Co je mozno spatrit za zavojem Isis ? Tak treba tohle: zima, krb, venku snih, psi, praskani ohne, ceka me den psani a poradani dokumentace z letnich cest. Treba si ale vyjedem v prasanu na koni, az vyjde slunce. Bude nam padat na ramema, jak se budem prodirat pot tezkymi vetvemi. Po navratu asi upecu chleba, nekdo zahrje na fletnu nebo na klavir. Cas bezi v takove dni pomalu a jemne jako reka plna tekuteho skla z drahokamu. Ano, dostavame se takto stale hloubeji k proziti okamziku. Jeden azurovy zvon za druhym nam zvoni do zamysleneho ucha. Pamatuju se, kdysi jsem takhle hledel denne nekolik hodin na menici se barvy soumraku na kamennych stenach horskych velikanu v Engadinu.
Mimochodem pro znalce rocku: tahle skupina Anathema, CD alternative 4 zni sem tam jako PinkFloyd a Leonard Cohen dohromady. Co vy na to? Prave to posloucham.
Nebo zas jiny kaminek s pomale reky casu:
Prichazi jaro, vracime se z vysokych Alp Engadinu, nebo s predstihem prinasime sami jaro od teplych brehu Krety. Dekujeme pratelum, ze nam to tady pekne opatrovali a jdeme hned zase sazet salaty, pozorovat jak se to tu vsechno rozrusta. Pripravit setkani pratel, udelat vystavu, naplanovat a uverejnit pozvanky na nejaky ten samanisticky ci lecitelsky workshop. A nebo proste na sobe pracovat den co den a prozivat "ucast na deni" vsech zivych bytosti kolem. Mam to vsechno prozity, vyzkouseny - i s tema chybama - jako pozorovatel na farmach pratel.
Poradali by se diskoteky, party, samanisticky kursy muzika, vystavy, terapie. "Ucastna metodologie” Skolimovskeho je teoretickou zakladnou.
Ten moudry clovek pise:
Hymnus slozeny na ucast
Ucast je pisni stvoreni.
Ucast je tichem rozvijejiciho se zivota.
Ucast je cervena nit tahnouci se celou evoluci.
Ucast je obecnou motlitbou ameby a andelu.
Ucast je kyslikem potrebnym pro proces transcendence.
Ucast je pisni nasi individualni existence
Vsude, kde se objevi zivot rozkvete ucast
jako rostlina zivota
jako pouto solidarity
jako reka z niz vsichni zivi tvorove piji
jako kvas podnecujici rust a zrani
Kdyz zivot objevil smysl ucasti,objevil svuj nejdulezitejsi pincip rustu. Vyznam ucasti je nesmirne prosty a nesmirne hluboky. Bez ucasti se v evoluci nic nedeje. Jazykem ucasti je jazyk solidarity.
Byt bdely znamena ucastnit se. Spat znamena ucasti se odcizit. Byt zivy znamena litat na kridlech ucasti. Byt mtrvy znamena kridla ucasti odlozit.
Nejhlubsi formou ucasti je laska. Kde je laska, tam je ucast. Ucast bez lasky je jako chudokrevnost. Prvni krok k lasce je ucastnit se
Jak hluboko muzete vstoupit do nekonecnosti vesmiru? Tak hluboko jak jej dokazete obejmout rukama ucasti. Vsechno ostatni je jen stin. Opravdova je pouze nase cesta uskutecnovani skrze ucast.
A k tomu si ja myslim, citim a vidim:
Ucast je pisni stvoreni... Tak teda zpivejme a tanceme, protoze komplikovana slova a pomaly krok premysleni na skolach a universitach a vsechno to porne hledani pojmoveho vyrazu tam, kde muzeme lehce tancit po duze vnimani, je jen koktanim a zabetonovavanim duse, jenz chce plout v rece obrazu.
Ovsem my mame usi jeste i za usima a nekdy, v koktani vychazejicim z krasnych a silou emoce stazenych rtu, slysime praskat prvni uvolnene kremeny, ktere se pozdeji promeni v prudky zarivy vodopad horskeho potoka. Ano, v nektere nehybne tuni je dlouho klid, nez z ni k povrchu pronikne ruka zdvihajici zarivy Excalibur. Ano, poznal jsem Vas, Lady of the Lake.
Pak tedy takovy potopeny Excalibur, ten nejsilnejsi instinkt, ten nejvyssi ideal, nejsilnejsi obraz, ktery, plny sily, ale jeste nekoordinovan, protrhava zavesy stareho sveta kolem sebe a proto "kokta" nebo zmatene gestikuluje ci mlci zaryte. Takove koktani nebo zacervenani je nam, kteri mame jak znamo nekolikerou tvar, vsak cenejsi nez hladka retorika profesionalnich optimistu bezvyznamnosti.
A celkem nutno rici, ze Skolimowskeho cteme s Bedou (F. Nietzschem) vedle sebe. Totiz i "ucastna metodologie" muze byt provozovana, chvalena a prodavana a hledana bud z pozice sily a nebo z pozice slabosti. To nezapominejte, pratele, synove a dcery Slunce a pripravte se na tvrde casy uprostred duhoveho tance. A hlavne, "ucastny vesmir" se fakt neda ukecat, podvadet, nejak to zaonacit, nezna ani protekci - o jaka hruza pro dcerky z lepsich rodin.
