Kvakeři

aneb

Naši bližní, Přátelé


William J. Whalen 
 
Úvod
Přezdívky slouží k tomu, aby nahrazovaly formálnější ná¬zvy, a platí to i pro mnoho názvů náboženských hnutí. Abychom některé jmenovali, uvádíme mormony, metodisty, dunkery.

Přezdívka Náboženské společnosti Přátel je stará více než tři sta let. Následovníci George Foxe, mystického hippieho své doby, byli známi jako Děti světla a Přátelé Pravdy. Fox byl jednou předveden před soudce, aby se zodpovídal ze svých radikálních  a neortodoxních náboženských názorů. Fox soudce varoval, že i on sám se musí třást (anglicky to quake) před slovem Božím. Soudce se Foxe zeptal, jestli je tedy kvaker (angl. ten, který se třese). To jméno se ujalo a Přátelé ho přijali za své.

Navzdory dlouhé  historii a uznání, jehož se v posledních desetiletích kvakerům dostává, je jich co do počtu málo. Kvakerů je na celém světě méně než katolíků v leckteré diecézi. Přesto 281 800 (údaj z doby kolem roku 1990, pozn. překl.) členů Nábo¬ženské společnosti Přátel je již více než tři sta let příkladem toho, jaký nepoměr může nastat mezi svědectvím,  které skupina lidí vydává světu, a jejich počtem.

Ve východním Jeruzalémě vedou kvakeři středisko právní pomoci, jež poskytuje pomoc Palestincům zadržovaným izrael¬skými úřady. Jiní kvakeři pomáhají indiánům v jejich snaze o zís¬kání kontroly nad přírodními zdroji v jejich rezervacích a také v dosažení spravedlnosti před soudy a ve Washingtonu. V New Yorku a v Ženevě poskytují kvakeři své služby OSN při hledání mírových řešení.

Dobrovolníci věnují dva roky i více práci na projektech sponzorovaných kvakery v Chile, Mali, Somálsku, Kambodži, Laosu a Libanonu. V USA kvakeři financují konference a projekty na podporu sociální spravedlnosti, zrušení jaderných zbraní a od¬zbrojení. Od roku 1943 kvakeři podporují jednu z nejvlivnějších nátlakových skupin ve Washingtonu, D. C. Jejich Friends Com¬mittee on National Legislation vystupuje proti trestu smrti, po¬vinné vojenské službě a výdajům na zbrojení. Zároveň podporuje mír, sdílení světových přírodních zdrojů a lidská práva.

Uznání, kterého se kvakerům dostalo za jejich činnost na podporu míru, vedlo k tomu, že v roce 1947 byla  společně dvěma kvakerským organizacím, American Friends Service Committee a jejímu britskému protějšku Friends Service Council, udělena No¬belova cena za mír.

Kvakeři, navzdory dlouhému seznamu dobrých skutků i své pověsti, nepřitahují mnoho lidí, kteří by se k nim chtěli přidat. Co se týká snahy o získání nových stoupenců, stojí současní kva¬keři na opačné straně pomyslné škály než misijně zaměření mor¬moni nebo Svědkové Jehovovi. Dnes je v Anglii přibližně 17 000 kvakerů, což je méně než jedna třetina počtu z konce 17. století, kdy zakladatel Společnosti Přátel zemřel.

Ronald Knox popsal zápas, ve kterém kvakerismus čelil deismu na jedné straně a wesleyánskému probuzení na straně druhé. Co z něho vyšlo, „bylo spíše náboženské uskupení nežli sekta; skupina zámožných reformátorů, která se vyznačovala širo¬kým vlivem a dobročinností, jež ale čítala jen hrstku jedinců v porovnání s masami, kterým pomáhala.“ (Enthusiasm, s. 168).

V průběhu 18. století se zdálo, že kvakerismus zůstane v Americe jedním z hlavních náboženských proudů, ale jeho růst daleko zaostával za růstem jiných denominací. Počet amerických kvakerů pravděpodobně nikdy nepřevýšil hodnotu z roku 1800. Většina kvakerů vykazuje minimální zájem získávat ostatní pro svou víru. Některé skupiny kvakerů věnovaly v minulosti více pozornosti tomu, aby ze svých řad vyloučili ty, jejichž chování nebylo v souladu s principy kvakerismu, než šíření „pravdy“. 92 300 amerických Přátel představuje jednu z nejmenších skupin na náboženské scéně USA.

Osobní odevzdanost a Vnitřní světlo
Kvakeři nejsou společností respektováni proto, že by jich bylo mnoho nebo že by jejich počet vykazoval mimořádný růst. To, čím se kvakeři liší od ostatních křesťanů, je jejich osobní ode¬vzdanost Bohu a lidstvu. Kvakeři uctívají Boha tím, že mu slouží prostřednictvím společnosti. Přestože kvakerismus rozhodně obsa¬huje prvky mystiky, nejedná se o náboženství zaměřené výlučně do nitra člověka.  Kvakeři věří, že křesťanská víra se musí projevit ve skutcích a pomoci druhým.

