V JESKYNI VELKE MATKY

Predtim jsem sestoupil s hlavou plnou slunce do hluboke, krapnikove a tajemne zenske Diovi jeskyne, Poklonil jsem se tam ritualne jeho sile... spis ty sile Matky zeme, pac ta tady byla driv. Byl jsem tam dole sam. Prelezl jsem ohradku chranici dolni vodni jezirko, asi 50 metru pod zemi. V lete tu klesaji a stoupaji po cely kratky a vlhky jeskynni den fotografujici a tlumene hovorici procesi turistu. Vazny vyznavac Diuv nebo Velke Matky marne prosi hlidace, aby jim zorganizoval par minut klidu.
Poklekl jsem tam na vlhky kamen a nabral tu chtonickou, podzemni vodu do dlani. Byla jako stribrna tma, jako oci cernovlasky, v kterych se trpyti hvezdy. Odrazelo se mi v cernych dlani elektricke osvetleni. Vylil jsem si vodu pomalu na tvar. Byla chladna. Byl jsem tam dole sam. Slysel jsem kolem sebe jemne se tristicise kapky klouzajici se stalagmitu stropu. Nektere z nich jako desne trpelive a nehybne meditujici kamenni mnisi pomalu stavi krapniky. Rostou o nekolik atomu ci molekul kamenne s kazdym dopadem kapky. Nektere z nich byly tak obrovske, zvlaste tzv. Diovo reoucho, ze tu museli takhle vznesen stat ci splyvat uz od te pradavne doby, kdy pred asi 3000 lety zacali poprve v jeskyni uctivat stara bozstva.
A co my? Kolik minut mame na pamatku? Vola nas snad pruvodce nahore, ze mame tu zu mame koncit. Vola nas snad nejaka vlastni hloupa myslenka i tady dole a my nemame silu a odvahu se podivat do tvare vlatni jeskyni, vlastnimu roztristenemu zivotu? Ach co, kdyby alespon malikna cast z nach cloveku byla tak pevna a vytrvala jako ty krapniky. Kdyby alespon zustali tise stat pul hodiny a nechali tuhle vecnost vstoupit do svych melkych, brblajicich potucku . Myslel jsem na to. Mel jsem nejakou dobu hluboky myslenky. Byl jsem taky dost hluboko. Koukal jsem, kam by se postavila moje vila. Ne proto, ze bych ji chtel vyblejksnout. To by bylo znesveceni chramoveho sera. Ale proste by ji to bralo stejne jako me. Tenhle uzas, tahle touha pocitit, pohladit cas. Uz vystoupuje na spicky a stira vlhkost s Diova roucha. Vypada pekne a me napada, ze to asi bude pravda. Ta tajemna a vetsinou pozdejsima historika ututlana pravda o Velke Matkce. Cetl to vcera na internetu. Napsala to vedatorka. To beru. Tak to pozdejsi recky nabozenstvi bylo vlastne vyraz ztraty, ne zisku. Sami ulitani chalapaci, co behaj za zenskejma bohum kolegum i pozemstanum. Maj je pro znazsi ovladani rozdeleny podle potreby a funkci. Domacnost – na to je Hera nebo tady Rhea, na romantika vecne usmevava a pubertalne tenka Artemis, na poradnou erotika vnadnou a svudnou Afrodite, na poradnou urodu na polich –Demeter a do valky a na to jejich matematicko-logicko - technologicke bzuceni v zavitech a na pozdejsi masinky Pallas-Athenu. To uz byl tehda normalne nezdravej beh od jedne k druhe.
Proc? No jasne..., kape mi pomalu krapnik do ucha a ja poslocucham, co jeskyne septa. Slysim lecos a podekuju svetlu, ze me tak jasne zazarilo v mych zavitech. Lucie intuitiva, mistni skalni vila svetelneho poznani na me nezapomela. Jeste vydim, jsk se jeji hedvabny zavoj prevlni pres ozareny vzdaleny vychod nahore. Nejsem latinik a sedim tu dole na bobku pred krapnikem jako moucha v kamenne lahvi poznani.