A jak uz vedeli autori Abidhami, neni to povrchova cinnost naseho vedomi=rozumu=ducha, ktera s sebou nese karmicke nasledky, nybrz ten divoky spodni proud bhawany=obrazy duse. To znamena, muzete si stvorit vesmir, ktery vas nemile prekvapi, pokud si predem nevycistite svou reku podvedomi. A takove vycisteni v Evrope zvladl Nietzsche za jedna. Snad vubec nejhloubs ze vsech Evropanu si do vlastniho podvedomi sahnul prave on. To napsal dokonce sam Sigmund Freud, expert na dusevni archeologii, kterou v teorii od Bedi opsal. Ale priznal to, to ho chvali.
Noetickou zakladnu nejvyssi jasnosti a proto i nemecke dukladnosti, tezce pristupnou rozptyleni a uspech hledajicim anglosasikum a jejich dnesnim ceskym napodobovatelum (Z USA na vecne casy!) k tomu napsal Ludwig Klages, nemecky filosof 20 stoleti, kolem nejz akademicky svet udelal velky kruh nepochopeni. Doporucuji: “Kosmogonickx Eros”, ale napred “Rozum jako nepritel duse”/ “Geist als Widersacher der Seele”. Klages taky jako jediny skutecne pochopil nebezpeci, ktere se skryvalo v prilisnem durazu na “vuli k moci” u Nietzscheho a zduraznil pasivni aspekt prozivani. Proste byl to krasnej muz, miloval radu zen a nebehal jako valecnik po horach porad sam, coz delal Nietzsche porad dokola. Ale kazdej ma svuj osud.
Ale dam ted jiz znovu slovo moudremu slunecnimu bratru (Klages zduraznil aspekt mesce, vody a noci pro zdravi duse a tela) Henrykowi Skolimowskemu a hodim si zlaty satek slunce pres oci a uverim tak, ze jsem cten a pochopen "inter pares".
Ucast je tichem rozvijejiciho se zivota..... “there is something in silence...” Allan Parson a Edgar Allan Poe - oba psali basne a pisne o tichu. Ticho hluboke jeskyne, kde se pozvolna rodi novy smysl, novy zivot, snad dite v lune matky, snad prach tancici nekde ve sloupu zariciho slunce v tichem lese. Ticho je treba pro kazdy tvurci pocatek.
Krik trziste a kousani much v davu zbloudilych a nastvanych a zavistivych - to jiz vedel Nietzsche - nici skutecne novy zivot. A bude jich zase dost, kteri se budou profesionelne a obchodne "ucastnit" a kricet budou zas "...ze slyso vyssi bytost, ze uz prichazi..."(A. Huxley).
Und die “Hündin Sinnlichkeit” (Nietzsche) bude slintat v jejich ocich a budou se tlacit a trit o telo cervenajici se vily. A tak odejdeme zpet vysoko do hor : " O Ekel, Ekel, Ekel! Der kleine Mesnch kommt immer wieder."
Ale ted uz fakt dost dystopii. Co nemuzeme milovat, od toho mame odvratit tvar. Je to i otazka energie a ekonomie. Jinak to totiz nedokoncim.
Ucast je cervena nit tahnouci se celou evoluci..... Jako nit Ariadne, ktera vyvedla Thesea z jeskyne, kde se sekal s temnym Minotaurem, s vlastnim nezuslechtenym podvedomim, produktem zvirecich to jeste instinktu. O padla Phasipae! Dosti vsak!
Pokud se otevrene mluvi, zpiva, tanci, pracuje "inter pares" - mezi stejnymi - vyresi se vse. A pak se da jit dal, rozvijet se, ucastnit se navzajem na rustu pritele, pritelkyne, ostatnich pratel. Kdo vsak je takhle otevreny? Oh, ty zmotana klubka vasni a strachu vsude kolem. Paramatho a Aethero - nejvyssi rozum a bohyne cerstveho vetru, jenz horite v me krvi a nesete do me duse jasne vize - ochranujte me jasne svetlo.
Ucast je obecnou motlitbou ameby a andelu..... Pomalu stoupame vys a vys, nase forma se meni, oci nam stale vic zari, duse se zdviha - pomoci zdvizene patere - vice k nebi. V roztazenych rukach citime vesmir, zemi v pevnych nohach, tak jsme spojinici od ameby az ke kosmicke dusi. To je velka Questa, velke hledani a zasveceni.
Zasadne misto “vedomi” pouzivan vyrazu “duse” . Vedomi je rozum na entou, nic nevici, nic neciti, jen organizuje abstraktni pojmy. Za toto ujasneni vdecim Klagesovi.
A predame to dal, nasim detem, nasim zviratum a rostlinam a pokud nam v tom pomuzou andele i dal, do centra centralni kulovite Galaxie, kde se ve vodopadech svetla prochazim po boku bohu... sam, nekdy s Velkou Vilou... jindy s krasnou dusi Bedovou, kterou nad jeho vysokym celem, za nimz jiz vladla noc, obdivoval dalekovidici R. Steiner. Ale vetsinou sam... tesim se tedy na vas, pratele.
Ucast je kyslikem potrebnym pro proces transcendence... A v tomhle kysliku se zhrouti nase stare ja. Nase Ego (to je ten prusvih, ze v egu je srostla duse s rozumem) rado dycha zatuchly vzduch vzpominek a nechce se prerodit. Drzi se toho ztuhleho obrazu minulosti. Proto je potreba extaze… a v ektazi se duse a telo osvobodi od pout rozumu. Ha!