Kvakeři také odmítli veškeré křesťanské svátosti, rituály, zpěvy, formální modlitby i úřad kněžství; hledají přímé Boží oslo¬vení a snaží se žít v souladu s Vnitřním světlem. Pochopení, co je míněno tímto Vnitřním světlem,  je klíčové pro porozumění pod¬statě kvakerismu.

Vnitřní světlo není svědomím, ale je tím, co svědomí osvě¬cuje. Kvakerští teologové obvykle Vnitřní světlo popisují jako „to, co je od Boha v každém člověku.“  Lidé se s Vnitřním světlem setkávají, když tiše a trpělivě sedí a čekají, až k nim Bůh promluví. Z pohledu kvakerů stojí takovéto přímé osvícení  nad literou Bible či církevní tradice.

Takto popsal Vnitřní světlo zakladatel kvakerismu:
Pán Bůh mi ukázal svou neviditelnou mocí, jak může být každý člověk osvícen božským světlem Krista; a viděl jsem, že to Světlo svítí skrze všechny, a že ti, kteří v něj uvěřili, opustili zatra¬cení, vešli do Světla života a stali se jeho dětmi; ale ti, kteří ho nenáviděli a neuvěřili v něj, jím byli odsouzeni, přestože svými ústy Krista vyznávali. Toto jsem viděl, když mi to jasně zjevilo Světlo. Viděl jsem to bez lidské pomoci, ani jsem tehdy nevěděl, ke komu z lidí bych se měl o pomoc obrátit. Viděl jsem v tom Světle a v Du¬chu, který byl ještě před tím, než bylo dáno Písmo, že se všichni mají obrátit k tomuto Duchu, jestliže chtějí správně poznat Boha, Krista a Písmo, neboť ti, kteří Písmo psali, byli tímto Duchem ve¬deni a vyučováni.

V některých základních bodech učení je kvakerismus bližší římskému katolicismu než protestantismu. Kvakeři odmítají kla¬sický luteránský pohled na lidskou povahu jako zcela zkaženou prvotním hříchem. Většina kvakerů zastává vrozenou dobrotu lidí. Věří, že je v životě možné dosáhnout dokonalosti a  být bez hří¬chu. Zakladatel Náboženské společnosti Přátel od počátku kázal proti kalvinistickému učení o předurčení; kvakeři popírají, že Bůh lidstvo rozdělil na vyvolené a zavržené.

Kvakerský přístup k Bibli stojí v přímém protikladu k orto¬doxnímu protestantismu. Kvakeři považují Bibli za  Boží slovo, ale vnitřní světlo za Boží projev. Tentýž duch, který inspiroval pisatele svatého Písma, může působit na toho, kdo hledá, i dnes. Proto Náboženská společnost Přátel nepřikládá Bibli konečnou autoritu jako protestanté. Někteří odborníci řadí Společnost Přátel jako třetí směr křesťanství vedle katolicismu a protestantismu.

Kvakerský způsob bohoslužby
Tradiční kvakerská forma bohoslužby, tiché setkání (silent meeting), byla vytvořena tak, aby co nejlépe umožnila přímou in¬spiraci Vnitřním světlem. Jeden kvakerský autor vysvětluje: „Kva¬keři se scházejí v tichu, neboť samo ticho dokáže sdělit nesděli¬telné. Jsou si vědomi toho, že jakýkoli pokus o přesné slovní vyjá¬dření vnitřní zkušenosti je odsouzen k neúspěchu.“ (A Procession of Friends, s. vii). Prohlášení vydané na sjezdu Světové rady církví v roce 1948 objasňovalo důvody pro kvakerský způsob boho¬služby: „Bohoslužebné setkání se podle staré kvakerské tradice odehrává zcela bez lidského vedení nebo dohledu. Skupina věří¬cích se sejde, každý z nich bez jakéhokoli úvodu tiše usedne, aby hledal bezprostřední Boží vedení a vnímal přítomnost Ježíše Krista. Není zcela přesné tvrdit, že základem takovéhoto setkání je ticho; přesněji by se dalo říci, že se jedná o ,naslouchání Bohu’.“

Kvakeři se v určeném čase, obvykle v neděli, scházejí ve svých modlitebnách. Tiše sedí a čekají. Čas od času některý z nich vstane, aby sdělil své poselství nebo aby se podělil o nějakou myšlenku. Neexistují žádné předepsané modlitby, kázání, oltář, čtení z Písma nebo zpěvy. Kvakeři se tradičně příliš nevzrušují slavením Vánoc, Velikonoc a jiných svátků.
V počátcích kvakerismu seděli starší na vyvýšených seda¬dlech proti zbytku shromáždění. Muži s klobouky na hlavách se¬děli z jedné strany uličky a ženy z druhé.

Nedávno jsem navštívil bohoslužebné shromáždění jedné malé skupiny kvakerů v Indianě. V neděli v 11 hodin dopoledne zaplnilo asi 35 mužů, žen i dětí prostou místnost a usedli do půl¬kruhu.