Tak ten bozi frmol nahore a my vime, ze jak nahore, tak dole v nasem svete sublunarnim – cetli jsme take naseho Trismegistra, Trojnasobneho Herma - nastal proto, ze mile uspechane bohy jejich Vlatni Velka Matka opustila. Kdyz tak hloupe valcili a cvalali s savlickama ke strategickym obzorum, porad neco hlucne prerovnavali, balili, organizovali a palnovali a gestikulovali a na ni pri tom pomalu zapominali. Bral je uz tehda expedicne - dobyvatelskej rapl. Stejne jako kamose, kdyz se jeste v noci rano zenou s padakama a lyzema a kolama do hor ve Svycarech. Nevedej jeste , co budou delat, ale maj mobily, vyskometry, tlakometry, hloubkometry, nahoneny kilometry a ja nevim, no co vsechno jsou metri a jakou valku to vlastne vedou. Ale kdyz jsem naposled s nima sel a hral jsem na vrcholu na fletnu a kreslis si panorama tuzkou do bloku misto sampana a gratulace "Berg heil!", nechali me bejt stranou.
A ubehani a uz tenkrat radne dezorientovani bohove bez moudre ruky Velke Matky brali jeden vrchol za druhym a jeden vynalez za druhym ci tretim. Rozvinovali plachty, utahovali lana a opirali se vesel. vesla, rahno, platno mohli osahat, zmerit, preriznout, zmerit, vyrobit, prodat. Virt, ktery jim cuchal vlasy, vorskou vodu, ktery jim vycitave smacela tvar a dokonce vlastni rozzhavenou skalu v pristavu, ktera je nesla vpred – to uz nevideli. Vitr merili starostlivym zrakem i vlny porovnavali. zapomenuta byla zariva barva fresek, jemna krivka hledfajici presny vyraz, hra slunecnich svetel v komnatach palace. ne poklonili se sve nove bohyni, te kterou si mohli smerit a vyrobit. Techne a matjhesis. Uz ji maj dneska virtualne digitalne pornograficky hotovou. Uz si brzo daj mozek do roztoku a budou se na ni divat.
Krapniky jakoby stichly, svetlo tanci dolu po jejich stihlych kmenech. Cerna tvar jeskynni Neptunie pode mnou se jemne chveje pod dopadem kapek. Skala sama se mi zda jako by mekkci. Ne, nejsem ujetej a nelezu spatky do delohy v nejakym spontanim regresu. Videl jsem prilis mnoho hysterektomii. Ne, jde tady o to, co se vsechno ztratilo.
Tenkrat, kdyz zacali s pomoci neklidnych bohu Athenane planovat velkou vojnu proti Krete a zacali soupat neobratzny mykensky lode do more a rozdmychavali kdejakej valecnej ohen – tenkrat se Velka Matka odvratila. Dokonce proti jejimu urodnemu ostrovu se odvazili. Vlastni synove.Vite, nekdy se clovek odvrati, protoze uz je mu to jedno. Snazil se tak dlouho presvecovat a uz to nejde, A tak snad nahle pochopi, ze to nejde jinak. Ta katastrofa, ktero vidi prichazet, je nutna. Nutna, aby to nejak slo vubec dal. Je je nacase pomalu se odvratit a stat se treba krapnikem. Proste si sednout na bobek nekde v jeskyni a pozorovat kapky. Tady tisisce let nehrajou zadnou roli. Gaja mela a ma cas.
Tak to se tenkrat stalo. Vidim to nejasne pod tou cernou vodou, co nad ni sedim. Gaja se zklamane zasmala, poslala posledni pozdrav, poprala bozske stesti a naznacila, ze zadnej domov duchodcu fakt nepotrebuje. Muze si svoje veci jeste obstarat sama. Zivot se sice stal v tomhle novym svete neklidnych bohu obstaravanim a starosi, ale jeste si nemusela postezovat. To zustala az na Heideggra, Satra a jine cernoknezniky dohby nasi. Tri tisice potom. Asi tak, pres palec, jak rikaj stari Nemci. Cas nehraje roli.