"Miluji ty, kteri "untergehen", tedy zanikaji v tomto procesu prerodu, psal Nietzsche, "nebot tak snadno prejdou na druhou stranu." Ano, trpime a padame, nechceme to pochopit a prozit, ze fakt musime "zemrit", abychom se prerodili. Musive se vzdat rozumu a rozumneho rizeni extaze. Sakra, neni to na cvokarnu? Ne, pokud je silne telo, vzdy se vratite zpet v poradku. Pokud je telo obklopeno krasnou prirodou, pokud je duse napojena na sumeni mori, na pevne kmeny oliv nebo dubu, pokud dycha cerstvy morsky vzduch nebo letni vuni posecene louky, tak telo dusi udrzi v sobe. A zadne drogy nejsou potreba. Podivejte na ty ruiny tel a dusi tech, co berou drogy. Ne, staci laska, priroda. Erotica, sport, tanec, hudba, snad vino – to staci.
Kdo musi, ten to prodela. Kdo je silny a zdravy, bude fascinovan vlastni opakovanou "smrti" pri tom, jak bude postupne rozsirovat dusi to tela a telo do duse. Po kazde male smrti v naruci divokeho Dionysa vam zarivy Apollo poda svou krasnou ruku a zlata symetrie a harmonie se vam tak preleje do tela. Tak bude obnovena puvodni fyzicka struktura a dusevni identita - ovsem na postupne vyssi a hlubsi urovni. Vase koreny se zapusti hloubeji do zeme, proto duse bude moci letat daleko do rise snu, archetypu, bohu, zivlu, transpersonalnich bytostnych.
Rikejme tomu treba s pomoci Skolimowskeho preprogramovani informaci roviny tela a duse na ceste po spirale ucasti. Tedy tela astralniho, mentalniho ci etherickeho, jak vselijak uzivaji techto pojmu ruzne esterni nauky. Nebo napojeni vasi osobni duse na morfogeniticka pole krajiny kolem vas (Shaldrake) - je to jedno, vse pouha slova. Kdyz se to skutecne deje, nemluvi se. Je to prozitek nesouci s sebou plasticky prociteny vizuelni obraz, ktery se vysvetluje sam ze sebe. Filosof mluvi o evidenci – netreba jiz dukazu. S urcitym zpozdenim po ulozeni zlate matrice v nasi nejhlubsi dusi nasleduje promena tela fyzickeho. Zdravi, krasa, lehkost, elasticnost kroku se dostavi – mimochodem uz u Nietzscheho to byla jedina slusna kriteria filosofickych teorii. Co na to reknou filosofove s unavenym zrakem a ztezklym krokem?
Ach ja vim! Ta neodbytna otazka ontologie v hlavach vecne vcerejsich. Budete vsak zit vecne na prahu tohoto tajemstvi a umrete s touto otazkou na vyschych rtech! Nebo prestanete myslet a vstoupite do reky zivota.
Zlaty Apolonuv masterprogram zbaveny ohnive vylucnosti ponorenim do modre pulnocni zatoky, kde v hlubinach puvodnosti, obkrouzen delfiny, stoji oltar Velke Matky – to je otevreny program evoluce, program zivota, kamen mudrcu, jeden z jazyku erotva plamene, je to vse, co je mozno spatrit za zavojem Isis, je to nas poklad, poklad nasi planety, nas lidi a nasich bohu. Tak si ho nevymazme, OK?
Protzitek ucasti, Dionysova extaze ci tance Sivuv, pad do narice Velke Matky - tato tvurci sebedestrukce a nasledna apolonska restrukturalizace a sebereflexe jako metoda nekoncici a otevrene sebetransformace zivota. Bhur! Tady mate muj a Nietzschuv a Jlagesuv prispevek do Skolimowskeho metodologoe ucasti. A je to zas ten anticky Hieros Gamos, jak jsem ho prozil na Krete. A uz Beda z hor to vedel, ze metody jsou to posledni a nejcenjsi, co ve vede nachazime.
Tahneme li vsak karu rozumu ve starych kolejich, pac uz to do duchodu nejak musime vydrzet, jsou nase metody i vysledky bezcenne. Bhur! Ucast je pisni nasi individualni existence. A v tom prave najdeme svou individualitu. Nedelitelsnost. Svoji malou monadu ktera s udivenejma ocima kouka, jak roste do krasy a zacina se tak po ni otacet dokoce i filosofove.
Vsak vime Bedo, ze touzime po tehle stihle Sofii se zlym divcim phledem. Jeji ziva krasa dokaze totiz pekne zatrast nasim akademickym brlohem, tou nikou ve starem, deravem kmeni establishmentu.
Proto, milenci moudrosti a ostatni jezevci poznani! Vylezme jiz na deni svetlo noveho tisicileti a vydejmez se na uzaslou prochazku krasnym a proslunenym lesem - je to hned za universitou, kousek od jezera. To je co? Tam i ja jsem chodil na prednasky a nasel jsem tu nejednu otevrenou monadu. I vy se tak ucastnete na te velke pisni zivota. Bhur!
Stare jezevci ego se vsak chce stahnout, uzavrit dvere studovny, promyslet si to znovu ve slovech a starych metodach. Och, ja vim, je to tezke. Vime, ze upadajici zivot i kultura i jedinec hledaji spesne zachranu v novych technologiich. Tyto technologie vsak upadek urychluji. Takove postupy techne totiz jsou nalezeny starou metodou - jogou objekivizace podle Skolimowskeho, viz dnesni atomizujici medicina. Zhorsuji tedy stav organismu a k tomu davaji "nemoci", mysli tim "nefunkcnost fyzickych casti tela" nelidskou tvar.
Prave vcera jsem hledel do vyhaslych oci takovych odstavenych "programu" na zivot. Tedy opustenych stariku a starenek v domove duchodcu. Jiste, vybaveno to tam bylo bavorsky dokonale a 80 odchazejicich tu melo k roztresene ruce asi 80 pecujicich. Ale nekde tam byla velka chyba a porad se to opakovalo. Natahnout ruku, vyplaznout jazyk, kouknout na plysovyho mysaka, zahucet neco nesrozumitelneho, pritahnout kolena, natahnout ruku a znova a znova.
