| Preji Vam vsem hlavne hodne zdravi v dalsim roce :)) 19. ledna 2007 Nez zacnu povidat co se delo, chtela bych podekovat vsem kteri na mne mysleli a byli v duchu se mnou. Ze jsem se tak dlouho neozvala nebylo tentokrat zavineno mou lenosti ale Bohuzel okolnostmi, ktere jsem nemohla zmenit.Tohle mi pise Kennedy, ktery ted se mnou bydli v nemocnici..... Rozhodli jsme se, ze Olin ve ctvrtek nepujde do skoly a vyjedeme hned za svitani, abychom dorazili do Whitehorsu jeste za svetla. Vzhledem k tomu ze svita v 10 dopoledne, nebylo to zas tak brzy. ..... Rano bylo 40 C pod nulou a Olin si vecer nevsimnul, ze prodluzovacka k predehrivani motoru nepracovala a tak byl po studene noci totalne zamrzly. Zkousel ho ohrat zhavymi uhliky z kamen ktere zasunul pod auto na panvi, ale tentokrat ani to nepomahalo. Olin sehnal konecne znameho, ktery prijel a s pomoci kabelu z jeho auta se nam podarilo nastartovat.Tou dobou uz byly tri odpoledne a bylo mi jasne ze nam zbyva jen hodina deniho svetla. Nevim proc jsem i presto jela, snad ze jsem se bala dalsiho startovani pristi den a take ze jsme ve Whitehorsu museli byt uz zitra ve ctyri odpoledne. Olin byl nadsen ze konecne ma zaucni ridicak, takze muze ridit pokud s nim jede dospely ridic. Dovolila jsem mu jet prvnich 20km k odbocce na Dempster hgwy. Dva kilometry pred odbockou ale dostal smyk, ktery se mu nepodarilo vyrovnat, slysela jsem ho jak krici "mami , mami... ja to neudrzim..." Pak prisel naraz, jak predni kola najela na zledovately snih odhrabany na krajnici. Ucitila jsem ze mi pateri probehla ostra bolest a zada mi zalila silena vlna horka. "Olinku neco se mi stalo" auto se zastavilo po dopadu do hlubokeho snehu vedle silnice, a ja okamzite vedela, ze je se mnou neco velice spatne.....atomaticky jsem otevrela dvere a vypadla do snehu..... Co se delo dalsi hodinu si pamatuji jen uryvkovite. Byla jsem v soku.... vim ze mne Olin zakryval nejakymi dekami a stale plakal "maminko prosimte vstan...." "Ja nemuzu Oli...." "prosimte mamo vstan.... mami ja te nenecham umrit...." Vim ze odbehl k silnici kdyz slysel jet auto......ze jsem stale narikala "moje ruce... moje ruce.." , Olin mi navlekal rukavice a nekdo kolem mne rozdelaval ohen, bylo stale -40 .....take jel nekdo k telefonu..... behem hodiny pry tam stalo asi sest aut. Pak prijela ambulance z Dawsonu a odvezli nas oba do nemocnice. Olinek nemel diky Bohu ani modrinu, ale pro mne rovnou volali medivak z Whitehorsu. Nez priletel rozstrihali na me muj nejlepsi svetr a dr. Devenish mi udelala predbezny rentgen. Rikala, "neboj se nevypada to zlomene, budes v poradku... " Mela jsem hypotermii, stale jsem prosila o neco proti bolesti a davali mi morfin......pak se ozvalo letadlo, ze se blizi k Dawsonu a zas nas vezli na letiste, Olinek letel se mnou. ..... Jak jsem se dostala z letiste nevim .... jen si pamatuju, ze se na mne zlobili ze nechci prelezt pod rentgen (nechteli pochopit, ze nemohu).....pozdeji mi uz zakazali jakykoliv pohyb. Mela jsem zlomeny druhy lumbarni obratel a prvni nastipnuty, micha na stesti nebyla porusena......Matne se patuju, ze za mnou prisel Olin a chtel se mnou letet do Vancouveru, ale to jsem mu vymluvila, protoze se musel starat o psy a topeni v baraku....... 