V sedmé knize svého díla Ústava (Politeia VII, 514a 515a) recký filozof Platón (420-348) napsal peknou ale-gorii hlubokého smyslu, která se stala slavnou jako "podobenství o jeskyni." Je podaná ve forme dialogu mer.i Platónovým ucitelem Sokratem a jistým Glaukonem. Ocituji tuto významnou parabolu bez dodatecných komentáru. Její smysl pochopí, myslím, každý sám.

Sokrates vypráví Glaukonovi: "Predstav si lidi, bydlící v podzemní jeskyni, do níž existuje jediný vchod otevrený smerem ke svetlu podél celé jeskyne. Lidé v ní jsou od detství pripoutáni na krku a na nohou, takže musí zustat na témže míste a dívat se jen dopredu, nebot pro pouta nemohou otocit hlavu. Prichází k nim svetlo z ohne horícího daleko za nimi nahore. Mezi ohnem a vezni vede vzhuru cesta, podél níž je zed' pripomínající zástenu, nad kterou loutkári ukazují své loutky."
"Vidím," ríká Glaukon.
"A predstav si ted'," hovorí Sokrates dále, "že za tou zdí nosí lidé ruzné veci, které zed' presahují, ruzná zobrazení lidí a zvírat z kamene, dreva i jiného materiálu. Nekterí pri tom mluví, jiní mlcí."
"Podivný obraz a divné vezne mi tu ukazuješ," Glaukon na to.
"Jsme také takoví," odpovídá Sokrates. "Myslíš si, že tito lidé vidí ze sebe i z druhých neco víc než stíny vrhané ohnem na protejší stenu jeskyne?"
"Jak by mohli," ríká Glaukon, "když jsou prinuceni po celý svuj život držet hlavu bez pohnutí?"
"A z toho, co tu prenášejí, vidí také jen stíny?" ptá se Sokrates dále.
"Co jiného," odpovídá Glaukon.
"A kdyby mohli mezi sebou hovorit, nemyslíš, že by se pri pojmenování stínu, které vidí, nedomnívali, že pojmenovávají ty prenášené predmety?"
"Zajisté." "A posud'," pokracuje Sokrates, "kdyby jejich vezení mélo ozvenu z protejší strany a kdyby jeden z tech, co precházejí za nimi, promluvil, zda by ti vezni nemysleli, že to mluví stín?"

"U Dia, veru tak," pritakává Glaukon.
"Tedy tito vezni považují za pravdivé jen stíny výtvoru za sebou?"
"Celkem urcite."
"Mohou tedy vezni považovat za pravdivé neco jiného než stíny techto ruzných výtvoru?"
"Vubec nemohou."
"A nyní uvaž," ríká Sokrates, "co by se stalo, kdyby nekterý z nich byl náhle zbaven techto pout a této zaslepenosti a byl prinucen vstát, otocit hlavu a podívat se dozadu smerem ke svetlu. Zatímco by to delal, mel by neustále bolesti a delaly by se mu mžitky pred ocima kvuli zárícímu svetlu a nedokázal by dobre rozeznat predmety, jejichž stíny predtím videl. Co by asi rekl, kdyby mu nekdo nyní tvrdil, že dríve vlastne nevidel pravé veci a teprve nyní, obrácen k nim, je vidí správneji. A ukazuje mu na ne, kdyby ho vybídl, aby rekl, co to je. Nemyslíš, že bude zcela zmatený a presvedcený, že to predcházející bylo skutecnejší a pravdivejší než to, co se mu nyní ukazuje?"
Glaukon: "Pravdaže."
"A kdyby ho ted' násilím nekdo vlekl odtud nahoru neschudným a strmým výstupem a nepustil, dokud ho neprivede k svetlu slunce, nebude vlecený cítit velké bolesti a nebude se tomu bránit? A když prijde ke svetlu, dokáže ocima zaplavenýma paprsky uvidet, co se mu nyní vydává za pravdu?"
"Opravdu ne," prisvedcuje Glaukon, "alespon ne hned." "Takže by si napred musel zvyknout, aby mohl vzhlížet stále výš. Nejprve zacne rozlišovat stíny, pak obraz ve vode a teprve potom veci samé, až bude nakonec moci vnímat tvárnost nebes a samého nebe; zprvu v noci za svitu hvezd a mesíce, pozdeji i za dne ozárené slunecním svetlem."
"Jiste." "A nakonec bude moci pozvednout zrak k samotnému slunci a zrít ho ne pouze jako odraz. Potom se mu též vyjasní, že slunce je to, co vytvárí všechny casy a roky a všechno spravuje ve viditelném prostoru a je jaksi prícinou toho všeho, co tam vidí."

"Nevyhnutelne prijdé potom i na to."
"A když si nyní vzpomene na své první prebývání a.na tehdejší své vedomosti, na tamejší spoluvezne, nemyslíš, že se bude velmi rádovat ze zmeny a zatracovat to první?!
"Zcela urcite."
"A pokud tam mezi sebou meli vezni vyhrazenou cest, chválu a odmený pro toho, jenž nejostreji vidí to pred nimi predcházející a jenž si nejlépe dovedl zapamatovat, co následovalo po~urcitých jevech ci predtím, a který tedy nejlépe umí predpovídat, co prijde nyní, myslíš, že si tamten bude velmi prát onen stav a bude závidet pocteným a držitelum moci? Nebo bude chtít radeji skromne pracovat po homérsku jako nádeník na poli nekoho, kdo to bude potrebovat, néž mít takové pomýlené predstavy a žít jako predtím?"
Na to Glaukon: "Presne tak. Myslím, že prekoná všechno, aby se nemusel vrátit do toho minulého života."
"A pomysli nyní," hovorí Sokrates, "kdyby sestoupil ~ znovu zaujal své predešlé místo mezi stíny, nebudóu jeho oci zamlžené, když tak náhle prišel z pravého slunecního jasu?"
"Pravdaže tomu tak bude."
"A když bude muset znovu závodit se svými spoluvezni v hodnocení stínu, zatímco se mu bude š_patne dívat, než si zase zvykne, což bude trvat nemalotz chvíli, nebudou se mu posmívat a mluvit o nem, že se vrátil ,shora` s pokaženým zrakem a že se tedy vubec nevyplatí pokoušet se dostat ,nahoru`. A kdyby mohli vztáhnout ruku na toho, kdo je chtel osvobodit a vynést vzhuru, a kdyby ho i zabít mohli, neucinili by tak?"
"Urcite by tak mluvili i cinili."