A sam Beda dal svym slovem mnohym pravo se vyskrtnout. Budte tedy alespon hrdi na svuj konec, kdyz ten zivot uz za moc nestal. Pozor vsak na zvlastni variantu pomsty na zivote. Varuje nas zmucena tvar Dionysova, horici na krizich moralky tolika stoleti. Nesplnena touha, pocit prazdnoty a zatuchla nora pochopeneho omylu. Priliz pozde. Snad muzeme slouzit jinemu bohu? Snad rozzhavit zas pece a spalit ty kacirske knihy hlasajici novy svet? A autory k tomu. V kriku umirajici krasy se da take filosovovat. Tato zeme, kde to pisu, to zazila. No nic, bylo jim to receno predem. Nectou sve klasiky, proto pisu zde snad i ja.
Jaka muze tedy byt pisen nasi individualni existence budeme-li se ji ucastnit spolu? I ja touzim po vile nekdy tak, jak by to chtelo stare ego, to znamena nechci ji ztratit. Kdo je vsak moje mila, ne-li stale se menici samostatna bytost plna sveho vlastniho zariveho svetla, sve vlastni tmy, kterou musi pronikat a prekonavat jinak, nez to delam ja. Zranene stare ego se vsak tomuto "otevrenemu ucastneni se" vecneho rustu a zmeny brani. Urcita cast vyslehne z minulosti, kdy jsem zazil tolik krasneho a tolik zklamani. Chce opet totez. Ale musi to byt jinak. Musi to byt nove, zive a premeni to i me. Uz me to premenilo, vilo.
Mozna, ze by to bylo tak i bez tebe.
Ale vidim, ze v poslednich mesicich, snad letech pracuju a pisu a jezdim sem tam po krasnych mistech Evropy, ktery jsem na sve osudove queste nasel a snazim se probojovat vsude projekt noveho zivota. Tvoje blizkost a moje ucast na ni me promenili. Sakra, mam z toho problemy. Uz nejsem tak sedminasobne samotny a sebejisty jako Zrathustra / Nietzsche. Uvidim, zda-li se nebudu muset vratit do hor s dalsi ranou v dusi. To by se mohlo stat, kdybychom o tom nemluvili. Muzeme se vsak poucit od Skolimowskeho jak na to.
Jak by mel tedy probihat takovy ujasnujici dialog? Radi nam ve sve knze nekolik strategii a rika tomu joga participace. Tahle joga je protikladem stare jogy objektivizace, ktero do nas hustili ve skolach, casto i doma samozrejme v praci uz dost dlouho. Vedlo to k osameni, nemoci a smutku, pozdeji k nasranosti, agresivite a valkam. Tak at to dobre zvladneme ted, kdy jeste mame silu to zmenit. Minimalni podminky, aby ucastny vyzkum nebo dialog funfgoval dobre jsou tedy tyto:
1. priprava naseho vedomi
No a tim ja myslim prodelat si spolecne ten ranni program. Vybehnout ven do lesa, na louku, procvicit telo, prokrvit vsechny organy, ochladit se v ciste vode. Dostat organismu do stavu chuti k zivoti, do stavu, kde intenzivne vnima, kdy se ucastni jako telo zivocicha proste vseho zivota kolem. Chceme prese zit tady ne, na teto planete? A ne proti ni. Nadechnout se sveziho vzduchu, naplnit se sluncem, spolehnout se na zdravou a urodnou zem.
2. meditace nad formou a obsah prozivani druheho
To znamena si nekde senout v klidu. Jeste dopoledne, kdy mame den pred sebou. Soustredit se na harmonii ve svem tele, na dech, na zada, na ruce, hlavu atd. Proste podekovat za to, ze tu jsi a ze tve vedomi plyne prave ted a prave v tomhle prostoru tveho zdraveho tela. Pak se soustredis na stromy kolem, na hebkou travu, kameny, skaly, na vlny jezera, more - podle toho, kde jsi. To inamena, ze je vidis, citis vnitrnim zrakem – tedy prozivas v obrazech v dusi. A mas touhu prozit to, co prozivaji oni. A beze slov “nejak” vstoupis do toho druheho prostoru, nebo on te sam pritahne, jak pociti tvou touhu a sympatii. Najednou jsi tam, kde sedim ja, tam, kde sumi more, tam kde stoji pevne kmen dubu, tam kde krouzi sokol nad lesem. A vidis jakoby jeho ocima, vidis smrky pod sebou, vidis jak se prevaluji kamenky pod tvym pribojem, citis moje pevne svaly a ja citim tvoje jemne tvary .. o ho, uz je z toho zase poezie…. snazis se citit, jaky asi je ten druhy, jak asi proziva svuj svet a jak asi vidi ten nas problem. Snazis se vstoupit k nemu, do jeho tela, videt svet jeho ocima. casu je dost. Tohle je nejvyssi forma lidstvi. Na to si musime udelat cas. K cemu jinak zijeme? Abychom cumeli na telku a jezdili po dalnici v blbejch autech nekam, kde zase cumime na telku? Abychom blbe pracovali a za penize si koupili novou telku a novy auto? A nakonec, abychom lezeli opustene ve starobinci se skrcenejma kolenama? Pro bohyne, to snad ne!
