| Protahnu krok a pustim se rovnou k nadrazi, Je patecni podvecer, ulice nabite lidmi, hlavy, tela, ruce, nohy proudi jako zpenena reka. Jakoby mesto zachvatila povoden. Razim si cestyu tim veletokem, prodiram se mezi lidmi a trpne snasim jejich pohledy, ktere mne zkrapeji jako ledova trist. Copak jste nikdy nevideli jet nekoho ven? Zelenou bundu s kapuci, odrene manzestraky, kanady, capku na hlave a satek kolem krku? Na hrbete torna, peclive zabalena, uzka a tuha jako ukazovak leve ruky kdyz na hmatniku kytary drzi bare. A razujici capi nohy, dlouhe, hubene, pospicham, pustte mne, prosim, ustupte, pospicham na vlak. Konecne jsem pryc z obchodniho centra. Dav proridl, povoden se vsakla do poru sidliste. Jde se mi dobre. Jde se mi lehce a volne. Snad jen snura kolem pasu me trochu svira. V jednom miste je ulice rozparana dlouhym vykopem. Vejdu do vozovky, na chodniku jsou vyskladane roury.Parta capartu si tu hraje, hazeji do trub kaminky a napjate poslouchaji komu kaminek doleti nejdal. "Kam jdete, pane?" pokrikuji na mne. Odpovidam: "Jedu ven?" "Kam ven?" tazou se. "A to takhle?" Jak jinak? Jak jinak bych mel jt ven? Takhle jedu, caparti. Nadrazi je za mestem, Je chladno, na nechranene silnicifouka studeny vitr, ktery se dostane cloveku az na kuzi. Zebou mne nohy, to se mi driv nestavalo, ale to nic to prejde. Kanady pleskaji na orosenem asfaltu. Potkam kluka a holku. Vedou se ostychave za ruce. Mijime se a ja se otocim za nimi a oni se otaci za mnou. Smejeme se na sebe. Kazdy. mame svoje stesti. Jdu dal a citim, ze se za mnou divaji jeste hodne dlouho. Dlouho, dokud jim nezmizim v ulicce, jez vede primo k nadrazni budove. A uz vidim znamou spinave zlutou fasadu, radu uzkych oken,rimsu nad vchodem a vchod samotny, cernou jamu, ktera mne pohti a kteou se propadam do jineho sveta. Probehnu halou, letmo pohlednu na tabuli Odjezdy, jestli se snad neco nezmeniloa zastavuju teprve az na perone. Jizdenku nepotrebuju. Projdu sem a tam, opet na sobe ctu zvedave pohledy lidi, ale nevsimam si jich, a nakonec se opru o nizke zabradli, ktere oddeluje nastupiste od koleji. Prijizdi rychlik na Prahu. Cekam. Za malou chvili pristavi na druhou kolej vlevo muj vlak. Tri nizke, cervene vagony, prijemne vytopene a nasakle vunemi mnohalete sluzby na draze. Sluzby dalkam. Posadim se na svoje misto, motor zachrci jako stary deda vypravec. a.... Pristoupil ke mne prislusnik v brcalove uniforme. Nedbale salutuje, hned nachapu, co ode mne chce. Teprve kdyz za jeho ramenem spatrim rozlozitou postavu doktora Lukase. "A je to on?" ohlizi se prislusnik. "Je" odpovi doktor Lukas a udela dva kroky az stoji tesne prede mnou. "Uz zase pane Slama? Kdybyste aspon neutikal v pyzamu, pantofllich a erarnim zupanu. Vzdyt takhle si vas kazdy vsimne. Lidi nam zavolaji, sotva se objevite na ulici. Tak pujdeme zpatky, co rikate?." Krcim rameny. Chapu ze nemohu odporovat, ale myslim si, kdyby tak pockali, kdyby mne nechali divat se aspon tu chvili,nez pristavi muj vlak. "Budete mne potrebovat?" pta se prislusnik a preslapuje na miste. "Ne dekuji" odpovi mu doktor Lukas a zase se otoci ke mne. "Pujdeme!" Pritahnu si snuru zupanu jeste tesneji kolem pasu a nasleduji ho. Pred nadrazim ceka sanitka. Zarazim se. "To jsou ty tvoje tri cervene vagony. Tak nasedej, pojedes ven!" Doktor Lukas mi vsak vidi az do duse. "Musis mit trpelivost. V lednu provedeme druhou operaci a v lete si na spital ani nevzpomenes." Z hlasu se mu vytratil komisni ton. Opet mi tyka. Pohlednu na prislusnika, ktery nas pozoruje uz z povzdali. Urcite si o tom vsem mysli: "Zas jeden chudak blazen!" Slibuju ze ted uz budu opravdu trpelivy. Doktor Lukas se tomu smeje. Neveri mi. Vi ze se tak snadno nevzdam, ale ja to vim o nem take. Jirka Bacil Mika, Kladno Trapsavec 1982. Zlaty trapsavec. |
Jedu ven ..... Bacil |