončena jeho oblastním velitelem, kterým byl tehdy František Bublan, dnešní ministr vnitra.
Obžaloba má sedm bodů a 29 stran. Sestává z
(přijetí 7 600 Kč nemocenských dávek).
Výbuchy v Přerově, deklarované jako důvod zatčení nejsou v žalobě zmíněny.
Bod týkající se neuposlechnutí rozkazu se zakládá na skutečnosti, že kapitán Hučín odmítl předat nadřízeným jména svých agentů mezi levicovými extremisty. (Tři z nich byli již zavražděni). Státní zástupkyně Jana Staňková navzdory tomu znovu vyžadovala sdělení těchto jmen i během procesu. To i přes námitky obhajoby na podjatost přísedícího soudce Olega Plška, který jednak prochází na několika místech Hučínovým spisem, jednak má četné kontakty právě mezi levicovými extremisty (především Ludvíkem Zifčákem).
Soudce Mgr. Michal Jelínek vyhlásil celé soudní řízení (s výjimkou bodu 7) za neveřejné.
Týče se neoprávněného převzetí nemocenských dávek v celkové výši 7 600 Kč. Projednávání tohoto bodu obžaloby bylo odděleno od zbývajících šesti obvinění a projednáváno jako veřejné; kromě Hučína zde byl obžalován i jeho lékař, MUDr. Jan Chmelař. Hučín byl zatčen cestou ke svému lékaři. Byl v té době na základě jeho předchozího vyšetření ve stavu nemocných a nemocenské dávky mu vyplácela na základě neschopenky zaslané bývalému zaměstnavateli (BIS) Česká správa sociálního zabezpečení. Při vzetí do vazby ho vězeňský lékař prohlásil za zdravého (což "opomněl" sdělit Hučínovi a MUDr. Chmelaři, který neschopenku vystavil a jako jediný ji také mohl ukončit) a ze stavu nemocných ho vyňal. Hučín navíc z vazby neměl žádnou možnost stav věcí zjistit či dokonce ovlivnit. Ukončení neschopenky neohlásil ani jeho zaměstnavatel – BIS - ačkoli vazba byla na Hučína uvalena právě z jejího podnětu. ČSSZ vyplatila neoprávněně rodině již uschopněného Hučína těch 7 600 Kč. (Částka byla po jeho propuštění z vazby neprodleně vrácena).
Chronologie
V říjnu MUDr. Jan Chmelař umírá na infarkt. Pitva zjistila na jeho srdci větší počet jizev pro předcházejících infarktech. Nedůvodné a nespravedlivé obvinění a čtyřleté soudní martyrium prostě nevydržel.
4 až 6. říjen 2004, Okresní soud v Přerově.
Po veřejném čtení obžaloby následovalo vyhlášení soudce Jelínka, kterým deklaroval vzhledem k utajovaným skutečnostem a utajovaným svědkům celý proces za neveřejný (bez účasti veřejnosti). Podle sdělení Vladimíra Hučína a obou obhájců však nedošlo během tohoto třídenního jednání k projednávání žádných utajovaných skutečností a nevystoupil ani žádný utajovaný svědek.
Stížnosti veřejnosti i obou advokátů proti soudci Jelínkovi ad vocem nedůvodného a nezákonného vedení procesu byly podány ihned k rukám předsedkyně Okresního soudu v Přerově JUDr. Šimečkové, kterážto je promptně zamítla.
Přítomní občané se pokusili trvat na uplatnění ústavního práva zákonného veřejného soudu po uplatnění zákonných prostředků i demonstračním zpěvem státní hymny v budově soudu. Soudce Jelínek vydal 6. října rozkaz k vyklizení budovy soudu a Justiční stráž podporovaná připravenou zásahovou jednotkou PČR násilně vyvlekla přítomné občany (většinou starší a bývalé politické vězně komunistického režimu). Dva starci byli po jejím zásahu převezeni na ARO místní nemocnice a jedna mladší žena byla komandem zraněna s trvalými následky. Celá akce je velice dobře dokumentována nejen policejními kamerami ale i kamerou režiséra Vadase a větším počtem fotografií. Celkem 19 osob bylo následně vyšetřováno a některé z nich byly následně různými státními orgány za svou účast při vyvlékání pokutovány.