Na tištěné kartičce pro návštěvníky bylo uvedeno: „Všichni přítomní jsou zváni, aby se k nám připojili v modlitbě a rozjímání, a budou-li k tomu vedeni Duchem, aby promluvili ke shromឬdění.“

Šedesát minut ticha bylo přerušeno pouze dvakrát. Asi po deseti minutách promluvil jeden z členů shromáždění o zkušenosti své dcery, kterou měla, když pracovala v rámci kvakerské pomoci na vězeňské farmě v Kentucky. Její vztah s černošským vězněm byl příkladem toho, jak Bůh prokazuje svou lásku prostřednictvím lidí.

Po půlhodině skončilo shromáždění pro děti. Většina kva¬kerů seděla během shromáždění se zavřenýma očima. Jediné zvuky představovalo syčení parního topení, prolétávající letadlo a doprava na ulici pod námi. Ke konci vymezené hodiny se jiný z Přátel nahlas zamyslel nad Gándhího pojetím prostředků a cílů. V poledne jsme si potřásli rukama se svými sousedy na vedlejších židlích a rozešli jsme se.

Bylo mi řečeno, že při jiných setkáních mluvívá více lidí a že tyto dva příspěvky byly svým počtem podprůměrné. Jednalo se o malou skupinu kvakerů; většina z asi dvanácti rodin, které do ní patřily, byla spojena s blízkou státní univerzitou.
Ještě před bohoslužebným setkáním se konala nedělní škola pro děti. Tyto školy jsou podobné jako v běžných protestantských církvích a zahrnují studium Bible, zpěv a vyprávění příběhů.

Hodnota ticha
Katolíci ocení hodnotu ticha, zvláště pak pokud navštíví rekolekce, kde je ticho pravidlem. Církev vždy oceňovala roli ticha při osobní meditaci a obávala se, že při současných formách mše pro ně nebude místo. Pro trapisty a klauzurované řády je samo¬zřejmě ticho téměř životním stylem.

Kvakeři se uchylují každý týden do ticha bohoslužebného setkání jen proto, aby se jim dostalo duchovního občerstvení a posily a pak se opět vrátili do běžného života. Neexistuje nic tako¬vého jako kvakerští poustevníci nebo kláštery, kde by se hloubající kvakeři oddělili od světa a jeho problémů.

Jak se kvakeři organizují
Kvakeři jsou zpravidla členy některého z tzv. měsíčních shromáždění, která se scházejí jednou týdně k bohoslužebnému setkání a jednou za měsíc k řešení organizačních záležitostí na pracovním setkání. Tato měsíční shromáždění zhruba odpovídají katolickým farnostem. Jednou za tři měsíce se měsíční shromឬdění z určité oblasti scházejí ke čtvrtletnímu shromáždění. Měsíční shromáždění ve Spojených státech amerických a v Kanadě tvoří 31 ročních shromáždění, která jsou analogií katolických diecézí.

Kvakeři nikdy na svých setkáních nepřijímají rozhodnutí na základě vůle většiny, ale „názoru shromážděných“, což znamená jednotu, ale nikoli nutně stoprocentní jednohlasnost. Ve všech kvakerských shromážděních mohou mít ženy tatáž práva a úlohy jako muži.

Měsíční shromáždění kvakerů ze svého středu ustanovuje starší a diakony. Starší připravují bohoslužebná setkání, ale také svatby a pohřby, zatímco diakoni zajišťují pastorační péči o členy shromáždění a tajemník se stará o administrativu shromáždění.

Alespoň jednou do roka shromáždění odpovídá na  otázky, které sestavuje roční shromáždění a které mají ukázat duchovní stav, jaký ve shromáždění panuje.

Svatební bohoslužba se podobá běžnému bohoslužebnému shromáždění. Při sňatku kvakerů, o němž shromáždění souhlasilo, že proběhne v jeho středu, opakují  ženich a nevěsta manželský slib, který zní: „V přítomnosti Páně a těchto našich Přátel si beru tebe, ___ , abys mi byl(a) manželem (manželkou), a slibuji v pří¬tomnosti Boží, že ti budu milující(m) manželem (manželkou), do¬kud budeme oba naživu.“ Potom všichni přítomní podepíší sva¬tební listinu jako svědkové.

Rozdíly mezi Přáteli
Ne všechna kvakerská shromáždění dodržují původní formu tichých bohoslužebných setkání. Mnoho Přátel v USA na Středozápadě, Západě a Jihu tuto formu opustilo a přiklonilo se k formě plánované, která se jen málo liší od typické protestantské bohoslužby. Tato shromáždění jsou známa jako Církev Přátel (Fri¬ends Church) a jejich bohoslužby často vede placený pastor. Klasický kvakerismus se ale bez placených duchovních obejde; laici jsou voleni, aby sloužili jako starší, tajemníci a diakoni, ale nepo¬bírají za to žádný plat.