Jen at si uzijou na tom novym svete, staci, kdyz prej sem tam poslou pohled. Rekla jim a sestoupila z trunu. Slepe oci zalepenych nevidi. Proste jen nepozorne zamruceli a podekovali. Jen tak formalne a spechali do te sve nove valky nebo to dilnicky ve sklepe a rozvyrili radne tu svoji hrackarny dejin. Gaja sla dal, ven s palace. Nikdo ji nesledoval. Jen zasmusily pevec a basnik pod stinem stromu v zahrade za ni vyslal disharmonicky akord. Prehodila si mraky pres krasna ramena a vsadila si nejake to souhvezdi do nekonecnych vlasu. Pohodila hlavou a citila, ze je zase mlada a krasna. Inu bohyne. Pevec stal u zdi palacove zahrady a traslave se ji pridrzoval rukama. Ta zare mu vyslehla zrak. Bloudil pak stasten a pln vidin. Zil z toho v podstate az do smrti. "Hvezdy, o nekonecne do vlasu tvych mracnych videl jsem padati…" atak dale. Deset velkejch obilnejch minojskech amfor jak je maj v Knossosu plnejch desticek.Varianty na toto tema. Nikdo nevedel vlastne, co to znamena. Alöe vedci zastavaji jen nazory, ci snad…?
Gaia sestoupila pristiho dne, ci drive nebo pozdeji. Cas nehraje roli v akausalnim akasickem prostoru pricin, kde jednji skutecne bohyne S rannim vetrem v rozpustenych vlasech sestoupila do sve oblibene jeskyne. Svetila zde sve tajane obrady. Pomyslela pri tom se zlatym usmevem na svou sestru Solaru a na Velky domov na Mlecne draze. Zapalila fialovou svici a sedla si na bobek ke krapnikum. Tak to teda udelala to, co ja. A zkamenela.
To neni problem, pro znalce ritualni magie. Mohl bych take. A ten fialovy zavan trpitneho vetru nekde v mem vedomi, kde se riti vodopady svetla. Co to bylo? Poznani, pri nemz mi ztuhlo hrdlo. Nehraje-li roli cas. Ja tady. Gaja tam. Bohyne sveti obrad bez ohledu na casoprostor, jak jsem ho poznal ja . Poznala mouo tvar? Pocitila mou touhu pres ty veky?
Ale doba pokrocila a ja bych mel vystoupit s vilous vilou nahoru po vlhkejch schodech. Do modreho nebe a do slunce. A tlaci me tady kamen v kapse. vstal jsem a vyndal jsem ho. tvrdy podlouhly, hnedy oblazek. rano jsem ho vyhrapnul z urodne pudy na miste, kde jsem cvicil svuj ranni program, To bylo pod jeskyni v urodne plosine Lassithi. Pritisknu ho tady na ten krapnik pred sebou. a naberu si do nej tyhle myslenky a vidiny. pozdeji to napisu. treba to budu vile vypravet. kde vlastne je?
Ceka na me nahore v zarivem lednovem slunci. Na kamenne terase kousek pod vchodem do jeskyne. Divame do te velke zelene dlane nahorni plosiny. Na venec zasnezenych hor kolem. Napravo zarive svahy Mt. Dikti. vfypadaj jako svahy nekde v Alpach. Takhle vystoupit nahoru s lyzema a sjet to dolu. To by bylo neco. Treba by to byl prvosjezd.
Zatimco se moje vila rozplinuula v jasnem svetle, nasel jsem sveho spolucestovatele, pana Lea z Vybranych Luk. Sedel na ochozu terasy akejval nohama dolu do hlopubky. Dalekohledem se dival na hory.
"Nazdar Leo, tak co jedem dal?",povidam, abych se vratil do casoprostoru.
" Jo, pojedem. jeste bych se chtel na neco zeptat toho kustoda. Vsimnul sis, ze s nama nechtel mluvit anglicky?", pta se Leo a zasouva dalekohled do futralu.
"Jo vsimnul. A kratce jsem s nim mluvil, kdyz ty jsi uz byl dole. Pracuje tady prej uz 25 let a za tu dobu se obstojne naucil nemecky, i dyz u nas nikdy nebyl."
"To me prave zajima. Tech petadvacet let. To musel zazit vechny varianty pocasi. Zajimalo by me, zda-li to tady nekdy je uplne zasnezeny. Pamatujes, kdyz jsme jeli dolu do Recka, tak hlasilo radio, ze na Akropolis lezi snih a auta, ze tancej v Atenach po lede."
"Tak dem za nim, koukej tamhle prave vylejza ze svyho domku".