4.-7. duben 2005, a 16. až 19. květen, Okresní soud v Přerově
Byli vyslechnuti důstojníci BIS – tedy prakticky jediná část procesu jež měla oprávnění být utajena).
Dále byli vyslechnuti zaměstnanci veřejné správy a BIS, ale nikoli o utajovaných skutečnostech.
Přítomná veřejnost i nadále požadovala zveřejnění procesu, ale bez odpovědi odpovědných autorit.
25.-28. června 2005, OS Přerov, neveřejné slyšení
Byla přečtena zpráva BIS o levicovém extremismu a vyslechnuto 22 svědků obžaloby, čtyři z nich bývalí důstojníci StB, PaeDr. Josef Borůvka, JUDr. František Janečka, Karel Linnert a František Volek.
Přečten znalecký posudek o psychickém stavu Vladimíra Hučína připravený skupinou psychiatrů. MUDr. Chromý, MUDr. Valentová, PhDr. Kubíčková. Tento team Hučína vyšetřoval dva měsíce (proti jeho vůli, na návrh státního zástupce) během jeho pobytu ve vazbě roku 2001. Následoval výslech těchto psychiatrů a psychologů (autorů posudku)
25. -28 července 2005 a 19-20.září - veřejné slyšení:
Byl vyslechnut Jaroslav Drobný, v době Hučínova zatčení předseda Konfederace politických vězňů, který uzavřel před Hučínovým zatčením s vedeném BIS "gentlemanskou dohodu", že udrží klid v KPV a KPV tudíž nebude proti jeho vzetí do vazby protestovat.
Svědek Vlastimil Švéda (to jméno známe z Hučínových procesů před listopadem 1989) jinak agent StB s krycím jménem Slávek, vypověděl, že údajně připravoval pro Hučína "bomby". Podle svědectví jeho bývalé manželky Libuše Švédové ji bývalý manžel několikrát fysicky napadl a poranil, což bylo dokumentováno a také to bylo důvodem rozvodu, avšak potrestán za to nebyl.
Komunistická soudkyně Ludmila Svatošová, která před listopadem Hučína odsoudila k 30 měsícům (1984), se k soudu napoprvé nedostavila. Její vystoupení u dalšího jednání vyvolalo u přítomné veřejnosti bouři nevole, neboť šlo o dámu chatrného vzhledu a neobyčejně arogantního vystupování. V minulosti byla trestána kárným senátem, což pod přísahou popřela. Tato soudkyně je stále ve státních službách.
Byl vyslechnut redaktor deníku MF DNES Michal Šverdík
Ing. Květa Princová, kdysi mluvčí disidentské Charty 77 a manželka současného šéfa lokální služebny BIS v Olomouci Jana Prince, muže vlastnícího (za totality) cestovní pas s číslem vyhrazeným pro spolupracovníky StB, se k soudu nedostavila. (Jan Princ vypovídal v utajené části procesu v červnu).
Zdeněk Spálovský, bývalý politický vězeň nacistické i komunistické totality vypověděl poněkud šokující skutečnost o panu Geroldovi. Přes značnou snahu soudce Jelínka vzít mu slovo stihl pan Spálovský Gerolda identifikovat na Hučínově fotografii a sdělit soudu i veřejnosti, že Gerold je ten, kdo jej v minulosti vážně zranil při vyšetřování. Podle Vladimíra Hučína Gerold spolupracoval (v době sovětské okupace) se sovětskou armádní rozvědkou GRU ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá. Zábavně na přítomné působilo, když soudce pátral po současném působení Gerolda, o němž svědek nic nevěděl, a byl Hučínem upozorněn, že Gerold nyní pracuje v budově tohoto soudu a má kancelář jen několik dveří od kanceláře Mgr. Jelínka.
Byla vyslechnuta Anna Hučínová, matka Vladimíra Hučína a jeho manželka Jana. Vyjádřily se mj. k průběhu domovních prohlídek.