Kvakeři rovněž nepraktikují svátosti křtu a večeře Páně, které vysluhují ostatní protestantské církve. Odůvodňují to tím, že pro rozeznání Vnitřního světla nejsou žádné rituály nutné. Takže kvaker pocházející z kvakerské rodiny není pokřtěný křesťan. Kvakeři, kteří se ke Společnosti Přátel připojí v pozdějším věku, mohou být pokřtěni v jiné církvi, ale při svém vstupu žádný vstupní rituál nepodstupují. Pouze výbor shromáždění zájemce o členství vyslechne a předá shromáždění zprávu.

Pravděpodobně by nikoho nenapadlo hledat náboženské konzervativce mezi unitáři nebo liberály mezi jižními baptisty. Ale mezi americkými kvakery najdeme jak konzervativce, tak liberály. Někteří kvakeři považují Ježíše Krista za druhou osobu Boží Tro¬jice, zatímco jiní ho mají za velkého učitele, který se Vnitřnímu světlu podřídil více než ostatní. Tyto teologické rozdíly jsou patrné nejen mezi hlavními kvakerskými proudy, ale i mezi jednotlivými členy mnoha ročních shromáždění.

Kvakerské počátky - George Fox
Abychom se dostali k počátkům historie Společnosti Přátel, musíme se vrátit o více než 300 let nazpět. V průběhu reformace někteří křesťané věřili, že protestantští reformátoři, Luther a Kal¬vín, nedosáhli úplného návratu k původnímu křesťanství. A tak zakládali skupiny věřících, které byly často označované jako ana¬baptisté. Ty zakoušely pronásledování jak ze strany katolíků, tak protestantů. Tito anabaptisté a jejich moderní následovníci, jako jsou například baptisté nebo mennonité, tvoří levé křídlo refor¬mace. V Anglii tvořili jejich protějšky například hledači (seekers), křiklouni (ranters) a kvakeři.

Anglikánská církev pouze odmítla podřizovat se autoritě římského biskupa, ale puritánské směry v anglikanismu dále od¬mítly mši, obrazy a pět ze sedmi svátostí. Presbyteriáni zavrhli biskupy úplně, a to včetně biskupů anglikánských. 

Kongregacio¬nalisté zavrhli presbyteriánský systém jako ještě stále příliš svazu¬jící a trvali na nezávislosti jednotlivých sborů. Baptisté odmítli platnost křtu nemluvňat a jakéhokoli křtu, který nebyl vykonán úplným ponořením. Nakonec přišli kvakeři, kteří odmítli všechny zbývající rituály, výlučnou autoritu Bible a úřad profesionálních duchovních.

Společnost Přátel založil George Fox (1624 - 1691). Jako mladík se učil ševcem a dostalo se mu skromného vzdělání. Po¬stupně se stával stále více nespokojeným s církví, k  níž náležela jeho rodina. V devatenácti letech přestal navštěvovat místní kostel. Nemohl snést kázání ani bohoslužby a byl pohoršen praktikami duchovních, zejména pitím. Odešel z domu a stal se hledačem. Putoval po venkově, navštěvoval puritány, separatisty a baptisty a hledal náboženské osvícení.

Čtyři roky hledal Fox způsob, jak člověk může získat přímý přístup k Bohu. Nakonec, jak uvádí, „když veškeré mé na¬děje v člověka zklamaly, takže jsem na světě neměl nikoho, kdo by mi mohl pomoci nebo poradit, co si mám počít, tehdy jsem uslyšel hlas, který říkal: ‘Je jeden, a to sám Kristus Ježíš, který ti pomůže.’ A když jsem to uslyšel, mé srdce poskočilo radostí.“
A tak Fox přišel na myšlenku Vnitřního světla v každém člověku. Roku 1647 začal kázat svou novou víru a v severní Anglii získal své první příznivce zejména mezi hledači. O pět let později založil Náboženskou společnost Přátel.

Po zbytek svého života cestoval po Anglii i jiných zemích a šířil svou verzi skupinového mysticismu. Většina jeho nových následovníků přišla ze skupin baptistů, hledačů a křiklounů; kato¬líci nebo protestanté z kontinentální části Evropy se k jeho hnutí přidávali jen zřídka. Misijní cesty jej zavedly do Skotska, Irska, Nizozemí, Německa a Západní Indie. V letech 1671 - 1673 pod¬nikl cestu do amerických kolonií, kde šířil svou víru a zakládal shromáždění.

Fox všude na svých cestách lidi nabádal, aby žili podle Vnitřního světla a aby svou víru dokazovali skutky. První kvakeři se zvláště zajímali o postavení otroků a vězňů, o péči o chudé a přestárlé, byli proti trestu smrti a válce.

Rané těžkosti a pronásledování
Kvakeři odmítali vojenskou službu, přísahu, placení de¬sátků na podporu státní církve, nesmekali klobouky a nepoužívali čestné tituly. Anglikánské duchovní obvykle označovali za „pro¬dejné kněžstvo“ a někdy narušovali jejich kázání. Státní církev v kvakerech viděla ohrožení pravého křesťanství a stát je měl za zatvrzelé rebely a kritiky.