Porovnej to s tim, jak to vidis u rodicu ci u starsich znamych, nebo u ucitelu. Casto jke to katastrofa co? Jsou casto pri dialogu zcela mimo. Metoda "jeden o voze, druhy o koze" tu ma konjunkturu. Nejde o dorozumeni natoz o ucast, pouze o symbolicke divadylko pro ega. Jeste lepsi je to, kdyz nemaj na nic cas a chtej stihnout vsechno. Prijdou z prace a kricej neco nesrozumitelneho a pri tom tahaj majetek z jedne komurky do druhe. Dokonce pri tom dokazou telefonovat a naplnit travici ustroji nejakou nezdravou hmotou z lednice.
No jdou takhle porad dolu, vypadaj porad hur, proste jejich svet zanika. Nemusime je zachranovat. Proste odvratis svou tvar a vyjdi do slunce. Ono se to stare ego v pozdejsim veku uz fakt neda predelat. Maska jim proste nakonec srostla s tvari a to je konec. Snad smrtelna nemoc, osobni tragedie ci tak neco. To s nima muze jeste otrast. Videl jsem toho dost na klinikach. Ale to uz neni nase starost. My jdeme dal ke slunci a do lesniho ticha a zpivame si tu nasi dvouhlasou odu ucasti. Hled, tady se pridavaj podobne zpivajici. A to uz zname. To zpivali Yes v letech 70tych.
And I heard a million voices singing...
Nechame rodice a jezevce vseho druhu je, aby dojeli ten svuj divnej svet. At si pisou, diskutujou, valcej, vyrabej, at nam vysvetlujou, jak maj pravdu. Je to jedno. Zivot a evoluce je na nasi strane. Ted nam to potvrdili i ti nevetsi koumaci - renegati - z jejich tabora. Dame si pozor, jestli to neni jejich posledni zoufala finta.
I tvoje ego totiz, kdyz uz je zady ke zdi a rozumem pochopilo, ze ho tvoje nejvnitrnejsi duse premaha, kdyz uz s pomoci bohu zdvihas ten damascensky paramathovy mec nevyssiho zasveceni a temer jsi jiz prekousla ocelove jablko sede relaity a roztristila tu zed zakazu a tradii kolem sebe- pak tedy Ego transformuje s obdivuhodnou rychlosti svou tvar a stava se ti temer idealnim pruvodcem do tohoto noveho sveta "svobody". Udela vsechno, jen aby mohlo zit dal. Pak pises knihy o svobode, diskutujes o pravde, lecis nemocne, ale nejak mijis ostrou skutecnost. Zname ty verozvesty noveho zivota, kteri vypadaji tak divne nemocne. Na ty bacha.
A dolu s tim mecem. Ego padne a vlastne se nic nedeje. Bylo totiz iluzi. Nic nestracis, jen listy maji nahle sytejsi barvu, pampeliska poletuje jeste lehceji ve vonavem vzduchu casneho leta, zvony zvoni z mesta tak melodicky, jeste jsi to jeste neslysela. Protahnes se jako kocka do noveho dne, a pritel, je-li pobliz, vypada taky nejak jinak. Proste se ti zhroutilo tvoje stare mentalni panaroma, objevila jsi zenovyho byka za kerem, osedlala jsi vnimani pritomnosti, ucastnis se plne zivota Zeme a jedes s takovym mistrem Basho to noveho krasneho dne. To je ta prava nirvana, satori. Zblunk!
Dalsi strategie teto jogy participace - tedy ucasti jsou podle Solimowkeho:
- znovuproziti jeho (pritele nebo jineho predmetu pozornosti) jeho minulosti, pritomnosti a existencialnich dilemat. Proste chces prozit a poznat vsechno, co ho utvarelo na jeho ceste k tobe
- zadost o povoleni do nej vstoupit (opak pitvani chirurgickym nozem). Respektujes jeho nezavislost. Treba neni vhodna doba dnes, treba az zitra. I duby a jezera maji svoje nalady.
- prosba, zda v nem muzeme zustat (prosba jako forma empaticke energie). Otevrenost i v pripade, ze jsme slapli vedle a musime odejit.
- prebyvani v nem na zaklade soucitu a souciteni.
- O tom pozdeji, ted jedem dal v hymne na spoluucast. Verim na ni a budu ji hledat vsude a stale
znovu.
-
Vsude, kde se objevi zivot, rozkvete ucast jako rostlina zivota, jako pouto solidarity, jako reka z niz vsichni zivi tvorove piji, jako kvas podnecujici rust a zrani.
Ucast tu vlastne zpusobi totez, co anticky princip tvoreni EROS. Jeho svetlo, pise Ludwig Klages, at padne na cokoliv, rozzari okoli i nase oci jakymsi kouzlem nadhery, pritomnosti, chuti k zivotu, touhy po blizkosti, touhy po doteku, po predavani a prijmani sily a zivota.
Tak to citim casto k vile a citil jsem to celou zimu na Krete k tem nekolika poslednim pevnym, vysokym stromum, k obrovskemu rudemu slunci nad morem, k tajemnym, chladivym horam, k tise plynoucim rekam na nahornich plosinach, k vetrnym bourim na mori, k rozeklanym skalam a v nich objevenym jeskynim. A tady v Bavorsku samozrejme i ke zviratum, ke konim spicim v mokre trave, ke psum vesele bezicim za nejakym pachem o nemz nic nevim, k sokolum krouzicim ve slunecnim oblouku a i k tem vyplasenym zajicum na poli.
A bezim s nima vsema a volam: "Bhur, bhuwa, swaha tat sawitur...Ty jsi kralovna bohu a Ty prinasis svetlo a energii vsem temto krasnym formam Tveho zivota... Ty jsi matka, kralovna, milenka, zena a dcera vsi teto krasy, harmonie, sily, symetrie, dokonalosti, vecneho zivota! Vseho tohoto vecneho tvoreni a niceni v nemz se od pocatku veci tocim a potapim, vynoruji a zas letam, padam nekdy stremhlav na tvrdou hladinu zklamani, lamu si kridla a zaviram oci nad tou hruzou nepochopeni a pak zase z te sve a tve sedminasobne samoty opet vstavam.