22.unor 2007 Prvni dny to byla jenom bolest a nic jineho. Mirnila se jen blahodarnou jehlou s morfinem. Nepamatuju se ze bych jedla ci pila za celou tu dobu co jsem tam byla, jen jsem pospavala a cekala az pry se uvolni postel ve Vancouveru. Lezela jsem na posteli, ktera byla neuveritelne tvrda, ale rekli mi, ze se nesmim hybat, ze bych uz nikdy nemusela chodit. Kdyz jsem se dostala do Vancouveru vsichni to oznacili jako naprosto zbytecne muceni. Lezela jsem konecne na mekounke posteli, ale bolest nebyla o nic mensi.Prisla za mnou Dadulka, ani jsem netusila, ze vi kde jsem. Az pozdeji jsem se dozvedela, ze ji telefonoval Kennedy. Vedela jsem, ze je u mne, byla jsem rada ze tady je, ale moc jsem ji nevnimala. Vedle za zavesem lezel nejaky mlady Ind. Volal za mne pro sestricky kdyz byla bolest nesnesitelna. Mezitim se stale lekari dohadovali co se mnou. Bali se mne operovat kvuli lupusu, srdci, plicim a mym dalsim problemun,.. Nevim kolikaty to byl den, kdy mne cekalo velke prekvapeni...do dveri se s usarnou na zadech vhrnul Kennedy a hned zakampoval vedle me postele. Vedela jsem, ze ted uz bude vsechno lepsi. Lekari se zatim definitivne rozhodli proti operaci a nekde ve sklepe pry vystrachali uz davno nepouzivanou sklapeci postel. Vlastne to bylo platene lehatko s matraci umistene mezi dvema obrovskymi kovovymi obrucemi, na kterych se dalo sklapet o 180 stupnu.Takze na tom ted budu cekat 6 tydnu, nez mi pater zase sroste dohromady. V prvni dobe mi to nepripadlo ani tak hrozne.Dietarka mi prisla sdelit, ze zatimco jsem nejedla, moje telo zacalo stravovat svaly. Doktori na mne rvali abych jedla, ze ted na dietu neni doba. Jenze pro mne bylo jidlo utrpenim. Pripadalo mi, ze kazde sousto mi roste v puse do obrovskeho knedliku, ktery nemohu polknout. Pila jsem ruzne vyzivne koktejly, cpali do mne zmrtlinu, zakusky, proteiny.....no des! Byla jsem pysna na svoje prvni uspechy, kdy jsem se dokazala uz sama otocit na levy nebo nebo pravy bok, kdyz mne myli.Terapistka u mne byla jedna, hned ze zacatku kdyz prijel Kennedy a nikdy pak se uz nastesti neobjevila. Po jejim "cviceni" se o mne dikybohu staral "sestr" Peter, Rumun, ktery nastesti morfinem nesetril...jinak bych asi jeji terapii neprezila. Po tehle pro mne desive zkusenosti prebral praci terapisty Kennedy, ktery rozumel co boli a vzdycky respektoval moje limity. Musim teda pototknout ze "sestraci" v nemocnici byli uzasni a sestry se jim nevyrovnaly. Bylo jich tam nekolik, byli nesmirne schopni, citlivi a meli porozumeni pro pacienty nekdy daleko vetsi nez jejich zenske protejsky i presto ze jsem nepoznala jemejsi a laskavejsi sestricky nez Indky a Filipinky, kterych zde byla vetsina. Vzhledem k tomu, ze v Kanade sestry berou asi 35 dolaru na hodinu, je to slusny plat i pro muze. Lezet sest tydnu je dlouha doba, nekdy bylo lip nekdy jsem zoufala, mela jsem krize a styskalo se mi po detech .... jedna krasna nepalska sestricka mne utesovala jako mimino.... Kennedy mne postupne zvedal na posteli na 25, 45, 50,55,60,70 a konecne na 85 stupnu, abych si zvykala na vertikalni poolohu. Na vanoce prijel Olin. Rozhodli o tom lidi z Dawsonu, kteri na akci "Poslete Olina mamince k Jeisku", sebrali pres tisic dolaru, zaplatili mu cestu, hotel a jeste nejake kapesne.....jasne ze jsem to obrecela. Proste lidi v Dawsonu nenechaji cloveka samotneho v zadnem problemu. Takze na vanoce jsem tady mela Olinka na 14 dni a pak uz nam zbyvalo jen par tydnu. Po Novem roce jsem se poprve postavila na vlastni nohy. Sice s choditkem a jen na par kroku, ale byly to kroky vpred a tak jedna etapa skoncila.Ucit se sedet bylo daleko horsi a hlavne bolelstivejsi. Dojimala mne radost sestricek nad mymi uspechy. Prakticky vaichni se bali, ze se nepostavim. Ted uz jsem doma. Porad jeste chodim s chodickou i kdyz obcas ji nekde zapomenu. Ale zada porad boli. Na kompu zvladnu jen kratkou dobu. Takze se pro dnesek loucim a jdu si zase lehnout1 |