Fox byl sám osmkrát uvězněn, celkem na šest let. V letech 1650 a 1689 zemřelo ve věznicích více než 450 kvakerů pro své náboženské přesvědčení a nejméně 15 000 jich bylo alespoň po nějaký čas vězněno.

Chce-li dnes někdo někoho pošpinit, označí ho za komu¬nistu. V sedmnáctém století byli zase kvakeři označováni jako katoličtí agenti. Jedna brožura publikovaná roku 1654 nesla název: „Kvakeři odhaleni a jasně rozpoznáni jako jikry římských ropuch, jezuitů a františkánů seslané z Říma, aby svedli nestálý národ ang¬lický.“

Ve svých 45 letech se George Fox oženil s Margaret Fell, vdovou, která byla o devět let starší než on. Její dům ve Swarth¬more se stal střediskem kvakerských aktivit. Fox zemřel roku 1691; tři roky po jeho smrti byl publikován jeho deník.

Teolog raných kvakerů, Robert Barclay, strávil mnoho let pod katolickým vlivem. Původně byl presbyteriánem, ale byl po¬slán na studia do Paříže ke svému strýci, který byl profesorem v jezuitské koleji. Barclaymu se dostalo rozsáhlého vzdělání v katolické teologii a scholastické filozofii a poté, co se roku 1666 připojil ke Společnosti Přátel, využil tohoto vzdělání k naplnění potřeb raných kvakerů v oblasti apologetiky. Jeho hlavním dílem je Obhajoba pravého křesťanského učení. Barclay představoval kvakerismus jako čisté a původní křesťanství zbavené všeho ne¬podstatného.

Po Barclayho a Foxově smrti bylo kvakerské hnutí ovliv¬něno kvietismem. Podle tohoto učení Bůh pracuje pouze tehdy, pokud mu do toho člověk přestane zasahovat. Výsledkem byla stagnace hnutí a ukončení misijních aktivit. Společnost Přátel v Anglii už nikdy nedosáhla počtu 65 000 příznivců, které měla v době Foxovy smrti.

Růst kvakerů v Americe
Již roku 1656 přijely do Bostonu dvě kvakerské ženy, ale okamžitě byly obžalovány z čarodějnictví a vyhoštěny. Později byli v Bostonu čtyři kvakeři oběšeni a mnoho jich bylo bičováno a mučeno pro své přesvědčení. Teprve zákon o toleranci v roce 1689 pronásledování zastavil.

Jeden z nejslavnějších kvakerů, William Penn, přijel do Filadelfie roku 1682. Byl synem anglického admirála, jemuž král dlužil obrovskou sumu peněz. Dluh splatil tím, že Williamovi, který se stal kvakerem, dal do správy velké území. Jednalo se o rozlehlý kraj západně od New Jersey. William Penn ho chtěl na¬zvat Sylvania, ale král navrhl, aby se jmenoval Penn-Sylvania. Pensylvánie se stala útočištěm kvakerů a ostrovem náboženské tolerance mezi ostatními koloniemi.

Penn kdysi prohlásil: „V náboženství se štítím dvou věcí a lituji ty, kdo je dělají... První z nich je poslušnost autoritě bez vlastního přesvědčení a druhá je zabíjení těch, kdo se ode mě liší z náboženských důvodů.“

Penn uzavřel s indiány smlouvu, kterou Voltaire nazval „jediná smlouva, která nebyla stvrzena přísahou a nikdy nebyla porušena.“ Jeho cílem bylo vytvořit v Pennsylvánii spravedlivý stát, kde by všichni žili v míru. Kvakeři stáli v čele politického života této nejbohatší a nejlidnatější americké kolonie do roku 1756, kdy odmítli hlasovat o dani pro válku proti indiánům z kmenů  Shawnee a Delaware. Jiní lidé, pro něž nebyl osud původ¬ních obyvatel tak důležitý, pak převzali otěže vlády.

Kvakeři stáli u rozvoje nejen Pennsylvánie a New Jersey, ale jeden čas také řídili i kolonie Rhode Island, Delaware a  Se¬verní Karolínu. „Roku 1700,“ jak píše kvakerský historik Elbert Russel, „byli Přátelé největší náboženskou organizací v anglických koloniích jako celku, a to jak svým vlivem, tak i svým potenciá¬lem.“ (The History of Quakerism, s. 124). Později byl podíl kva¬kerů snížen přistěhovalci jiných vyznání.

Kvakerská péče o spravedlivé zacházení s indiány šla ruku v ruce s jejich zájmem o otroky. Díky činnosti kvakerských aboli¬cionistů, jako byl například John Woolman, přijímala kvakerská shromáždění stále přísnější pravidla pro majitele otroků. Do roku 1776 již všichni kvakeři „v dobrém postavení“ své otroky propus¬tili. Později se kvakeři angažovali v akcích jako „podzemní želez¬nice“ a v hnutí za zrušení otrokářství.