O Solaro! silou ohnive vule Tveho a sveho paramathoveho Slunce ohybam zakony hmoty, menim svoji arche i morfe, zadupavam stareho cloveka do prachu minulosti a vznasim za na kridlech hoardelu do Tveho jasneho svetla a konecne pristavam s novou pisni ucasti na sirokych nahornich plosinach pod snehovymi vrcholy Krety. O Okeanie! Neznosti tvych hlubinm proplouvam, pod tvym uplnkem se obnovuji, svlekam starou kuzi, plodnost vlhkosti nabiram. Znovu a znovu Vy a ja. Znovu a znovu v objeti vecneho navratu. Znovu a znovu touhou a nutnosti protazena spiral pochopeni. Znovu a znovu prolomene steny stareho vesmiru. "Jak lvove bijem o mrize.. a my je rozbijeme...". Znas autora?
A proto k Vam se modlim pod timto pulnocnim mesicem. A proto k Vam se modlim, zivlove, vily elementu, bohyne starych casu. A k Velke Matce, ktera Vas vsechny spojuje.
A vysilenim padam na Tve tekute kosti, matko, piju Tvuj studeny snih a prosim Te, ved stale a znova moje kroky, moje slova a myslenky a moje vsechna dila, vsechny moje basne a obrazy, vsechen muj boj a moji lasku k Tve dokonalosti, k Tve krase, k Tve harmonii, k Tvemu k vecnemu zivotu v teto nikdy nekoncici ucasti na Tvem a mem stvoreni.
Nebot tak pochopil a prozil jsem to v prastarych skalach kdyz jsem byl jako ony jeste rozehrat Tvym kretskym sluncem a pak ochlazen tmou Tveho pulnocniho stribra. V tom labyrintu napsala jsi Tvou ztuhlou krvavou lavou do mych rozedranych dlanich, ze i ja jsem tvurce, tvurce a nicitel meho i Tveho sveta.
Prijal jsem v one unorove noci a onoho rana z chladnych rukouou Lilith Tvou cerno-stribrnou korunu a pak, v zaslehu vzdalene hvezdy, zapalila jsi mou vuli. Hori dal ted uz svym vlastnim plamenem. Tak me ucis znova a znova najit silu a odhodlani, odvratit unavenou tvar od vsech starych, vyslapanych cest. Ohlednout se a presto nelitovat starych cest na teto queste. I to moje drahe, stare ego jsem si prozil, jak bylo chladnou noci otazek zdeseno. Zdeseno timto novym otevrenym svetem. A ted, v prvnim svetle ti ho polozim na oltar noveho dne. Jsi krasna, v tomto teplem zlatem svetle noveho zivota a ja v Tobe opet nachazim svou cestu. Prichazis bliz a ja zas slysim selest kridel a citim v rozedranych dlanich teplou hrivu. Bhur, bhuwa swaha, tat sawitur.. warenjam ..pratchodajat".
A pak, kdyz lezime v polednim slunci mezi kvety a poslouchame kristalovou pisen horskeho potoka, touzim se Te dotykat a sdilet s Tebou vsechno to, co jsme stvorili v obejti noveho dne. Tak piji z Tebe znovu a znova reku zivota a nabizim Ti svuj ocisteny pohar. Pohled jak zari. To kdyz jsi vytrhla svoje horici srdce z te vzdalene hvezdy pod chladnym mesicem, vytrhla jsi i z meho srdce vsechno slabe a nedokoncene.
Dlouho ptal jsem se v nizinach a u jezer severu a pak i ve mestech, jak ho mam zdokonalit. Ci sand roztristit v extazi sebezniceni? Kdo by ho vsak mel pak pretavit? Jaka klidna ruka, jaka symetrie, jaka laska a vule by mohla zastavit ohen v ocich tygra obkliceneho lovci? Byl jsem snad takto pripravovan k poslednimu skoku?
O drahy Williame Blaku, jak krasne jsi kreslil a psal. Ty i ja. A casto, v navalu radosti a strachu jsem spolecne s tebou kreslil komnaty a palace sve nove duse a citil na rtech tu jeste prilis silnou Dionysovu napln. Dokazal jsem pit jen po douskach. Vedelo snad moje stare ego, ze by ho to smetlo? Jak je to? Byl v poharu take strach pred sebou samym? Strach s pocitu slabosti? Nechtel jsem sklizet plody plneho zivota, protoze jsem tusil ze takhle, bude-li sklizet sam, jeste pred zni mi shniji? Nebo jsem mel strach pred cilem? To byva casto problem blizencu, tedy i muj. Znamenalo to rozhodnout se pro jednu vec, a ja mam tak rad obe svoje tvare.
Ale prosel jsem dnes-zitra i vcera s Tebou pod pulnocni branou vecneho navratu. A tak v mesicnim svetle pod hadi spiralou vecne promeny - stojime tam stale a znova. A zemrel jsem a umiram jeste stale a znova s Tebou v naruci slunecniho uplnku. A v oblouku duhy prechazim stale a znova s Tebou po lane napjatem mezi pulnoci a polednem. A to je ta velka zmena dnes a stale znova, ze hvezda nejjasnejsi vule a lasky vede ted jiz a stale znova kazdy muj krok. Hvezda, kterou na oltari kdesi daleko v svetelnem srdci nasi galaxie pro me jsi zapalila.