Dame se snim do reci. Ano je to tak. Zazil tu vsechno mozny i nemozny. A snih tu taky byl. Tahle zima byla neuveritelna. Nejdriv to snezeni a ted zu pres tejden uplne jako v lete. Mluvime nemecky. nechal nas prohlidnout si jeskyne zadarmo. mame jeste oprukazy t nemecky university, i kdyz oba studujeme radsi tady venku, nez v knihovne. Studaci to maj tady v Recku, alespon v zime, vsude na pamatkach zadarmo. to je sympaticke.
Usmivam se a vim svoje. O tom pocasi. Nevstavam snad kazden den s vychodem a nebo i pred vychodem slunce? Nehledam vhodne misto na ritual otvirani dne. Nevstahl jsem dnes rano ruce k slunci a k mesici – ke zlate Solare a ke stribrne Lilith, jak jim rikam? A neroztahnul jsem mraky na tolika jinych mistech. Usmivam se a vim svoje. Leo to bere radsi vedecky. posloucha radio – ma takovej malei worldreceiver, na tom chytne vsechno. Ale pocka si, az Slunce vyjde a rozehreje mu auto.
Pan Petros, tak se nam predstavil pokrqcuje ve vypraveni. Je tady s nama sam. A rad si pocvici nemcinu.
"A nepotkal jste tady nahodou nejake privrzence starsich nabozenstvi, nez je to dnesni?", ptam se.
"Kdyz jste tady tak dlouho, tak si jiste vsimnete neceho zvlastniho. Kdyz je nekdo nejak povznesenej nebo zmatenej, nebo kdyz neco zazije dole v jeskyni a pak vypravi."
Jsem zvedavej prave na tohle. ja jsem tam taky neco videl. A tohle me fakt bavi. Sbirat ruzny myty,legendy a povesti a taky to, co se fakt stalo. Neni to ta prava historicka veda, ja vim. Tihle vedecti koumaci sedej v universitnich kabinetech za stohama knih a fotokopii. Porovnavaj textove varianty a ctou slozite teoreticke prace o umeni historickeho vykladu. Jit na to psychoanalyzou, strukturalismem, antropologii ci jak jinak? Jsou to pilni kabinetni hermeneutove a mnohe moudre veci sepsali a lecos i objevili. Me vsak bavi prakticka prace. Dolu a nahoru, sednout si v jeskyni na bobek a koukat do tvare krapnikum. "Ale ano", dopovida pan Petros a opre se nohou o kamenny ochoz terasy. Jako vsichni sympaticti Kretane je o neco mensi nez mi, trosku kulatejsi, ale ne moc, ma vlnite bile vlasy, vrascitou tvar, soumernou a dobry vyraz v ocich. Rikal jsem tuhle Leovi, ze mnozi z nich vypadaj jako Hobbitove od Tolkeina. Samozrejme maj boty evropske velikosti.
"Ano, ano", pokracuje, " chodej jsem dost Americani nebo Franzouzi a prosi me, abych alespon na hodinku zastavil provoz, aby mohli udelat obrad. Ale to je v lete a ja se nezastavim. To neni sance na klid."
"A jakej obrad, v co verej? Snad v Dia, nebo ve Velkou Matku?", ptam se a snazim se vypadat duveryhodne.
Pan Petros si dava nacas s odpovedi. Zhoupne se v kolene, botu sunda ze zidky. Koukne se na zasnezeneou horu. Videl to vsechno jiz nescetnekrat. Modre oci rejizdeji po znamem horizontu. 25 let strezi Diovu jeskyni. Neni radno spechat. To, co je za hozirontem, dava smysl tomu, co je na ceste. Transcendence a rescendence. Heidegger, i my jsme unterwegs. Byl tu sam i ve snehovych vanicich nebo ve vedrech, kdy turisti ani nevystrcili kuzi z chladnych apartmanu dole pod jeskyni. Nahoru po ceste – unterwegs - se pak da jen za radneho poceni nebo na hrbete osla. "It is easier to come to the cave on our back", cetli jsme inzertni napis mezkaru, ci oslovudcu, dole pod jeskyni na zacatku hrbolateho schodiste.