Je samozřejmé, že se kvakeři kvůli svému pacifismu ak¬tivně neúčastnili americké revoluce. Kvakeři, kteří přesto sloužili na straně kolonií, jako například autor vlajky Betsy Ross nebo ge¬nerál Nathanael Greene, byli vyloučeni.

Kvietismus brání rozvoji
Po americké revoluci kvakerismus strnul v osobitý systém. Kvietistické učení, které zastavilo misijní aktivity v Anglii, ovliv¬nilo rovněž americké kvakery. Společnost Přátel se obrátila sama do sebe. Kvakerští starší soustřeďovali svou pozornost na dodržo¬vání přísných standardů v chování a oblékání. Každý kvaker, který si vzal partnera nekvakera, byl vyloučen. Umění, hudba, hry, ta¬nec, divadlo a jiné zábavy byly zakázány. Zdůrazňováním prostoty a jednoduchosti se kvakeři snažili odlišit podstatné od nepodstat¬ného a také peníze, které by mohly být rozmařile rozházeny, pou¬žít pro blaho druhých. Neustále se opakující vylučování členů řady Společnosti Přátel zmenšilo. Mladí lidé se bouřili a pouze nemnozí mimo Společnost byli přitahováni pochmurným a upjatým život¬ním stylem, kterým se kvakerismus začal vyznačovat. Kolem po¬loviny devatenáctého století obcházeli kvakerští starší domácnosti členů, aby změřili délku třásní na potazích nábytku. Nosili s sebou nůžky a zkracovali ty, které byly příliš dlouhé, tudíž okázalé.

Jak v Anglii, tak v Americe přijali kvakeři to, co vešlo ve známost jako „prostý jazyk.“ To znamenalo, že odmítali používání zájmena „you“ (vy), když mluvili s jednotlivcem, protože se jed¬nalo o zdvořilostní formu a kvakeři věřili, že tím vzdávají nepat¬řičnou čest pouhé lidské bytosti. Namísto toho používali v anglič¬tině poněkud biblicky znějící formu „thee“ a „thou“ (ty). 

(Angličtina do jisté doby rozlišovala tykání a vykání po¬dobně jako čeština. Toto rozlišení se vyskytuje ještě v oblíbeném a dodnes používaném překladu Bible King James Version z roku 1611, poměrně brzy na to však začalo tykání postupně zanikat a v angličtině se dnes všem osobám i věcem pouze vyká. Výjimku tvoří pouze Bůh, jemuž je zvykem v modlitbách tykat. Velmi při¬bližně přeneseno do českého prostředí to vypadalo tak, jako by kvakeři každému onkali nebo onikali. Pozn. překl.) 

Protože jména dnů v týdnu v sobě nesou v angličtině jména pohanských bohů, kvakeři je přejmenovali: „první den“ byla ne¬děle, „druhý den“ pondělí atd.

Jeden kvakerský farmář prý domlouval své vzpurné krávě následovně: „Ty víš, že ti nebudu nadávat. Ty taky víš, že tě neu¬hodím. Ale co nevíš, milá krávo, že tě můžu prodat baptistovi a ten z tebe vymlátí duši.“

Pro své odmítání přísahy trpěli kvakeři, kteří se dostali před soud, nebo ti, kteří byli nuceni vzdát se politické kariéry. Jejich hlavní důvod k odmítnutí přísahy pochází z Bible: „Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec...“ Ale odmítali ji také proto, že přísahou vzniká dojem, jako by existovaly dvě úrovně pravdy, jedna u soudu a jiná v běžném životě.

Dnes už kvakeři nenosí žádný zvláštní jednoduchý oděv, který by je odlišoval od zbytku společnosti, jako dělají například amiši. V devatenáctém století byly ale v kvakerských komunitách zakázány barevné oděvy, takže muži chodili v černém a ženy v šedém. Oblekům chyběly klopy a ozdobné knoflíky a nosily se bez vázanky. Oblek býval doplněn kloboukem se širokou střechou.
 
Rozdělení mezi americkými kvakery
Úpadek pod vlivem kvietismu a zanechání misijní práce americký kvakerismus poznamenalo, ale jak píše kvakerský histo¬rik Rufus M. Jones: „Největší tragédií v historii kvakerismu bylo rozdělení Společnosti v Americe na dvě větve, k němuž došlo v letech 1827-8.“

Elias Hicks, farmář z Long Islandu, se stal představitelem jedné strany schizmatu. Byl proti deismu a ateismu, ale svými ná¬zory se blížil k unitářům a bylo mu přičítáno, že nepřikládá dosta¬tečnou váhu historickému Ježíši. Velká část kvakerů Hickse násle¬dovala a roku 1827 se od ortodoxnějšího zbytku oddělila. Dvě třetiny filadelfského shromáždění byly na straně Hickse a po celé zemi se roční shromáždění, měsíční shromáždění, dokonce i jed¬notlivé rodiny rozštěpily na hicksity a ortodoxní. Roku 1845 se oddělila další konzervativní skupina zvaná wilburité. Tato rozdě¬lení částečně přetrvávají až do dnešní doby, takže i celkem nepo¬četní američtí kvakeři náležejí ke třem hlavním a několika menším kvakerským uskupením.