A zde v kristalovem objeti vysoko pod horama septas mi stale a znova tahle zvlastni jarne letni slova: zemrel prusecik vzpominek a naucene touhy, minulost a touha, smouha a tezky stin. Narodila se treti tvar, sest oci v kruhu nove spiraly bude vyzdvizeno na vyssi rovinu.
Kdyz zivot objevil smysl ucasti, objevil svuj nejdulezitejsi princip rustu. Vyznam ucasti je nesmirne prosty a nesmirne hluboky. Bez ucasti se v evoluci nic nedeje. Reci ucasti je rec solidarity... A septas dal a Tvoje teple vlasy do suche lonske travy jsem rozhodil. Vsak sem tam cile jiz vyrazi nova unorova trava. Septas, ze spojuji se bunky nekde v praoceanu a ja v oceanu tvych septajicich oci a rtu tocim se stale a znova. Septas, ze je tam touha, nevedoma sila, a za ni ze novy svet a nova forma. Septas, ze tam jsi uz byla a skrz moje oci tam jsi plula.
A ja se snazim myslet a srovnat si to, co citim. Ano, mas pravdu, a piju z Tvych rtu to pozdni poznani. Oh, jaka krasna metoda. Neni-liz pravda, kolegove dole v udolich, kde jeste stale vladne hmozdir slova? Je to tak zas a znova. Nejvzacnesi poklad - tu posledni oslnivou vedu - nasli jsme az nakonec. Je to tak, mily Friedrichu, vedel jsi to i ty jiz ve vysokych horach - nejcenejsi poklad je prece metoda.
Ze spojenych bunek tedy vznikly tkane a pak organismy, vsude vladla shoda. Tanec zivota, to je prece shoda. K tomu rostliny a cerstvy vzduch. Organismy muzou pocitit vice ze sveho okoli, nakonec si stvori organy a budou i vice vnimat, vice se ucastnit. Vytvorili si tak postupne nove organy vnimani. Svet se tim rozsiril. A takto snad stvorili i novy aspekt sveta. Hledim na vrchol, kde stal jsem vcera, pak vracim se zpet k Tobe a vidim, ze jsi mi v naruci usnula. A dnes? Jake organy si stvorime, budeme-li zit spolu my oba? A pak s vice prateli? Ucastnit se vseho zivota dole v udoli. Tam pod moji horou zasveceni, kde Matka Zeme tesne pod Diovou jeskyni svou urodnou naruc otevrela.
Spis a snis, a jaka to treti tvar, jaka to neznama slova. Ne na ne cekal jsem tam nahore, ne na ucena slova a ctverhrana ramena. Opravdu, radsi poslouchat s Tebou septani vetru, selesteni listnateho slova. Rano s treti tvari zustat lezet v tichu jednoducheho domova a poslouchat, co prinasi vitr za oknem a pisen ptaciho slova. Zas a kazdy den znova. Jak prasklo drevo v krbu. Pomalu vyjit ven a nikam nemuset. Vsem zviratum a rostlinam a lidem darovat co Ty jsi mi dnes dala.
Behat pak s Tebou po lese a pocitit silu kmenu mezi roztazenyma rukama. Odrazit se od pruznosti Zeme a tancit tak pisen prace, ktera je vic nez umeni. Spis v unorove trave a jsi jako dite i kdyz jeste pred chvili ovijeli ti dlane chladni hadi nejvyssiho zasveceni. Kdo jsi? A proc mam rad tak, jak neznam se. Jsi Lamia snad? Je Flora Waldenli tvym domovem? Zelene a zlate svetlo svetlo hraje ti ted dlanich. Drzim te zde v unorovem jaru horske Krety, tisice kilometru o severskeho universitniho mesta a ucim se. Hlavne se ucastnim. Ucim se hledet se na spici tvar cloveka a videt, jak je tam. Jak prebyva a bytuje v tom zijicim tele. Tak rekli by snad ti moudrejsi z uspechanych ucencu Stareho Severu. Ucim se znova hledet na spici tvar cloveka a videt, jak je tam. Fascinujici moznosti. Je to tak jednoduche a hluboke. Moje stare ego chce vsak radne skoky vpred a kaleidoskop vjemu. Chce se vic citit, proroze je vastne prazdne. Musi porad jen pozirat vjemy. Hej - tak to moje stare ego ted hyne hladem. A pri tom me pekne strasi v dusi. Budes mit strach z toho, ze promarnujes zivot, skrehota. Mel bys sjet dolu k mori a pracovat, zvanit o pravde a hledani, o pristi dovolene, o problemech nasich i svetovych, kupovat, jezdit sem tam, pak si uzivat na potkani, proste zit po nasem.
Ucim se vsak hledet na spici tvar opravdoveho cloveka a videt, jak tam jsi. No jo, neni to snadne, myslenky klouzou, surfuju jakoby po ruznych spiralach moznosti. Nekdy se mi dari spat na vterinku za tvym celem a vim pak nahle, ze jsi ta, na kterou jsem cekal. Ty a tobe podobni. Tvoji slunecni bratri, tve slunecni sestry.
Jednou jsem mel sen. Bylo tam svetlo a sila, ktera me vytrhla ze Zeme a vrhla me do svetelneho viru. Stoupal jsem nad vrcholky. Chutnalo to jako dnes. Zdalo se mi pak, ze jsem prisel k Zarathustrove jeskyni toho sameho slunneho rana, kdy on odesel. Odesel tehdy plny touhy a sily hledat vas. Za nim zustala jeskyne a v ni spali dlouho jeste ti vecne vcerejsi, kteri se chteli od nej ucit.