" A na co verite vy?", zeptal se me nahle a sjel ocima ze zasnezeneho obzoru do mych zvedavych. Vnitrne se omlouvam, za to vyptavani. Tady takhle tady letity kmen a kmet shromazdil mloudrosti trpelivym cekanim na miste a my si sem prefrcime travelhoumem pres more a hory a chceme hned vedet neco specialniho, zvlastniho. ale zaslouzi si primou odpoved. V kapse me jeste tlaci kamen.
" Ja verim na ohen, vodu, zemi a vitr, proste na lementarni sily." Pan Petros zamyslene prikivuje a je ocividne rad. "Ano taky jsme tu meli takove. Ale hlavne jsem jezdej vyznavaci Dia z Ameriky. To neni takovej rozdil. Vite, proc mame dvanact mesicu, proc dvanact hodin a proc v Bibli maji dvanact apostolu? Proc je vsude dvanact souhvezdi v symbolech?"
Tvarime se, ze nevime a vlastne ani tak moc presne nevime. Ale je to fajn, protahovat se kousek od pocatku reckeho a tim i naseho kulturniho okruhu, stinit si rukou oci pred sluncem na kopnci ledna a poslouchat moudreho muze z hor. Neslysel jsem o tom kdysi zasnene v tech rockovej songech? "Morning of the Magician"? Uz tenkrat jsem chtel k mudrcum do jeskyn a do hor. A pred odjezdem jsem videl v Drazdanech "Pana prstenu", takze nejakyho Gandalfa rad v techle horach na Ostrove Stastnych uvivim. Tak tady to mam. Vsechno se splni, co si pekne peclive predstavujete.
"To je proto, ze Stara Kreta mela dvanact bohu a bohyn. Pak se nase vira ale ztratila.", pokracuje Hobbit Petros a tvari se zlate slunecne.
"Neni divu", vysvetluje Leo. Kreta byla pod reckym, piratskym, benatskym a nakorem tureckym vlivem. Po cela tisicileti."
"A jeste pod nemeckym, na to nezapominejme. Vite ze tady v horach jsou jeskyne, kam Nemci shazovali pochytane partyzany. Nezastrelili je, proste je tam shodili. A pak, kdyz se to otocilo, hazeli partyzani zase nacisty dolu.
Vsimnul jsem si ze podruhe uz nerekl Nemci. Je vnimavej a hodne s nima v lete mluvi. Vi o tom rozdilu.
" A co dneska", ptam se zas. Jsou lide na Krete spokojeni s tim, co maji. S tim, ze patri k Recku?
"Ano, nejlepsi je byt pritelem vsech a nechat toho valceni."
"To mame tedy jasny", zakoncuje politickou vlozku Leo, abychom se nedostali do vseobecneho prohlasovani pratelstvi a dobrych umyslu, tak beznych, kdyz cestovatele nemaji co rici.
Stojime tam tri Evropane u vyznamne jeskyne. Tri snad bezvyznamni. Rek, Nemec a Cech. Slunce sviti, ledove vrcholy se blysti, zeme je urodna, olivove stromy a jablone vztahuji ruce k jasnemu kretskemu nebi. Je nove tisicileti. Je pekna doba. Mame klid na cestivani V Detelfovi – tak se jmenuje nase obytne auto - mame pocitac a internet. Dale radny teleskop, hudebni nastroje, zasoby potravin a asi 200 knih o historii, mytologii a radku anticke knihovny. Kdysi tady skoncila prirodni katastrofou a vojenskou invazi nadejna kultura. Po tom co vybuchla sopka na ostrove Santorin/Kethera na severni strane ostrova a prilivova vlna splachla pobrezni mesta a obchodni lodstvo. Vojensky tady krome lodstva nic moc nemeli. Meli rychle obchodni lodstvo, vysokou kulturu, umelecke remeslo vysoke kvality, zemedelstvi, cyklicke ritualni plodnosti po cely rok. Verily v zenske hlavni Bozstvo, Velkou Matku, ktera zarucovala opakovanou plodnost ostrova a jeho obyvatel. Velmi ekologicke, udrzitelny rust. Ostatni bohyne byli jaksi aspektem te jedine velke matky. V tomto smyslu dosahli velmi brzy v dejinach pojeti jakehosi universalniho bozstva. Velka Matka byla pritomna v kazdem zavanu vetru, kazde vlne, kazde hrsti hliny, ve vsech stromech, v kvetinach, zviratech, na vrcholech hor, v jeskynich. V polibku na tvari, v tanci kolem ohnu i na brehu more, ve skoku pres beziciho byka. Ten znamy, cerny Byk-Minotaurus byl symbolem zvladnute sily, nalezenei sebe sama ve vlastnim labyrintu, transcendenci hmoty sikovnosti, odvahou, elegenci, krasou.