Z těchto skupin je největší Friends United Meeting (FUM), jenž udává na území USA, Kanady a Mexika asi 40 000 členů v 503 shromážděních. Pokud připočteme ještě shromáždění ve vý¬chodní Africe, na Kubě a na Jamajce, bude celkový počet členů asi 100 000. Ti tvoří 20 samostatných ročních shromáždění v USA, Kanadě, východní Africe, na Kubě  a na Jamajce. Kdysi byla známa jako pětileté shromáždění. Jejich centrum se nachází v Richmondu v Indianě. Mnoho shromáždění v rámci FUM bylo ovlivněno evangelikálními probuzeními v 19. století  a některé z nich je těžké rozeznat od baptistických nebo kongregacionalistic¬kých sborů.

Současní hicksité se sdružují ve Friends General Confe¬rence (FGC). Tito kvakeři inklinují k racionalističtější a liberál¬nější teologii než jejich kolegové z FUM, ale FGC teologii Eliase Hickse jako své oficiální učení nepřijala. Tito Přátelé mají volnou formu bohoslužby, která je založena na tichém čekání. FGC udává v USA a Kanadě asi 33 000 členů ve 14 ročních shromážděních a dalších skupinách.

Dalších pět ročních shromáždění je napojeno jak na FUM, tak na FGC. Jejich počty byly již zahrnuty do údajů výše.
Roku 1965 založila čtyři nezávislá roční shromáždění Evangelical Friends Alliance, jejíž členové tvoří třetí hlavní větev.
 
Vyznávají protestantskou evangelikální teologii a před Národní radou církví dávají přednost Národní asociaci evangelikálů a pod¬porují Billyho Grahama a jeho evangelizace. Existují také Conser¬vative Friends, kteří navazují na wilburitskou tradici a jiná samo¬statná roční shromáždění.

Někteří lidé náležejí k Wider Quaker Fellowship, které jim umožňuje napojení na kvakerské zdroje, aniž by rušili vazby  se svými vlastními církvemi.

Odevzdanost službě světu
Přestože je kvakerské hnutí rozdělené, většina kvakerů podporuje činnost American Friends Service Committee (AFSC). Jedná se o organizaci, která koordinuje a dohlíží na činnosti kva¬kerů, které mají za cíl dosažení míru, odstranění chudoby, nemocí a nevzdělanosti. Byla založena roku 1917 a nejprve se soustřeďo¬vala na pomoc uprchlíkům a dalším lidem postiženým válkou. Nyní AFSC pracuje v oblasti komunitní práce, mezinárodní po¬moci a vztahů a mírového vzdělávání. Její výkonný tajemník a osoby ve vedení jsou kvakeři, ale ze zbytku 500 zaměstnanců tvoří kvakeři asi jen jednu třetinu. Všichni ale musí přijímat kvakerský přístup k mírovému řešení problémů.

Zhruba polovina zaměstnanců pracuje v centrále ve Filadel¬fii, ostatní pak v regionálních pobočkách po USA a sedmnácti dal¬ších státech.

Peníze na provoz AFSC poskytují jak kvakeři, tak i nekva¬keři, různé společnosti a nadace a v některých případech i vlády států, kde AFSC působí. Podobnou organizaci mají a podporují i angličtí kvakeři.

Mezi další kvakerské organizace patří Friends Comittee on National Legislation, Friends World Committee for Consultation, Quaker Universalist Fellowship, Quaker Home Service, Friends Council on Education, Friends Committee on Unity with Nature a Quakers Uniting in Publications.

Vzdělání a pacifismus
Kvakeři se již od svého počátku angažovali ve vzdělávání mužů i žen v oblastech, jak říkal George Fox, „užitečných pro stvoření“. V těch oblastech Ameriky, které byly teprve postupně osidlovány, provozovali kvakeři často první základní školu v obci, která se pak postupně stala i školou střední. Některé kvakerské školy postupně zanikaly, ale zároveň vznikaly další. Dnes navště¬vují mnoho kvakerských škol jak kvakerští, tak nekvakerští stu¬denti.

Všechny kvakerské univerzity kromě dvou byly založeny až po válce Severu proti Jihu. Nejznámější jsou Swarthmore, Earl¬ham, Haverford, Guilford, Wilmington, William Penn, Friends a Whittier. Kvakerský finančník Ezra Cornell dal své jméno a pod¬statnou část prostředků na založení jedné z nejpřednějších sou¬kromých univerzit v USA, ale Cornell University nikdy nebyla spojena s kvakerským hnutím. Stejně tak ani univerzita založená dalším kvakerem, Johns Hopkins.