Vypovídal JUDr. Miroslav Svatoň, bývalý právník vojenských lesů ve výcvikovém prostoru Libavá s úzkými vztahy k okupační moci skrze pana Gerolda.
Vypovídal rovněž Jindřich Trhlík, otec Pavla Trhlíka; Pavel Trhlík byl jedním z agentů Vladimíra Hučína a byl nalezen oběšený v prostorech továrny MEOPTA v Přerově krátce potom, co poskytl dokumentaci o přechodu bývalých kádrů StB do nových demokratických institucí. Případ byl prohlášen za sebevraždu; avšak dle pana Trhlíka, který místo smrti syna po asi dvou dnech navštívil, nebyly ani náznakem zajištěny stopy (včetně krve rozstříkané vysoko po zdech místnosti).
Vypovídal major Petr Hanák, vyšetřovatel krajského úřadu vyšetřování PČR v Ostravě, který vyšetřoval smrt dalšího Hučínova agenta Otakara Křivánka. Křivánek byl umučen k smrti příslušníky bývalé StB počátkem devadesátých let. V současné době rodina žádá došetření vraždy.
Milada Skulilová (správkyně domu) a Jiří Jemelka vyjádřili své názory na Hučínovu výzbroj.
Soudce Jelínek pak odmítl vyslechnout další čtyři svědky, čekající na chodbě (plné tři dny trvání tohoto slyšení).
Poznámky:
1) Platí zejména pro trestní soudy, u soudů civilně právních našla by se tu a tam výjimka. zpět
2) Například v posledním politickém procesu před rokem 1968, proti Pavlu Tigridovi, Janu Benešovi a Karlu Zámečníkovi, byl prokurátorem JUDR.(!) Adamec, bývalý holič a právě jen absolvent PŠP. Dnes je nejznámnější absolventkou PŠP bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. zpět
3) Zde ve značném rozporu s předlistopadovou praxí, kdy počet odsouzených nutných pro otrockou práci soudům přikazovala tak zvaná směrná čísla a soud tedy musil "plnit plán". zpět
4) Dlouhé vlasy z nějakého důvodu provokovaly komunistickou morálku. Svaz socialistické mládeže měl dokonce heslo" Kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás! A interní předpis zakazoval vystoupení v TV komukoli s delšími vlas\y (výjimku měl povolenu zpěvák Karel Gott). Když se dostavila beatová skupina z SSSR, předpis nebyl proti "sovětským hostům" použit, ale musili hrát v krátkých parukách ! zpět
5) StB, Státní bezpečnost, ekvivalenta bratrská organisace sovětské KGB zpět
6) StB měla vyšetřovat pouze zločiny proti bezpečnosti státu spadající pod Hlavu 1, Trestního zákona, běžně však přebírala, jako složka VB nadřízená, zejména už ty vyšetřené případy běžné kriminality, například známé vraždy, aby zdůraznila svou nepostradatelnost. Dělo se tak obvykle z nařízení příslušného stranického orgánu. Ten tedy musil tehdy rozhodnout i v Hučínově případu. zpět
7) Američan žijící s US pasem v NDR a hojně využívaný komunistickou propagandou jako ukázka "pokrokového" Američana "statečně odporujícího" imperialistické vládě USA. zpět
8) Prvními podateli všeho rozsudky zabaveného ovšem byli zaměstnanci soudů a příslušníci StB. zpět
9) Stalinistický vůdce KSČ, zemřel ukázněně devět dnů po sovětskému diktátoru. zpět
10) Připomeňme zde veřejné prohlášení místopředsedy této strany Ransdorfa, že KSČM "do puntíku" zachovává všech 21 bodů Komunistické internacionály (z roku 1921) jež obsahují například požadavek budování ilegálních organisací a tajných skupin v ozbrojených silách. zpět
11) Velice aktivní při deklarování Hučínova "terorismu" byla, symptomatické, například poslankyně KSČM v českém parlamentu a členka jeho bezpečnostní komise (!) Zuzka Rujbrová. zpět