Skoncili hrubou silou, sopecnou explozi, prilivovou vlnou a destrukci valecnych najezdniku ze severnioho Recka. Zena byla vice mene dominantni postavou v teto kulture. Zeny zde meli nejvyssi zasveceni a reprezentovali Bohyni na kralovskem trune. Zena a jeji smyslnejsi, prostorovejsia kruhove pojeti byti. Valecnik budoucnosti se vysvihl na bojovneho ore, pritahnul plachtovi, priskrtil vitr a zanoril vesla do hebke kuze more. Cvalal po primce na predem urcenou kotu a podrobil si svet. palil, nicil, ba i vrazdil a znasilnoval. Nekdy i matky a jejich deti. Pozdeji si postavil nove pristrojecky na vyslychani Matky prirody, nove orgasny pozorovani a mereni – teorii k tomu nasel v malem spisku pro velke kutile "Novum Organum" . Postavil leccos uzitecneho a sikovneho. Stale se vsak vzdaloval od krapnikove jeskyne. V tichem mlceni sli tisicileti a Velka Matka putovala po jinych hvezdach mimo casoprostor. Valecnicj a dobyvatel, exporator a conqiskador si silenych orgiich sebedestrukce stavel pomnik za pomnikem. Nejvetsi stalagtit prazdnoty a a zhnuseni vztycil v teto – prominte mi to – epochalni onanii valky v poslednim dvacatem tzv.valecnem stoleti.
Stojime tady tri a hledime do niziny. Melo to vubec cenu? Poznali jsme se? Nasli, jsem co jsme hledali? Muzeme hledet smysluplne zpet a vykrocit dolu do udoli s jakymsi sobrym svedomim? Kamen me prijemne tlaci v kapse kalhot. Fialovy zabesk me hreje ba dusi. Soalra pomalu sklani sve zlate celo do mekekeho udoli. Budu o tom psat. Pozdeji vecer, nebo asi zitra. Leo chce jet drive domu. Rikam domu k mori do Plaky, protoze se tu uz jako doma citime. Varime, pereme, nakupujume, zametame podlahu, chcodime pro vodu dolu k anglicko-recke rodine. Maji dve deti. Matka si s nima hraje na kamenite plazi pred domem. Dvakrat denne tady kolem pomalu proejde v zime autopbus. Vsichi se tu znaj. Na Krete je celkem stejne jen sedm set tisic obyvatel.
Nas domaci vcera srouboval na zahrade podstavcee pro vino. Chtel ho posunout dal od zdi, aby v lete nesrali, pardon, vceli hostum na ubrusy, kdyz si pekne ve vecernim chladku davaj veceri nad septajicim morem. Ano, rikame domu, protoze tady jsme take v klidu, jako ostatni Kretane. Nikam nespechame, Piseme, fotime, delame muziku a premejslime vecer o tom, co nam dnes prinesl.

Loucime se s panem Petrosem.
"Also Auf wiedersehen. A ja prijdu jeste jednou. Nemel jsem dneska kameru, takt to jeste vsechno nafotim. A prinesu vam par obalek pro ty vyznasvace Diovy na leto. Muzete jim to dat a ja budu rad, ze jsem nasel pratele.
"Auf Wiedersen" pravi Petros a my jdeme dolu po kamennych schodech.
Snad jsem pak zajdem jeste jednou a ja to pak vyfotim. Ted ne, ted sam zasnu. Je tady uplne prazdno. V lednu tu nikdo eni. takze se nemusi spechat s tim focenim, ne?
Kdyz jsem vylezal zase nahoru, nasel jsem vicko od objektivu. Lezelo tu snad pul roku, snad dele. Je urcite plny Diovy energie. Vzal jsem ho sebou a polozil so vedle svych kamenu a sisek, ktere vsude sbiram, na nocni stolek v Plake.