Ty z kvakerských církví, které dávají přednost při bohoslu¬žebných setkáních pevné formě před volnou, mají obvykle také placeného pastora. Škola, kde tito kvakerští pastoři studují, náleží pod Earlham College.  Kvakerským studijním centrem je Pendle Hill nedaleko Filadelfie.

V souvislosti s učením o Vnitřním světle a pohnutkách svědomí Společnost Přátel netrvá na tom, aby byl každý kvaker pacifistou. Během druhé světové války sloužilo v armádě 8000 amerických kvakerů, tisíc v nebojových složkách, 1000 jich zís¬kalo odklad a 100 bylo uvězněno. Kvakeři se nestraní těch Přátel, kteří vstoupí do armády, přestože dříve to mohlo vést k jejich vy¬loučení ze shromáždění. Kvakeři učí, že postoj k pacifismu je věcí svědomí, které může vést jednoho do vězení pro odmítnutí vojen¬ské služby, zatímco jiného může vést do armády.

Kvakeři se vyhýbají nadměrnému pití a hazardním hrám, stejně jako odmítají přísahat u soudu, ale dnes mají ti, kteří odmí¬tají přísahat z náboženských důvodů, možnost učinit namísto pří¬sahy pouze prohlášení. Kvakeři se rovněž nestávají členy tajných společností, jako jsou například Svobodní zednáři, kteří si na pří¬saze zakládají.

Setkáte-li se s kvakerem, pravděpodobně bude příznivcem míru, rasové snášenlivosti, reformy vězeňství, zrušení trestu smrti, rušení slumů, OSN, bude pro mírové soužití s komunistickými státy (originální text je z roku 1982, pozn. překl.). Ale je možné, že jednotlivci mohou s některými těmito zásadami vědomě nesouhla¬sit nebo je ignorovat.

Z řad amerických kvakerů pocházejí vědci, spisovatelé a veřejně činné osoby v množství, jež poměrně přesahuje jejich po¬čet. John Greenleaf Whittier byl známý kvakerský básník. Susan B. Anthony byla bojovnicí  za volební právo žen a za rovnost po¬hlaví. Dorothea Dix byla průkopnicí hnutí za lepší zacházení s mentálně postiženými.

Rufus M. Jones a Henry Cadbury byli plodní kvakerští spi¬sovatelé. Oba působili na místě předsedy AFSC stejně jako na akademické půdě. Henry Cadbury byl asi nejznámější svou čin¬ností v kolektivu, z něhož vzešel anglický biblický překlad  Revi¬sed Standard Version of the Bible (RSV). Tím, že použil pro se¬stavení biblické konkordance počítač v době, kdy ještě byly velmi vzácné, překvapil své kolegy, že svůj úkol ukončil během několika měsíců namísto plánovaných dvou let.
Mezi současné slavné kvakerské teology a spisovatele patří např. D. Elton Trueblood, Douglas Steere, Richard J. Foster, Mar¬garet Bacon a Elfrida Vipont.

Kvakerem je také Kenneth Boulding, významný ekonom a výzkumník v oblasti řešení konfliktů. Elise Boulding je známa svou prací v oblasti mírových řešení. Dr. Mary Calderone je ředi¬telkou SIECUS (Rada Spojených států pro sexuální výchovu a vzdělávání) a je odbornou vedoucí ve Federaci pro plánované ro¬dičovství. Řada kvakerů rovněž dosáhla úspěchu jako beletristé, např. James A. Michener, Jessamyn West, Jan de Hartog, Daisy Newman nebo Elizabeth Gray Vining.

K pravé zbožnosti
Má-li kvakerismus co říci, pak je to to, že pro křesťanskou víru je nejdůležitější a zásadní osobní odevzdání. Kvakeři jsou mystici, ale při pěstování své osobní zbožnosti nezapomínají ani na službu druhým. Jak napsal William Penn: „Pravá zbožnost ne¬odvrací člověka od světa, ale vede ho k lepšímu životu v něm a podněcuje ho v jeho úsilí o jeho nápravu.“
I přes malý počet členů i nově příchozích stoupenců Přátelé dokazují, jak i malá skupina lidí dokáže napomáhat šíření lidskosti ve světě.
 
O autorovi
William J. Whalen od roku 1950 řídil publikační činnost na Purdue University, kde rovněž působil jako mimořádný profesor komunikace. Vystudoval University of Notre Dame a získal tituly na Marquette a Northwestern. Za druhé světové války sloužil v námořnictvu na Saipanu a Guamu jako válečný zpravodaj. Profe¬sor Whalen je autorem a spoluautorem 13 knih a více než 200 článků, brožur a encyklopedických hesel. Je římský katolík.

Tato brožura byla poprvé vydána roku 1966 v nakladatelství Claretian Publications. Překlad byl pořízen z textu později vydaného Friends General Conference se svolením autora, který rovněž schválil aktualizace textu na některých místech a drobné změny ve formulacích.

Český překlad: Prague Worship Group, 2005
Kontakt: www.kvakeri.cz