Dnes tedy snad jste uz zde. Jako Zrathustra i ja hledam. Budete mit nadani vcitit se do vseho, co chcete poznat. Neni to snadne. Je vsak opravdu mozne prenest vlastni dusi do cloveka, kamene, zvirete a rostliny. A cekat, ucit se divat na spici tvar opravdoveho deni ,videt, jak tam je. Ale pak se budu od vas ucit novemu i ja. Ale vcitit se dokazu uz ted, takze mam skoro povinnost zacit s tim. A vezmu tu svoji treti tvar, tu, kterou jsi mi dnes darovala pod Tvym slunecnim uplnkem, do udoli. Aby meli kam prijit ti ostatni, kteri hledaji a jsou na rozhrani vzestupu a ucasti nebo padu, osamoceni a horkosti.
Byt otevreny znamena ucastnit se. Stahnout se znamena ucasti se odcizit. Byt zivy znamena litat na kridlech ucasti. Byt mtrvy znamena kridla ucasti odlozit.
Tak to by se stalo, kdyby nakonec ego dosahlo toho, co chtelo. Zabarikaduje se v rakvi sve rutiny a bude jeste nekolik desitek let ovladat tu krabici na chozeni, ten vesak na saty a stroj na vydelavani penez, tu schranku na jidlo - tohle vsechno stavi podelany ego kolem sebe jako pancir a zaminku sve dulezitosti. Stara se prece svedomine, aby tohle vsechno fungovalo. A bude se na nas v tisicovem provedeni blbe krenit z TV a slibovat nam stoupajici produkci a levnejsi benzin a pivo. A my budeme jako jeho otroci rano spechat do podzemi v preplnenejch mestech do prace a budeme radne mrtvi a pozdejc budeme nemocni a lekari nam budou mucit telo, aby se udrzelo nejak dyl, pac za to budou mit prachy pro svoje ega. A tak vsude kolem, sbirka mrtvol v rumraji tzv. kultury a nezastavitelnyho progresu.
Koncime pak osamoceni na studene nebo prehrate planete, ktera nas nakonec setrese jako zbytecny hmyz, protoze jsme nesplnili jeji touhu a neprisli k ni s laskavym pohledem. Stejne jako kdysi s jestery. Bac a konec. No problem. Jesteri tu behali a bastili vse na potkani 250 milionu let. My savci se na pul ucastnime jen asi 50 milionu let. Je jeste dost casu. At zijou velryby a delfini. Clik.
A nebo se nam podari vratit se po takovem vylete na horu zasveceni - jako treba ja jsem mel na Krete. A po nekolika letech uskutecnovani vizi, ktera nam tam vily darovali, rano vyjdeme do lesa, vystoupime na kopec, ci si sedneme k rece jako treba ja tady k Dunaji a spojime se s sumejici vlnou a tak se budeme ucastnit toho sumeni a kolotani, krouzeni a toceni a budeme vnitrne vedet a citit, oc tady vlastne jde. A bude nam fajn, protoze to bude i nas svet, nase telo, nas den, nase radost.
Nebo se spojime se zavanem tepleho africkeho vetru, ktery preletl pres Alpy k nam do nizin kolem jezer, nebo obejmeme treba vysoky strom a vyjedem vedomim do jeho koruny a budem vnimat vsechno z te jeho perspektivy. Dame mu neco ze sveho zivota, predame mu cast sveho zuslechteneho ega - tomu se rika u me duse, aby vedel, ze zije, ze je krasny a ze muze natahnout vetve k priteli o kus dal. A ze se muze branit, kdyz ho nejaka mrtvola s pilou bude chtit zabit a prodat, aby mela na novej benzin do pily.
A pobezime mokrou loukou az po pas v rose a nas pes bude vyskakovat nahoru, aby videl kde jsme a mi se otocime a chytime ho do naruce a uvidime a ucejtime, jak mu tepe srdce a jak mu zarej oci. A budem se s nim valet v ty rose a vedet, ze je to kamos a ze nas ma rad. A snad prijede pak vila na koni a bude to pozorovat z kraje lesa a bude se tesit pohledem na tohle radeni. A kun pod ni bude netrpelive hrabat kopytem, pac bude chtit vyrazit po ty louce a ochladit si bricho a bude mu jasny, ze zeme pod nim je kulata a ze se vsichni ritime tim prostorem k nasim pratelum smerem do centra kulovity galaxie, pac se nam tou laskou a ucasti podarilo zastavit rozpinani vesmiru.
Ha! No jak to bude? Ucastneme se na tom a tim to ovlivnime.
Nejhlubsi formou ucasti je laska. Kde je laska, tam je ucast. Ucast bez lasky je jako chudokrevnost. Prvni krok k lasce je ucastnit se.
Jak hluboko muzete vstoupit do nekonecnosti vesmiru? Tak hluboko jak jej dokazete obejmout rukama ucasti. Vsechno ostatni je jen stin. Opravdova je pouze nase cesta uskutecnovani skrze ucast.
Tak potud ja a Skolimovsky v nove dvouhlase ode na ucast a bude to tak, jak si to sami udelame. Teoretici budou koumat a praktici to udelaj a vyhrajou. A ve vsem tom ma vila svoji oblast, kde si dela svoje veci, kde ji nikdo nerusi. Jako ja. A neco, nekdy hodne, nekdy vse, jindy zase mene, skoro nic, mame spolecne. Pokud ji to tahne, tak to zkusi na nejakou dobu.
Konec, finale, opona, potlesk. Musim do prace, abych vydelal lecenim mnoheho polamaneho tela na realizaci prvnich strof tyhle krasny ody.
Ahoj
Heros Pawlos
Tady to odseknu, aby mi to genialni ditko nekdo neokopiroval. Jenom ja vim jak to skonci a pac se stavam spisovatelem, chranim si svoje ditka, teda dilka.
